ECLI:CZ:NSS:2016:7.AS.68.2016:34
sp. zn. 7 As 68/2016 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra
a soudců JUDr. Tomáše Foltase a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně: M. V
zastoupena Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha,
proti žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje, se sídlem Škroupova 18, Plzeň, v řízení o
kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 2. 2016, č. j. 17
A 77/2014 - 50,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím Magistrátu města Plzně, odboru správních činností, oddělení dopravních
přestupků (dále „správní orgán prvního stupně“) ze dne 8. 8. 2014, č. j. MMP/170511/14, byla
žalobkyně uznána vinnou ze spáchání přestupku podle §125c odst. 1 písm. f) bod třetí zákona
č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), kterého se měla dopustit
tím, že dne 27. 4. 2014 v době okolo 12:58 hod. jako řidička motorového vozidla tovární značky
Škoda Octavia, registrační značky X, v Plzni na ulici Rokycanská, ve směru do centra města
(v prostoru před křižovatkou s ulicí Jiřinovou) překročila nejvyšší dovolenou rychlost 50 km/h o
20 km/h (po odečtení odchylky laserového rychloměru 3 km/h), přičemž předmětného
přestupku se dopustila v období 12 po sobě jdoucích kalendářních měsíců podruhé. Citovaným
rozhodnutím správního orgánu prvního stupně byla žalobkyně uznána vinnou také ze spáchání
přestupku podle §125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, kterého se měla dopustit
tím, že při řízení motorového vozidla při sobě neměla řidičský průkaz. Za spáchání uvedených
přestupků jí správní orgán prvního stupně uložil pokutu ve výši 3.750 Kč, zákaz řízení
motorových vozidel na 1 měsíc a náhradu nákladů řízení ve výši 1.000 Kč.
[2] Žalovaný rozhodnutím ze dne 7. 10. 2014, č. j. DSH/12334/14 (dále „napadené
rozhodnutí“) zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.
II.
[3] Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Plzni.
[4] V žalobě poukazovala na nedostatečnost dokazování a zpochybňovala správnost
provedeného měření. Není vyloučeno, že žalobkyně překročila rychlost v obci o méně
než 20 km/h, čímž by se dopustila méně závažného přestupku. Ve věci rozhodovaly osoby,
které nebyly oprávněnými úředními osobami. Žalobkyně poukázala i na vady v rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně.
[5] Krajský soud žalobu zamítl. Podle jeho názoru správní spis poskytuje dostatečný podklad
pro závěr, že žalobkyně překročila nejvyšší dovolenou rychlost. Krajský soud stejně jako správní
orgány vyšel z fotografie z měřícího zařízení, z oznámení o přestupku, s nímž koresponduje
úřední záznam policistů, a ze svědeckých výpovědí zasahujících policistů (pprap. M. B., pprap. J.
B.). Podle krajského soudu nedošlo k žádným vadám při měření rychlosti. Krajský soud neshledal
důvodné námitky poukazující na nedostatky prvostupňového rozhodnutí, resp. jeho výroku.
Podle krajského soudu je výrok rozhodnutí v souladu s §77 zákona č. 200/1990 Sb., o
přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“). Nedůvodnou shledal
krajský soud i námitku, že by ve věci rozhodovaly osoby, které nebyly oprávněnými úředními
osobami. Krajský soud tedy neshledal žádnou z námitek důvodnou a žalobu zamítl.
III.
[6] Žalobkyně (dále „stěžovatelka“) brojila proti rozsudku krajského soudu kasační stížností.
[7] Stěžovatelka předně brojila proti dokazování v dané věci. Závěr o spáchání přestupků
není založen na spolehlivých a nevyvratitelných důkazech. Poukázala na vady fotografie
z měřícího zařízení. V řízení nebylo prokázáno, že rychlost byla změřena certifikovaným měřícím
zařízením. Správní orgány dále nedisponovaly podkladem, ze kterého by bylo možno dovodit,
že by se stěžovatelka stejného přestupku dopustila opakovaně během 12 po sobě jdoucích
kalendářních měsíců.
[8] Krajský soud nesprávně posoudil i otázku právní kvalifikace skutku, neboť nezohlednil
možnou nepřesnost měřícího zařízení. Mělo by být přikročeno k mírnější právní kvalifikaci
skutku, a tedy i k mírnějšímu trestu.
[9] Krajský soud také pochybil, když nepovažoval rozhodnutí správního orgánu za vadné
a nezákonné. Stěžovatelka měla být uznána vinnou z konkrétního skutku, což se nestalo.
Formulace výroku předmětného rozhodnutí je nesrozumitelná. Rovněž poukázala na rozpor
v časových údajích relevantních listin. Na fotografii z měřícího zařízení je uveden čas měření
12:58:25, zatímco v rozhodnutí správního orgánu prvního stupně je uvedeno pouze „okolo
12:58“.
[10] Konečně poukázala i na nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu z důvodu,
že řádně nevypořádal námitku poukazující na to, že ve věci rozhodovaly neoprávněné úřední
osoby.
[11] Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený
rozsudek krajského soudu a žalovanému uložil povinnost uhradit náklady řízení.
IV.
[12] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti zcela ztotožnil s názorem krajského soudu.
Nesouhlasil s argumenty uvedenými v kasační stížnosti a setrval na svém vyjádření k žalobě.
Současně sdělil, že v případě úspěchu ve věci nebude uplatňovat náhradu nákladů řízení
před soudem.
V.
[13] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[14] Kasační stížnost není důvodná.
[15] Stěžovatelka v kasační stížnosti poukazovala na nepřezkoumatelnost napadeného
rozsudku krajského soudu.
[16] Otázkou přezkoumatelnosti rozhodnutí správních soudů se Nejvyšší správní soud
zabýval ve své judikatuře již dříve. Bylo tomu tak např. v rozsudku ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, který byl uveřejněn pod č. 244/2004 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu, v němž vyložil, že: „Za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. lze považovat zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti, z nichž
nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, která zkoumají správní úkon z jiných
než žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec
žalobních námitek), jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající
z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné“. V rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, který byl publikován
ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 133/2004, pak vyslovil Nejvyšší správní
soud názor, že: „Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů skutkových,
nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady skutkových zjištění,
o něž soud opírá své rozhodovací důvody. Za takové vady lze považovat případy, kdy soud opřel rozhodovací
důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem, anebo případy, kdy není
zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení provedeny“. Nejvyšší správní soud též vyslovil v rozsudku
ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, dostupném na www.nssoud.cz, že pokud „z odůvodnění
napadeného rozsudku krajského soudu není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného
hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu, z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní
argumentaci stěžovatele v žalobě a proč subsumoval popsaný skutkový stav pod zvolené právní normy, pak je třeba
pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a tím i nesrozumitelnost ve smyslu
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.“. Judikatuře Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, který byl
uveřejněn pod č. 689/2005 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu) je jinak společný
závěr, že „není-li z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval
za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché,
mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu
ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci z hlediska účastníka řízení
klíčovou, na níž je postaven základ jeho žaloby. Soud, který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže jen
pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá“.
[17] Nejvyšší správní soud s poukazem na shora uvedené konstatuje, že má-li být soudní
rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být zřejmé, jaký skutkový stav vzal správní soud
za rozhodný a jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem postupoval
při posuzování těchto skutečností. Uvedené musí nalézt svůj odraz v odůvodnění dotčeného
rozhodnutí. Je tomu tak proto, že jen prostřednictvím odůvodnění lze dovodit, z jakého
skutkového stavu správní soud vyšel a jak o něm uvážil. Co do rozsahu přezkoumávání správního
rozhodnutí (po věcné stránce) je správní soud, nestanoví-li zákon jinak (srov. §75 odst. 2 s. ř. s.
v návaznosti na ust. 71 odst. 2 věta třetí s. ř. s.), vázán dispoziční zásadou. Ponechat stranou nelze
okolnost, že obsah odůvodnění rozhodnutí správního soudu v podstatě předurčuje možný rozsah
opravného prostředku vůči tomuto rozhodnutí ze strany účastníků řízení. Pokud by vůbec
neobsahovalo odůvodnění nebo by nereflektovalo žalobní námitky a zásadní argumentaci, o níž
se opírá, mělo by to nutně za následek jeho zrušení pro nepřezkoumatelnost.
[18] Napadený rozsudek výše uvedená kritéria přezkoumatelnosti splňuje. Z odůvodnění
rozsudku je zřejmé, z jakého skutkového stavu krajský soud vycházel, jak vyhodnotil pro věc
rozhodné skutkové okolnosti a jak je následně právně posoudil. Je z něj rovněž patrné, z jakých
důvodů má právní názor vyslovený žalovaným za správný a naopak, z jakých důvodů shledal
nedůvodnými žalobní námitky stěžovatelky. Krajský soud se vypořádal i s námitkou,
ve které stěžovatelka namítla, že ve věci rozhodovaly neoprávněné úřední osoby. Stěžovatelka
tuto námitku formulovala v žalobě jen velmi obecným způsobem a krajský soud nepochybil,
pokud ji v této rovině vypořádal (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 - 59). Nejvyšší správní soud si samozřejmě dokáže
představit podrobnější odůvodnění rozsudku, v daném případě jej však považuje za dostačující.
[19] Stěžovatelka dále brojila proti skutkovým zjištěním správních orgánů a krajského soudu.
Nejvyšší správní soud považuje za vhodné předeslat, že podle názoru vysloveného v usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního ze dne 14. 1. 2014, č. j. 5 As 126/2011 - 68,
publikovaném pod č. 3014/2014 Sb. NSS. „v řízení o přestupku postupuje správní orgán tak,
aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí
o přestupku.“ V nyní posuzované věci správní orgány dostály tomuto požadavku. Shromážděné
důkazy vytvořily jasnou představu o průběhu celého skutkového děje a bez důvodné pochybnosti
z nich vyplývá přesvědčivý závěr, že se přestupky staly a že se jich dopustila stěžovatelka. Jedná
se zejména o záznam o přestupku obsahující fotografii z měřícího zařízení MicroDigiCam LTI,
oznámení o podezření ze spáchání přestupku, úřední záznam a výslechy svědků – policisty,
který prováděl předmětné měření (pprap. M. B.) a dalšího zasahujícího policisty (pprap. J. B.).
Listiny založené ve správním spisu je nutno v daném případě považovat za plně postačující pro
závěr o spáchání předmětných přestupků stěžovatelkou (srov. i rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze dne 14. 5. 2015, č. j. 7 As 83/2015 - 56, ze dne 2. 5. 2013, č. j. 3 As 9/2013 - 35 atp.).
Námitky, jež stěžovatelka následně v průběhu správního řízení uplatňovala, nebyly způsobilé
důvodně zpochybnit skutková zjištění, která byla základem pro rozhodnutí o přestupcích. S jejími
námitkami se správní orgány přiměřeným způsobem vypořádaly a totéž učinil i krajský soud ve
vztahu k žalobním námitkám.
[20] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani námitkám, ve kterých stěžovatelka poukazovala
na nesprávnost provedeného měření. Jak vyplývá ze správního spisu, měření bylo provedeno
ověřeným měřícím zařízením, měření prováděl policista dopravního inspektorátu Policie ČR
(pprap. B.), tedy osoba, jejíž oprávnění k měření rychlosti plyne přímo ze zákona (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 3. 2011, č. j. 7 As 18/2011 - 54). Jak přitom vyplývá z
ověřovacího listu předmětného měřícího zařízení, který je založen ve správním spisu, tento list
vydal Český metrologický institut. Potvrzuje se v něm, že měřící zařízení lze používat pro měření
rychlosti silničních vozidel. Číslo měřícího zařízení v něm uvedené koresponduje s číslem
uvedeným v záznamu o přestupku. Ověření měřícího zařízení proběhlo dne 3. 4. 2014, tedy
necelý měsíc před tím, než se stěžovatelka dopustila předmětného přestupku, tj. dne 27. 4. 2014.
Podle ověřovacího listu přitom ověření bylo platné až do 2. 4. 2015. Jak přitom vyplývá
z judikatury k předmětnému měřícímu zařízení, pokud by měření bylo provedeno vadně, resp.
došlo k chybě při měření rychlosti, nemělo by to za následek nepřesný výsledek měření, ale na
displeji přístroje by se objevila zpráva o chybě a ke změření rychlosti by vůbec nedošlo (srov.
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 1. 2013, č. j. 3 As 82/2012 - 27).
[21] Lze tedy souhlasit s krajským soudem, že z provedeného dokazování žádné okolnosti
o nesprávnosti provedeného měření zjištěny nebyly. Potenciální nepřesnost měření je navíc
zohledněna v odchylce „- 3 km/h“, která naměřenou rychlost ve prospěch řidiče redukuje. Nebyl
proto dán důvod k doplnění dokazování (např. výslechem zástupce z Českého metrologického
institutu, vyžádáním návodu k obsluze měřícího zařízení apod.). Důkazy založené ve správním
spisu představují dostatečný podklad pro závěr, že stěžovatelka uvedený přestupek spáchala
a bylo možno ji shledat vinnou (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2013,
č. j. 7 As 145/2012 - 39).
[22] Na závěru o tom, že došlo k překročení nejvyšší dovolené rychlosti měřeného vozidla,
nemůže podle Nejvyššího správního soudu nic změnit skutečnost, že údaje o měření nejsou
součástí fotografie z měřícího zařízení, ale nacházejí se v textové části umístěné pod touto
fotografií. Z těchto údajů (které jsou uvedeny na jedné straně A4) jednoznačně vyplývá,
že maximálně dovolenou rychlost překročilo vozidlo tovární značky Škoda Octavia, registrační
značky X, tedy vozidlo, které je uvedeno i ve výroku rozhodnutí správního orgánu prvního
stupně. Poukazovala-li stěžovatelka na absenci záměrného kříže na fotografii, odkazuje Nejvyšší
správní soud na rozsudek krajského soudu a doplňuje, že na fotografii není uvedeno žádné jiné
vozidlo, se kterým by mohlo být vozidlo stěžovatelky zaměněno. Z fotografie vyplývá, že rychlost
překročilo vozidlo řízené stěžovatelkou, která je navíc zachycena i na další fotografii. Policista
provádějící měření se k provedenému měření a k souvisejícím otázkám zmocněnce stěžovatelky
vyjádřil vyčerpávajícím způsobem, přičemž potvrdil správnost provedeného měření, jakož i to, že
měřící zařízení bylo namířeno správně.
[23] Nejvyššímu správnímu soudu není zřejmé, z jakého důvodu stěžovatelka nebrojila proti
správnosti měření rychlosti poté, co byla zastavena zasahujícím policistou. Stěžovatelka
bezprostředně po spáchání předmětného přestupku nebrojila proti správnosti provedeného
měření. Stěžovatelka svým podpisem stvrdila údaje uvedené v oznámení o podezření z přestupku.
Ani v odvolacím řízení nezpochybňovala správnost provedeného měření. Nejpozději po vydání
prvostupňového rozhodnutí, v němž dospěl správní orgán k závěru, že stěžovatelka přestupek
spočívající v překročení maximálně dovolené rychlosti spáchala, muselo být přitom stěžovatelce
jasné, že existují důkazy prokazující její vinu. Z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu
vyplývá, že je obecně vhodné, aby stěžovatel neuchovával paletu námitek proti přestupkovému
rozhodnutí na pozdější dobu, ale uplatnil je již v rámci správního řízení, nejpozději
pak v odvolacím řízení. Jinak se stěžovatel zbytečně připraví o posouzení námitek v obou
instancích správního řízení. Navíc se může teprve ex post podaná obrana ve vztahu k chybám
měření jevit dle kontextu věci i jako účelová (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
4. 12. 2013, č. j. 1 As 83/2013 - 60, či ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008 - 115). Tak je tomu
i v dané věci.
[24] Na základě shora uvedeného nelze se stěžovatelkou souhlasit ani v tom, že byl dán důvod
přistoupit k mírnější právní kvalifikaci, resp. k nižšímu trestu. I po odečtení maximální zákonné
odchylky (+/- 3 km/h) stěžovatelka překročila nejvyšší dovolenou rychlost 50 km/h o 20 km/h,
čímž jednoznačně naplnila skutkovou podstatu přestupku podle §125c odst. 1 písm. f) bod třetí
zákona o silničním provozu.
[25] Stěžovatelka dále popírala závěr správních orgánů a krajského soudu o tom,
že by se přestupku podle §125c odst. 1 písm. f) bod třetí zákona o silničním provozu dopustila
opakovaně během 12 po sobě jdoucích kalendářních měsíců. Ani tato námitka není důvodná.
To, že se stěžovatelka v posledních dvanácti měsících dopustila uvedeného přestupku, vyplývá
z její evidenční karty řidiče, která je součástí spisu a bezesporu představuje dostatečný listinný
důkaz, jak správně dovodil krajský soud. Z této karty vyplývá, že se stěžovatelka dne 13. 9. 2013
(tedy v požadované době 12 měsíců před spácháním předmětného přestupku, k němuž došlo dne
27. 4. 2014) dopustila přestupku podle §125c odst. 1 písm. f) bod třetí zákona o silničním
provozu. Ostatně podle svědecké výpovědi zasahujícího policisty (pprap. B.) stěžovatelka sama
na místě přestupku zasahujícím policistům sdělila, že se stejného přestupku během uplynulých 12
měsíců dopustila, což následně v průběhu správního řízení nezpochybňovala.
[26] Stěžovatelka dále namítla pochybení krajského soudu, pokud nepovažoval rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně za nesrozumitelné a nepřezkoumatelné. Poukázala i na vady
ve výroku prvostupňového rozhodnutí.
[27] Uvedeným námitkám Nejvyšší správní soud nepřisvědčil. Nejvyšší správní soud
se ztotožňuje s krajským soudem, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně
je srozumitelné a přezkoumatelné. Rozhodnutí obsahuje všechny zákonné náležitosti a plně
odpovídá zákonu. Poukazovala-li stěžovatelka na nedostatky výroku rozhodnutí, konstatuje
Nejvyšší správní soud, že podle §77 zákona o přestupcích musí výrok rozhodnutí o přestupku,
jímž je obviněný z přestupku uznán vinným, obsahovat též popis skutku s označením místa
a času jeho spáchání, vyslovení viny, druh a výměru sankce.
[28] Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 10. 12. 2014, č. j. 9 As 80/2014 - 37, uvedl,
že „[s]myslem přesného vymezení skutku ve výroku rozhodnutí je to, aby sankcionované jednání nebylo
zaměnitelné s jiným jednáním. V rozhodnutí, jímž se trestá za spáchaný přestupek, je nezbytné postavit najisto,
za jaké konkrétní jednání je subjekt postižen. To lze zajistit jen dostatečnou konkretizací údajů, které skutek
charakterizují. Taková míra podrobnosti je nezbytná pro celé řízení, a to zejména pro vyloučení překážky
litispendence, dvojího postihu pro týž skutek, pro vyloučení překážky věci rozhodnuté, pro určení rozsahu
dokazování a pro zajištění řádného práva na obhajobu. Přitom je třeba vycházet z významu výrokové části
rozhodnutí, která je schopna zasáhnout práva a povinnosti účastníků řízení a jako taková pouze ona může nabýt
právní moci. Pouze z řádně formulovaného výroku lze zjistit, zda a jaká povinnost byla porušena a jaká sankce
byla uložena, pouze porovnáním výroku lze usuzovat na existenci překážky věci rozhodnuté, jen výrok rozhodnutí
(a nikoli odůvodnění) může být vynucen správní exekucí“.
[29] Výše uvedeným povinnostem správní orgán prvního stupně jednoznačně dostál.
Z výroku rozhodnutí vyplývá, kdy a kde se stěžovatelka dopustila předmětného protiprávního
jednání, tak aby nebylo možno jej zaměnit s jednáním jiným. Správní orgán prvního stupně
mj. uvedl, že stěžovatelka dne 27. 4. 2014 v době okolo 12:58 hod. jako řidička motorového
vozidla tovární značky Škoda Octavia, registrační značky X, v Plzni na ulici Rokycanská, ve
směru do centra města (v prostoru před křižovatkou s ulicí Jiřinovou) překročila nejvyšší
dovolenou rychlost 50 km/h o 20 km/h (po odečtení odchylky laserového rychloměru 3 km/h),
přičemž předmětného přestupku se dopustila v období 12 po sobě jdoucích kalendářních měsíců
podruhé. Stejně tak je ve výroku řádně popsáno i druhé protiprávní jednání (absence řidičského
průkazu), které bylo z logiky věci zjištěno po zastavení stěžovatelky policistou pro překročení
maximální dovolené rychlosti na uvedeném místě a v uvedený čas. Ve výroku je uveden i druh
a výměra sankce, která byla stěžovatelce uložena. Nejvyšší správní soud nesouhlasí
se stěžovatelkou ani v tom, že by formulace uvedené ve výroku byly nejednoznačné,
či nesrozumitelné. Ostatně obsáhlá polemika stěžovatelky svědčí o tom, že stěžovatelka bezpečně
porozuměla obsahu výroku, jinak by široce rozvedených argumentací nebyla schopna.
[30] Stěžovatelka dále poukázala na rozpor v časových údajích. Na fotografii z měřícího
zařízení je uveden čas měření 12:58:25, zatímco v rozhodnutí správního orgánu prvního stupně
je uvedeno pouze „okolo 12:58“. Nejvyšší správní soud není názoru, že by se jednalo o rozpor,
pro který by bylo nutno zrušit rozhodnutí správního orgánu. Údaj uvedený na fotografii je pouze
konkrétnější než údaj uvedený v rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Jak již bylo výše
uvedeno, hlavním cílem uvedení časového údaje ve výroku rozhodnutí je zamezit příp. záměně
s jiným jednáním. Uvedený cíl byl v daném případě naplněn.
[31] Nejvyšší správní soud neshledal pro věc relevantní tvrzení, která se nedotýkala merita
dané věci (např. tvrzení poukazující na nutnost sjednocení výroků všech správních orgánů
v České republice atp.). Nejvyšší správní soud v daném případě posuzoval konkrétní rozsudek
krajského soudu, resp. předcházející rozhodnutí správních orgánů, a v rámci kompetence svěřené
mu právní úpravou neshledal, že by krajský soud, či správní orgány pochybily v intenzitě,
pro kterou by bylo nutno jejich rozhodnutí zrušit.
[32] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[33] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl
podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti úspěšná,
nemá tedy právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal,
protože podle obsahu spisu mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nevznikly. Ostatně
žádné náklady ani nepožadoval.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. července 2016
Mgr. David Hipšr
předseda senátu