ECLI:CZ:NSS:2016:7.AZS.22.2016:21
sp. zn. 7 Azs 22/2016 - 21
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Tomáše Foltase a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce: B. Q. N.,
zastoupený JUDr. Jiřím Běleckým, advokátem se sídlem Dukelských hrdinů 59/II, Rakovník,
proti žalovanému: Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2,
Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 1.
2016, č. j. 44 A 82/2015 – 14,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2016, č. j. 44 A 82/2015 – 14, byla
zamítnuta žaloba, kterou se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení rozhodnutí Policie
České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie (dále jen „ředitelství policie“)
ze dne 27. 11. 2015, č. j. CPR-35276-2/ČJ-2015-930310-V238, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání
a potvrzeno rozhodnutí Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, odboru cizinecké
policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort Kladno (dále jen „správní orgán I. stupně“)
ze dne 25. 8. 2015, č. j. KRPS -217020-31/ČJ-2015-010023-SV, kterým bylo stěžovateli
podle ust. §119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona č. 326/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o pobytu cizinců“) uloženo správní vyhoštění a stanovena doba, po kterou mu
nelze umožnit vstup na území členských států Evr opské unie v délce 6 měsíců, jakož i stanovena
doba k vycestování z území České republiky do 30 dnů od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí.
Krajský soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že se ztotožňuje se závěry správních orgánů,
že došlo k naplnění podmínek uvedených v ust. §119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu
cizinců. V řízení bylo prokázáno, že stěžovatel pobýval na územ í České republiky v době
od 19. 6. 2015 do 22. 6. 2015 bez platného povolení k pobytu, ač k tomu nebyl oprávněn.
Platnost jeho výjezdního příkazu skončila dne 18. 6. 2015, ale stěžovatel do té doby z území
České republiky nevycestoval. Podle krajského soudu je bez významu, z jakých důvodů stěžovatel
pobýval na území České republiky bez platného oprávnění k pobytu. Krajský soud poukázal
i na to, že stěžovatel mohl svůj pobyt řešit dříve než poslední den platnosti výjezdního příkazu.
K námitkám, ve kterých stěžovatel poukazoval na řízení o prodloužení doby platnosti povolení
k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání, krajský soud uvedl, že tyto nemají relevanci
ve vztahu k řízení o vyhoštění. Krajský soud neshledal, že by stanovená doba, po kterou mu nelze
umožnit vstup na území členských států Evropské unie v délce 6 měsícům byla nepřiměřená
ve vztahu k době, po kterou pobýval na území neoprávněně. Podle ust. §119 odst. 1 písm. c)
bod 2 zákona o pobytu cizinců lze tuto dobu stanovit rozhodnutím správního orgánu až na 3
roky. Stejně tak krajský soud neshledal důvodnou žalobní námitku, že správní orgány stanovily
stěžovateli neadekvátní dobu k vycestování z území České republiky.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu
uvedeného ust. v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Stěžovatel má za to, že krajský soud nesprávně
posoudil právní otázku, když se ztotožnil s právní kvalifikací s právního orgánu, který dospěl
k závěru, že stěžovatel svým jednáním naplnil podmínky ust. §119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona
o pobytu cizinců. Stěžovatel vyjádřil nesouhlas s tím, že by své pobytové oprávnění řešil
opožděně. Dne 16. 6. 2015 se dostavil na ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky
v Kladně (dále jen „OAMP v Kladně“) a dále na správní orgán I. stupně, aby požádal o vydání
nového výjezdního příkazu. Správní orgány mu však nevyhověly. Stěžovatel také nesouhlasí
s krajským soudem v tom, že dříve probíhající řízení o jeho žádosti o prodloužení doby platnosti
dlouhodobého pobytu není relevantní pro nyní probíhající řízení o správním vyhoštění. Poukázal
i na to, že až v po lovině srpna 2015 se dozvěděl o nevyhovění žádosti o prominutí zmeškání
lhůty. Stěžovatel dále brojil proti nepřiměřenosti doby, po kterou mu nelze umožnit vstup
na území členských států EU, jakož i nepřiměřenosti stanovené doby k vycestování z území
České republiky. Proto navrhl zrušení rozsudku krajského soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
Současně požádal, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek.
Ředitelství policie ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedlo, že trvá na závěrech uvedených
v napadeném rozhodnutí a navrhlo zamítnutí kasační stížnosti a nepřiznání odkladného účinku.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom
neshledal vady uvedené v odst. 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
V daném případě bylo rozhodnuto o vyhoštění stěžovatele podle ust. §119 odst. 1
písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců. Podle tohoto ustanovení policie vydá rozhodnutí
o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci
umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informa čního systému
smluvních států, až na 3 roky, pobývá- li cizinec na území bez víza, ač k tomu není oprávněn,
nebo bez platného oprávnění k pobytu.
Jak vyplývá z judikatury Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek ze dne 11. 11. 2010,
č. j. 1 As 69/2010 - 62), v rámci soudního přezkumu rozhodnutí o správním vyhoštění vydaného
podle ust. §119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území
České republiky, nutno postavit najisto, zda cizinec pobývá na území České republiky po uplyn utí
doby platnosti víza, resp. bez víza , neoprávněně.
Podle obsahu správního spisu se stěžovatel dostavil dne 22. 6. 2015 ke správnímu orgánu
I. stupně, kde předložil cestovní pas, ve kterém bylo vylepeno poslední platné vízum typu
„R/VV/výjezdní příkaz“ s platností od 20. 4. 2015 do 18. 6. 2015, přičemž nedispon oval jiným
oprávněním k pobytu na území České republiky. Proto bylo zahájeno správní řízení ve věci
správního vyhoštění podle ust. §119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců.
Se stěžovatelem byl dne 22. 6. 2015 sepsán protokol o výslechu účastníka správního řízení.
Z protokolu vyplývá, že stěžovatel přijel do České republiky v roce 2009 a měl vízum za účelem
podnikání, které si vyřídil již v Hanoji. Podnikal v prodeji textilního zboží do roku 2012, dále
se živil brigádami. Vízum si chtěl prodloužit v lednu 2014, podal žádost, ale neví, jak o ní bylo
rozhodnuto. Od roku 2009 bydlel na různých místech, více než rok bydlí v S. v rodinném domě
s dalšími cca 10 osobami vietnamské národnosti. Dne 20. 4. 2015 mu byl vystaven výjezdní příkaz
s platností na dva měsíce. Dále tvrdil, že dne 16. 6. 2015 se dostavil na OAMP v Kladně, který jej
však odkázal na správní orgán I. stupně, kde mu bylo sděleno, ať se dostaví v podvečerní hodinu
dne 18. 6. 2015. V tento čas se nedostavil, neboť mu bylo špatně (k lékaři však nešel) a dostavil se
až dne 22. 6. 2015. Dne 25. 8. 2015 vydal správní orgán I. stupně rozhodnutí o vyhoštění
stěžovatele a stanovil mu dobu, po kterou nelze stěžovateli umožnit vstup na území členských
států EU na 6 měsíců. Správní orgán I. stupně dospěl k závěru, že stěžovatel porušil ust. §119
odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců, neboť pobýval na území bez platného oprávnění
k pobytu. Přitom se také zabýval otázkou přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle §ust. 174a
zákona o pobytu cizinců. Zohlednil závažnost a druh protiprávního jednání stěžovatele
spočívajícího v pobytu na území bez platného oprávnění k pobytu. Vzhledem k délce jeho
pobytu na území bez platného oprávnění k pobytu stanovil dobu, po kterou nelze stěžovateli
umožnit vstup na území členských států EU, na 6 měsíců. Doba 30 dnů k vycestování byla
stanovena s ohledem na skutečnost, že stěžovatele vlastní platný cestovní doklad a tato doba
se jeví jako přiměřená a dostatečná k realizaci správního vyhoštění. Stěžovatelem podané
odvolání bylo napadeným rozhodnutím zamítnuto a rozhodnutí správního orgánu I. stupně bylo
potvrzeno. K odvolací námitce stěžovatele, že se nenacházel na území bez platného oprávnění
k pobytu v době od 19. 6. do 22. 6. 2015, neboť dne 16. 6. 2015 se dostavil na správní orgán I.
stupně i cizineckou policii a požádal o prodloužení výjezdního příkazu, ředitelství policie uvedlo,
že tato tvrzení nedoložil a navíc tyto orgány nejsou oprávněny prodloužit výjezdní příkaz v době
jeho platnosti, neboť ten slouží pouze k vycestování cizince z území České republiky. Povinností
stěžovatele bylo v době platnosti výjezdního příkazu vycestovat z území České republiky.
K námitce o nepřiměřenosti délky doby, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských
států EU, ředitelství policie uvedlo, že podle ust. §119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu
cizinců lze tuto dobu stanovit až na 3 roky, přičemž stanovená doba v trvání 6 měsíců je
adekvátní k jednání, kterého se stěžovatel dopustil. Také dobu, která byla stěžovateli stanovena
k vycestování z České republiky, vyhodnotil odvolací orgán jako přiměřenou. Stěžovatel nemá
v České republice žádné finanční závazky ani majetek a neuvedl žádné konkrétní z áležitosti,
které by nebyl schopen ve lhůtě 30 dnů vyřídit.
Z uvedené rekapitulace je nepochybné, že stěžovatel pobýval v době od 19. 6. 2015
do 22. 6. 2015 na území České republiky nelegálně. Toto vyplývá jak ze zjištění správních orgánů,
tak i z výpovědi stěžovatele dne 22. 6. 2015. Stěžovatel ostatně ani v řízení o kasační stížnosti
nezpochybňoval, že by v uvedenou dobu disponoval dokladem, který by vylučoval aplikaci
ust. §119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců. Stěžovatel tedy svým jednáním naplnil
dikci ust. §119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců a byly tak splněny podmínky
pro vydání rozhodnutí o vyhoštění. Citovaný zákon přitom nestanoví, že by správní orgán nebyl
oprávněn vydat rozhodnutí o vyhoštění, pokud cizinec pobýval na území České republiky
nelegálně pouze v řádu dnů, ani neukládá zohledňovat to, zda stěžovatel požádal o prodloužení
výjezdního příkazu. Pouze stanoví, že správní orgán vydá rozhodnutí o správním vyhoštění
cizince, který pobývá na území přechodně, mimo jiné v případě, že pobývá na území bez víza,
ač k tomu není oprávněn, nebo bez platného oprávnění k pobytu. Stěžovatel prokazatelně
pobýval na území České republiky nelegálně od 19. 6. 2015 do 22. 6. 2015 a správní orgány proto
nepochybily, pokud rozhodly o jeho vyhoštění. V této souvislosti lze odkázat i na judikaturu
Nejvyššího správního soudu, ze které vyplývá nutnost vyhoštění cizince i v případě, kdy pobýval
na území České republiky nelegálně pouze jeden den (např. rozsudek ze dne 3. 6. 2011,
č. j. 5 As 39/2011 - 55). Pokud pak stěžovatel uváděl, že se dne 16. 6. 2015, resp. dne 18. 6. 2015
dostavil na OAMP Kladno a správní orgán I. stupně, konstatuje Nejvyšší správní soud,
že samotné dostavení se ke správním orgánům nic nemění na naplnění dikce §119 odst. 1
písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců. Jak navíc správně uvedl odvolací orgán, MV OAMP
ani správní orgán I. stupně nebyli oprávněni prodloužit výjezdní příkaz v době jeho platnosti.
Ostatně stěžovatel ani v řízení relevantně nedokládal, že by se skutečně dne 16. 6. 2015 dostavil
na OAMP v Kladně, resp. ke správnímu orgánu I. stupně. Co se pak týče dne 18. 6. 2015,
na který byl údajně pozván ke správnímu orgánu I. stupně, kde se nemohl dostavit z důvodu
nevolnosti, ani tato tvrzení stěžovatel relevantně nedoložil. Mohl např. předložit pozvánku
od správního orgánu I. stupně a lékařské potvrzení o jeho zdravotních potížích. Proto Nejvyšší
správní soud považuje uvedená stěžovatelova tvrzení za účelová. Polemika stěžovatele s názorem
krajského soudu, že mohl svůj pobyt řešit v předstihu a nikoliv až ke konci výjezdního příkazu, je
pro danou věc irelevantní. Podstatné je, zda došlo ke splnění podmínek ve smyslu ust. §119
odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců.
Nejvyšší správní soud souhlasí s krajským soudem i v tom, že pravomocně ukončené
řízení o žádosti stěžovatele o prodloužení doby platnosti dlouhodobého pobytu není relevantní
pro dané řízení o správním vyhoštění (srv. i rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 11. 11. 2010, č. j. 1 As 69/2010 - 62). V nyní projednávané věci se posuzuje otázka, zda
byly či nebyly splněny podmínky ve smyslu ust. §119 odst. 1 písm. c) bo d 2 zákona o pobytu
cizinců. Domníval-li se stěžovatel, že došlo k pochybení ze strany správního orgánu
rozhodujícího ve věci jeho dlouhodobého pobytu, měl se obrátit (např. s opravným prostředkem)
na tento orgán. Skutečnost, že stěžovatel podal odvolání proti předmětnému rozhodnutí
opožděně nelze klást k tíži správních orgánů. Tvrzení, že se až v polovině srpna 2015 dozvěděl
o nevyhovění žádosti o prominutí zmeškání lhůty, pak nic nemění na tom, že pobýval na území
České republiky nelegálně od 19. 6. 2015 do 22. 6. 2015.
Jako nedůvodnou vyhodnotil Nejvyšší správní soud i stížní námitku, že doba,
po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států EU, je nepřiměřená. V případě
naplnění podmínek uvedených v §119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona může spr ávní orgán uložit
dobu až 3 let, přičemž stěžovateli byla uložena doba 6 měsíců. Správní orgán se tedy jednoznačně
pohyboval v rámci stanoveného zákonného limitu (srv. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 14. 5. 2014, č. j. 4 Azs 7/2014 - 36), přičemž stanovil dobu při dolní hranici (ve výši jedné
šestiny). Jak plyne ze správního spisu, při stanovení této doby přitom správní orgány v souladu
s judikaturou Nejvyššího správního soudu přihlížely k okolnostem dané věci (srv. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2015, č. j. 1 Azs 140/2014 - 42) a zohlednily i relativně
krátkou délku nelegálního pobytu stěžovatele na území České republiky.
Stejně tak není Nejvyšší správní soud názoru, že by byla stanovena nepřiměřena krátká
doba k vycestování stěžovatele z území České republiky (§118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců).
Správní orgány se i touto otázkou důkladně zabývaly a Nejvyšší správní soud se s jejich závěry
ztotožňuje. Ani podle jeho názoru se s ohledem na okolnosti dané věci nejedná o nepřiměřeně
krátkou dobu, jak tvrdil stěžovatel. Pokud pak stěžovatel poukazoval na to, že v uvedené době
nestihne zajistit dostatek finančních prostředků k vycestování, konstatuje Nejvyšší správní soud,
že stěžovatel nekonkretizoval, jakým způsobem by si měl tyto prostředky obstarávat, resp. do kdy
by tak byl schopen učinit.
S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že se krajský soud
v napadeném rozsudku nedopustil pochybení, která by byla důvodem pro jeho zrušení a vrácení
věci k dalšímu řízení. Proto není kasační stížnost důvodná a Nejvyšší správní soud ji podle
ust. §110 odst. 1 věta poslední s. ř. s. zamítl. O kasační stížnosti bylo rozhodnuto bez jednání
postupem podle ust. §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší
správní soud zpravidla bez jednání.
Nejvyšší správní soud nerozhodoval o návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku,
protože o tomto mimořádném opravném prostředku bylo rozhodnuto bez zbytečného prodlení
po nezbytném poučení účastníků řízení a obstarání dalších podkladů nutných pro rozhodnutí.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první ve spojení
s ust. §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci
plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti
účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel úspěch v řízení neměl a ředitelství policie
žádné náklady s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. února 2016
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu