ECLI:CZ:NSS:2016:7.AS.307.2015:31
sp. zn. 7 As 307/2015 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: M. R.,
zastoupený Mgr. Pavlem Kužílkem, advokátem se sídlem Blahoslavova 72/4, Přerov, proti
žalovanému: Statutární město Přerov, se sídlem Bratrská 34, Přerov, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 20. 10. 2015,
č. j. 65 A 60/2014 – 61,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci žalobce - advokátovi Mgr. Pavlu Kužílkovi – se u r č u j e
na odměně za zastupování v řízení o kasační stížnosti a na náhradě hotových výdajů
částka 8.228 Kč, která mu bude zaplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů
od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce M. R. domáhá u Nejvyššího správního soudu
vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka
v Olomouci ze dne 20. 10. 2015, č. j. 65 A 60/2014 – 61, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále také „krajský soud“) napadeným
rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal ochrany před nezákonným zásahem
strážníka Městské policie Přerov, kterého se měl dopustit dne 19. 11. 2014 před obchodním
domem Tesco v Přerově na ulici Kojetínské. Žalobce uvedený zásah konkrétně spatřoval
v bezdůvodném vyzvání k prokázání totožnosti, ve vulgárním slovním napadení a vyhrožování
fyzickým násilím, v bezdůvodném vykazování z místa a v odmítnutí prokázat se služebním
průkazem.
Krajský soud dospěl k závěru, že žalobce neunesl důkazní břemeno. Přes provedení
veškerých navržených důkazů nebylo prokázáno, že by se tvrzený zásah vůbec stal. Krajský soud
poukázal na rozpory ve výpovědi samotného žalobce a naopak na shodné výpovědi svědků.
Ačkoliv žalobce popřel, že by zasahujícími strážníky mohli být R. K. a V. V., o jejich identifikaci
není důvod pochybovat, neboť to plyne z úředního záznamu ze dne 10. 12. 2014 a z výpovědi
svědka P. P. Rozpoznávací schopnosti žalobce mohly být ovlivněny nejen tím, že bylo šero a
strážníci nebyli před soudem oděni v uniformách, nýbrž i faktem, že žalobci byla záhy po
incidentu naměřena vysoká hladina alkoholu v dechu (1,6 ‰). Nepotvrdila se ani domněnka, že
by se mělo jednat ze strany strážníků o mstu za stížnosti v souvislosti s incidentem na ubytovně
Gerhát dne 16. 11. 2013. Uvedení strážníci totiž nebyli zásahu na ubytovně přítomni. Skutková
verze žalobce tak zůstala osamocena. Nepotvrdil ji ani svědek P . P. Pouze ohledně vykazování
žalobce z místa strážník V. V. nejistě připustil, že je možné, že žalobce vykazoval z místa. Takto
vágní a spíše potenciální vyjádření svědka však nelze považovat za potvrzení žalobcem tvrzené
skutečnosti, že byl skutečně vykázán, a již vůbec ne, proč se tak případně stalo. Krajský soud
žalobu proto jako nedůvodnou zamítl.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalobce jako stěžovatel (dále jen
„stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační stížnost, kterou výslovně opřel o ust . §103 odst. 1 písm. a),
b) a c) s. ř. s.
Stěžovatel namítl, že se jedná o porušení jeho práva na spravedlivý proces a zásady
“dobré správy”. Strážníci nebyli oprávněni po něm vyžadovat legitimaci. Poté, co na tuto
skutečnost strážníky upozornil, tak mu začal jeden ze strážníků vulgárně nadávat a vyhrožovat
mu fyzickým násilím. Stěžovatel si je vědom toho, že některá jeho tvrzení při výslechu nebyla
zcela shodná s tvrzením uvedeným v žalobě, nicméně jedná se o dílčí detaily, které nemění nic
na skutkovém stavu věci. Skutečnost, že před krajským soudem nepoznal strážníka, který ho měl
vulgárně verbálně napadnout, mu nemůže být dáváno k tíži, neboť strážník byl uniformovaný
a od incidentu k výslechu uběhl téměř rok. Lépe by jej poznal, kdyby vyhověl jeho žádosti
a současně své povinnosti, aby se při incidentu prokázal svou legitimací. Argumenty krajského
soudu, že tvrzení stěžovatele nejsou konstantní, nejsou relevantní. Nelze souhlasit se závěrem
krajského soudu, že v řízení nebylo prokázáno, že by se tvrzený zásah vůbec stal. Jednak strážník
V. V. připustil, že je možné, že žalobce vykazoval z místa, jednak všichni svědci z řad strážníků i
policistů shodně uvedli, že si daný den nepamatují a informace o daném incidentu čerpali v
podstatě pouze ze záznamů. Případné nedostatečné vedení záznamů ale nemůže být dáváno
stěžovateli k tíži. Jednání strážníků bylo jako nezákonné prokázáno a navíc se jednalo o osobní
mstu za incident, který se stal v předchozím roce na ubytovně Gerhát. Stěžovatel na podporu
svých tvrzení uvedl, že incident ihned nahlásil na příslušné služebně Policie České republiky. Dle
jeho informací byl příslušný strážník uznán vinným z přestupku. Svědek P. mu dále sdělil, že mu
při soudním jednání přítomný strážník na chodbě sdělil, že ví, o co se jedná, že si je vědom svého
chování vůči žalobci, nicméně toto vše mělo proběhnout až po samotném výslechu svědka P.
Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu a
věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný uvedl, že se stěžovateli nepodařilo prokázat, že by strážníci bezdůvodně žádali
prokázání jeho totožnosti, že by jej verbálně napadali nebo mu vyhrožovali násilím či že by
nesplnili povinnost prokázat se služebním průkazem. Posledně jmenovanou povinnost jim navíc
zákon neukládá (jsou povinni se prokázat stejnokrojem s odznakem obecní policie, identifikačním
číslem a názvem obce). Nelze souhlasit s tím, že by se jednalo o mstu za incident na ubytovně
Gerhát, když při tomto zásahu byli přítomni jiní strážníci. Nezakládá se na pravdě ani tvrzení,
že by byl příslušný strážník uznán vinným z přestupku. Dle sdělení strážníka V. to byl svědek P.,
kdo zahájil rozhovor s tím, že netuší, proč u přelíčení vůbec je, a že ho k tomu stěžovatel
přesvědčil. Žalovaný proto navrhl, aby byla kasační stížnost zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu
v souladu s ust. §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel
v podané kasační stížnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost není opodstatněná .
Stěžovatel předně rozporuje závěr krajského soudu, že nebylo prokázáno, že by k zásahu
došlo. Tuto námitku neshledal Nejvyšší správní soud důvodnou.
Podle ust. §52 odst. 1 s. ř. s. soud rozhodne, které z navržených důkazů provede, a může
provést i důkazy jiné.
Podle ust. §82 s. ř. s. každý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech
nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením (dále jen "zásah") správního orgánu, který není
rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo p roti němu přímo
zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu nebo určení toho, že zásah byl
nezákonný.
Podle ust. §87 odst. 2 věty první s. ř. s. soud rozsudkem určí, že provedený zásah byl
nezákonný, a trvá-li takový zásah nebo jeho důsledky anebo hrozí-li jeho opakování, zakáže
správnímu orgánu, aby v porušování žalobcova práva pokračoval, a přikáže, aby, je -li to možné,
obnovil stav před zásahem.
Podle ust. §87 odst. 3 s. ř. s. soud zamítne žalobu, není-li důvodná.
K založení aktivní procesní legitimace žalobce v řízení o žalobě na ochranu
před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu postačuje tvrzení
žalobce o existenci nezákonného zásahu a přímém zásahu do jeho právní sféry v příčinné
souvislosti s tvrzeným zásahem. Pro učinění závěru o aktivní věcné legitimaci žalobce však musí
být tato tvrzení také prokázána. Pouze v takovém případě může soud žalobě v souladu s ust. §87
odst. 2 věty první s. ř. s. vyhovět. Není-li zásah, jeho nezákonnost či přímé dotčení žalobce
prokázáno, musí soud podle ust. §87 odst. 3 s. ř. s. žalobu zamítnout jako nedůvodnou.
Řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením
správního orgánu je primárně ovládáno zásadou dispoziční. Ačkoliv tedy soud není zcela vázán
důkazními návrhy žalobce a může provést i důkazy jiné, je to vždy žalobce, kdo nese důkazní
břemeno ve vztahu k tvrzení o existenci zásahu (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 14. 11. 2014, č. j. 6 As 1/2014 – 30, nebo ze dne 25. 5. 2015, č. j. 6 As 255/2014 - 42,
č. 3240/2015 Sb.NSS; všechna zde citovaná rozhodnutí jsou dostupná též na www.nssoud.cz).
Nepodporují-li zjištění učiněná před soudem tvrzení žalobce o existenci zásahu, žalobce
nepředloží jiné relevantní důkazy a ze zjišt ěných skutečností se soudu ani nenabízí provedení
jiného možného dokazování, musí být žaloba zamítnuta. K takové situaci došlo i v nyní
projednávané věci.
Konkrétně stěžovatel v řízení o žalobě tvrdil, že došlo k následujícím zásahům:
k bezdůvodnému vyzvání k prokázání totožnosti, vulgárnímu slovnímu napadení, vyhrožování
fyzickým násilím, bezdůvodnému vykazování z místa a k odmítnutí prokázat se služebním
průkazem. Žádné z těchto tvrzení však nebylo v řízení o žalobě prokázáno. Krajský soud přitom
provedl stěžovatelem navržené důkazy a při jednání dne 19. 11. 2014 jej poučil o tom, že jeho
tvrzení nebyla prokázána a že v případě nedoplnění důkazního návrhu bude žaloba zamítnuta.
Žalobce žádné další důkazní návrhy neučinil a Nejvyšší správní soud nemá za to, že by krajský
soud mohl pro zjištění skutkového stavu učinit sám další relevantní dokazování v souladu
s ust. §52 odst. 1 s. ř. s.
Co se týče hodnocení důkazů, neshledal Nejvyšší správní soud žádné pochybení ze strany
krajského soudu. Strážníci (R. K. a V. V.) předvolaní jako svědci uvedli, že si přesné okolnosti
dané věci nepamatují. Zdůvodnili to tím, že jsou k obchodnímu domu Tesco v Přerově voláni
prakticky každou směnu, neboť se tam s oustřeďují asociálové, kteří na místě popíjí alkohol,
obtěžují zákazníky a znečišťují okolí obchodního domu. Uvedli také, že je možné, že ten den
„řešili popíjení alkoholu před obchodním domem Tesco a někoho upozorňovali. “ Oba svědci si nevzpomněli,
že by něco řešili se stěžovatelem, pou ze svědek V. V. uvedl: „je možné, že jsem jej odtamtud
vykazoval.“ Svědek P. P. k věci uvedl, že strážník z místa vykazoval jej, stěžovatel naopak
odcházel, neboť s tím nechtěl mít nic společného. K tvrzením stěžovatele pouze uvedl, že
strážník za ním šel, „neustále jej naháněl a něco spolu řešili“, s tím, že však obsah jejich komunikace
nezná.
Nikdo ze svědků nepotvrdil tvrzení stěžovatele, že by jej některý ze strážníků vyzval
k prokázání totožnosti, vulgárně slovně napadl, vyhrožoval mu fyzickým násilím, vykazoval jej
z místa či se mu odmítl prokázat služebním průkazem. Stejně tak nic nenasvědčuje tomu, že by
tvrzené jednání mělo být odplatou za incident na ubytovně Gerhát, jak tvrdí stěžovatel.
Za prokázané lze mít pouze to, že mezi jedním ze strážník ů a stěžovatelem proběhl v daný
moment rozhovor. Co se týče tvrzeného vykázání, ani to nemá Nejvyšší správní soud
za prokázané. Jeden ze strážníků sice připustil, že k vykázání mohlo dojít, nicméně tuto
skutečnost ani nepotvrdil. S ohledem na to, že podobné situace strážníci na daném místě řeší
„prakticky každou směnu“, jeví se věrohodné, že si detaily celé situace, která se měla odehrát,
nepamatují. Nevyloučení možnosti, že stěžovatele vykázali z místa, nelze však považovat
za důkaz toho, že k tomuto úkonu přistoupili. Je-li vykazování v daném místě takřka na denním
pořádku, je pochopitelné, že strážník může obtížně kategoricky vyloučit možnost, že k vykázání
došlo i v situaci, která je předmětem nyní posuzované věci. V řízení o zásahové žalobě však
nepostačuje zjištění, že tvrzený zásah nelze vyloučit, existence zásahu musí být prokázána.
Skutková verze stěžovatele tedy jednak zůstala osamocena, jednak se jeví jako
nevěrohodná pro řadu rozporů. Jakkoliv se některé z nich týkají méně podstatných skutečností,
ve svém souhrnu činí celou výpověď stěžovatele nevěrohodnou.
Stěžovatel předně popisoval jinak průběh skutkového děje než svědek P . P. Stěžovatel
například tvrdil, že v době incidentu se svědkem popíjeli alkohol, kdežto svědek uvedl, že přišel
s lahví alkoholu a ještě před jejím otevřením k němu přistoupili strážníci. Stěžovatel tvrdil, že
strážníka oslovil sám, kdežto svědek uvedl, že stěžovatel z místa odcházel a strážník šel za ním.
Další rozpor se týká tvrzení uvedených v žalobě a výpovědi stěžovatele u jednání soudu.
Stěžovatel v žalobě tvrdil, že se na místě bavil s více lidmi, kdežto při své výpovědi uvedl,
že se bavil toliko se svědkem P. P. V žalobě popřel, že by kdokoliv na místě popíjel alkohol,
kdežto ve své výpovědi uvedl, že svědek P. P. požíval alkohol, což mělo být také důvodem, proč
jej oslovili strážníci. V žalobě uvedl, že k němu přišli dva strážníci, zatímco před soudem
vypověděl, že jej napadl pouze jeden strážník, přičemž druhý seděl v autě.
Nevěrohodnost tvrzení stěžovatele je pak podtržena tím, že stěžovatel v průběhu
soudního řízení kategoricky odmítal, že by oním strážníkem, který měl tvrzený zásah provádět,
mohl být R. K. nebo V. V., a popisoval osobu zcela jiného vzezření (při jednání uvedl: „Tvář
tohoto strážníka jsem si pamatoval, jméno nikoliv, to ostatně neznám dodnes. Není to nikdo z těch dvou pánů,
kteří byli před zahájením jednání v jednací síni. Ten strážník, o kterém mluvím, je vyšší a nosí brýle. Má tmavé
vlasy.“). V řízení přitom bylo jednoznačně prokázáno (svědeckými výpověďmi), že v daný
okamžik na daném místě zasahovali právě tito dva strážníci. Jediným strážníkem vysoké postavy a
s brýlemi přitom mohl být podle výpovědí strážníků pouze psovod C., který ovšem podle nich na
místě určitě být nemohl, neboť pracuje na jiné směně a nemá tmavé vlasy. Nejvyšší správní soud
nemá za to, že by diametrálně odlišný popis zasahujícího strážníka mohl být způsoben toliko
šerem či absencí uniformy strážníka u jednání soudu. Mnohem spíše byly tyto rozdíly způsobeny
tím, že stěžovatel byl pod vlivem alkoholu, jak dokládá výsledek orientační dechové zkoušky
učiněné po ohlášení incidentu na Policii České republiky. Prezentuje-li však stěžovatel takto
významnou okolnost incidentu, jakou je identifikace zasahujícího strážníka, zjevně v rozporu se
skutečností, přičemž ani nenaznačuje žádné pochybnosti na své straně, jeví se jeho výpověď jako
celek krajně nevěrohodná, a to bez ohledu na to, jaké objektivní či subjektivní důvody jej
k takovému počínání vedou. Nebyl-li si jist vzezřením zasahujícího strážníka, neexistoval žádný
omluvitelný důvod pro to, aby jej „neomylně“ popsal smyšlenými charakteristikami. Takové
jednání značně snižuje obecnou věrohodnost stěžovatele.
Lze tedy shrnout, že se krajskému soudu přes řádné provedení dokazová ní nepodařilo
prokázat, že by došlo byť k některému ze stěžovatelem tvrzených zásahů. Za této situace proto
postupoval správně, pokud přistoupil k zamítnutí žaloby. Není-li prokázáno, že k tvrzenému
jednání (v němž je spatřován zásah) došlo, je zcela nadby tečné hodnotit, zda by popisované
jednání bylo či nebylo zákonné.
Nelze přisvědčit ani námitce stěžovatele, že mu nemůže být kladeno k tíži, že se mu
strážník neprokázal legitimací a že strážníci nedostatečně vedou záznamy o incidentu. Stěžovatel
totiž i v tomto případě vychází ze skutečností, které nebyly v řízení prokázány – tedy že se mu
skutečně přes jeho žádost strážník neprokázal a že k popisovanému incidentu skutečně došlo.
Nebyly-li tyto skutečnost prokázány, nelze vyslovit ani závěr, že by snad šly stěžovateli k tíži, jak
tvrdí.
Na výše uvedeném nemůže nic změnit ani tvrzení stěžovatele, že mu svědek P. P. sdělil,
že mu strážník po soudním jednání řekl, že ví, o co se jedná, a je si vědom svého chování vůči
stěžovateli. Toto tvrzení jednak neprok azuje, že by snad strážníci křivě svědčili, jednak je
považuje Nejvyšší správní soud za účelové. Vyslýchání strážníci nepopírali, že „ví, o co se jedná“,
neboť sami výslovně uvedli, že si před jedn áním připomněli, o jakou věc se jedná. I svědek P. P.
u jednání uvedl, že ví, o jakou věc se jedná, neboť se před jednáním bavil se strážníkem. To, že
strážníci věděli (resp. si připomněli), v jaké věci mají být vyslýchání, nijak nezpochybňuje jejich
tvrzení, že si na detaily tvrzeného incidentu nepamatují, neboť obdobné situace zjevně na daném
místě řeší „prakticky každou směnu“. To, že strážník měl svědkovi P . P. po jednání také sdělit, že
„si je vědom svého chování vůči žalobci“, se pak jeví jako zcela účelov é tvrzení stěžovatele
učiněné ve snaze navodit dojem, že se snad strážník svědkovi přiznal k nezákonnému postupu.
Kromě toho, že to samo o sobě z uvedeného tvrzení stěžovatele nevyplývá, je nutno podotknout,
že stěžovatel na tuto skutečnost nepoukázal již v řízení o žalobě, ačkoliv tak učinit mohl ( k
nemožnosti vnášet do řízení o kasační stížnosti nové skutečnosti viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 22. 9. 2004, č. j. 1 Azs 34/2004 - 49, č. 419/2004 Sb. NSS). K výslechu
strážníků a svědka P . P. totiž došlo již u jednání dne 23. 9. 2015. Po tomto jednání se žalobce
písemně vyjádřil podáním ze dne 29. 9. 2015 k otázce identifikace strážníků, nicméně uvedenou
skutečnost nezmínil. Neučinil tak ani u následného jednání soudu dne 20. 10. 2015. To , že
k uvedené situaci došlo až po výslechu svědka P. P., tedy neznemožňovalo stěžovateli poukázat
na tuto skutečnost již v řízení před krajským soudem. Navíc je nutno opět poukázat na
nevěrohodnost stěžovatele, která podle názoru Nejvyššího správního soudu platí o to víc
v případě jeho „informací z druhé ruky“, jako je tato. V kasační stížnosti totiž stěžovatel mimo
jiné také uvedl, že dle jeho informací měl být příslušný strážník uznán vinným z přestupku, což
ovšem žalovaný (který by takové přestupkové řízení evidoval) odmítl. Je tedy obe cně zřejmé, že
informace, které stěžovatel dle svých tvrzení získal od jiných osob, jsou krajně nevěrohodné.
Nejvyšší správní soud tedy v postupu krajského soudu neshledal žádné pochybení,
které by mohlo znamenat porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces nebo, jak tvrdí,
porušení zásady dobré správy.
S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost je
nedůvodná, a proto ji zamítl (§11 0 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
Ve věci rozhodl v souladu s §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní
soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1, věta první s. ř. s. ve spojení
s ust. §120 s. ř. s. Stěžovatel ve věci úspěch neměl, a nemá proto právo na náhradu nákladů
řízení. Úspěšnému žalovanému pak podle obsahu spisu žádné náklady v řízení o kasační stížnosti
před soudem nevznikly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
V řízení byl stěžovateli ustanoven zástupcem advokát Mgr. Pavel Kužílek,
a proto Nejvyšší správní soud rozhodl o jeho odměně a náhradě hotových výdajů. Podle ust. §9
odst. 4 písm. d), §7 bod 5. a §11 odst. 1 písm. c) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, mu byla určena odměna ve výši 6.200 Kč (2 x 3.100 Kč za 2 úkony právní
služby – sepis kasační stížnosti a další porada s klientem) a podle ust. §13 odst. 3 citované
vyhlášky náhrada hotových výdajů ve výši 60 0 Kč. Protože je advokát plátcem daně z přidané
hodnoty, zvyšuje se nárok o částku odpovídající této dani, která činí 1.428 Kč. Ustanovenému
zástupci proto přísluší odměna a náhrada hotových výdajů v celkové výši 8.228 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. ledna 2016
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu