ECLI:CZ:NSS:2016:8.AFS.32.2016:31
sp. zn. 8 Afs 32/2016 - 31
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera
a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Michala Mazance v právní věci žalobce: Město Zubří,
se sídlem U Domoviny 234, Zubří, zastoupeného Mgr. Radimem Dostalem, advokátem se sídlem
Náměstí 11, Valašské Meziříčí, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem
Masarykova 31, Brno, o žalobě proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne
15. 11. 2011, čj. 10925/11-1400-707218, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 2. 2016, čj. 22 Af 112/2012 - 80,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalobci se vrací zaplacený soudní poplatek ve výši 5000 Kč, který bude vyplacen
z účtu Nejvyššího správního soudu k rukám zástupce žalobce Mgr. Radima Dostala,
advokáta, do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
I.
[1] Finanční úřad v Rožnově pod Radhoštěm vyměřil žalobci platebním výměrem
ze dne 9. 8. 2010, čj. 48106/10/404960803477, daň z převodu nemovitostí ve výši 602 760 Kč.
Předmětem zdanění byl úplatný převod plynárenského zařízení, které bylo vybudováno v rámci
stavby „Plynofikace města Zubří“ a bylo převedeno kupní smlouvou ze dne 5. 12. 2008 uzavřenou
mezi žalobcem jako prodávajícím a společností SMP Net s. r. o. jako kupujícím.
[2] Proti tomuto platebnímu výměru podal žalobce odvolání. Finanční ředitelství
v Brně toto odvolání zamítlo rozhodnutím ze dne 15. 11. 2011, čj. 10925/11-1400-707218
(dále jen „napadené rozhodnutí“), a platební výměr potvrdilo.
[3] Ve věci původně rozhodovalo Finanční ředitelství v Brně, které však bylo ke dni
31. 12. 2012 zrušeno zákonem č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, ve znění
pozdějších předpisů. Jeho působnost přešla na Odvolací finanční ředitelství, přičemž podle §20
odst. 2 citovaného zákona platí, že jsou-li v rozhodnutích vydaných při správě daní uvedeny
územní finanční orgány, zde Finanční ředitelství v Brně, rozumí se jimi orgány finanční správy
příslušné podle zákona č. 456/2011 Sb., v tomto případě tedy Odvolací finanční ředitelství
(dále jen „žalovaný“).
II.
[4] Žalobce podal proti napadenému rozhodnutí žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě.
Krajský soud napadené rozhodnutí zrušil rozsudkem ze dne 27. 6. 2014, čj. 22 Af 112/2012 - 58.
[5] Proti tomuto rozsudku podal žalovaný kasační stížnost. Nejvyšší správní soud rozsudek
krajského soudu zrušil rozsudkem ze dne 16. 12. 2015, čj. 8 Afs 131/2014 – 31, a věc mu vrátil
k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že předmětné plynárenské zařízení,
tj. plynovod a s ním spojené a souběžně vybudované plynovodní přípojky, je třeba považovat
za věc nemovitou, která je podle §9 odst. 1 zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické,
dani darovací a dani z převodu nemovitostí, předmětem daně z převodu nemovitostí.
[6] Krajský soud následně podanou žalobu zamítl rozsudkem ze dne 9. 2. 2016,
čj. 22 Af 112/2012 - 80. Citoval podstatné části zrušovacího rozsudku Nejvyššího správního
soudu. Na převáděné plynárenské zařízení je třeba nahlížet jako na věc jedinou, a to nemovitou,
která je předmětem daně z převodu nemovitostí. Veškeré žalobní body byly právními názory
Nejvyššího správního soudu vyvráceny, a proto krajský soud – vázán těmito právními názory –
zamítl žalobu jako nedůvodnou podle §78 odst. 7 s. ř. s.
III.
[7] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[8] Podle jeho názoru je kasační stížnost přípustná, neboť se krajský soud neřídil závazným
právním názorem Nejvyššího správního soudu a stěžovatel zároveň uplatnil stížní body,
které napadají závěry o otázkách, k nimž se Nejvyšší správní soud dosud nevyjadřoval.
[9] Stěžovatel má za to, že rozsudek krajského soudu je v prvé řadě nepřezkoumatelný
pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů, protože sice odkazuje na právní názor Nejvyššího
správního soudu, z něho však nevyplývá jednoznačný právní závěr, že p řeváděné plynárenské
zařízení je věcí jedinou, a sice věcí nemovitou.
[10] Na předmětné plynárenské zařízení nelze pohlížet jako na věc nemovitou a takové právní
posouzení je nesprávné. Rovněž je nesprávný i právní názor, že převáděné plynárenské zařízení
je jedinou věcí, což je v rozporu např. s vymezením předmětu převodu v kupní smlouvě.
[11] Z důkazů provedených ve správním řízení, zejm. z projektové dokumentace, technické
zprávy a protokolu o místním šetření, které jsou součástí správních spisů, si lze učinit úsudek,
že předmětný plynovod je věcí movitou, čemuž svědčí absence pevného základu,
který by vytvářel základovou prostorovou konstrukci, absence konstrukční vrstvy, představované
zděnými, betonovými nebo jinak do země pevně zapuštěnými základy, oddělitelnost od země
a volné uložení v pískovém či obdobném loži.
[12] Nepřípustný je extenzivní výklad pro posouzení konkrétní věci jako nemovitosti,
naopak §119 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, je konstruován tak, že aby věc mohla
být považována za nemovitou, je třeba, aby byly současně naplněny všechny znaky nemovitostí.
Není-li tomu tak, jedná se o věc movitou.
[13] Extenzivní výklad pojmu nemovitost je nepřípustný nejen z hlediska občanskoprávních,
ale i veřejnoprávních předpisů, konkrétně daňových, neboť daně lze ukládat jen na základě
zákona a v jeho mezích. Předmět zdanění nemůže být rozšiřován extenzivním výkladem,
resp. nejasnost právní úpravy v tomto směru nemůže jít k tíži daňového subjektu.
[14] Krajský soud tedy pochybil, když se nevypořádal s argumenty stěžovatele a označil
bez bližšího zdůvodnění předmětné plynárenské zařízení za jedinou věc nemovitou.
[15] Závěr správních orgánů, že p ředmětný plynovod je nemovitostí, je v rozporu se spisy
správních orgánů obou stupňů. Z projektové dokumentace, kterou stěžovatel předložil
finančnímu úřadu, vyplývá, že plynovod je volně uložen v pískovém loži zemního výkopu tak,
aby bylo zabráněno jeho střihu a úniku plynu v případě tektonických změn a jiných pohybů
okolní zeminy. V projektu nejsou místa, ve kterých by byl plynovod spojen se zemí pevným
základem. Byla předložena technická zpráva, která požaduje volné uložení a protokol o místním
šetření, které prokázalo, že zásada volného uloženého potrubí bez spojení se zemí pevným
základem byla dodržena i v problematických místech přechodu plynovodu přes vodoteče,
k čemuž byla dále předložena fotodokumentace.
[16] K těmto důkazům však finanční úřad nepřihlédl a k odvolací námitce v tomto směru
odvolací orgán pouze uvedl, že „důkazní prostředky neprokazují, že by sledované plynárenské zařízení
nebylo spojeno se zemí pevným základem a tudíž že by nejednalo o nemovitost.“ Tímto způsobem vypořádání
odvolacích důvodů však odvolací orgán porušil §116 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), neboť se řádně nevypořádal se všemi
důvody, v nichž odvolatel spatřuje nesprávnost nebo nezákonnost napadeného rozhodnutí.
[17] Ke znaleckému posudku zadanému odvolacím orgánem stěžovatel namítl, že jeho
zadáním – požadavkem na zodpovězení otázky, zda je předmětné plynárenské zařízení stavbou
spojenou se zemí pevným základem, byl porušen zákon v §95 odst. 1 písm. a) daňového řádu.
Spojení stavby se zemí pevným základem je totiž otázkou právní, neboť jde o přesnou zákonnou
definici nemovitosti (§119 občanského zákoníku).
[18] Odvolací orgán přesto zjevně použil znalecký posudek jako rozhodující důkaz,
a to v rozporu s §8 odst. 1 daňového řádu, když nepřihlédl k jiným důkazům - tj. důkazům
předloženým stěžovatelem (projektová dokumentace, technická zpráva, protokol o místním
šetření, fotodokumentace), zejm. s ohledem na §93 odst. 1 daňového řádu.
[19] K obsahu znaleckého posudku stěžovatel namítl, že vykazuje zásadní vady a rozpory,
pokud na jednu stranu uvádí, že „daná stavební konstrukce základ nemá. Podsyp a obsyp potrubí plní
ochrannou funkci vlastního potrubí. Pevný základ ve smyslu standardních stavebních úprav není vyžadován“
avšak s tím, že stavební konstrukce předmětné části plynárenského zařízení je pevně spojená
se zemí „prostřednictvím vlastní stavební konstrukce“. I pokud by tato úvaha byla správná,
nelze z ní učinit závěr, že stavba je spojena se zemí pevným základem, neboť takto může
být spojena jen základovou prostorovou konstrukcí.
[20] Stěžovatel podal ke znaleckému posudku i způsobu jeho zadání obsáhlé námitky. Za vadu
řízení považuje, že nebyl vzhledem k těmto námitkám proveden výslech znalce.
[21] Tyto stížní body procesní povahy uplatnil stěžovatel jako žalobní body již na počátku
řízení v žalobě. Krajský soud se s nimi v napadeném rozsudku nevypořádal a zatížil tak navíc
své rozhodnutí nepřezkoumatelností.
[22] Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
IV.
[23] Žalovaný uvedl ve vyjádření ke kasační stížnosti, že se zcela ztotožňuje s rozsudkem
krajského soudu, včetně jeho odůvodnění a neshledává tento rozsudek nezákonným. Krajský
soud se důkladně vypořádal se všemi žalobními námitkami stěžovatele.
[24] Krajský soud postupoval zcela v souladu s §110 odst. 4 s. ř. s., a vázán právním názorem
vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí, žalobu zamítl. Z tohoto
důvodu žalovaný považuje podanou kasační stížnost za nepřípustnou podle §104 odst. 3 písm. a)
s. ř. s.
[25] K předmětu sporu žalovaný uvedl, že pro posouzení právní povahy plynárenského
zařízení je podstatné, že jednotlivá plynárenská zařízení nevykonávají svoji funkci, distribuci
plynu, samostatně, ale jako část distribuční soustavy.
[26] Předmětem převodu vlastnického práva bylo nově vytvořené plynárenské zařízení, dosud
samostatná věc v právním smyslu, ve vlastnictví stěžovatele, která se připojením k distribuční
soustavě stala její funkční části. Nešlo o prodej pouhé součásti věci, který by byl absolutně
neplatný.
[27] Převáděné zařízení bylo k datu převodu již technologicky napojeno na funkční
plynárenskou soustavu. Primárně je třeba vycházet z toho, že jde o vzájemně funkčně propojený
komplex specifických staveb, z nichž některé jsou spojeny se zemi pevným základem a k nimž
náleží další stavby jako jejich součásti či příslušenství, aby mohly jako celek sloužit svému účelu.
Z technického hlediska lze vybudovat odděleně relativně samostatnou část, ale aby tato
samostatná část plnila svůj účel, musí být napojena na existující funkční celek. Následně
již nemůže být osamostatněna, nemá-li dojít ke zmaření účelu, ke kterému slouží.
[28] Úplatný převod takových nemovitostí je předmětem daně z převodu nemovitostí,
základem daně je hodnota nemovitostí včetně všech součástí a příslušenství. Zákon
č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších
předpisů, v §10 upravil stanovení základu daně z převodu nemovitostí, přičemž zdaňována
je majetková dispozice se souhrnem převáděných nemovitostí jako celku.
[29] Žalovaný proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl jako
nepřípustnou, nebo aby ji zamítl jako nedůvodnou.
V.
[30] Před meritorním projednáním kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud nejprve zabýval
její přípustností, neboť kasační stížnost směřovala proti rozsudku, který krajský soud vydal poté,
co bylo jeho předchozí rozhodnutí zrušeno Nejvyšším správním soudem. Opakovaná kasační
stížnost je podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. přípustná pouze tehdy, je-li namítáno, že se krajský
soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. Není přitom podstatné,
že v prvém případě podal kasační stížnost žalovaný a podruhé tak učinil žalobce (srov. usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 2. 2013, čj. 8 Afs 46/2012 – 40). Smyslem této úpravy je,
aby se Nejvyšší správní soud opakovaně nezabýval věcí, ve které již vyslovil právní názor závazný
pro krajský soud, který se jím řídil v následném rozsudku.
[31] Uvedené ustanovení v sobě implicitně zahrnuje také další případy, v nichž lze kasační
stížnost shledat přípustnou (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2012,
čj. 8 As 2/2012 – 55). Jedná se zejména o situace, kdy Nejvyšší správní soud vytkl krajskému
soudu procesní pochybení či neúplně zjištěný skutkový stav, případně nepřezkoumatelnost jeho
rozhodnutí. Za těchto okolností by odmítnutí kasační stížnosti mělo za následek odmítnutí
věcného přezkumu rozhodnutí z pohledu aplikace hmotného práva. Námitky opakované kasační
stížnosti se tedy musí pohybovat v rámci již vysloveného právního názoru Nejvyššího správního
soudu nebo musí směřovat k právní otázce, která nemohla být řešena v první kasační stížnosti
zejména pro vadný procesní postup soudu nebo jinou vadu jeho rozhodnutí.
[32] Opakovaná kasační stížnost je dále přípustná i v případě, kdy krajský soud doplnil
po zrušení svého původního rozsudku dokazování a nově zjištěné skutečnosti hodnotil v souladu
s názorem Nejvyššího správního soudu vyjádřeným obiter dictum ve zrušujícím rozsudku.
Obdobně je tomu v případě změny právního stavu, která brání aplikaci původního předpisu,
či při deklaraci protiústavnosti tohoto předpisu Ústavním soudem. Přípustná je i opakovaná
kasační stížnost, jejímž základem je podstatná změna judikatury na úrovni Ústavního soudu,
Evropského soudu pro lidská práva či Soudního dvora Evropské unie.
[33] Nejvyšší správní soud posoudil obsah kasačních námitek v souladu se shora uvedenými
kritérii. Shledal, že kasační stížnost je polemikou s argumentací Nejvyššího správního soudu
ve zrušujícím rozsudku. Stěžovatel nesouhlasil s Nejvyšším správním soudem, že předmětné
plynárenské zařízení je nemovitou věcí, která je předmětem daně z převodu nemovitostí.
Dále uvedl, že názor Nejvyššího správního soudu nebyl dostatečně odůvodněn a neodpovídal
skutkovým zjištěním.
[34] Podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 7. 2008,
čj. 9 Afs 59/2007 – 56, institut nepřípustnosti opakovaných kasačních stížnosti vylučuje,
aby Nejvyšší správní soud revidoval svůj původní závazný právní názor na základě nové kasační
stížnosti v téže věci. Zruší-li totiž Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu,
je sám vysloveným právním názorem rovněž vázán, rozhoduje-li za jinak nezměněných poměrů
v téže věci. Tím je zaručen požadavek legitimního očekávání a předvídatelnosti soudního
rozhodování.
[35] Kasační námitky nepřekračují rámec otázek, k nimž se Nejvyšší správní soud již závazně
a komplexně vyjádřil v rozsudku ze dne 16. 12. 2015, čj. 8 Afs 131/2014 – 31. Stěžovatel
jimi brojil proti závěrům krajského soudu, které byly důsledkem vázanosti právním
názorem Nejvyššího správního soudu vyjádřeným v předchozím zrušujícím rozsudku,
jakož i proti argumentaci Nejvyššího správního soudu. Kasační stížnost je tak nepřípustná
podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.
[36] Nad rámec výše uvedeného považuje Nejvyšší správní soud za nutné vyjádřit
se ke způsobu, jakým krajský soud odůvodnil napadený rozsudek. Krajský soud totiž pouze
převzal závěry uvedené ve zrušovacím rozsudku Nejvyššího správního soudu, a to tak,
že odcitoval část jeho odůvodnění, aniž by uvedl vlastní argumentaci.
[37] Z judikatury Nejvyššího správního soudu přitom vyplývá, že má-li být soudní rozhodnutí
přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal správní soud za rozhodný,
jak uvážil o pro věc zásadních a podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem postupoval
při posuzování rozhodných skutečností, proč považuje právní závěry účastníků řízení
za nesprávné a z jakých důvodů považuje pro věc zásadní argumentaci účastníků řízení za lichou.
Uvedené pak musí nalézt svůj odraz v odůvodnění soudního rozhodnutí.
[38] Zrušení v pořadí prvého rozsudku krajského soudu neznamená, že by po vrácení věci
k dalšímu řízení v pořadí druhý rozsudek krajského soudu již nemusel obsahovat náležitosti
kladené na rozhodnutí krajského soudu (skutkové a právní závěry, které byly oproti
přezkoumávanému rozsudku obsaženy toliko v jeho původním - dříve zrušeném rozsudku).
Je tomu tak proto, že zrušený rozsudek netvoří ani sám, ani ve spojení s kasačním rozsudkem
či s v pořadí s druhým rozsudkem krajského soudu jeden celek. Jinými slovy vyjádřeno, okolnost
že v pořadí prvý rozsudek krajského soudu byl zrušen, ještě neznamená, že krajský soud nemá
v dalším řízení v celém rozsahu obsáhnout předmět řízení, vylíčit skutkové okolnosti věci, uvést
veškeré skutkové a právní závěry, z nichž při svém rozhodování vyšel a popsat jak se vypořádal
s jednotlivými žalobními body. Je tomu tak proto, že pro případné uplatnění opravného
prostředku proti novému rozsudku krajského soudu (kasační stížnosti) jsou rozhodné závěry
krajského soudu obsažené v tomto novém rozsudku a nikoliv ty, které vyslovil původně
ve zrušeném rozsudku (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 3. 2011,
čj. 7 Afs 44/2009 - 120).
[39] Podle názoru Nejvyššího správního soudu odůvodnění napadeného rozsudku výše
uvedeným požadavkům plně nevyhovuje. S kasačním důvodem podle §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s. je však nutno zacházet obezřetně, neboť zrušením rozhodnutí soudu
pro nepřezkoumatelnost se oddaluje okamžik, kdy základ sporu bude správními soudy uchopen
a s konečnou platností vyřešen, což není v zájmu ani účastníků řízení a koneckonců
ani ve veřejném zájmu na hospodárnosti řízení před správními soudy, nemluvě o nákladech,
jež jsou se soudním přezkumem spojeny (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
25. 4. 2013, čj. 6 Ads 17/2013 – 25). V případě nositelů veřejných subjektivních práv je ve hře
též jejich základní právo na rozhodnutí věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod, resp. na projednání věci v přiměřené lhůtě podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod; č. 209/1992 Sb. V souzené věci šlo o posouzení
zřetelně definované právní otázky, která byla ve zrušovacím rozsudku Nejvyšším správním
soudem vyřešena, krajský soud se tímto závazným právním názorem řídil a je zřejmé, proč dospěl
k zamítnutí žaloby. Nebyly proto splněny podmínky pro opětovné zrušení napadeného rozsudku.
[40] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl
podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. za použití §120 s. ř. s.
[41] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu
s §60 odst. 3 věty první za použití §120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení, protože kasační stížnost byla odmítnuta.
[42] Podle §10 odst. 3 věta třetí, zákona č. 549/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, byl-li
návrh na zahájení řízení před prvním jednáním odmítnut, soud vrátí z účtu soudu zaplacený
poplatek. Protože kasační stížnost byla odmítnuta, aniž by bylo nařízeno jednání, Nejvyšší správní
soud rozhodl o vrácení soudního poplatku.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 1. července 2016
JUDr. Jan Passer
předseda senátu