ECLI:CZ:NSS:2016:7.AS.335.2015:30
sp. zn. 7 As 335/2015 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobců: a) Obec
Přísečná, se sídlem Přísečná 25, Český Krumlov, b) Zambelli – technik, spol. s r. o., se sídlem
Tovární 177, Domoradice, oba zastoupeni JUDr. Michalem Bernardem, Ph.D., advokátem
se sídlem Příběnická 1908/12, Tábor, proti žalovanému: Městský úřad Český Krumlov,
se sídlem Kaplická 439, Český Krumlov, za účasti osoby zúčastněné na řízení:
CARTHAMUS, a. s., se sídlem Václavské nám. 775/8, Praha 1, zastoupená JUDr. Tomášem
Sequensem, advokátem se sídlem Jungmannova 745/24, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti
osoby domáhající se postavení osoby zúčastněné na řízení KOMAXO, s. r. o., se sídlem
Jateční 854, Kolín, zastoupené JUDr. Tomášem Sequensem, advokátem se sídlem
Jungmannova 745/24, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
2. 12. 2015, č. j. 10 A 16/2015 – 72,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Osoba domáhající se postavení osoby zúčastněné na řízení KOMAXO, s. r. o.,
je povinna zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení částku 6.364,60 Kč
do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta JUDr. Michala
Bernarda, Ph.D.
III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 2. 12. 2015,
č. j. 10 A 16/2015 - 72, rozhodl, že společnost KOMAXO, s. r. o., (dále jen „stěžovatelka“) není
osobou zúčastněnou na řízení. V odůvodnění usnesení krajský soud uvedl, že případné zrušení
napadeného rozhodnutí o prodloužení zkušebního provozu nebude mít žádný přímý dopad
do veřejných subjektivních práv stěžovatelky. Možné s tím související dotčení na soukromých
právech, tj. dopady na soukromoprávní obchodní vztahy, nelze považovat za přímé dotčení práv
ve smyslu ust. §34 s. ř. s., a proto není rozhodné. V této souvislosti krajský soud odkázal
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 9. 2011, č. j. 2 Afs 40/2011 – 125,
který je plně aplikovatelný i v nyní pojednávané věci.
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu
uvedeného v ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., ve které namítala, že je s osobou zúčastněnou
na řízení, které byl napadeným správním rozhodnutím prodloužen do 31. 12. 2016 zkušební
provoz stavby „Úpravy tepelného zdroje v Č. Krumlově – Domoradicích na spalování biomasy“
v nejrůznějších smluvních vztazích, přičemž některé z nich jsou pro ni z ekonomického hlediska
klíčové. Pokud by došlo ke zrušení napadeného správního rozhodnutí, osoba zúčastněná
na řízení by nebyla oprávněna provozovat daný tepelný zdroj, což by se mohlo zásadním
negativním způsobem projevit na její ekonomické situaci. Vzhledem k zásadním ekonomickým
vztahům mezi stěžovatelkou a osobou zúčastněnou na řízení, bude stěžovatelka výsledkem
probíhajícího řízení o žalobě přímo dotčena na vlastních právech, přičemž je nepochybné,
že výsledek tohoto řízení bude mít bezprostřední vliv na její právní postavení. Stěžovatelka
považuje podanou žalobu za účelovou, protože jejím cílem je znemožnit provozování tepelného
zdroje a souvisejících zařízení, a tím poškodit její podnikatelské aktivity i osoby zúčastněné
na řízení. Z tohoto důvodu považuje stěžovatelka za nutné, aby mohla přímo hájit svá práva
v soudním řízení. Krajský soud však stěžovatelce nepřiznáním postavení osoby zúčastněné
na řízení neumožnil v rozporu se s. ř. s. řádné hájení jejích práv. Z uvedených důvodů
stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení krajského soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobci (dále jen „účastníci řízení“) ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedli, že smyslem
institutu osoby zúčastněné na řízení je zajistit ochranu práv osob odlišných od účastníků řízení,
pokud se vydané rozhodnutí (či jeho nevydání) přímo dotýká jejich práv a povinností. Taková
osoba musí splňovat jak formální, tak materiální podmínku účastenství. Stěžovatelka sice splnila
formální podmínku pro přiznání tohoto statusu, ale materiální podmínka splněna nebyla.
Stěžovatelka nemůže být přímo dotčena ve svých právech a povinnostech. Ve svých právech
může být dotčena pouze nepřímo, prostřednictvím smluvních vztahů s osobou zúčastněnou
na řízení. Dotčena přímo by mohla být pouze ve svých obchodních zájmech, což však není
kritérium pro přiznání postavení osoby zúčastněné na řízení. Účastníci řízení se proto ztotožnili
se závěrem krajského soudu a s jeho odkazy na příslušnou judikaturu Nejvyššího správního
soudu. Tvrzení o dotčení v obchodněprávních vztazích není důvodem pro přiznání postavení
podle ust. §34 s. ř. s. Případné zrušení napadeného rozhodnutí nebude mít žádný přímý dopad
do veřejných subjektivních práv stěžovatelky. Účastníci řízení považují podanou kasační stížnost
za účelovou, vedenou pouze s cílem oddálit meritorní rozhodnutí ve věci. Jasným cílem
stěžovatelky, která je zastoupena totožným právním zástupcem jako osoba zúčastněná na řízení,
se kterou je i personálně propojena, je snaha o co největší přiblížení meritorního rozhodnutí
ve věci datu, kdy napadené správní rozhodnutí pozbude svých účinků. Výše uvedenému tvrzení
odpovídá také to, že kasační stížnost byla podána poslední den lhůty na nepříslušný soud.
Ze všech shora uvedených důvodu účastníci řízení navrhli, aby kasační stížnost byla zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v souladu s ust. §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila stěžovatelka v podané kasační stížnosti,
a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
Podle ust. §34 odst. 1 s. ř. s. osobami zúčastněnými na řízení jsou osoby, které byly
přímo dotčeny ve svých právech a povinnostech vydáním napadeného rozhodnutí nebo tím,
že rozhodnutí nebylo vydáno, a ty, které mohou být přímo dotčeny jeho zrušením nebo vydáním
podle návrhu výroku rozhodnutí soudu, nejsou-li účastníky a výslovně oznámily, že budou
v řízení práva osob zúčastněných na řízení uplatňovat.
Podle ust. §34 odst. 4 s. ř. s. soud usnesením vysloví, že ten, kdo se domáhá postavení
osoby zúčastněné na řízení, a podmínky pro to nesplňuje, není osobou zúčastněnou na řízení.
Nejvyšší správní soud se již otázku, komu lze a komu nelze přiznat postavení osoby
zúčastněné na řízení zabýval v řadě rozhodnutí. Např. v rozsudku ze dne 14. 7. 2009,
č. j. 2 As 44/2009 – 44, vyslovil, že hovoří-li nějaké ustanovení s. ř. s. o právu (ve smyslu
oprávnění), míní tím veřejné subjektivní právo. Dovodil to především z ust. §2 s. ř. s.,
podle něhož ve správním soudnictví poskytují soudy ochranu veřejným subjektivním právům
fyzických i právnických osob způsobem stanoveným tímto zákonem a za podmínek stanovených
tímto nebo zvláštním zákonem a rozhodují v dalších věcech, v nichž tak stanoví tento zákon.
Svůj závěr opřel také o důvodovou zprávu k s. ř. s. a o odbornou literaturu. Proto Nejvyšší
správní soud v citovaném rozsudku dospěl k závěru, že osobou zúčastněnou na řízení o zrušení
rozhodnutí, jímž byla obchodní společnosti uložena pokuta za správní delikt spáchaný jejím
zaměstnancem, není tento zaměstnanec tvrdící, že výsledek řízení před městským soudem může
mít dopad na stanovení náhrady škody. Jedná se totiž o dotčení nepřímé s dopadem
do soukromého subjektivního práva, resp. povinnosti. V rozsudku ze dne 20. 9. 2011,
č. j. 2 Afs 40/2011 – 125, Nejvyšší správní soud uvedl, „že důvodem účasti osoby zúčastněné na řízení je
hájení vlastních práv dotčených správním rozhodnutím prostředky danými v §34 odst. 3 s. ř. s., nikoliv
poskytnutí pomoci jedné z procesních stran. Institut osoby zúčastněné na řízení upravený v §34 s. ř. s. se liší
od institutu dalšího či vedlejšího účastenství upraveného v §92 a §93 občanského soudního řádu.“ Svůj závěr
pak formuloval v právní větě: „Přímým dotčením na právech a povinnostech ve smyslu §34 odst. 1 s. ř. s.
v řízení o žalobě proti rozhodnutí o uložení administrativní sankce nelze rozumět možné následné dotčení
na soukromých právech.“
V této věci nebyla stěžovatelka účastníkem správního řízení a vydané správní rozhodnutí
jí přímo nezakládá žádná práva ani povinnosti. Jí tvrzené dotčení na právech je výlučně
ekonomické povahy a má bez jakýchkoliv pochybností povahu subjektivních práv soukromých,
nikoliv veřejných. Tento výklad zákona není formalistický, ale naopak vychází z pohledu na právo
jako vnitřně provázaný systém, kde nelze volně a chaoticky směšovat a zaměňovat jednotlivé
instituty ochrany práv, ale je třeba jich využívat s ohledem na jejich smysl a účel.
Uvedený výklad není ani v rozporu s právem na přístup k soudu, jak tvrdí stěžovatelka.
Podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod se může každý domáhat stanoveným
postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného
orgánu. Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy,
může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon
jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících
se základních práv a svobod podle Listiny. Z citovaného článku je patrné, právo na přístup
k soudu v konkrétní věci přísluší pouze osobě, jejíž právo má být předmětem soudního řízení.
Ve správním soudnictví se musí jednat o veřejné subjektivní právo. Z napadeného správního
rozhodnutí však stěžovatelce žádné právo neplyne a jí tvrzené dotčení právní sféry je ryze
soukromoprávní povahy (týká se jejího obchodního vztahu k osobě zúčastněné na řízení).
Na tom nemůže nic změnit ani širší interpretace pojmu dotčení na právech ve smyslu dotčení
právní sféry, jak vyplývá ve vztahu k žalobní legitimaci z judikatury. V každém případě by zde
totiž musela být zcela přímá vazba mezi napadeným rozhodnutím a právní sférou stěžovatelky.
V ust. §34 odst. 1 s. ř. s. se totiž výslovně hovoří o přímém dotčení. Taková přímá vazba
zde však není (je pouze zprostředkovaná) a kromě toho tvrzené dotčení se týká soukromoprávní
sféry stěžovatelky, nikoliv sféry veřejnoprávní. Ve sporném případě by sice bylo na místě přiznat
osobě domáhající se postavení osoby zúčastněné na řízení toto procesní postavení, ale v dané
věci se rozhodně o sporný případ nejedná, neboť neexistence přímého dotčení veřejnoprávní
sféry stěžovatelky v důsledku případného zrušení napadeného rozhodnutí je nepochybná.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou,
a proto ji podle ust. §110 odst. 1 věta druhá s. ř. s. zamítl bez jednání postupem podle ust. §109
odst. 2 s. ř. s., podle kterého o kasační stížnosti rozhoduje zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. V tomto řízení měli plný úspěch účastníci řízení, a proto mají právo
na náhradu nákladů, které jim vznikly v souvislosti s právním zastoupením. Náklady řízení
sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby ve výši 4.960 Kč (vyjádření ke kasační
stížnosti) podle ust. §7, §9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1 písm. d) a §12 odst. 4 vyhlášky
č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle
ust. §13 odst. 3 citované vyhlášky. Protože advokát je plátcem daně z přidané hodnoty (§14a
odst. 1 citované vyhlášky), zvyšuje se jeho odměna o částku odpovídající této dani,
kterou je povinen odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
tj. o 1.104,60 Kč. Celková částka náhrady nákladů řízení proto činí 6.364,60 Kč
Městskému úřadu Český Krumlov Nejvyšší správní soud náhradu nákladů nepřiznal,
protože mu žádné náklady s tímto řízením nevznikly.
Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť jí soudem
nebyla uložena žádná povinnost, v souvislosti s níž by jí náklady vznikly, a ani nenavrhla,
aby jí bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení z důvodů zvláštního zřetele hodných
(§60 odst. 5 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. února 2016
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu