ECLI:CZ:NSS:2016:7.AZS.108.2016:33
sp. zn. 7 Azs 108/2016 - 33
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra
a soudců JUDr. Tomáše Foltase a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: V. U., zastoupený
Mgr. et Bc. Filipem Schmidtem, LL.M., advokátem se sídlem Helénská 1799/4, Praha 2, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2016, č. j. 2 Az 11/2015 – 55,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. et Bc. Filipu Schmidtovi, LL.M., advokátovi
se sídlem Helénská 1799/4, Praha 2, se p ř i z n á v á odměna za zastupování
v řízení o kasační stížnosti ve výši 4.114 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 10. 4. 2015, č. j. OAM-288/ZA-ZA02-K01-2015, žalovaný rozhodl,
že žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná podle §10a písm. e) zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o azylu“), a řízení o žádosti
zastavil podle §25 písm. i) téhož zákona.
II.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu k Městskému soudu v Praze,
který ji zamítl rozsudkem ze dne 10. 5. 2016, č. j. 2 Az 11/2015 – 55. Rozsudek městského
soudu, stejně jako zde uváděná judikatura Nejvyššího správního soudu, je k dispozici
na www.nssoud.cz a soud na něj na tomto místě pro stručnost odkazuje.
III.
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Přijatelnost kasační stížnosti spatřoval
v tom, že v uvedené věci nebyla naplněna základní funkce správního soudnictví, a to ochrana
subjektivních práv jednotlivce, která byla porušena správním rozhodnutím. Městský soud
stěžovateli nezdůvodnil, proč v žalobě uplatněné námitky nejsou důvodné. Navíc městský soud
v předcházejícím řízení zásadním způsobem zkrátil stěžovatele na jeho procesních právech,
neboť na základě vadně provedených důkazů jeho žalobu zamítl. Podle stěžovatele je tak dán
důvod přijatelnosti kasační stížnosti formulovaný v usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, jako: „zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního
postavení stěžovatele.“
[4] Stěžovatel se domnívá, že splňuje podmínky pro udělení doplňkové ochrany podle §14a
zákona o azylu. V průběhu správního řízení uváděl své hluboké rodinné a soukromé vazby
na české území, jejichž přetrhání by pro něj mělo fatální důsledky. Dále také namítal, že žalovaný
se při zásadní změně okolností v Moldávii (změna zahraniční politické orientace země
doprovázená změnou vlády, mohutnými protesty a násilím, separatistické tendence v Gaugazii)
měl žádostí stěžovatele zabývat meritorně a nikoliv řízení zastavit a žádost označit
za nepřípustnou. I s ohledem na §14a zákona o azylu je nutné mít i pro posouzení nepřípustnosti
žádosti aktuální a relevantní informace o zemi původu, kdy stěžovatel namítal neaktuálnost
většiny použitých informačních zdrojů a dále i to, že relevantní zdroje potvrzují obavy stěžovatele
z vážné újmy, která mu hrozí v případě návratu do země původu. Nakonec stěžovatel
před městským soudem uváděl, že nedisponuje cestovním dokladem, což nejen znemožňuje jeho
vycestování, ale zejména to znemožňuje řešit jeho pobytové oprávnění na českém území v režimu
zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu
cizinců“). Městský soud však v napadeném rozsudku prakticky jen přebírá závěry žalovaného,
aniž by konkrétně reagoval na žalobní námitky. Městský soud nereagoval na výtky o zamlčení
části zpráv hovořících ve prospěch stěžovatele. Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek není
reakcí na předestřenou žalobní argumentaci, ale toliko opakováním postupu žalovaného, kdy bez
odkazů na konkrétní informační zdroje se mu dává za pravdu, je rozsudek nepřezkoumatelný.
[5] Stěžovatel se dále domnívá, že městský soud měl s ohledem na znění čl. 46 odst. 3
směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. 6. 2013 o společných řízeních
pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany posuzovat projednávaný případ podle
skutkového stavu ke dni rozhodnutí soudu. Právě s ohledem na vývoj událostí po podání žádosti
stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany je zřejmé, že obavy stěžovatele, které jsou městským
soudem v napadeném rozsudku vyvraceny jako liché, byly naopak zcela relevantní
a opodstatněné. Z veřejně dostupných informačních zdrojů (veřejnoprávní média) vyplývá,
že krize v Moldavské republice se prohloubila a došlo k odstranění proevropské vlády a v zemi
roste napětí i násilí. Neobstojí proto ani tvrzení městského soudu, že nic nenasvědčuje, že by
v Moldavsku došlo k takové změně okolností, aby zprávy bylo možno považovat za neaktuální.
[6] Stěžejním důvodem žádosti stěžovatele byl jeho rodinný život na území České republiky.
Městskému soudu stěžovatel předně v tomto ohledu vytýká, že namísto přezkumu správního
rozhodnutí s ohledem na zjištění aktuálních rodinných vazeb stěžovatele na území České
republiky, tento pouze odkazuje na předcházející řízení o udělení mezinárodní ochrany. Následně
odkazuje na zcela nepřiléhající rozsudky, kdy není vůbec zřejmé, jaké závěry a z jakých důvodů,
městský soud vedou k odmítnutí námitek stěžovatele. Městský soud dále zjednodušuje situaci
stěžovatele tím způsobem, že narození dalšího dítěte nemůže představovat změnu poměrů
ospravedlňující nové posouzení jeho žádosti, a proto je rozhodnutí žalovaného správné.
[7] Městský soud se dále vůbec nezabýval námitkou stěžovatele stran nemožnosti jeho
vycestování v důsledku absence cestovního dokladu a s tím související nemožnosti řešit jeho
pobytovou situaci v režimu zákona o pobytu cizinců. Městský soud byl povinen tuto skutečnost
zohlednit.
[8] Stěžovatel s ohledem na výše uvedené navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek
městského soudu i rozhodnutí žalovaného zrušil.
IV.
[9] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[10] Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti ve věci mezinárodní ochrany
je její přijatelnost. Kasační stížnost je podle §104a odst. 1 s. ř. s. přijatelná, pokud svým
významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Výkladem institutu přijatelnosti
se Nejvyšší správní soud zabýval například v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS, na které pro stručnost odkazuje.
[11] Nejvyšší správní soud neshledal v posuzované věci přesah vlastních zájmů stěžovatele
ani zásadní pochybení městského soudu, které by mohlo mít dopad do jeho hmotněprávního
postavení. K otázce opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany se Nejvyšší správní soud
podrobně vyjádřil v rozsudku ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009 – 65. Svůj závěr pak
formuloval do právní věty: „Hlavním smyslem a účelem možnosti podat opakovanou žádost o udělení
mezinárodní ochrany je postihnout případy, kdy se objeví takové závažné skutečnosti, které by mohly ovlivnit
hmotněprávní postavení žadatele a které nemohl uplatnit vlastní vinou během předchozího pravomocně ukončeného
řízení. Při opakovaném podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany je proto nutno důsledně dbát na splnění
těchto podmínek, které mají na straně jedné garantovat určitou přidanou hodnotu této nové žádosti, jenž může vést
k jinému rozhodnutí než u žádosti předchozí, a na straně druhé zajistit, aby nedocházelo k účelovému podávání
opakovaných žádostí.“ V tomto rozsudku zdejší soud dále uvedl, že „zpravidla se přitom může jednat
o takové skutečnosti, ke kterým došlo během času a jako takové lze připomenout zejména změnu situace v zemi
původu nebo změnu poměrů ve vztahu k osobě žadatele, např. udělení azylu matce nezletilé žadatelky, jejíž žádost
již byla pravomocně zamítnuta; k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 11. 2008,
č. j. 9 Azs 14/2008 – 57“. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne
6. 3. 2012, č. j. 3 Azs 6/2011 – 96 (publ. pod č. 2642/2012 Sb. NSS) dospěl k závěru,
který formuloval do právní věty: „Správní orgán je povinen v řízení o opakované žádosti o udělení
mezinárodní ochrany zkoumat v souladu s §10a písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, zda žadatel
neuvedl nové skutečnosti nebo zjištění týkající se důvodů pro udělení azylu nebo důvodů pro udělení doplňkové
ochrany, které nebyly bez jeho vlastního zavinění předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany
v předchozím pravomocně skončeném řízení ve věci mezinárodní ochrany. Přípustnost opakované žádosti je tak
třeba posuzovat z pohledu možných nových skutečností a zjištění pro udělení jak azylu, tak udělení doplňkové
ochrany. Obsahuje-li opakovaná žádost o udělení mezinárodní ochrany takové nové skutečnosti nebo zjištění,
je správní orgán povinen hodnotit takovou žádost jako přípustnou a meritorně o ní rozhodnout. V opačném
případě řízení o nepřípustné žádosti podle §25 písm. i) zákona o azylu zastaví.“ Lze rovněž poukázat
na rozsudek ze dne 8. 9. 2011, č. j. 7 Azs 28/2011 – 74, ve kterém Nejvyšší správní soud dospěl
k závěru, který formuloval do právní věty: „Bylo-li řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany
zastaveno pro nepřípustnost podle §25 písm. i) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, zkoumá správní soud pouze
to, zda byly dány podmínky pro zastavení řízení. Důvody uváděné žadateli se zabývá pouze z toho hlediska, zda
jim mohly být známy v době první žádosti, a zda je tedy mohli uvést, či zda jim v tom nebránily objektivní důvody,
zpravidla spočívající v tom, že o těchto důvodech vůbec nevěděli nebo je nemohli z objektivních či legitimních
subjektivních příčin uvést.“
[12] V daném případě ze spisového materiálu vyplývá, že stěžovatel neúspěšně žádal o udělení
mezinárodní ochrany na území České republiky v minulosti již čtyřikrát (7. 8. 2000, 19. 8. 2006,
3. 5. 2011 a 5. 10. 2012; tyto předchozí žádosti jsou součástí správního spisu). V této v pořadí
již páté žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 25. 3. 2015 stěžovatel uvedl jako důvod
jejího podání, že zde má své dcery, občanky České republiky, se kterými by tady chtěl zůstat
a podporovat je. Ve vlasti žít nechce, protože v Gaugazku vyhrála volby proruská strana, která se
chce připojit k Euroasijské unii. Obává se rovněž potíží kvůli tomu, že byl v době války
o nezávislost autonomní republiky svědkem trestné činnosti vzbouřenců, kteří mu vyhrožovali.
Po srovnání s jeho tvrzeními, která učinil v předchozích správních řízeních ve věci mezinárodní
ochrany, je zřejmé, že stěžovatel uvádí stejné důvody svého odchodu z vlasti a neochoty se do
Moldavska opětovně vrátit, jako uváděl ve svých předchozích žádostech o udělení mezinárodní
ochrany. Novou skutečností je pak pouze tvrzení stěžovatele, že se nechce vrátit do vlasti, neboť
v Gaugazké autonomní republice došlo k volebnímu vítězství proruské politické strany.
Stěžovatel však v této souvislosti neuvedl žádné konkrétní tvrzení o tom, že by tato skutečnost
mohla mít na něj osobně jakýkoliv negativní vliv. Pouze vyjádřil obecnou neochotu se do vlasti
vrátit, a to zejména s ohledem na rodinné vazby v České republice. Rovněž z písemných
informací, které jsou součástí správního spisu, nevyplývá, že by v Moldavské republice došlo
v mezidobí k zásadní negativní změně politické či bezpečnostní situace, která by vyžadovala
opětovné meritorní posouzení žádosti stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany. Nejedná se
proto o azylově relevantní novou skutečnost, která by měla za následek přípustnost opakované
žádosti a její meritorní posouzení ze strany žalovaného. Stěžovatel tak neuvedl žádné nové
skutečnosti, které bez jeho vlastního zavinění nemohly být zkoumány v předchozím řízení, které
bylo pravomocně skončeno, a ve kterém bylo řešeno jeho působení v zemi původu a důvody
odchodu z vlasti. Žalovaný tedy nepochybil, pokud jeho žádost o udělení mezinárodní ochrany
posoudil jako nepřípustnou podle §10a písm. e) zákona o azylu a řízení o ní zastavil podle §25
písm. i) téhož zákona.
[13] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud odmítl kasační stížnost
jako nepřijatelnou podle §104a s. ř. s.
[14] Nejvyšší správní soud nerozhodoval o návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti, protože o tomto mimořádném opravném prostředku bylo rozhodnuto bez
zbytečného prodlení po nezbytném poučení účastníků řízení a obstarání dalších podkladů
nutných pro rozhodnutí.
[15] Výrok o nákladech řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 3 větu první s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s., podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
[16] Ustanovenému zástupci stěžovatele Nejvyšší správní soud přiznal odměnu za jeden úkon
právní služby spočívající v podání kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] v celkové výši 3.100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) a §7
bod 5. téže vyhlášky], k čemuž náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 téže
vyhlášky). Vzhledem k tomu, že advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, odměna je dále
zvýšena o částku odpovídající této dani, kterou je tato osoba povinna z odměny za zastupování
a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty,
ve znění pozdějších předpisů. Částka daně, vypočtená podle citovaného zákona, činí 714 Kč.
Celkem tedy odměna ustanoveného advokáta činí částku ve výši 4.114 Kč. Tato částka mu bude
vyplacena do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení z účtu Nejvyššího správního soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2016
Mgr. David Hipšr
předseda senátu