ECLI:CZ:NSS:2016:7.AS.326.2015:10
sp. zn. 7 As 326/2015 - 10
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Tomáše Foltase a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce: P. Č., v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 11.
2015, č. j. 10 Na 16/2015 - 9,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) doručil dne 13. 10. 2015 Krajskému soudu v Českých
Budějovicích návrh, kterým se domáhal, aby byl vydán rozsudek ve znění: „A, určuje se, že porušení
povinnosti mlčenlivosti ÚP v Poličce (i v Č. Budějovicích) bylo nezákonností. B, určuje se, že neopodstatněnými
pokyny úřadovny ÚP v Poličce vůči panu J. Š. (v červenci až srpnu 2015) bylo v důsledku nich přímo zasaženo
do nerovného soukromoprávního vztahu žalobce s poskytovatelem přístřešku u Plavu.“ Návrh byl soudem
vyhodnocen jako nesrozumitelný, neboť není jasné, zda se jedná o žalobu proti rozhodnutí
správního orgánu, žalobu na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu nebo o žalobu
na ochranu proti nečinnosti správního orgánu. Z toho důvodu byl stěžovatel usnesením ze dne
16. 10. 2015, č. j. 10 Na 16/2015 - 2, vyzván, aby ve lhůtě 10 dnů ode dne doručení usnesení
odstranil vady podání.
Dne 5. 11. 2015 stěžovatel doručil krajskému soudu žádost o ustanovení zástupce.
Usnesením ze dne 27. 11. 2015, č. j. 10 Na 16/2015 - 9, krajský soud zamítl návrh stěžovatele
na ustanovení zástupce. V odůvodnění usnesení krajský soud poukázal na ust. §35 odst. 8 s. ř. s.
a dovodil, že zákonodárce ponechal soudu určitý prostor k uvážení pro ty případy,
kdy by ustanovení zástupce neplnilo účel, k němuž je určeno. Právě taková situace nastala v případě
stěžovatele. Krajskému soudu je z úřední činnosti známé, že žádostem stěžovatele o ustanovení
advokáta bylo v minulosti vyhovováno, ale stěžovatel opakovaně bez zjevného důvodu pomoc
ustanovených či určených zástupců mařil, neposkytoval jim součinnost a problematicky
komunikoval. Odmítal s ustanovenými advokáty spolupracovat a opakovaně v různých řízeních
požadoval jejich výměnu nebo advokáti žádali o zproštění povinnosti zastupovat pro narušení
vzájemné důvěry mezi klientem a advokátem. Pokud byli advokáti určováni Českou advokátní
komorou, tak tímto postupem si stěžovatel generoval další příležitost k podávání žalob, neboť
napadal nejen rozhodnutí o neurčení advokáta, nýbrž pravidelně i rozhodnutí o určení advokáta,
neboť nesouhlasil s podmínkami, za kterých mu byl advokát určen. S určenými advokáty stěžovatel
opět nikdy nespolupracoval, stěžoval si na ně a opakovaně žádal Českou advokátní komoru
o zrušení určení advokáta a o určení advokátů jiných. Z těchto skutečností je zřejmé, že stěžovatel si
právní pomoci advokátů neváží, nehodlá ji využít, a tím maří účel zastoupení. Přístup stěžovatele
k poskytování bezplatné právní pomoci je patrný i z jeho žádosti v této věci. Podle přesvědčení
krajského soudu tak nelze než konstatovat, že stěžovatel zástupce k ochraně svých práv nezbytně
nepotřebuje, neboť při nedostatku schopnosti a vůle s ním spolupracovat bude vztah zmocnění
vždy existovat pouze formálně, a tudíž nepovede k reálné ochraně práv stěžovatele. Navíc
stěžovatel je schopen v řízení jednat samostatně, neboť v řádově stovkách jeho předchozích
soudních řízeních prokázal dostatečnou znalost s. ř. s.
Proti citovanému usnesení podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost,
ve které vytýkal krajskému soudu nesprávné posouzení věci. Stěžovatel je názoru, že každý
má právo na právní pomoc od počátku řízení. Podle stěžovatele byly dány důvody k ustanovení
zástupce. Krajský soud pochybil, pokud posuzoval jeho dřívější (ne)součinnost s ustanovenými
zástupci. Nepřípadná je i další argumentace krajského soudu. Stěžovatel poukázal i na rozpor
s ust. §35 odst. 8 s. ř. s. s ústavním pořádkem, vady napadeného usnesení, jakož i na vady usnesení,
jímž byl krajským soudem vyzván k doplnění žaloby.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v souladu s ust. §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti,
a přitom neshledal vady uvedené v odstavci 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud projednal kasační stížnosti přesto, že stěžovatel nezaplatil soudní
poplatek a není zastoupen advokátem. Ačkoliv zaplacení soudního poplatku a povinné zastoupení
stěžovatele bez příslušného právnického vzdělání advokátem je jednou ze základních podmínek
řízení o kasační stížnosti, podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu není v případě,
že kasační stížnost směřuje proti neustanovení zástupce, resp. neosvobození od soudních poplatků,
nutno trvat na jejich splnění. K této otázce se Nejvyšší správní soud vyjádřil např. v rozsudcích
ze dne 24. 10. 2007, č. j. 1 Afs 65/2007 - 37, ze dne 16. 12. 2009, č. j. 6 Ads 111/2009 – 59, ze dne
10. 7. 2014, č. j. 7 As 47/2014 - 22, ze dne 19. 7. 2012, č. j. 4 Ads 66/2012 - 22, ze dne 31. 10. 2012,
č. j. 4 As 64/2012 - 14 a v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
9. 6. 2015, č. j. 1 As 196/2014 - 19. V posledně citovaném usnesení uvedl k poplatkové povinnosti,
že „Žádost o osvobození od soudních poplatků či návrh na ustanovení zástupce však svojí povahou nejsou návrhy
na zahájení řízení ve věci samé ani nepatří mezi jiné zpoplatněné návrhy či úkony vyjmenované v zákoně o soudních
poplatcích; jedná se jen o procesní návrhy podané v probíhajícím řízení o žalobě, které je zpoplatněno a za něž má být
poplatek vybrán. „Řízení“ o těchto návrzích tak nejsou spojena s další poplatkovou povinností. Kasační stížnost
je však připuštěna i proti usnesením o těchto procesních návrzích (srovnej usnesení rozšířeného senátu ze dne
20. 5. 2014, č. j. 3 As 125/2012 – 43), je proto otázkou, zda v těchto případech podléhá řízení o kasační
stížnosti poplatkové povinnosti či nikoliv. (…) Po posouzení věci dospěl rozšířený senát k závěru, že řízení o kasační
stížnosti zde s poplatkovou povinností spojeno není. V případě rozhodování krajského soudu o žádosti o osvobození
od soudního poplatku a o návrhu na ustanovení zástupce (ale i o jiných procesních návrzích) totiž považuje
za nejpodstatnější, že se jedná pouze o úkony učiněné v probíhajícím řízení o žalobě, které slouží k zajištění
podmínek řízení nebo jeho řádného průběhu. Řízení o kasační stížnosti proti rozhodnutím soudu o těchto návrzích
nevybočuje z vymezeného rámce, jeho výsledkem není nic jiného než jen konečné rozhodnutí o procesní otázce podstatné
pro žalobní řízení, jež před krajským soudem i v době rozhodování Nejvyššího správního soudu stále běží. Jestliže
je tedy poplatková povinnost spojena s řízením o žalobě, v jehož rámci rozhoduje Nejvyšší správní soud o „procesní“
kasační stížnosti, nevzniká podáním takové kasační stížnosti stěžovateli nová poplatková povinnost, neboť za řízení
ve věci je již zaplaceno (případně se tato otázka řeší). Výše uvedené závěry se pak promítají i do úvah o povinném
zastoupení stěžovatele. Je-li podána kasační stížnost proti usnesení krajského soudu o neosvobození od soudních
poplatků, o neustanovení zástupce či proti jinému procesnímu usnesení učiněnému v řízení o žalobě, je rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti učiněno v rámci tohoto řízení, a proto se zde ustanovení §105
odst. 1 a 2 s. ř. s. neuplatní.“
Dále se Nejvyšší správní soud zabýval stížní námitkou, zda byly dány důvody k ustanovení
zástupce stěžovateli pro řízení o žalobě.
Podle §35 odst. 8 s. ř. s. navrhovateli, u něhož jsou předpoklady, aby byl osvobozen
od soudních poplatků, a je-li to nezbytně třeba k ochraně jeho práv, může předseda senátu na návrh
ustanovit usnesením zástupce, jímž může být i advokát; hotové výdaje zástupce a odměnu
za zastupování osoby uvedené v odstavci 2 platí v takovém případě stát.
Zákon tedy předpokládá splnění dvou podmínek pro ustanovení zástupce. První
podmínkou je splnění předpokladů pro osvobození od soudních poplatků, druhou nezbytnost
ochrany práv účastníka řízení. Otázkou nezbytnosti ochrany práv stěžovatele se krajský soud
důkladně zabýval a dospěl k závěru, že ustanovení zástupce není nezbytně třeba k ochraně práv
stěžovatele. Poukázal na to, že stěžovatel je v řízení před krajským soudem schopen jednat
samostatně, neboť v řádově stovkách svých předchozích soudních řízeních, které byly vedeny
jen před tímto soudem, prokázal dostatečnou znalost s. ř. s., přičemž v řadě případů opakovaně
a bez zjevného důvodu pomoc ustanovených či určených zástupců cíleně mařil a neposkytoval jim
součinnost, opakovaně požadoval jejich výměnu nebo sami advokáti žádali o zproštění povinnosti
zastupovat pro narušení vzájemné důvěry mezi klientem a advokátem.
S těmito závěry krajského soudu se Nejvyšší správní soud ztotožňuje. Jak vyplývá z jeho
konstantní judikatury, např. rozsudky ze dne 3. 3. 2011, č. j. 3 Ads 149/2010 - 126 a ze dne
23. 1. 2014, č. j. 9 As 142/2013 - 36, účastníku řízení nemusí být i při splnění podmínek uvedených
v ust. §35 odst. 8 s. ř. s. ustanoven zástupce v těch případech, kdy by nebyl splněn zamýšlený cíl,
tj. poskytnutí právní pomoci a realizace zásady rychlosti a hospodárnosti řízení. K takovým
případům patří i svévolné odmítání pomoci poskytované dosud ustanoveným zástupcem
účastníkem, neposkytnutí potřebné součinnosti a maření jeho úkonů. I Nejvyššímu správnímu
soudu je z úřední činnosti znám přístup stěžovatele k ustanovovaným zástupcům. Toto je zřejmé
např. z rozsudků ze dne 29. 5. 2012, č. j. 2 As 75/2012 - 10, ze dne 8. 2. 2013,
č. j. 2 As 164/2012 - 9, ze dne 29. 8. 2012, č. j. 6 As 44/2012 - 11, či usnesení ze dne 21. 10. 2015,
č. j. 8 As 101/2015 - 13, ze dne 13. 2. 2014, č. j. 6 As 13/2014 - 6. Stěžovatel je i podle Nejvyššího
správního soudu názoru schopen bránit svá práva v řízení o žalobě bez pomoci zástupce.
Ve stovkách řízení před správními soudy prokázal, že má dostatečné povědomí o hmotných
a procesních právech. Jen u Nejvyššího správního soudu bylo vedeno více než 1300 řízení,
které byly zahájeny na návrh stěžovatele, z nichž je zřejmé, že je schopen dostatečně chránit svá
práva. Zákon nestanoví povinné zastoupení advokátem v řízení před krajským soudem. Krajský
soud proto nepochybil, pokud stěžovateli advokáta pro řízení o žalobě neustanovil.
Poukazoval-li stěžovatel na rozpor ust. §35 odst. 8 s. ř. s. s ústavním pořádkem, konstatuje
Nejvyšší správní soud, že Ústavní soud se tímto ustanovením opakovaně zabýval a nevyslovil,
že by odporovalo ústavnímu pořádku. Nejvyšší správní soud neshledal důvodnost ani dalších
tvrzení stěžovatele, ve kterých dovozoval nutnost ustanovení zástupce, resp. pochybení krajského
soudu. Krajský soud postupoval zcela v souladu s právními předpisy. Brojil-li stěžovatel proti
usnesení krajského soudu, kterým byl vyzván k doplnění podání ze dne 16. 10. 2015, není proti
němu opravný prostředek přípustný, o čemž byl stěžovatel řádně poučen.
Nejvyšší správní soud ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji podle ust. §110 odst. 1 věta druhá s. ř. s. zamítl. Ve věci rozhodl
v souladu s ust. §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační
stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud stěžovateli náhradu nákladů nepřiznal, protože
v řízení úspěch neměl.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 2. února 2016
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu