ECLI:CZ:NSS:2016:8.ADS.186.2015:39
sp. zn. 8 Ads 186/2015 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera
a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Michala Mazance v právní věci žalobce: T. R.,
zastoupeného Mgr. Tomášem Šetinou, advokátem se sídlem Doudlebská 1699/5, Praha 4, proti
žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, proti
rozhodnutí žalované ze dne 31. 7. 2012, čj. X, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 25. 9. 2015, čj. 34 Ad 47/2012 – 399,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 4. 6. 2012, čj. X, žalovaná snížila žalobci invalidní důchod (dále
„rozhodnutí o důchodu“). Rozhodnutí vydala podle §39 odst. 2 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb.,
o důchodovém pojištění ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o důchodovém pojištění“) a
podle čl. II. bodu 13 zákona č. 306/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 155/1995 Sb., o
důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci a
provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Namísto
dosavadní invalidity třetího stupně byl žalobce nadále shledán invalidním pro invaliditu druhého
stupně, neboť z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla jeho pracovní
schopnost o 60 %.
[2] Rozhodnutím ze dne 31. 7. 2012, čj. X (dále „rozhodnutí o námitkách“) žalovaná zamítla
námitky žalobce proti rozhodnutí o důchodu a toto rozhodnutí potvrdila.
II.
[3] Žalobce podal proti rozhodnutí o námitkách žalobu ke Krajskému soudu v Brně. Krajský
soud žalobu zamítl. Provedl důkaz posudkem brněnské posudkové komise Ministerstva práce
a sociálních věcí (dále „komise“) ze dne 23. 1. 2013, podle kterého byl žalobcův zdravotní stav
dlouhodobě nepříznivý; jeho příčinou byla porucha pasáže jícnu s překážkou příjmu potravy
v důsledku stenózy jícnu nastalé po mnoha operačních zákrocích v dané oblasti. Tento stav
vyžaduje úpravu stravovacích návyků; žalobcova váha je však stabilní, není podvyživený. Komise
uzavřela, že ke dni 31. 7. 2012 byl žalobce invalidní, přičemž šlo o invaliditu druhého stupně
podle §39 odst. 2 písm. b) zákona o důchodovém pojištění. Pokles pracovní schopnosti
nedosahoval více než 69 %.
[4] Žalobce s posudkem komise nesouhlasil a žádal nezávislé znalecké posouzení svého
případu. Krajský soud ustanovil znalcem MUDr. Zdeňka Krejčíka, CSc., který nebyl ve vztahu
k žalované ani k Ministerstvu práce a sociálních věcí. MUDr. Krejčík rovněž dospěl v posudku
ze dne 20. 7. 2013 a v jeho doplnění ze dne 2. 2. 2014, které se týkalo upřesnění zdravotního
stavu ke dni 31. 7. 2012, k tomu, že žalobce byl v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí
invalidní ve druhém stupni. Znalec připustil, že ze zdravotní dokumentace vyplývá určité
zhoršení zdravotního stavu žalobce v roce 2013. Jednalo se však o nové skutečnosti, které znalec
nemohl zohlednit, neboť se netýkaly doby rozhodné pro znalecké posouzení.
[5] Žalobce nesouhlasil ani se závěry MUDr. Krejčíka. Při jednání krajského soudu dne
23. 9. 2014 předložil další znalecký posudek, který na jeho žádost zpracoval MUDr. Vítězslav
Lorenc. Tento znalec uzavřel, že žalobce je invalidní ve třetím stupni v důsledku
mnohočetného postižení vnitřních orgánů, které odůvodňuje snížení pracovní schopnosti o více
než 10 procentních bodů až na 80 %. K datu vydání žalobou napadeného rozhodnutí nebylo
možné považovat žalobcův zdravotní stav za příznivě stabilizovaný, neboť celkový průběh
onemocnění dlouhodobě vykazoval nepříznivý vývoj. Žalobce není adaptován na svůj zdravotní
stav, neboť není schopen vykonávat výdělečnou činnost.
[6] Krajský soud zažádal o revizní znalecký posudek. Oslovené znalecké ústavy
(Institut postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví a Všeobecná fakultní nemocnice v Praze)
však odmítly posudek vyhotovit, neboť shledaly pracovní vztahy buď k MUDr. Krejčíkovi,
nebo k žalované. Žalobce považoval MUDr. Krejčíka za podjatého a označil revizní posudek
za nadbytečný, neboť soud má k dispozici posudek MUDr. Lorence.
[7] Krajský soud vyslechl oba znalce a v rozsudku vycházel především ze závěrů
MUDr. Krejčíka. Tento znalec postupoval v souladu s vyhláškou Ministerstva práce a sociálních
věcí č. 359/2009 Sb., kterou se stanoví procentní míry poklesu pracovní schopnosti a náležitosti
posudku o invaliditě a upravuje posuzování pracovní schopnosti pro účely invalidity (vyhláška
o posuzování invalidity; dále „vyhláška“), a přesvědčivě zdůvodnil, proč u žalobce nebylo možné
k rozhodnému datu stanovit pokles pracovní schopnosti při horní hranici procentního
rozmezí podle kapitoly XI., oddílu A, položky 7c vyhlášky. Soud přisvědčil MUDr. Krejčíkovi,
že u žalobce by bylo možné stanovit maximální míru poklesu pracovní schopnosti pouze tehdy,
pokud by naplnil všechna kritéria dané položky. Tak tomu nebylo, neboť v době rozhodné
žalobce nesplňoval zejména kritérium významného poklesu hmotnosti.
[8] Krajský soud zdůraznil, že posudek MUDr. Lorence oproti tomu vycházel především
z aktuálního žalobcova stavu a z lékařských zpráv vyhotovených více než 1 rok po době
rozhodné. Jednalo se o prognostický posudek, který nelze považovat za rozhodující důkaz
o žalobcově zdravotním stavu v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí. MUDr. Lorenc
nesledoval, zda byla naplněna všechna kritéria pro dosažení horní hranice procentního rozmezí
pro určení míry poklesu pracovní schopnosti podle položky 7c vyhlášky. Naopak dospěl
k závěru, že žalobce dosáhl pouze spodní hranice míry poklesu pracovní schopnosti podle této
položky, a tuto hranici následně v rozporu s vyhláškou zvýšil o více než 10 procentních bodů
s poukazem na žalobcova další postižení a vývoj jeho zdravotního stavu po době rozhodné.
[9] Na podkladě shora uvedeného krajský soud uzavřel, že žalobce byl v době vydání žalobou
napadeného rozhodnutí invalidní ve druhém stupni.
III.
[10] Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost. Namítl,
že vzhledem k rozdílným posudkovým závěrům nebyl krajský soud oprávněn na základě vlastní
úvahy přihlédnout k některému z provedených posudků, nýbrž byl povinen vyžádat si revizní
posudek.
[11] Posudek MUDr. Krejčíka je nezákonný, a proto není způsobilým důkazem. Nevyhovuje
testu úplnosti, správnosti a přesvědčivosti. MUDr. Krejčík nestanovil rozhodující zdravotní
postižení jako příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu a nebral zřetel na závažnost
vlivu ostatních postižení. MUDr. Krejčík nesprávně uvedl, že stěžovatelovo postižení
odpovídá benigní stenóze jícnu. U stěžovatele se jedná o stenózu fundoplikační manžetou,
která je pouze funkčně srovnatelná s benigní stenózou jícnu. MUDr. Krejčík pochybil,
pokud u stěžovatele hodnotil kritéria stanovená pro benigní stenózu jícnu. Vycházel rovněž
pouze z fragmentu zdravotnické dokumentace. Nevyžádal si gastroenterologickou dokumentaci
od MUDr. A., CSc. a MUDr. U ., ani nespolupracoval s konzultantem z oboru gastroenterologie,
ačkoli postižení stěžovatele je gastroenterologického charakteru. Posudkový závěr neobjasňuje,
zda byl stupeň invalidity snížen v důsledku zlepšení zdravotního stavu nebo v důsledku
posudkově významné stabilizace.
[12] MUDr. Lorenc posoudil stěžovatelův zdravotní stav v době rozhodné; pokud hodnotil
lékařské zprávy po době rozhodné, činil tak pouze za účelem komplexně zhodnotit vývoj
stěžovatelova zdravotního stavu. MUDr. Lorenc vycházel z kompletní dokumentace a z obsahu
soudního spisu. Postupoval v souladu s vyhláškou, neboť určil jako příčinu dlouhodobě
nepříznivého zdravotního stavu stenózu jícnu funkčně srovnatelnou se zdravotním postižením
podle kapitoly XI., oddílu A, položky 7c vyhlášky, a vzhledem k závažnosti tohoto postižení
s přihlédnutím k dalším postižením stanovil procentní míru poklesu pracovní schopnosti
na 70 %, kterou následně zvýšil o 10 procentních bodů v důsledku působení dalších postižení.
Uvedl, že stěžovatelův zdravotní stav není stabilizovaný, stěžovatel na něj není adaptován a není
schopen vykonávat pracovní činnost. Závěry MUDr. Lorence se shodují se stanoviskem
odborného gastroenterologa a chirurga MUDr. A., který léčí stěžovatele od roku 2005.
[13] Krajský soud nesprávně vypořádal námitku podjatosti MUDr. Krejčíka. O nepodjatosti
tohoto znalce lze pochybovat vzhledem ke způsobu vypracování znaleckého posudku
a vzhledem k jeho ekonomické vazbě na Institut postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví.
Krajský soud nepřipomněl znalci jeho slib a nepoučil jej o následcích nepravdivého znaleckého
posudku.
[14] Snížení invalidního důchodu vystavuje stěžovatele i jeho rodinu riziku hmotné nouze.
Po stěžovateli nelze spravedlivě požadovat, aby vykonával výdělečnou činnost byť i ve sníženém
rozsahu, neboť by to mohlo vést k podstatnému zhoršení jeho zdravotního stavu.
IV.
[15] Žalovaná uvedla ve vyjádření ke kasační stížnosti, že nemá k rozsudku krajského soudu
žádné výhrady, a navrhla kasační stížnost zamítnout jako nedůvodnou.
V.
[16] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadou, k níž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[17] Kasační stížnost není důvodná.
[18] Nejvyšší správní soud se neztotožnil s námitkou, že krajský soud byl obligatorně povinen
vyžádat si revizní znalecký posudek. Podle judikatury Nejvyššího správního soudu není
revizní posudek jediným způsobem, jak se vypořádat s případnými rozdílnými posudkovými
závěry. Například v rozsudku ze dne 10. 5. 2013, čj. 6 Ads 12/2013 – 22, Nejvyšší správní soud
konstatoval, že krajský soud odstraní rozpory v posudkových zjištěních „buď výslechem znalců
nebo členů posudkové komise za účelem vysvětlení podle §127 odst. 2 o. s. ř., nebo si od příslušné posudkové
komise vyžádá doplnění posudku v reakci na závěry znalce, anebo si vyžádá srovnávací posudek od jiné
posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí.“ Podstatné je, aby krajský soud srozumitelně
a přezkoumatelně vysvětlil, proč zvolil daný postup a proč se ve výsledku přiklonil
k jednomu z posudkových závěrů (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
31. 1. 2008, čj. 4 Ads 6/2006 – 243).
[19] Krajskému soudu v tomto směru nelze nic vytknout. Ze soudního spisu je zřejmé,
že krajský soud se pokusil revizní znalecký posudek získat a jeho zpracování vyžádal postupně
od dvou znaleckých ústavů. Protože oba ústavy odmítly posudek zpracovat, přistoupil soud
k výslechu znalců. Takový postup je přípustný a výslovně na něj pamatuje i shora citovaná
judikatura Nejvyššího správního soudu.
[20] Z protokolu o ústním jednání ze dne 9. 6. 2015 plyne, že oba znalci byli soudem
podrobně vyslechnuti. Nešlo o paralelní, vzájemně nesouvislou obhajobu toho kterého
hodnocení zdravotního stavu, ale oba znalci reagovali na částečně odlišné hodnocení
míry poklesu pracovní schopnosti. Není pochyb, že MUDr. Lorenc byl seznámen se závěry
posudku MUDr. Krejčíka. Nejvyšší správní soud považuje za důležité, že MUDr. Lorenc
považoval posudek MUDr. Krejčíka za objektivizující zdravotní stav stěžovatele. Akcentoval
však při hodnocení zdravotního stavu jistou dynamiku a i vzhledem k mnohačetným operacím
nepovažoval zdravotní stav stěžovatele k rozhodnému datu za neměnný.
[21] Krajský soud však přesvědčivě vysvětlil, proč vycházel při přezkumu zákonnosti
žalobou napadeného rozhodnutí především z posudku MUDr. Krejčíka. Znalecký posudek
MUDr. Krejčíka je velmi obsáhlý (zhruba 140 stran). Krajský soud správně upozornil,
že i MUDr. Lorenc jej považoval za dostatečně objektivní. Odlišné výsledné hodnocení je dáno
přihlédnutím k tvrzenému zhoršení zdravotního stavu, ke kterému však došlo až po době
rozhodné (nález MUDr. A. z února 2014, zhoršení psychického stavu stěžovatele). Ztotožnit se
lze i s odůvodněním, že nebylo možné přiznat snížení pracovní schopnosti, neboť stěžovatel
zcela nenaplnil kritéria pro položku 7c oddílu A kapitoly XI. vyhlášky. Zejména šlo o výrazný
pokles hmotnosti, který v době rozhodné nenastal. Rozsudek krajského soudu je přesvědčivý jak
s ohledem na rozsah argumentace stěžovatele, tak i vzhledem k rozsahu, v jakém se ustanovený
znalec zabýval jeho zdravotním stavem. Závěry krajského soudu jsou rovněž plně
přezkoumatelné. Je evidentní, že závěry krajského soudu byly pro stěžovatele též srozumitelné,
neboť s nimi polemizoval v kasační stížnosti.
[22] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil námitce nezákonnosti znaleckého posudku
MUDr. Krejčíka. Tuto nezákonnost stěžovatel spatřoval především v tom, že znalec neurčil
rozhodující příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu. MUDr. Krejčík však
jednoznačně uvedl na str. 114 posudku, že rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu stěžovatele bylo „těžké postižení funkce jícnu ve smyslu poruchy příjmu potravy
a tekutin“. Tento závěr výslovně potvrdil i při soudním jednání dne 9. 6. 2015, kdy na dotaz
žalobce uvedl, že rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu je postižení
dolní části jícnu.
[23] Stěžovatel vytkl posudku MUDr. Krejčíka názor, že zkoumané postižení odpovídá
benigní stenóze jícnu. Tato námitka je účelová. Nebere v potaz další posudkové závěry, z nichž
je zřejmé, že záměrem znalcova příměru stěžovatelova postižení k benigní stenóze jícnu bylo
ilustrovat funkční dopady tohoto postižení a následně vyhodnotit míru poklesu stěžovatelovy
pracovní schopnosti podle existence kritérií stanovených pro benigní stenózu jícnu podle kapitoly
XI., oddílu A, položky 7c vyhlášky (těžká překážka příjmu potravy, zvracení, aspirace, malnutrice,
významný pokles hmotnosti, těžké snížení celkové výkonnosti, některé denní aktivity podstatně
omezeny). Z posudku vyplývá (strany 125 resp. 127), že rozhodující příčinou dlouhodobě
nepříznivého zdravotního stavu stěžovatele je pravděpodobně stenóza fundoplikační manžetou
a spoluúčastí funkční stenózy, s těžkou poruchou pasáže jícnem a průchodu potravy do žaludku,
výraznými subjektivními potížemi a doprovodnou psychosomatizací.
[24] Rovněž neobstojí námitka, že znalec vycházel jen z fragmentů zdravotnické
dokumentace. Podstatnou část textu obsáhlého znaleckého posudku tvoří citace
ze stěžovatelovy kompletní zdravotnické dokumentace, a to včetně zpráv MUDr. A. (str. 58 a
násl. posudku) a MUDr. U. (str. 76, 81 a 90 posudku).
[25] Nelze přisvědčit ani námitce, že posudek neobsahuje důvody pro snížení stupně
invalidity. Znalec velmi podrobně odůvodnil svůj posudkový závěr o snížení stupně invalidity.
Život ohrožující abscesy stěny jícnu a absces mediastina byly odstraněny operačními zákroky;
nebýt těchto operací, stal by se stěžovatel závislým na péči třetí osoby a byla by podstatně snížena
jak kvalita jeho života, tak pracovní schopnost. Jak uvádí znalec na str. 115 posudku, „konstatování
žalobce, že nedošlo ke zlepšení jeho zdravotního stavu, v podstatě zpochybňuje nejen smysl, ale i výsledek
provedených operací a opakovaných invazivních zákroků na jícnu. Pokud by nedošlo k včasnému léčení abscesu
(…), došlo by u žalobce k závažnému vývoji zdravotního stavu končícího smrtí.“
[26] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s krajským soudem i ve vztahu k hodnocení posudku
MUDr. Lorence. Podstatná část posudkových závěrů tohoto znalce vychází z lékařských zpráv
vyhotovených až řadu měsíců po vydání žalobou napadeného rozhodnutí. Podle §75 odst. 1 s. ř. s.
přitom platí, že soud při přezkoumání rozhodnutí vychází ze skutkového a právního stavu,
který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Nejvyšší správní soud nezpochybňuje význam
těchto zpráv pro posouzení aktuálního zdravotního stavu stěžovatele, nicméně na jejich základě
nelze činit závěry o zdravotním stavu stěžovatele v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí,
která je pro nynější věc rozhodná.
[27] Nejvyšší správní soud se konečně neztotožnil ani s námitkou podjatosti MUDr. Krejčíka.
Jak plyne ze str. 92 znaleckého posudku, stěžovatel se ke znalci dostavil na vyšetření,
se kterým souhlasil, a k osobě znalce ani k jeho odbornosti neměl žádné výhrady. Stěžovatel
byl již v usnesení ze dne 25. 3. 2013 (č. l. 44 soudního spisu) poučen o právu případně podat
proti osobě znalce námitky z důvodu pochybností o jeho nepodjatosti. Vzhledem k tomu,
že stěžovatel již dříve dne 22. 2. 2013 požadoval, aby ustanovený znalec „nepodléhal MPSV ČR“,
bylo možné předpokládat, že se případně k ustanovenému znalci vyjádří již po jeho ustanovení,
pokud by snad shledal důvod svědčící možné podjatosti. To však neučinil a neučinil
tak ani později v průběhu vyhotovení znaleckého posudku. Naopak, ustanovený znalec
se v posudku zmiňuje o tom, že se podařilo přes počáteční nedůvěru nastolit korektní vztah
znalec – posuzovaný. Ještě při ústním jednání dne 7. 1. 2014 stěžovatel poukazoval na to,
jak podrobně se znalec věci věnoval, s tím, že pokud by tak předtím činily orgány žalovaného,
nemuselo by vůbec dojít k jednání před soudem.
[28] Výhrady k posudku MUDr. Krejčíka začal stěžovatel uplatňovat teprve v souvislosti
s doplněním posudku, které zdůraznilo neměnnost závěrů i k 31. 7. 2012, tedy k datu pouze
o pár dní pozdějšímu. Následně a v souvislosti s vyhotovením posudku MUDr. Lorence
uplatnil námitky podjatosti nejprve ve spekulativní rovině („posudek a doplnění vykazují známky
podjatosti“ – podání ze dne 20. 2. 2015 na čl. 311 soudního spisu) a jako součást námitek proti
zadání revizního znaleckého posudku, ke kterému nakonec nedošlo. Jinak je třeba hodnotit,
pokud ústav vyzvaný k vyhotovení revizního znaleckého posudku odmítne tento posudek
vypracovat s poukazem na profesní vztah k jednomu ze znalců (jde o lektora katedry
posudkového lékařství) a situaci, kdy stěžovatel s odkazem na jméno vedoucího katedry
posudkového lékařství, zmíněné pouze v průvodním dopise k vrácení soudního spisu, dovozuje
bez bližší objektivní konkretizace důvod podjatosti vyplývající z pracovní činnosti vedoucího
katedry též pro žalovaného. Krajský soud dostatečně podrobně odůvodnil (str. 23 rozsudku),
proč mohl vycházet při posouzení důvodnosti žaloby především z posudku MUDr. Krejčíka.
Kasační námitka proto není důvodná.
[29] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako
nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[30] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty
první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný,
proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, jíž by jinak právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože jí v řízení
o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 10. května 2016
JUDr. Jan Passer
předseda senátu