ECLI:CZ:NSS:2016:7.AZS.170.2016:22
sp. zn. 7 Azs 170/2016 - 22
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase
a soudců Mgr. Davida Hipšra a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: H. V. T., zastoupen
JUDr. Irenou Slavíkovou, advokátkou se sídlem Wenzigova 1871/5, Praha 2, proti žalované:
Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2016, č.
j. 1 A 101/2015 - 60,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím Krajského ředitelství policie hl. města Prahy, Odboru cizinecké policie,
Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, ze dne 9. 7. 2015, č. j. KRPA-427267-93/ČJ-2014-
000022, bylo žalobci podle ust. §119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o pobytu cizinců“), uloženo správní vyhoštění s tím, že doba, po kterou mu
nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, byla stanovena v délce jednoho
roku.
[2] Žalobce podal proti citovanému rozhodnutí odvolání, které zamítla žalovaná rozhodnutím
ze dne 23. 11. 2015, č. j. CPR-27489-2/ČJ-2015-930310-V243, a rozhodnutí potvrdila.
II.
[3] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu k městskému soudu. Rozsudkem
ze dne 26. 1. 2016, č. j. 1 A 101/2015 - 28 městský soud žalobu zamítl. Citovaný rozsudek zrušil
ke kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 25. 2. 2016, č. j. 7 Azs 24/2016 - 25,
a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. Městskému soudu vytkl, že o probíhajícím
soudním řízení nevyrozuměl družku žalobce L. D. (dále též „družka žalobce“), která byla
účastníkem řízení o správním vyhoštění žalobce, a nevyzval ji k vyjádření, zda bude v řízení
uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení. Z těchto důvodů zatížil řízení vadou, která mohla
mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
[4] Vázán výše uvedeným názorem rozhodl městský soud o podané žalobě rozsudkem
ze dne 14. 7. 2016, č. j. 1 A 101/2015 - 60, kterým žalobu opětovně zamítl. Před rozhodnutím
zaslal družce žalobce výzvu ve smyslu §34 s. ř. s., na tuto však nebylo nijak reagováno. Městský
soud se znovu zabýval důvodností žalobních námitek a nepřisvědčil jim. Městský soud neshledal,
že by důsledkem správního vyhoštění byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného
života žalobce. Městský soud dospěl k závěru, že se správní orgány zabývaly všemi aspekty
tvrzeného zásahu do rodinného a soukromého života stěžovatele, intenzita tohoto vztahu však
nevyvolává nemožnost vyhoštění žalobce. Městský soud poukázal zejména na velmi krátký pobyt
žalobce na území České republiky, délku tvrzeného vztahu k jeho družce, jakož i na rozdílná
místa pobytu žalobce a jeho družky; žalobce pracuje brigádně v Praze v tržnici SAPA, družka
žalobce bydlí na Sázavě. Dále městský soud poukázal na nelegální pobyt žalobce na území České
republiky, jakož i na to, že není oprávněn k ekonomické činnosti; jeho činnost na tržnici je
činností v rozporu s právem a podle názoru soudu se jí žalobce nemůže dovolávat jako okolnosti
rozhodné pro aplikaci zákonného důvodu pro neuložení správního vyhoštění. Doplnil, že žalobce
si musel být vědom toho, že právem předvídaný následek jeho neoprávněného pobytu může
vyústit ve vydání rozhodnutí o správním vyhoštění. Ze všech shora uvedených důvodů městský
soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
III.
[5] Proti citovanému rozsudku městského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“)
v zákonné lhůtě kasační stížnost.
[6] Podle stěžovatele správní orgány nedostatečně zjistily skutečný stav věci ve smyslu §3
zákona č 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Dále
vytýkal správním orgánům a soudu jejich závěry stran přiměřenosti zásahu do soukromého
a rodinného života. Správní orgány (a následně soud) dospěly k závěru, že za situace, kdy
stěžovatel s družkou nevede společnou domácnost, nelze předpokládat narušení soukromého
a rodinného života. Stěžovatel je však názoru, že v jeho případě se jedná o nepřiměřený zásah
ve smyslu §119a zákona o pobytu cizinců, resp. čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod. K tomu poukázal na to, že v České republice žije se svou družkou
a jejími dětmi. Stěžovatel jí pomáhá finančně a s výchovou dětí. Zpočátku vztahu se pravidelně
navštěvovali, trávili spolu víkendy u družky. V budoucnu chtějí uzavřít sňatek a žít v místě
bydliště družky. S dětmi velmi dobře vychází, vytvořil si k nim vazby. Poukázal i na další
okolnosti věci, např. na to, že se snažil o legalizaci pobytu, platí si zdravotní pojištění a je
bezúhonnou osobou.
[7] S odkazem na výše uvedené stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený
rozsudek městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
IV.
[8] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že jí nepřísluší komentovat rozhodnutí
soudu a odkázala na shromážděný spisový materiál.
V.
[9] Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval tím, zda kasační stížnost není nepřípustná
ve smyslu §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. Městský soud totiž vydal napadený rozsudek poté, co
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 26. 1. 2016, č. j. 1A 101/2015 - 28 zrušil jeho předchozí
rozsudek v této věci ze dne ze dne 25. 2. 2016, č. j. 7 Azs 24/2016 - 25, a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Podle citovaného ustanovení je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud
rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to
neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním
názorem Nejvyššího správního soudu.
[10] Ze zákazu opakované kasační stížnosti však judikatura dovodila nad rámec doslovného
znění §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. také další výjimky. Dospěla k závěru, že toto ustanovení nelze
vztáhnout zejména na případy, kdy Nejvyšší správní soud vytýká nižšímu správnímu soudu
procesní pochybení nebo nedostatečně zjištěný skutkový stav, případně nepřezkoumatelnost jeho
rozhodnutí. Odmítnutí kasační stížnosti za tohoto procesního stavu by znamenalo odmítnutí
věcného přezkumu rozhodnutí z pohledu aplikace hmotného práva. Citované ustanovení tedy
limituje přípustnost kasační stížnosti ve vztahu k otázkám již dříve v téže věci Nejvyšším
správním soudem závazně posouzeným a ve vztahu k námitkám, které účastník řízení ve své
první kasační stížnosti neuplatnil, ačkoliv je uplatnit mohl (v podrobnostech
viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne ze dne 22. 3. 2011,
č. j. 1 As 79/2009 - 165, č. 2365/2011 Sb. NSS, všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz).
[11] Předchozím rozsudkem Nejvyšší správní soud vytkl městskému soudu toliko procesní
pochybení spočívající v neoznámení probíhajícího řízení možné osobě zúčastněné na řízení (a tím
znemožnění uplatnění práv osoby zúčastněné na řízení). Stěžovatel naproti tomu nyní ve své
kasační stížnosti uplatňuje námitky týkající se posouzení věci samé, tj. námitky zcela odlišné
povahy, dříve Nejvyšším správním soudem neposouzené. Kasační stížnost je proto přípustná.
VI.
[12] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[13] Nejvyšší správní soud na úvod připomíná, že řízení o kasační stížnosti je ovládáno zásadou
dispoziční. Obsah a kvalita kasační stížnosti do značné míry předurčuje nejen rozsah přezkumné
činnosti, ale i obsah rozsudku soudu. To nepochybně platí i o jednotlivých stížnostních bodech.
Je proto odpovědností stěžovatele, aby v kasační stížnosti specifikoval skutkové a právní důvody,
pro které napadá rozhodnutí krajského soudu. Je-li tedy kasační stížnost kuse zdůvodněna, je tak
předurčen nejen rozsah přezkumné činnosti soudu, ale i obsah rozsudku soudu. K tomu
srv. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005,
č. j. 2 Azs 92/2005 - 58, usnesení rozšířeného senátu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 - 78,
jakož i rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 6. 2008, č. j. 7 Afs 39/2007 - 46, ze dne
17. 12. 2008, č. j. 7 As 17/2008 - 60, ze dne 27. 10. 2010, č. j. 8 As 22/2009 - 99, ze dne
7. 4. 2011, č. j. 5 As 7/2011 - 48, ze dne 15. 2. 2012, č. j. 1 Afs 57/2011 - 95, ze dne 20. 3. 2014,
č. j. 6 As 119/2013 – 70 a ze dne 26. 1. 2015, č. j. 8 As 109/2014 - 77.
[14] Stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti dvě základní stížní námitky. V první namítal
nedostatečně zjištěný skutkový stav věci ze strany správních orgánů, ve druhé namítal zásah
do rodinného a soukromého života.
[15] Stěžovatel námitku poukazující na nedostatečně zjištěný skutkový stav věci uplatňoval
pouze v obecné rovině. Stěžovatel toliko uvedl, že skutkový stav nebyl zjištěn dostatečně,
své tvrzení však (s výjimkou návaznosti ve vztahu k rodinnému a soukromému životu, k tomu
podrobněji viz dále) nijak nekonkretizoval. Nejvyšší správní soud se proto mohl námitkou
zabývat pouze v nastíněné rovině a neshledal, že by správní orgány nedostatečně zjistily skutečný
stav věci. Jak vyplývá z obsahu správního spisu, správní orgány postupovaly zcela v souladu
s ust. §3 správního řádu. Správní orgány důkladně zjišťovaly stav věci, o němž nejsou důvodné
pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými
v §2 správního řádu (k tomu srv. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2007,
č. j. 4 Azs 44/2007 - 124, ze dne 27. 12. 2011, č. j. 7 As 82/2011 - 81, ze dne 24. 6. 2013,
č. j. 5 As 160/2012 - 44, ze dne 30. 12. 2010, č. j. 4 Ads 44/2010 - 132, ze dne 5. 10. 2011,
č. j. 3 Ads 65/2011 - 68, či rozsudek ze dne 25. 5. 2011, č. j. 6 Ads 2/2011 - 66). Po provedeném
dokazování dospěly k závěru, že v případě stěžovatele splněny všechny podmínky, pro které je
možno vydat rozhodnutí ve smyslu ust. §119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců.
Bylo totiž jednoznačně prokázáno, že stěžovatel pobýval na území ČR nelegálně. Ostatně
stěžovatel toto v řízení o kasační stížnosti ani relevantně nezpochybňoval.
[16] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani námitce týkající se nepřiměřeného zásahu
do rodinného a soukromého života stěžovatele.
[17] Podle ust. §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců platí, že „rozhodnutí o správním vyhoštění
podle §119 nelze vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života
cizince“.
[18] Citované ustanovení je projevem mezinárodních závazků České republiky týkající
se respektování práva na soukromý a rodinný život podle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod (publikována pod č. 209/1992 Sb.; dále též „Úmluva“). Nejvyšší správní
soud již v rozsudku ze dne 5. 3. 2013, č. j. 8 As 118/2012 - 45, uvedl, že v případech,
které spojují otázku možného porušení práva na respektování rodinného či soukromého života
a otázku nuceného vycestování cizince, je nutné vycházet především z judikatury Evropského
soudu pro lidská práva vztahující se ke čl. 8 Úmluvy. Tato judikatura zohledňuje zejména: (1)
rozsah, v jakém by byl rodinný nebo soukromý život narušen, (2) délku pobytu cizince
ve smluvním státě, který hodlá cizince vyhostit, (3) rozsah sociálních a kulturních vazeb na tento
stát, (4) existenci nepřekonatelné překážky k rodinnému či soukromému životu v zemi původu,
např. nemožnost rodinného příslušníka následovat cizince do země jeho původu, (5) „imigrační
historii“ cizince, tedy porušení pravidel cizineckého práva v minulosti, (6) povahu a závažnost
porušení veřejného pořádku či trestného činu spáchaného cizincem (viz např. rozsudek velkého
senátu ze dne 18. 10. 2006, Üner proti Nizozemsku, č. 46410/99, body 57-58, a rozsudky ze dne
31. 1. 2006, Rodrigues da Silva a Hoogkamer proti Nizozemsku, stížnost č. 50435/99, bod 39,
či ze dne 28. 6. 2011, Nunez proti Norsku, stížnost č. 55597/09, bod 70). Všechna uvedená
kritéria je třeba posoudit ve vzájemné souvislosti a porovnat zájmy jednotlivce na pobytu v dané
zemi s opačnými zájmy státu, např. nebezpečím pro společnost či ochranou veřejného pořádku.
Právo vyplývající z čl. 8 Úmluvy totiž není absolutní a je zde prostor pro vyvažování
protichůdných zájmů cizince a státu.
[19] Nejvyšší správní soud nepopírá dikci §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců, podle něhož
nelze rozhodnutí o správním vyhoštění vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah
do soukromého nebo rodinného života cizince. Vždy je však nutno zkoumat intenzitu
soukromého nebo rodinného vztahu, jakož i další okolnosti. K tomu srv. podpůrně rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 9. 2015, č. j. 4 Azs 151/2015 - 35, na který trefně
poukazoval i městský soud, ve kterém se uvádí, že „Trvalost partnerského vztahu je přirozeně možné
dovodit především ze samotné délky vztahu, z předpokládatelného budoucího vývoje vztahu a vůle partnerů
ve vztahu setrvat. Významným vodítkem pro její posouzení mohou být informace, kdy vztah vznikl, za jaké
situace, jak dlouho již vztah trvá, jak se v průběhu času vyvíjel a jaké významné okolnosti jej provázely. (…)
Při posuzování trvalosti partnerského vztahu má ovšem primární význam samotné plynutí času, které svědčí
ve prospěch trvalosti vztahu, pokud pouto mezi partnery dosahuje stále dostatečné intenzity. (…) Zatímco
u manželství a registrovaného partnerství je závažnost a trvalost vztahu (byť nikoli nerozlučitelnost) dána již
právním úkonem, kterým snoubenci do takového stavu po zralé úvaze a s vědomím všech následků vstupují,
neformálnímu soužití, v němž partneři buď nechtějí nebo pro různé překážky nemohou takovýmto úkonem
osvědčit jeho trvalost, právo zpravidla přiznává určité účinky až poté, co se jeho kvalita potvrdí určitým časovým
trváním tj. právě prostřednictvím onoho kvantitativního prvku.“
[20] Jak správně uvedl městský soud, správní orgány se ve svých rozhodnutích důkladně
zabývaly otázkou, zda rozhodnutí o vyhoštění představuje zjevně nepřiměřený zásah
do soukromého a rodinného života stěžovatele a dospěly k negativnímu závěru. Přitom
mj. akcentovaly krátký pobyt stěžovatele na území ČR a z toho plynoucí krátkodobost vztahu
mezi stěžovatelem a jeho družkou a nízkou míru integrace stěžovatele do české společnosti. Stran
vztahu stěžovatele a jeho družky správně dále poukázaly na to, že stěžovatel nebydlel s družkou
ve společné domácnosti, družka bydlela se svými dětmi v Sázavě; se stěžovatelem se v době
zahájení správního řízení pouze navštěvovali a netvořili společnou domácnost. Společnou
domácnost začali sdílet až poté, co bylo zahájeno řízení o správním vyhoštění. Stěžovatel přitom
pobýval na území České republiky neoprávněně bez platného víza (a to nejméně od září 2014
do dne jeho zajištění, tedy do dne 5. 11. 2014) a pracoval bez povolení k zaměstnání. Nelze
přehlédnout ani to, že stěžovatel nečinil bezodkladně po příchodu na území České republiky
kroky k legalizaci svého pobytu, ty započal činit až pod hrozbou vyhoštění.
[21] S ohledem na výše uvedené nesouhlasí Nejvyšší správní soud se stěžovatelem,
že by správní orgány a následně městský soud pochybili při posuzování zásahu do rodinného
a soukromého života stěžovatele. I podle názoru Nejvyššího správního soudu nedosahuje tento
vztah intenzity, pro který by nebylo možno stěžovatele na jeden rok vyhostit. Ostatně ani
v kasační stížnosti stěžovatel netvrdil a relevantně nedokládal, že by v poslední době došlo
k dalšímu zintenzivnění kontaktu mezi ním a jeho družkou, resp. jejími dětmi, pro který by jeho
vyhoštění nepřicházelo v úvahu. Nutno zdůraznit, že pokud účastník řízení rodinné a soukromé
vazby vytvářel a prohluboval v době nelegálního pobytu, nemohl se rozumně spoléhat na to,
že bude moci na daném území pobývat trvale (srv. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
28. 2. 2014, čj. 5 As 102/2013 - 31, ze dne 18. 6. 2014, č. j. 7 Azs 75/2015 - 34, jakož i rozsudky
ESLP ze dne 26. 1. 1999, ve věci Jerry Olajide Sarumi proti Spojenému království, stížnost č. 43279/98,
ze dne 22. 5. 1999, ve věci Andrey Sheabashov proti Lotyšsku, stížnost č. 50065/99,
ze dne 24. 11. 1998, ve věci Biraga a ostatní proti Švédsku, 3. 4. 2012, stížnost č. 1722/10, ve věci
Mitchell proti Spojenému království, stížnost č. 40447/98, ze dne 22. 6. 1999, ve věci Ajayi a další proti
Spojenému království, stížnost č. 27663/95, nebo ze dne 31. 1. 2006, ve věci Rodrigues da Silva
a Hoogkamer proti Nizozemsku, stížnost č. 50435/99). S ohledem na nelegálnost pobytu stěžovatele
na území České republiky, nelegální způsob jeho obživy atp., musela i družka stěžovatele počítat
s jeho příp. vyhoštěním, resp. s tím spojenými negativními důsledky, včetně komplikací
organizační a ekonomické povahy. Na výše uvedeném nemůžou nic změnit ani další tvrzení
stěžovatele, např. o tom, že si na území České republiky platí zdravotní pojištění, že je
bezúhonnou osobou, a další obdobná tvrzení, ze kterých nevyplývá vztah k jeho družce,
či k jejím dětem, pro který by jej nebylo možno vyhostit (§119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců).
Podrobněji k tomu odkazuje Nejvyšší správní soud na rozhodnutí správních orgánů,
které se podobnými tvrzeními stěžovatele jako účastníka správního řízení (vč. tvrzené snahy
o legalizaci pobytu, výpomoci družce a jejím dětem atp.) podrobně zabývaly. Nutno doplnit,
že subjektivní ústavně zaručené právo cizinců na pobyt na území České republiky neexistuje
(srv. nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 26/07, a dále usnesení Ústavního
soudu ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 219/04, a ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. II. ÚS 59/06). Stejný
postoj v minulosti zaujal rovněž ESLP např. v rozsudku ze dne 28. 6. 2011 ve věci Nunez proti
Norsku, stížnost č. 55597/09, či rozsudku velkého senátu ze dne 3. 10. 2014 ve věci Jeunesse
proti Nizozemsku, stížnost č. 12738/10.
[22] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost není
důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[23] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 1 za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, nemá tedy
právo na náhradu nákladů řízení. Advokátka zastupovala stěžovatele na základě plné moci,
která ji opravňovala i k podání opravného prostředku (kasační stížnosti). Žalované, jíž by jinak
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení
nepřiznal, protože podle obsahu spisu jí v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec její
běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. září 2016
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu