ECLI:CZ:NSS:2016:7.AS.270.2016:42
sp. zn. 7 As 270/2016 - 42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase
a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: L. Ř., zastoupen
Mgr. Barborou Sedlákovou, advokátkou se sídlem Heršpická 813/5, Brno, proti žalovanému:
Ministerstvo dopravy, se sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2016, č. j. 4 A 19/2013 -
36,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalobci se vrací soudní poplatek ve výši 1.000 Kč, který bude vyplacen k rukám
zástupkyně žalobce Mgr. Barbory Sedlákové z účtu Nejvyššího správního soudu
do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím Magistrátu hl. m. Prahy (dále též „správní orgán I. stupně“) ze dne
6. 11. 2012, č. j. MHMP 1444499/2012/Mau, byl žalobce uznán vinným z přestupku proti
bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích dle §125c odst. 1 písm. f) bodu 3
zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), a byla mu uložena pokuta
ve výši 4.000 Kč, zákaz řízení motorových vozidel na dobu dvou měsíců a současně povinnost
uhradit náklady řízení v částce 1.000 Kč.
[2] Žalovaný rozhodnutím ze dne 13. 2 . 2013, č. j. 104/2013-160-SPR/3, zamítl odvolání
žalobce a potvrdil rozhodnutí správního orgánu I. stupně.
II.
[3] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu k Městskému soudu v Praze, který
ji zamítl. Městský soud vyslovil souhlas se závěry správních orgánů. Podle městského soudu
byl skutkový stav zjištěn dostatečně a nedošlo ani k žádným vadám, pro které by bylo nutno
rozhodnutí správních orgánů zrušit. V řízení bylo dostatečně prokázáno, že došlo k naplnění
skutkové podstaty přestupku dle ust. §125c odst. 1 písm. f) bodu 3 zákona o silničním provozu.
Městský soud dále zdůvodnil, za jakých důvodů nebylo nutné provádět výslech zasahujících
policistů. K námitkám poukazujícím na nesprávné měření městský soud uvedl, že použitý měřicí
přístroj splňoval všechny metrologické parametry, jeho funkčnost byla ověřena Českým
metrologickým ústavem a měření provedl zaškolený strážník městské policie. Městský soud
nepřisvědčil ani námitkám, ve kterých žalobce vytýkal žalovanému, že vypořádal všechny
uplatněné námitky. Stejně tak městský soud neshledal existenci vad, pro které by bylo nutno
zrušit rozhodnutí správního orgánu I. stupně.
III.
[4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností.
Žalobce předně městskému soudu vytýkal, že nevypořádal všechny uplatněné námitky.
Nevypořádání odvolacích námitek pak vytýkal i žalovanému. V dalším stížním bodě stěžovatel
poukazoval na nedostatečně zjištěný stav věci. Za účelem řádného zjištění skutkového stavu věci
měl být proveden mj. i výslech zasahujících policistů. V navazujícím stížním bodě stěžovatel
poukazoval na vady řízení. Zejména poukazoval na nesprávné číselné značení měřícího zařízení,
na písařské chyby v prvostupňovém rozhodnutí, jakož i na to, že toto rozhodnutí bylo
vyhotoveno ještě před konáním prvního ústního jednání. S odkazem na usnesení rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2015, č. j. 6 As 114/2014 - 55, pak stěžovatel
dovozoval, že součástí výroku prvostupňového rozhodnutí měla být informace o tom,
že mu za předmětný přestupek budou uloženy vedle výše citovaných sankcí i tři body v rámci
bodového hodnocení. Dále pak stěžovatel uvedl, že od roku 2012 nespáchal žádný přestupek,
a uložené sankce mu proto měly být sníženy či úplně zrušeny. Z uvedených důvodů stěžovatel
navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek městského soudu a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení. Požádal i o přiznání odkladného účinku.
IV.
[5] Žalovaný nevyužil svého práva vyjádřit se ke kasační stížnosti stěžovatele.
V.
[6] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[7] Kasační stížnost není důvodná.
[8] Stěžovatel v kasační stížnosti primárně poukazoval na nepřezkoumatelnost napadeného
rozsudku městského soudu.
[9] Nejvyšší správní soud při posuzování nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku
krajského (městského) soudu vychází z ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nález
Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve svazku
č. 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 1997,
sp. zn. III. ÚS 94/97, uveřejněný pod č. 85 ve svazku č. 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu), podle níž jedním z principů, které představují součást práva na řádný a spravedlivý
proces, jakož i pojem právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1
Ústavy), jež vylučuje libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit
(ve správním soudnictví podle ustanovení §54 odst. 2 s. ř. s.). Z odůvodnění rozhodnutí proto
musí vyplývat především vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů
na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
[10] Nejvyšší správní soud nepominul ani nález Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2007,
sp. zn. I S 741/06, (dostupný na www.nalus.usoud.cz), v němž Ústavní soud vyslovil,
že „odůvodnění rozhodnutí soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož nelze zjistit, jakým
způsobem postupoval při posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům kladeným
na obsah odůvodnění a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv účastníka řízení,
který má nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena“. Ostatně Ústavní soud i v nálezu ze dne
17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08 (dostupný na www.nalus.usoud.cz), rovněž konstatoval,
že: „[s]oudy jsou povinny své rozhodnutí řádně odůvodnit; jsou povinny též vysvětlit, proč se určitou námitkou
účastníka řízení nezabývaly (např. proto, že nebyla uplatněna v zákonem stanovené lhůtě). Pokud
tak nepostupují, porušují právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny“.
[11] Otázkou přezkoumatelnosti rozhodnutí správních soudů se Nejvyšší správní soud zabýval
ve své judikatuře již dříve. Bylo tomu tak např. v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003
- 130, který byl uveřejněn pod č. 244/2004 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu,
v němž vyložil, že: „Za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
lze považovat zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti, z nichž nelze seznat, o jaké
věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, která zkoumají správní úkon z jiných než žalobních důvodů
(pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec žalobních námitek), jejichž
výrok je v rozporu s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající z rozhodných skutkových
okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné“. V rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, který byl publikován ve Sbírce rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu pod č. 133/2004, pak vyslovil Nejvyšší správní soud názor,
že: „Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv
na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady skutkových zjištění,
o něž soud opírá své rozhodovací důvody. Za takové vady lze považovat případy, kdy soud opřel rozhodovací
důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem, anebo případy, kdy není
zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení provedeny“. Nejvyšší správní soud též vyslovil v rozsudku
ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, dostupném na www.nssoud.cz, že pokud „z odůvodnění
napadeného rozsudku krajského soudu není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného
hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu, z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní
argumentaci stěžovatele v žalobě a proč subsumoval popsaný skutkový stav pod zvolené právní normy, pak je třeba
pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a tím i nesrozumitelnost ve smyslu
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.“. Judikatuře Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, který byl uveřejněn pod č. 689/2005
Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu) je jinak společný závěr, že „není-li z odůvodnění
napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka
řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat takové
rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci z hlediska účastníka řízení klíčovou, na níž je postaven základ
jeho žaloby. Soud, který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí
také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá“.
[12] Nejvyšší správní soud s poukazem na shora uvedené konstatuje, že má-li být soudní
rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být zřejmé, jaký skutkový stav vzal správní soud
za rozhodný a jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem postupoval
při posuzování těchto skutečností. Uvedené musí nalézt svůj odraz v odůvodnění dotčeného
rozhodnutí. Je tomu tak proto, že jen prostřednictvím odůvodnění lze dovodit, z jakého
skutkového stavu správní soud vyšel a jak o něm uvážil. Co do rozsahu přezkoumávání správního
rozhodnutí (po věcné stránce) je správní soud, nestanoví-li zákon jinak (srov. ust. §75 odst. 2
s. ř. s. v návaznosti na ust. §71 odst. 2 věta třetí s. ř. s.), vázán dispoziční zásadou. Ponechat
stranou nelze okolnost, že obsah odůvodnění rozhodnutí správního soudu v podstatě předurčuje
možný rozsah opravného prostředku vůči tomuto rozhodnutí ze strany účastníků řízení. Pokud
by vůbec neobsahovalo odůvodnění nebo by nereflektovalo žalobní námitky a zásadní
argumentaci, o níž se opírá, mělo by to nutně za následek jeho zrušení pro nepřezkoumatelnost.
[13] Uvedeným požadavkům napadený rozsudek vyhovuje. Městský soud se zabýval
uplatněnými žalobními námitkami, reagoval na ně a uvedl, z jakých důvodů má vznesené
argumenty za neopodstatněné. Kasační soud proto neshledal, že by rozsudek městského soudu
trpěl nepřezkoumatelností. Pokud stěžovatel konkrétně namítal, že městský soud nevypořádal
námitku poukazující na nutnost vyslechnutí policistů v rámci správního řízení, nelze
s ním souhlasit. Městský soud tuto námitku vypořádal s tím, že z obsahu správního spisu
nevyplývá, že by stěžovatel vznesl konkrétní návrh na výslech zasahujících policistů. Takový
návrh neuvedl stěžovatel ani v odvolání, resp. v jeho doplnění ze dne 12. 12. 2012. Stěžovatel
přitom ani v rámci kasační stížnosti relevantně netvrdil a nedokládal, že by návrh na vyslechnutí
policistů vznesl, což i sám připustil v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud souhlasí s městským
soudem i v tom, že z argumentace uplatněné v doplnění odvolání nelze dovozovat, že stěžovatel
požadoval provést výslech zasahujících policistů.
[14] Městský soud vypořádal i žalobní námitky vztahující se k předmětnému měření rychlosti,
k umístění dopravní značky, jakož i k vadám správního řízení. Byť si lze představit podrobněji
zdůvodněnou a podloženou argumentaci, nezpůsobuje způsob zvolený městským soudem
nepřezkoumatelnost v intenzitě předpokládané výše citovanou judikaturou. Stěžovatel ostatně
proti výkladu podanému městským soudem v kasační stížnosti brojí a na mnoha místech
s ním polemizuje, což by v případě nepřezkoumatelnosti nebylo možné. Nesouhlas stěžovatele
s odůvodněním a závěry napadeného rozsudku nezpůsobuje jeho nepřezkoumatelnost
(srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2013, č. j. 2 As 47/2013 - 30, ze dne
29. 4. 2010, č. j. 8 As 11/2010 - 163). Pokud pak stěžovatel vytýkal i žalovanému, že nevypořádal
uplatněné odvolací námitky, nelze s ním rovněž souhlasit. Jak vyplývá z žalobou napadeného
rozhodnutí, žalovaný vypořádal námitky vznesené v odvolání, resp. v jeho doplnění, vč. námitek
poukazujících na nesprávné měření, absenci dopravní značky atp. jeho závěry jsou srozumitelné
a plně přezkoumatelné.
[15] Stěžovatel v kasační stížnosti dále namítal, že správní orgány nedostatečně zjistily
skutkový stav věci a porušily zásadu in dubio pro reo. Nejvyšší správní soud těmto námitkám
nepřisvědčil.
[16] Nejvyšší správní soud považuje za vhodné předeslat, že podle názoru vysloveného
v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního ze dne 14. 1. 2014, č. j. 5 As 126/2011 - 68,
publikovaném pod č. 3014/2014 Sb. NSS „v řízení o přestupku postupuje správní orgán tak,
aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí
o přestupku“. V nyní posuzované věci správní orgány dostály tomuto požadavku. Shromážděné
důkazy vytvořily jasnou představu o průběhu celého skutkového děje a bez důvodné pochybnosti
z nich vyplývá přesvědčivý závěr, že stěžovatel spáchal předmětný přestupek.
[17] Z obsahu správního spisu vyplývá, že stěžovatel řídil dne 16. 8. 2012, kolem
13:45 hodin v Praze 4, osobní motorové vozidlo tovární značky Audi A4, registrační značky X,
přičemž mu byla naměřena rychlost jízdy 70 km/h (po odečtení přípustné odchylky – 3 km/h)
v místě s nejvyšší dovolenou rychlostí 50 km/h. Součástí spisového materiálu
je fotodokumentace znázorňující dopravní značku „B 20a“ s nejvyšší dovolenou rychlostí
50 km/h), registrační značku vozidla a naměřenou rychlost, ověřovací list měřícího zařízení,
úřední záznam vyhotovený Krajským ředitelstvím policie hl. m. Prahy, odbor služby dopravní
policie, oddělení řízení dopravy č. j. KRPA-15843/SPA-2012. Dále je součástí spisu
i stěžovatelem podepsaný záznam o podání vysvětlení ze dne 17. 9. 2012, č.j. KRPA-15843/SPA-
2012, který v něm svým podpisem stvrzuje, že řídil uvedené vozidlo, na fotodokumentaci
se poznává a s přestupkem souhlasí. Součástí správního spisu je dále kopie ověřovacího listu
předmětného měřícího zařízení vystaveného Český metrologickým institutem. Nutno v souladu
s judikaturou Nejvyššího správního soudu (srv. např. rozsudek ze dne 24. 10. 2013, č. j. 5 As
110/2012 - 26, jakož i rozsudek ze dne 3. 3. 2011, č. j. 7 As 18/2011 - 54) dodat, že by bylo
přepjatým formalismem, aby pro účely každého jednotlivého správního řízení, v němž je probírán
výsledek kontrolní činnosti měřícího zařízení Policie České republiky, byl ve spisovém materiálu
obsažen vždy originál ověřovacího listu toho kterého měřícího zařízení. Pro tyto účely zcela
postačí, tak jak tomu bylo i v této věci, pokud je ve spise založena prostá, či digitalizovaná kopie
tohoto osvědčení.
[18] Správní orgány se ve svých rozhodnutích řádně zabývaly správností provedeného
měření, umístěním dopravní značky a dalšími relevantními okolnostmi pro danou věc, a Nejvyšší
správní soud na jejich odůvodnění v tomto směru plně odkazuje. Z provedeného dokazování
žádné okolnosti o nesprávnosti provedeného měření zjištěny nebyly. Měření prováděly osoby,
které jsou k tomu ze zákona oprávněny, ověřeným měřicím přístrojem, potenciální nepřesnost
měření byla navíc zohledněna v odchylce – 3 km/h, která naměřenou rychlost ve prospěch
řidiče redukuje. Lze tedy uzavřít, že shromážděné důkazy vytvořily jasnou představu o průběhu
celého skutkového děje a bez důvodné pochybnosti z nich vyplýval přesvědčivý závěr
o tom, že se přestupek stal a že se jej dopustil právě stěžovatel. Podklady založené ve správním
spisu je nutno v daném případě považovat za plně postačující pro učinění závěru o spáchání
předmětného přestupku stěžovatelem (podpůrně srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 14. 5. 2015, č. j. 7 As 83/2015 - 56, ze dne 2. 5. 2013, č. j. 3 As 9/2013 - 35 atp.).
[19] Nutno doplnit, že stěžovatel bezprostředně po zastavení nezpochybňoval ani překročení
maximální dovolené rychlosti, ani správnost provedeného měření. I v rámci podání vysvětlení
dne 17. 9. 2012 uvedl, že řídil uvedené vozidlo, jehož je majitelem, na fotodokumentaci
se poznává a s přestupkem souhlasí. Následující změnu jeho postoje (který po několika měsících
začal zpochybňovat správnost provedeného měření a své dřívější tvrzení, že se přestupku
dopustil, že se na fotodokumentaci se poznává a s přestupkem souhlasí), hodnotí Nejvyšší
správní soud jako účelovou. Nutno dodat, že judikatura Nejvyššího správního soudu explicitně
nevylučuje, aby správní orgány a správní soudy vycházely z předmětné listiny, ve kterém
se stěžovatel přiznal ke spáchání předmětného přestupku (srv. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 26. 1. 2015, č. j. 8 As 109/2014 - 70).
[20] S ohledem na výše uvedené není Nejvyšší správní soud názoru, že by v daném případě
bylo nutno vyslechnout zasahující policisty, resp. nechat vypracovat odborné vyjádření ve vztahu
k provedenému měření a provést další úkony, jak požadoval stěžovatel. Správní spisu poskytuje
dostatečnou oporu pro závěr, že se stěžovatel dopustil protiprávního jednání a žádné další
dokazování (např. požadovaným výslechem zasahujících policistů atp.) potřeba nebylo
(srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 10. 2011, č. j. 2 As 121/2011 -
90). Nejvyšší správní soud není ani názoru, že by městský soud na věc aplikoval nesprávnou
či nepřiléhavou judikaturu.
[21] Pokud pak stěžovatel v obecné rovině poukazoval na vady řízení v rámci správního řízení
(např. obecně poukazoval na nesprávné číselné označení měřícího zařízení atp.), konstatuje
Nejvyšší správní soud předně, že stěžovatel v kasační stížnosti tyto vady nijak konkrétněji
nespecifikoval. Jeho námitky byly v rovině obecného tvrzení a ve stejné rovině je proto mohl
přezkoumat i Nejvyšší správní soud (srv. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
13. 4. 2010, č. j. 8 As 33/2010 - 128, ze dne 15. 2. 2012, č. j. 1 Afs 57/2011 - 95, ze dne
22. 4. 2014, č. j. 2 Ads 21/2014 - 20, ze dne 27. 10. 2010, č. j. 8 As 22/2009 - 99, ze dne
18. 6. 2008, č. j. 7 Afs 39/2007 - 46, ze dne 17. 12. 2008, č. j. 7 As 17/2008 - 60, rozsudek
rozšířeného senátu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 - 78 atp.). Nejvyšší správní soud
při soudním přezkumu nehledal, že by řízení před správní mi orgány bylo zatíženo vadami,
pro které by bylo nutno přistoupit ke zrušení jejich rozhodnutí. Co se týče předmětného měření,
odkazuje Nejvyšší správní soud na výše uvedené a doplňuje, že z obsahu spisu je zřejmé, jakým
měřícím zařízením bylo prováděno měření rychlosti, kdo, kdy a kde ho prováděl, a nadto
jak již bylo výše uvedeno, stěžovatel po zastavení ani netvrdil, že by překročil maximálně
dovolenou rychlost, přičemž následně v rámci správního řízení přiznal překročení rychlosti.
Nejvyšší správní soud není ani názoru, že by písařské chyby uvedené v rozhodnutí správního
orgánu I. stupně či další formální chyby vyvolávaly nutnost zrušení rozhodnutí žalovaného,
resp. prvostupňového rozhodnutí. Tyto vady neměly vliv na jejich zákonnost. Obsah správního
spisu nepotvrzuje ani domněnku stěžovatele, že by rozhodnutí bylo vyhotoveno ještě před
konáním ústního jednání.
[22] Jestliže pak stěžovatel s odkazem na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 30. 9. 2015, č. j. 6 As 114/2014 - 55, tvrdil, že součástí výroku měla být i informace
o uložení sankce v podobě záznamu stanoveného počtu bodů v registru řidičů, nutno uvést,
že Nejvyšší správní soud se v citovaném usnesení nezabýval náležitostmi výroku o přestupku.
Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu se zabýval zcela odlišnými otázkami (povahou
záznamu o počtu bodů v registru řidičů) a jeho závěry tak nelze na nyní projednávanou
věc bezezbytku aplikovat.
[23] V případě projednávaném rozšířeným senátem žalobce dosáhl ke dni 19. 10. 2012
celkového počtu dvanácti bodů v registru řidičů a v důsledku toho mu byla dne 5. 11. 2012
doručena výzva k odevzdání řidičského průkazu. Žalobce podal námitky proti záznamu bodů
do registru řidičů, které Magistrát města České Budějovice rozhodnutím zamítl. Vzhledem
k tomu, že jedno z rozhodnutí, na jehož základě byly body zaznamenány, bylo v mezidobí
zrušeno v přezkumném řízení, magistrát potvrdil provedený záznam 11 bodů. Proti rozhodnutí
o zamítnutí námitek podal žalobce odvolání, které bylo následně zamítnuto rozhodnutím
Krajského úřadu v Českých Budějovicích. Žalobou podanou ke Krajskému soudu v Českých
Budějovicích se žalobce domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí. Žalobce brojil
zejména proti záznamu bodů provedenému na základě rozhodnutí Městského úřadu v Českém
Krumlově ze dne 13. 10. 2011, jímž byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle
§125c odst. 1 písm. f) bodu 1 zákona o silničním provozu, podle něhož se přestupku dopustí,
kdo v rozporu s §7 odst. 1 písm. c) téhož zákona při řízení drží v ruce nebo jiným způsobem
telefonní přístroj nebo jiné hovorové nebo záznamové zařízení. Uvedeného přestupku se žalobce
dopustil dne 30. 6. 2011. Rozhodnutí o přestupku nabylo právní moci dne 8. 11. 2011.
Na základě tohoto rozhodnutí byly stěžovateli do registru řidičů zaznamenány tři body, ačkoliv
s účinností od 1. 8. 2011 byl zákonný bodový postih za daný přestupek snížen ze tří bodů na dva.
Podle žalobce tak správní orgán pochybil tím, že neaplikoval pozdější příznivější právní úpravu,
byť tak s ohledem na čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod a na čl. 7 odst. 1 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod učinit měl. Krajský soud žalobu zamítl. Dospěl
k závěru, že bodový systém není trestní sankcí, nýbrž administrativním opatřením, a proto
označil žalobcovu argumentaci čl. 40 odst. 6 Listiny a čl. 7 odst. 1 Úmluvy za zcela nedůvodnou,
neboť obě ustanovení dopadají na ukládání trestů za trestné činy. Záznam tří bodů za zmíněný
přestupek byl v souladu se zákonem. Rozšířený senát pak vyslovil s těmito závěry krajského
soudu nesouhlas a dovodil, že záznam stanoveného počtu bodů v registru řidičů podle §123b
odst. 1 zákona o silničním provozu je trestem ve smyslu čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv
a svobod a čl. 7 odst. 1 věty druhé Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
[24] Rozšířený senát se tedy nezabýval identickou věcí jako v nyní projednávaném případě.
Je třeba dále zdůraznit, že i rozšířený senát v uvedeném rozhodnutí uvedl, že „S ohledem
na skutečnost, že i jednotlivý záznam bodů do registru řidičů je „trestem“ ve smyslu čl. 40 odst. 6 Listiny a čl. 7
odst. 1 věty druhé Úmluvy, jeví se de lege ferenda vhodnějším, aby řidiči bylo z úřední povinnosti oznámeno
i provedení jednotlivého záznamu.“ Nejvyšší správní soud tedy (a to navíc de lege ferenda) uvedl,
že se jeví vhodnějším, aby řidiči bylo z úřední povinnosti oznámeno i provedení jednotlivého
záznamu. Nevyjadřoval se k tomu, že by takové vyrozumění mělo být součástí výroku o spáchání
přestupku. Nutno dodat i to, že záznam provádí příslušný obecní úřad obce s rozšířenou
působností a v jiném procesním režimu (k odlišnostem viz citované usnesení rozšířeného senátu).
Z výše uvedených důvodů není Nejvyšší správní soud názoru, že by poukaz stěžovatele
na uvedené rozhodnutí rozšířeného senátu byl přiléhavý.
[25] Pokud pak stěžovatel poukazoval na rozsudky ze dne 3. 5. 2011, č. j. 8 As 23/2010 - 89
a ze dne 25. 5. 2011, č. j. 5 As 123/2011 - 51) ani v nich se neřešily identické otázky,
jako jsou řešeny v nyní projednávané věci. Nejvyšší správní soud přitakává stěžovateli
v tom, že od spáchání předmětného přestupku uplynula doba několika roků, zákon však
Nejvyššímu správnímu soudu neumožňuje v takovém případě bez dalšího snížit uloženou sankci,
či od ní dokonce upustit. Nutno v obecné rovině dodat, že soudní řád správní (s. ř. s.) připouští,
aby žalobce v rámci žaloby směřující proti rozhodnutí o správním deliktu vznesl i návrh
na moderaci sankce za správní delikt (srv. §78 odst. 2 s. ř. s.). Ze spisu městského soudu však
nevyplývá, že by stěžovatel takový návrh v řízení před městským soudem uplatnil a nebylo proto
nutno se zabývat otázkou, zda městský soud v tomto ohledu pochybil (podpůrně srv. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2013, č. j. 2 As 130/2012 - 20, a usnesení rozšířeného
senátu NSS ze dne 20. 4. 2010, č. j. 1 As 9/2008 - 133, č. 2092/2010 Sb. NSS).
[26] Ze všech výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a jako takovou ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[27] Nejvyšší správní soud nerozhodoval v řízení o kasační stížnosti o návrhu stěžovatele
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, protože o tomto mimořádném opravném
prostředku bylo rozhodnuto bez zbytečného prodlení po nezbytném poučení účastníků řízení
a dalších nezbytných procesních úkonech.
[28] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl
podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný,
nemá tedy právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal,
protože podle obsahu spisu mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nevznikly. Ostatně
žádné náklady ani nepožadoval.
[29] Protože Nejvyšší správní soud nerozhodl o návrhu na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti, rozhodl podle ust. §10 odst. 1 věta prvá zákona č. 549/1991 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, o vrácení zaplaceného soudního poplatku ve výši 1.000 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2016
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu