ECLI:CZ:NSS:2016:7.AZS.148.2016:38
sp. zn. 7 Azs 148/2016 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase
a soudců Mgr. Davida Hipšra a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: M. A. K. A.,
zastoupen Mgr. Hanou Konečnou, advokátkou se sídlem Kounicova 681/10, Brno, proti
žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje,
se sídlem Kounicova 24, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 12. 5. 2016, č. j. 32 A 17/2016 - 37,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. 5. 2016, č. j. 32 A 17/2016 - 37,
se zrušuje .
II. Rozhodnutí Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje ze dne 6. 4. 2016,
č. j. KRPB-83560-32/ČJ-2016-060028-50A, se zrušuje a věc se vrací
žalované k dalšímu řízení.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Ustanovené zástupkyni žalobce Mgr. Haně Konečné, advokátce se sídlem
Kounicova 681/10, Brno, se p ř i z n á v á odměna za zastupování v řízení
před krajským soudem a v řízení o kasační stížnosti ve výši 16.456 Kč, která jí bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalovaná rozhodnutím ze dne 6. 4. 2016, č. j. KRPB-83560-32/ČJ-2016-060028-50A,
rozhodla o zajištění žalobce podle §129 odst. 1 ve spojení s §129 odst. 3 zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), a to na dobu 30 dnů
(ode dne 5. 4. 2016 do dne 4. 5. 2016), za účelem jeho předání podle Nařízení Evropského
parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. 6. 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy
pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané
státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států
(dále jen „nařízení Dublin III“).
II.
[2] Žalobce podal proti výše uvedenému rozhodnutí žalobu u Krajského soudu v Brně,
který ji zamítl rozsudkem ze dne 12. 5. 2016, č. j. 32 A 17/2016 - 37.
[3] V odůvodnění rozsudku se krajský soud nejprve zabýval námitkou nezákonnosti zajištění
z důvodu následného předání do Maďarska, které není schopno zabezpečit řádný průběh
azylového řízení a disponuje systematickými nedostatky. Tuto námitku neshledal krajský soud
důvodnou. Poukázal-li žalobce na statistické údaje dokumentující zatížení maďarského azylového
systému v roce 2015, lze jen těžko tyto údaje vztahovat k aktuální situaci maďarského azylového
systému, v níž by mohla potenciálně existovat hrozba zásahu do základních lidských práv
žalobce. Žalobcem tvrzené údaje a informace nevypovídají o existenci systematických nedostatků
maďarského azylového systému. Připouští-li maďarská právní úprava vrácení žadatelů
o mezinárodní ochranu do Srbska, jakožto bezpečné třetí země, není tato skutečnost sama o sobě
na závadu. Ani z rozsudku Soudního dvora ze dne 17. 3. 2016 ve věci C-695/15 nevyplývá, že by
nebylo možné předávat cizince do Maďarska. Žalobce netvrdil ani neprokázal, že by maďarská
právní úprava nezaručovala opravné prostředky proti rozhodnutí o žádosti o udělení mezinárodní
ochrany. Poukazoval-li žalobce na nedostatečné lhůty k podání opravných prostředků v řízení
o žádosti o udělení mezinárodní ochrany podle maďarské právní úpravy, muselo by být
prokázáno, že tyto lhůty jsou nastaveny natolik krátce, že by bylo podání opravného prostředku
fakticky znemožněno. Dokazování obsahu cizí právní úpravy, které by bylo třeba k ověření jejího
obsahu, však žádná ze stran řízení před krajským soudem nenavrhla a ani krajský soud
to nepovažoval pro posouzení věci za nezbytné. Krajský soud tak uzavřel, že žalobcem nebylo
osvědčeno, že mu v důsledku aktuálního stavu maďarského azylového systému hrozí zásah
do jeho základních lidských práv, který by bylo možné zohlednit podle čl. 3 odst. 2 nařízení
Dublin III. Pokud žalobce odkazoval na závěry rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne
14. 1. 2016, č. j. 49 Az 109/2015 - 74, krajský soud uvedl, že tam podaný právní názor není opřen
o provedené dokazování podle §52 s. ř. s. a je nesprávný. Krajský soud naopak poukázal
na usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. III. ÚS 3561/15, v němž byl shledán
způsob, jakým se správní soudy vypořádaly s tvrzenými systematickými nedostatky v Maďarsku,
jako dostatečný.
III.
[4] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[5] Stěžovatel namítl nedostatečné a nepřezkoumatelné posouzení přípustnosti zajištění, a to
s ohledem na účel zajištění, kterým je předání stěžovatele do Maďarska. Jak stěžovatel uvedl již
v žalobě, jeho předání do Maďarska za účelem pokračování v řízení o mezinárodní ochraně je
nepřípustné, neboť Maďarsko není schopné zabezpečit řádný průběh azylového řízení
a v maďarském azylovém řízení jsou systematické nedostatky, které činí vydání do Maďarska
za účelem azylového řízení nepřípustným. Z tohoto důvodu je pak nepřípustné i samotné
zajištění, pokud jeho účelem má být právě předání zajištěné osoby do Maďarska. Krajský soud
však vypořádal stěžovatelovy námitky jen velmi zběžně a nikoliv úplně.
[6] Údaji o počtu žádostí podaných v Maďarsku v roce 2015 se stěžovatel snažil osvětlit stav
panující v maďarské azylové proceduře. V důsledku velkého množství žádostí o mezinárodní
ochranu je nyní v Maďarsku o těchto žádostech rozhodováno zcela automaticky zamítavě,
případně jsou tato řízení z formálních důvodů zastavována. To se podle stěžovatele projevuje
mj. ve skutečnosti, že Maďarsko bylo schopno během několika měsíců vyřídit desítky tisíc žádostí
o udělení mezinárodní ochrany, přičemž podle stěžovatele je zřejmé, že se tak stalo v podstatné
většině případů zcela formálně a bez možnosti skutečného uplatnění práva na mezinárodní
ochranu. Krajský soud se však tomuto stěžovatelovu žalobnímu argumentu věnoval velmi
omezeně. Pouze uvedl, že stěžovatelem uvedené statistické údaje nemají žádnou vypovídací
hodnotu ve vztahu k současné situaci. Ačkoli tedy stěžovatel poukazoval na zcela evidentní zlom
v neustále menším počtu probíhajících azylových řízení, který již z logiky věci nemůže být
způsoben pouhým poklesem počtu nových žadatelů o mezinárodní ochranu, krajský soud tento
argument nijak nevypořádal a soustředil se na pouhé konstatování počtu azylových řízení
v průběhu podzimu 2015, což by samo o sobě vskutku nemuselo být pro zákonnost rozhodnutí
žalované relevantní. Předmětný argument však stěžovatel vznesl ve snaze poukázat na změny
v právní úpravě maďarské azylové procedury, což ovšem krajský soud nikterak nezohlednil
a zatížil tak napadený rozsudek nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů.
[7] Podle stěžovatele krajský soud vycházel z mylného předpokladu, že podstatou žalobní
námitky stěžovatele je nesouhlas s podmínkami v maďarských azylových centrech, které by měly
pramenit z přeplněnosti těchto center nebo nevyhovujícího materiálního zázemí osob žádajících
v Maďarsku o udělení mezinárodní ochrany. Stěžovatel však mínil poukázat na faktickou
nemožnost získat azyl v Maďarsku. Krajský soud tak stěžovatelův žalobní bod nesprávně uchopil
a s žalobními námitkami se vypořádal nedostatečně, čímž rovněž zatížil napadený rozsudek
nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů.
[8] Dále stěžovatel polemizoval s tím, jak krajský soud hodnotil závěry z rozsudku Soudního
dvora ze dne 17. 3. 2016 ve věci C-695/15. Žalovaná se měla zabývat maďarskou právní úpravou,
a to konkrétně tím, zda Maďarsko správně a v souladu s evropským právem aplikovalo institut
vrácení žadatele o mezinárodní ochranu do bezpečné třetí země – v tomto případě Srbska.
Aby mohlo být Srbsko považováno za bezpečnou třetí zemi, musí být splněna řada podmínek
souvisejících s úrovní azylového řízení, které však tato země nesplňuje. Tuto skutečnost potvrdila
také UNHCR, která vyzvala členské státy, aby do Srbska nevracely žadatele o azyl. Předmětnou
výzvu však Maďarsko nerespektuje, což je v rozporu s evropským právem, konkrétně Směrnicí
Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 32/2013.
[9] Stěžovatel dále nesouhlasil se závěrem krajského soudu, podle kterého mohou krátké
lhůty pro podání opravných prostředků jen těžko založit existenci systémových nedostatků
ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III. V tomto ohledu odkázal na závěry přijaté plénem
Ústavního soudu v nálezu ze dne 1. 12. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 17/09, s tím, že pokud Ústavní soud
považuje sedmidenní lhůtu za protiústavní, není zřejmé, z čeho krajský soud vyvozuje, že stejně
krátká lhůta nemůže způsobit přímý zásah do právní sféry stěžovatele. Krom toho stěžovatel
namítal, že se krajský soud nikterak nevypořádal s jeho důkazními návrhy, konkrétně s návrhem
důkazů zprávou Human Rights Watch, zprávou Crossing boundaries, The new asylum procedure
at the border and restrictions to accessing protection in Hungary či zprávou UNHCR, Serbia As
a Country of Asylum.
IV.
[10] Žalovaná se ke kasační stížnosti stěžovatele nevyjádřila.
V.
[11] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[12] Kasační stížnost je důvodná.
[13] Stěžovatel v kasační stížnosti poukazoval na nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku
krajského soudu. Nejvyšší správní soud se proto nejprve zabýval tímto stížním důvodem.
[14] Nejvyšší správní soud při posuzování nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku
krajského soudu vycházel z ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu
ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve svazku č. 3 Sbírky nálezů
a usnesení Ústavního soudu, nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97,
uveřejněný pod č. 85 ve svazku č. 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), podle níž jedním
z principů, které představují součást práva na řádný a spravedlivý proces, jakož i pojem právního
státu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy), jež vylučuje libovůli
při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit (ve správním soudnictví podle §54
odst. 2 s. ř. s.). Z odůvodnění rozhodnutí proto musí vyplývat především vztah mezi skutkovými
zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
[15] Nejvyšší správní soud nepominul ani nález Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2007,
sp. zn. I. ÚS 741/06 (dostupný na www.nalus.usoud.cz), ve kterém Ústavní soud
vyslovil, že „odůvodnění rozhodnutí soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož nelze
zjistit, jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům
kladeným na obsah odůvodnění a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv
účastníka řízení, který má nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena“. Ostatně Ústavní soud i v
nálezu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08 (dostupný na www.nalus.usoud.cz) konstatoval,
že: „[s]oudy jsou povinny své rozhodnutí řádně odůvodnit; jsou povinny též vysvětlit, proč se určitou námitkou
účastníka řízení nezabývaly (např. proto, že nebyla uplatněna v zákonem stanovené lhůtě). Pokud tak
nepostupují, porušují právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny“.
[16] Otázkou přezkoumatelnosti rozhodnutí správních soudů se Nejvyšší správní soud
zabýval ve své judikatuře již dříve. Bylo tomu tak např. v rozsudku ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, který byl uveřejněn pod č. 244/2004 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu, v němž vyložil, že: „Za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. lze považovat zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti, z nichž
nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, která zkoumají správní úkon z jiných než
žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec žalobních
námitek), jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající z rozhodných
skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné“. V rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, který byl publikován ve Sbírce
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 133/2004, pak vyslovil Nejvyšší správní soud
názor, že: „Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv
na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž
soud opírá své rozhodovací důvody. Za takové vady lze považovat případy, kdy soud opřel rozhodovací důvody
o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem, anebo případy, kdy není zřejmé, zda
vůbec nějaké důkazy byly v řízení provedeny“. Nejvyšší správní soud též vyslovil v rozsudku
ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, dostupném na www.nssoud.cz, že pokud „z odůvodnění
napadeného rozsudku krajského soudu není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného
hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu, z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní
argumentaci stěžovatele v žalobě a proč subsumoval popsaný skutkový stav pod zvolené právní normy, pak je třeba
pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a tím i nesrozumitelnost ve smyslu
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.“. Judikatuře Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, který byl uveřejněn
pod č. 689/2005 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu) je jinak společný závěr,
že „není-li z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou
právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché,
mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu
ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci z hlediska účastníka řízení
klíčovou, na níž je postaven základ jeho žaloby. Soud, který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže jen
pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá“.
[17] Nejvyšší správní soud s poukazem na shora uvedené konstatuje, že má-li být soudní
rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být zřejmé, jaký skutkový stav vzal správní soud
za rozhodný a jak uvážil o skutečnostech podstatných pro danou věc, resp. jakým způsobem
postupoval při posuzování těchto skutečností. Uvedené musí nalézt svůj odraz v odůvodnění
dotčeného rozhodnutí. Je tomu tak proto, že jen prostřednictvím odůvodnění lze dovodit,
z jakého skutkového stavu správní soud vyšel a jak o něm uvážil. Co do rozsahu přezkoumávání
správního rozhodnutí (po věcné stránce) je správní soud, nestanoví-li zákon jinak (srov. §75
odst. 2 s. ř. s. v návaznosti na §71 odst. 2 věta třetí s. ř. s.), vázán dispoziční zásadou. Ponechat
stranou nelze okolnost, že obsah odůvodnění rozhodnutí správního soudu v podstatě předurčuje
možný rozsah opravného prostředku vůči tomuto rozhodnutí ze strany účastníků řízení. Pokud
by vůbec neobsahovalo odůvodnění nebo by nereflektovalo žalobní námitky a zásadní
argumentaci, o níž se opírá, mělo by to nutně za následek jeho zrušení pro nepřezkoumatelnost.
[18] Napadený rozsudek výše uvedená kritéria přezkoumatelnosti splňuje. Z odůvodnění
rozsudku je zřejmé, z jakého skutkového stavu krajský soud vycházel, jak vyhodnotil pro věc
rozhodné skutkové okolnosti a jak je následně právně posoudil. Je z něj rovněž patrné, z jakých
důvodů má právní názory vyslovené žalovaným za správné a naopak, z jakých důvodů shledal
nedůvodnými žalobní námitky stěžovatele. Stěžovatel ostatně v kasační stížnosti se závěry
krajského soudu obsáhle polemizuje, což by v případě nepřezkoumatelnosti nebylo možné.
Nesouhlas stěžovatele s právními názory vyjádřenými v napadeném rozsudku nezpůsobuje jeho
nepřezkoumatelnost (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2013,
č. j. 2 As 47/2013 - 30, nebo ze dne 29. 4. 2010, č. j. 8 As 11/2010 - 163). Námitka
nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů je tudíž nedůvodná.
[19] Hlavní stěžovatelova kasační námitka spočívá v tvrzené existenci systematických
nedostatků maďarské azylové právní úpravy, které naplňují kritéria čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin
III. Pro tyto nedostatky nemá být předán k vyřízení své žádosti o mezinárodní ochranu
do Maďarska a nemůže být proto za účelem takového předání ani zajištěn.
[20] Čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III stanovuje kritéria, při jejichž naplnění není možno
přemístit žadatele o mezinárodní ochranu do členského státu, který byl primárně určen jako
příslušný. Podle tohoto ustanovení platí, že: „Existují-li závažné důvody se domnívat, že dochází
k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě,
které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny základních práv
Evropské unie, členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského státu, pokračuje v posuzování kritérií
stanovených v kapitole III, aby zjistil, jestli nemůže být určen jako příslušný jiný členský stát.“ Čl. 4 Listiny
základních práv Evropské unie (dále jen „Charta EU“) poté stanoví: „Nikdo nesmí být mučen nebo
podroben nelidskému či ponižujícímu trestu anebo zacházení.“
[21] Nejvyšší správní soud se obdobnými případy ve své rozhodovací praxi již opakovaně
zabýval. Rozsudkem ze dne 11. 8. 2016, č. j. 1 Azs 91/2016 – 27, Nejvyšší správní soud zrušil jak
zamítavý rozsudek krajského soudu, tak i žalobou napadené rozhodnutí žalované o zajištění
stěžovatele. V tomto rozsudku zdejší soud uvedl: „Při posuzování otázky zákonnosti zajištění cizince
za účelem předání do státu příslušného pro vyřízení žádosti o mezinárodní ochranu je správní orgán povinen
zahrnout do svých úvah i otázku faktické a právní uskutečnitelnosti takového předání. Musí se proto zabývat
i tím, zda nejsou v případě státu, do nějž má být cizinec předán, naplněna kritéria podle čl. 3 odst. 2 nařízení
Dublin III. Zajištění osoby totiž představuje významný zásah do jejích práv a svobod a může být realizováno
nejen za podmínky, že to umožňuje zákon, ale také pouze v případě, že je to nezbytné k naplnění zákonem
stanoveného účelu tohoto opatření. Řízení o zajištění je přitom správním řízením, v němž má být účastníku z moci
úřední uložena povinnost, proto je správní orgán podle §50 odst. 3 správního řádu povinen i bez návrhu zjistit
všechny rozhodné okolnosti, svědčící ve prospěch i neprospěch toho, komu má být povinnost uložena. Případnou
existencí systematických nedostatků azylového řízení a podmínek přijetí žadatelů o mezinárodní ochranu v zemi,
kam má být cizinec předán, se proto správní orgán musí zabývat vždy z úřední povinnosti. […]Žalovaná se však
ani předběžně nevypořádala s možnou překážkou realizace předání stěžovatele ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení
Dublin III, tj. zda v Maďarsku neexistují závažné důvody domnívat se, že dochází k systematickým
nedostatkům a) azylového řízení nebo b) podmínek přijetí žadatelů v Maďarsku, které s sebou nesou riziko
nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání ve smyslu čl. 4 Charty. […] Žalovaná ve svém rozhodnutí
o zajištění k otázce splnění podmínek pro zajištění za účelem předání do Maďarska uvádí: „Jak bylo zjištěno
a uvedeno, se jmenovaným je vedeno řízení o udělení azylu v Maďarsku. Uvedený stát je bezpečnou zemí,
která dodržuje právní předpisy zabývající se ochranou uprchlíků a bude s ní zahájeno řízení o předání dle
Nařízení Evropského parlamentu a rady /EU/ č. 604/2013 ze dne 29. června 2013. S ohledem na uvedené
skutečnosti správní orgán dospěl k závěru, že předání cizince je v době trvání zajištění uskutečnitelné, neboť k této
realizaci nebrání v době rozhodování žádná překážka.“ Z výše uvedeného vyplývá, že se správní orgán kritérii
podle čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III, zabýval jen zcela povšechně, v rovině obecného tvrzení o Maďarsku
jakožto bezpečné zemi. […] Za této situace je zcela nezbytné, aby se žalovaná jako kompetentní správní orgán
při rozhodování o zajištění pro účely takového předání, vždy znovu zabývala aktuální situací v zemi, do níž má
být cizinec předán, a výslovně se vyjádřila k otázce realizovatelnosti předání z hlediska kritérií čl. 3 odst. 2
nařízení Dublin III. […] kritériem zákonnosti rozhodnutí o zajištění však není pouze navazující aktivita
Ministerstva vnitra spočívající v bezodkladné realizaci předání cizince, případně součinnost příslušného státu,
ale také právní přípustnost takového předání podle kritérií čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III. Proto měl krajský
soud rozhodnutí žalované zrušit pro jeho nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů, jak žalovaná usoudila
na naplnění těchto kritérií.“ Nejvyšší správní soud neshledal důvod odchýlit se od těchto závěrů
a přebírá je také pro nyní posuzovanou věc. Výše uvedené závěry ostatně plně převzal zdejší soud
také v rozsudku ze dne 2. 9. 2016, č. j. 9 Azs 98/2016 - 45, v rozsudku ze dne 14. 9. 2016,
č. j. 7 Azs 115/2016 - 26 a v rozsudku ze dne 20. 9. 2016, č. j. 7 Azs 147/2016 - 40.
[22] Žalovaná se však řádně nevypořádala s možnou překážkou realizace předání stěžovatele
ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III, tj. zda v Maďarsku neexistují závažné důvody
domnívat se, že dochází k systematickým nedostatkům azylového řízení nebo podmínek přijetí
žadatelů v Maďarsku, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení nebo
trestání ve smyslu čl. 4 Charty. Žalovaná ve svém rozhodnutí o zajištění k otázce splnění
podmínek pro zajištění za účelem předání do Maďarska uvádí: „Jak bylo zjištěno, jmenovaný požádal
o udělení azylu v Maďarsku. Uvedený stát je bezpečnou zemí, která dodržuje právní předpisy zabývající
se ochranou uprchlíků a bude s ní zahájeno řízení o předání dle Nařízení Evropského parlamentu a rady /EU/
č. 604/2013 ze dne 29. června 2013. S ohledem na uvedené skutečnosti správní orgán dospěl k závěru,
že předání cizince je v době trvání zajištění uskutečnitelné, neboť k této realizaci nebrání v době rozhodování
žádná překážka.“
[23] Z výše uvedeného vyplývá, že se správní orgán kritérii podle čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin
III zabýval jen v rovině obecného tvrzení o Maďarsku jakožto bezpečné zemi. Odůvodnění
svého rozhodnutí neopatřil dostatečným množstvím argumentů, které by umožnily posoudit
jejich oprávněnost v konfrontaci s důvody uvedenými stěžovatelem v kasační stížnosti a předtím
v žalobě. Nejvyšší správní soud proto v dané věci neshledal důvod odchýlit se od právního
názoru vysloveného ve výše uvedeném rozsudku a shledal žalobou napadené rozhodnutí
nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů. Krajský soud měl k žalobě stěžovatele žalobou
napadené rozhodnutí z uvedeného důvodu zrušit.
[24] S poukazem na shora uvedené shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost důvodnou,
a proto podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil napadený rozsudek krajského soudu. Zruší-li Nejvyšší
správní soud rozhodnutí krajského soudu, a pokud již v řízení před krajským soudem byly
pro takový postup důvody, současně se zrušením rozhodnutí krajského soudu může sám podle
povahy věci rozhodnout o zrušení rozhodnutí správního orgánu [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.].
V dané věci by krajský soud v souladu s vysloveným závazným právním názorem neměl jinou
možnost, vzhledem ke zjištěným vadám správního rozhodnutí, než zrušit rozhodnutí žalované.
Nejvyšší správní soud proto v souladu s §110 odst. 2 písm. a) ve spojení s §78 odst. 1 a 4 s. ř. s.
rozhodl tak, že sám rozhodnutí žalované zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.
V něm je žalovaná vázána právním názorem Nejvyššího správního soudu [§78 odst. 5 ve spojení
s §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.].
[25] Podle §110 odst. 3 věty druhé s. ř. s. rozhodne Nejvyšší správní soud v případě, že zruší
podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. rozhodnutí žalované, o nákladech řízení o kasační stížnosti
i o nákladech řízení před krajským soudem. Stěžovatel měl ve věci úspěch, podle §60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s. mu tedy přísluší právo na náhradu nákladů řízení před soudem,
které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ze soudního spisu ovšem
nevyplývá, že by stěžovateli v řízení o kasační stížnosti nebo v řízení před krajským soudem
důvodně vynaložené náklady vznikly. Žalovaná ve věci úspěch neměla, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení.
[26] V řízení před krajským soudem byla stěžovateli ustanovena zástupkyně, advokátka
Mgr. Hana Konečná. Krajským soudem ustanovená zástupkyně ze zákona zastupuje účastníka
i v řízení o kasační stížnosti. Ustanovené advokátce platí hotové výdaje a odměnu za zastupování
stát (§35 odst. 8 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud jí přiznal odměnu za čtyři úkony právní služby
[tři úkony před krajským soudem: převzetí a příprava zastoupení podle §11 odst. 1 písm. b)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a dále sepis doplnění žaloby a repliky podle
§11 odst. 1 písm. d) citované vyhlášky; jeden úkon před Nejvyšším správním soudem: sepis
kasační stížnosti podle §11 odst. 1 písm. d) citované vyhlášky] v celkové výši 12.400 Kč [§7 bod
5 ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu] a 1.200 Kč jako paušální náhradu výdajů
s těmito úkony spojenými (§13 odst. 3 advokátního tarifu). Vzhledem k tomu, že advokátka
je plátkyní daně z přidané hodnoty, odměna je dále zvýšena o částku odpovídající této dani,
kterou je tato osoba povinna z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle
zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Částka daně,
vypočtená podle citovaného zákona, činí 2.856 Kč. Celkem tedy odměna ustanovené advokátky
činí částku ve výši 16.456 Kč. Tato částka jí bude vyplacena do 30 dnů od právní moci tohoto
rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. září 2016
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu