ECLI:CZ:NSS:2016:7.AZS.241.2016:29
sp. zn. 7 Azs 241/2016 - 29
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra
a soudců JUDr. Pavla Molka a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: V. P., zastoupen
Mgr. Filipem Schmidtem, LL.M., advokátem se sídlem Helénská 4, Praha 2, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2016, č. j. 49 Az 53/2015 - 26,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Odměna advokáta Mgr. Filipa Schmidta, LL.M., se u r č u je částkou 4 114 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní
moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
I.
[1] Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky (dále jen „žalovaný“) rozhodnutím
ze dne 17. 4. 2015, č. j. OAM-38/LE-BE02-K01-2015, neudělilo žalobci mezinárodní ochranu
podle §12 až §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.
II.
[2] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Praze, který
ji zamítl rozsudkem ze dne 30. 9. 2016, č. j. 49 Az 53/2015 - 26.
III.
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
[4] Stěžovatel v kasační stížnosti namítl, že žalovaný ani krajský soud se dostatečně
nevypořádali s jeho tvrzeními, že v Podněstří, odkud pochází a které vyhlásilo v 90. letech
20. století autonomii, je v současnosti velice problematická situace. Například podle Zprávy
Ministerstva zahraničních věcí Spojených států z roku 2013 se v Podněstří zhoršuje lidsko-právní
situace, přičemž jsou zaznamenány případy mučení ze strany policie, nezákonného zatýkání
a omezování osobní svobody. V tomto regionu navíc aktuálně v důsledku ruského vlivu hrozí
eskalace separatistických tendencí a konflikt podobný tomu ukrajinskému.
[5] Ve vztahu k humanitárnímu azylu pak uvedl, že by v zemi původu neměl zdroj obživy
a zázemí, naopak v České republice má družku i možnosti výdělku. Je pravda, že krajský soud
může přezkoumávat pouze to, zda správní orgán nevybočil při správním uvážení ze zákonných
mezí, avšak správní orgán žádné detailnější úvahy k této otázce neuvedl, soud proto nemohl
jeho odůvodnění řádně přezkoumat.
[6] K mezinárodní ochraně podle §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu stěžovatel namítl,
že má v České republice družku, se kterou již roky sdílí společnou domácnost a mají zde zdroj
příjmu. Podle krajského soudu měl stěžovatel možnost svůj rodinný život zachovat, pokud
by jej řešil v řízeních o zrušení trvalého pobytu a o správním vyhoštění vedených podle zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců. Čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
(dále jen „Úmluva“) má ve vztahu k azylovému řízení redukovaný obsah a neposkytuje ochranu
rodinnému životu vytvořenému na území České republiky. Řízení o udělení mezinárodní ochrany
zároveň neslouží jako poslední prostředek v situaci, kdy selhaly možnosti ochrany soukromého
a rodinného života podle zákona o pobytu cizinců. Podle stěžovatele měl však tuto analýzu
provést žalovaný, nikoliv krajský soud. Žalovaný tak nicméně neučinil a zatížil své rozhodnutí
nepřezkoumatelností. Výklad krajského soudu je nadto nesprávný, neboť podle doktríny
i judikatury může být ve výjimečných případech ochrana podle §14 odst. 2 písm. d) zákona
o azylu vztažena i na cizince s rodinným zázemím vytvořeným na území České republiky,
a nikoliv jen v zemi původu, a to i poté, co selhaly prostředky zákona o pobytu cizinců.
IV.
[7] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[8] Vzhledem k tomu, že se v projednávané věci jedná o kasační stížnost ve věci mezinárodní
ochrany, zabýval se Nejvyšší správní soud v souladu s §104a s. ř. s. otázkou, zda podaná kasační
stížnost svým významem přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Není-li tomu tak, Nejvyšší správní
soud takovou kasační stížnost odmítne jako nepřijatelnou. Institut nepřijatelnosti a jeho dopady
do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud podrobně vyložil v usnesení ze dne
26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS, v němž interpretoval
neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. O přijatelnou kasační stížnost se dle výše
citovaného rozhodnutí může jednat v následujících typových případech: (1) kasační stížnost
se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec nebo nebyly plně vyřešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní
judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní
odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní
pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[9] Nejvyšší správní soud neshledal v posuzované věci přesah vlastních zájmů stěžovatele
ani zásadní pochybení krajského soudu, které by mohlo mít dopad do jeho hmotněprávního
postavení. Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu totiž poskytuje
dostatečnou odpověď na uplatněné kasační námitky a stěžovatel ve své stručné argumentaci
nevyložil žádné důvody, které by svědčily pro odklon.
[10] Ve vztahu k námitce týkající se situace v Podněstří Nejvyšší správní soud uvádí, že situací
v této oblasti se zabýval již v rozsudku ze dne 17. 2. 2012, č. j. 2 Azs 36/2011 - 122. Podstatné
však je, že stěžovatel v průběhu správního řízení netvrdil žádné dostatečně individualizované
a azylově relevantní důvody, které by vyplývaly ze specifické situace v dané oblasti. Jak vyplývá
z rozhodnutí žalovaného, stěžovatelova žádost byla založena zejména na důvodech
ekonomických a rodinných. Žádost přitom stěžovatel podal teprve poté, co mu nebyl prodloužen
pobyt v České republice podle zákona o pobytu cizinců. Ve vztahu k Podněstří stěžovatel uvedl
pouze to, že nepochází z Moldavska, ale právě z Podněstří. Tuto námitku přitom vznesl toliko při
vyjádření k podkladům pro rozhodnutí. S ohledem na uvedené proto Nejvyšší správní soud
uzavírá, že krajský soud i žalovaný se situací v Podněstří zabývali dostatečně a své závěry
podložili aktuálními a dostatečnými podklady.
[11] Humanitárním azylem se Nejvyšší správní soud zabýval rovněž v řadě svých rozhodnutí
(například rozsudky ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 55, ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs
8/2004 - 55). Z této judikatury vyplývá, že je na uvážení správního orgánu, zda humanitární azyl
udělí, či nikoliv; míra volnosti uvážení správního orgánu je limitována pouze zákazem libovůle.
Nejvyšší správní soud ve své ustálené judikatuře specifikoval skutečnosti, které jsou obvyklými
důvody pro udělení azylu z humanitárních důvodů, tím však není stěžovatelem uváděný důvod,
tj. ekonomické problémy, resp. těžké životní podmínky (srov. usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 28. 12. 2010, č. j. 8 Azs 16/2010 - 79).
[12] Poslední námitka se týká stěžovatelova rodinného života. K rodinnému životu žadatelů
o mezinárodní ochranu a dopadu čl. 8 Úmluvy se Nejvyšší správní soud vyjádřil již v mnoha
rozhodnutích. Krajský soud přitom z těch stěžejních vycházel a jeho závěry jsou s nimi v souladu
(rozsudek ze dne 28. 11. 2008, č. j. 5 Azs 46/2008 - 71, ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009 -
65, či usnesení ze dne 12. 5. 2016, č. j. 5 Azs 29/2016 - 19). Není přitom pravda, jak namítá
stěžovatel, že by se posouzením této otázky zabýval teprve krajský soud, který svou úvahou
nahradil chybějící odůvodnění rozhodnutí žalovaného. Z rozhodnutí žalovaného je totiž zřejmé,
že se rodinným životem stěžovatele také zabýval, a to včetně požadavků vyplývajících z čl. 8
Úmluvy.
[13] Nejvyšší správní soud se neztotožňuje ani s námitkou, že závěry krajského soudu, resp.
žalovaného, jsou nesprávné. Je sice pravda, že podle judikatury v předchozím odstavci může
za výjimečných okolností znamenat zásah do soukromého a rodinného života již samotné
vycestování. Je však zřejmé, že ve stěžovatelově případě tomu tak nebylo, stěžovatel ostatně
existenci výjimečných okolností ani nenamítal. Krajský soud proto správně uvedl, že stěžovateli
nic nebrání, aby svůj rodinný život realizoval v zemi původu svého či své družky. Správný je také
závěr, že rozpor s čl. 8 Úmluvy měly posoudit primárně orgány ve správním řízení o vyhoštění.
To bylo stěžovateli uloženo, a pokud s výsledky tohoto řízení nesouhlasil, měl využít prostředky
zákona o pobytu cizinců (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 5. 2016,
č. j. 5 Azs 29/2016 - 19). Ani v tomto ohledu proto podle Nejvyššího správního soudu nedošlo
k pochybení.
[14] Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tedy poskytuje
dostatečnou odpověď na námitky uvedené v kasační stížnosti a Nejvyšší správní soud neshledal
žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Proto kasační stížnost
jako nepřijatelnou podle §104a odst. 1 s. ř. s. odmítl.
[15] Výrok o nákladech řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 3 větu první s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s., podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
[16] Stěžovateli byl krajským soudem ustanoven advokát podle §35 odst. 8 s. ř. s., podle jehož
poslední věty platí, že zástupce ustanovený v řízení před krajským soudem, je-li jím advokát,
zastupuje navrhovatele i v řízení o kasační stížnosti. V takovém případě platí hotové výdaje
a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7 ve spojení s §120 s. ř. s.). Při přiznání odměny v dané
věci Nejvyšší správní soud určil odměnu výše uvedenému advokátovi ve výši 3 400 Kč [jeden
úkon právní služby po 3 100 Kč dle §7 a §9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, s přihlédnutím k ustanovení §11 odst. 1 písm. d) téže vyhlášky (návrh
ve věci samé), a jeden režijní paušál po 300 Kč za jeden úkon právní služby dle §13 odst. 3 téže
vyhlášky]. Částka 3 400 Kč poté byla navýšena o částku 714 Kč odpovídající DPH ve výši 21 %.
Celková částka 4 114 Kč bude k rukám advokáta vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2016
Mgr. David Hipšr
předseda senátu