ECLI:CZ:NSS:2016:8.ADS.24.2016:23
sp. zn. 8 Ads 24/2016 - 23
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců
Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Michala Mazance v právní věci žalobce: JUDr. Z. A.,
proti žalovanému: Rozhodčí orgán Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky,
se sídlem Orlická 4/2020, Praha 3, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 11. 2011,
čj. 6598/11/Ld, 6599/11/Ld, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 19. 1. 2016, čj. 10 Ad 7/2012 - 49,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím ze dne 30. 11. 2011, čj. 6598/11/Ld, 6599/11/Ld, Rozhodčí orgán
Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky (dále jen „žalovaný“) zamítl odvolání žalobce
a potvrdil rozhodnutí Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, Krajské pobočky
pro Středočeský kraj, Územní pracoviště Praha - Západ (dále jen „VZP ČR“) ze dne 7. 9. 2011,
čj. VN 466/11/GR, jímž byly zamítnuty námitky žalobce a potvrzen výkaz nedoplatků ze dne
26. 7. 2011, č. 2941100466, kterým byla žalobci uložena povinnost zaplatit dlužné pojistné ve výši
82 816 Kč a penále ve výši 73 785 Kč za období od 1. 10. 2008 do 21. 4. 2011.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu k Městskému soudu v Praze,
který ji zamítl. V odůvodnění rozsudku městský soud uvedl, že zaměstnavatel je povinen za své
zaměstnance odvádět pojistné na zdravotní pojištění ve stanovené výši a ve stanovené lhůtě.
Jestliže žalobce tuto povinnost neplnil a pojistné za svého jednoho zaměstnance řádně neodváděl,
a toto zjištění včetně stanovené výše dlužného pojistného a penále nijak nezpochybňuje,
byla VZP ČR oprávněna vydat výkaz nedoplatků, kterým žalobci uložila povinnost zaplatit
dlužné pojistné a penále. Pro posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí není rozhodné,
z jakých důvodů žalobce pojistné řádně neodváděl. Městský soud dále uvedl, že žalobce v žalobě
argumentuje skutečnostmi, které nijak nesouvisí s otázkou povinnosti zaplatit dlužné pojistné
na veřejné zdravotní pojištění a penále, a že opakovaně nesprávně ztotožňuje VZP ČR se státem.
VZP ČR v tomto případě nevystupovala jako státní orgán, nýbrž jako veřejnoprávní korporace
nadaná ze zákona veřejnoprávními oprávněními, kterými jsou mj. právo vyměřit pojistné
na veřejné zdravotní pojištění a penále z něho.
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost.
Namítl porušení řady ústavních principů v řízení před městským soudem (nevymezil však,
jak konkrétně se městský soud tvrzených porušení dopustil), poukázal na preambuli Ústavy
a princip ius ex iniuria non oritur, rovněž zdůraznil právní zásadu pacta sunt servanda ve vztahu
k dodržování mezinárodních smluv podle čl. 10 Ústavy; poukázal též na čl. 4 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod. Uvedl, že práva občanů EU nelze derogovat vnitrostátní úpravou,
a poukázal na judikaturu Soudního dvora EU a na pravidlo přednostní aplikace práva EU.
Stěžovatel má jako občan EU právo na zvláštní postavení a zvláštní ochranu svých práv. Zmínil
také, že Česká republika je vázána Trestněprávní úmluvou o korupci (č. 70/2002 Sb.m.s.),
a má za trestný čin aktivního či pasivního úplatkářství pokládat poskytnutí i přijetí i jen nepatřičné
výhody veřejnému činiteli. Městský soud porušil zásadu panství práva „rule of law“,
neboť nechránil stěžovatelova majetková práva. Stěžovatel poukázal na rozsudek Obvodního
soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 11. 2004, čj. 24 C 265/2000 – 95, kterým soud uložil ČSSD
povinnost zaplatit stěžovateli částku přesahující 18 milionů Kč s příslušenstvím. Orgány České
republiky stěžovatele psychicky trýzní jak soustavnými pokusy o jeho kriminalizaci, tak celou
škálou mimotrestních prostředků represe, včetně represe daňové, správní a jiné. Stěžovatel
je odkázán pouze na exekučně nepostižitelnou část svého starobního důchodu. Jedná
se o zneužití státní moci v politickém zájmu ČSSD. Dále stěžovatel vylíčil vztah mezi totalitou,
právním pozitivismem a přirozeným právem. Poukázal na dosud nevyšetřenou vraždu
slovenského advokáta JUDr. E. V., na mezinárodní zákaz mučení a nelidského zacházení a na to,
že zločiny proti lidskosti jsou nepromlčitelné.
[4] Takto formulovaná kasační stížnost nebyla věcně projednatelná, neboť v rozporu
s §106 odst. 1 s. ř. s. neobsahovala žádný konkrétně vymezený důvod, pro který stěžovatel
napadl rozhodnutí městského soudu. Usnesením ze dne 23. 2. 2016, čj. 8 Ads 24/2016 – 10,
Nejvyšší správní soud proto vyzval stěžovatele k odstranění této vady ve lhůtě 1 měsíce
od doručení tohoto usnesení, a poučil jej, že pokud vady kasační stížnosti neodstraní a v řízení
nebude možné pro tyto nedostatky pokračovat, soud kasační stížnost odmítne. Usnesení
bylo stěžovateli doručeno dne 29. 2. 2016.
[5] V následném podání ze dne 25. 3. 2016 stěžovatel uvedl, že napadá rozsudek městského
soudu v celém rozsahu jeho výroku „pro porušení zásady legality, „Rule of Law“ panství práva
zákazem ukládání finančních povinností žalobci pro nezpůsobilost České republiky zajistit
včasnou účinnou soudní ochranu vlastnických práv žalobci, jak České republice ukládá
čl. 4 odst. 1 Listina základních práv a svobod č. 2/1993 Sb. na rozdíl od totalitního režimu.“ Dále
uvedl, že v kasační stížnosti navrhoval provést listinné důkazy o porušení výše uvedené zásady
politickou perzekucí stěžovatele Českou a Slovenskou republikou. Závěrem navrhl přezkoumat
rozsudek městského soudu ve vztahu k dodržování ústavního pořádku České republiky včetně
jejích mezinárodních závazků, jak je v kasační stížnosti podrobněji rozvedeno, a v celém rozsahu
výroku jej pro rozpor s ústavním pořádkem České republiky změnit tak, že „do doby včasné
soudní ochrany k zachování vlastnických práv žalobce se v souladu s čl. 4 Listiny základních práv
a svobod č. 2/1993 Sb. ukládání finančních povinností žalobci Českou republikou odkládá.“
[6] Jak je patrné ze shora uvedeného, stěžovatel i v následném podání setrval
výhradně na obecných proklamacích a nevymezil konkrétní a věcně projednatelné důvody,
pro které napadal rozsudek městského soudu. Stěžovatelova relativně obecná tvrzení nejsou
žádným způsobem argumentačně provázána s důvody, o které opřel městský soud rozhodnutí
v této konkrétní věci. Protože nebylo možné pro tento nedostatek pokračovat v řízení, Nejvyšší
správní soud odmítl kasační stížnost za použití §37 odst. 5 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.
[7] Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že stěžovatel nebyl v řízení zastoupen
advokátem, ani nepožadoval ustanovení advokáta. Zastoupení advokátem nebylo u stěžovatele
nezbytné, neboť jako bývalý advokát má vysokoškolské právnické vzdělání,
které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (srov. §105 odst. 2 s. ř. s.).
[8] O nákladech řízení rozhodl soud podle §120 s. ř. s. ve spojení s §60 odst. 3 s. ř. s. tak,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, protože kasační stížnost
byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 7. června 2016
JUDr. Jan Passer
předseda senátu