ECLI:CZ:NSS:2016:8.AFS.5.2016:22
sp. zn. 8 Afs 5/2016 - 22
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců JUDr. Jana Passera a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobkyně: Nadace
SAPIRICON, se sídlem Václavské náměstí 794/38, Praha 1, zastoupené Mgr. Jiřím Slováčkem,
advokátem se sídlem Štěpánská 640/45, Praha 1, proti žalovanému: Odvolací finanční
ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 4. 2013,
čj. 11908/13/5000-24700-711175, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 12. 2015, čj. 15 Af 93/2013 - 68,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalobkyni se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Úvod:
Žalobkyně obdržela od Ministerstva kultury dotaci na opravu nemovité kulturní památky.
V průběhu oprav žalobkyně částečně změnila projekt opravy. Správce daně žalobkyni vyměřil
odvod za porušení rozpočtové kázně. Proti tomu se žalobkyně neúspěšně odvolala. Rozhodnutí
o odvolání napadla žalobou u krajského soudu, který žalobě vyhověl a rozhodnutí žalovaného
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že i navzdory změněnému projektu
opravy kulturní památky byly peněžní prostředky užity v souladu s účelem dotace a nejednalo
se o neoprávněné použití peněžních prostředků a porušení rozpočtové kázně.
Žalovaný podal proti rozhodnutí krajského soudu kasační stížnost. Nejvyšší správní soud
se musel zabývat tím, zda nedodržení podmínek opravy stanovených v závazném stanovisku bylo
porušením rozpočtové kázně.
I.
[1] Ministerstvo kultury (dále jen „ministerstvo“) vydalo dne 2. 6. 2011 rozhodnutí,
jímž vyhovělo návrhu žalobkyně a přiznalo jí příspěvek ve výši 250 000 Kč na obnovu
nemovité kulturní památky – bývalého hostince č. p. 34, k. ú. Trnobrany, obec Liběšice. Finanční
úřad v Ústí nad Labem (dále jen „správce daně“) platebním výměrem ze dne 15. 11. 2012,
čj. 326083/12/214984507527, vyměřil žalobkyni odvod do státního rozpočtu za porušení
rozpočtové kázně ve výši 250 000 Kč. V důvodech uvedl, že žalobkyně porušila podmínky
rozhodnutí ministerstva tím, že částku ve výši 10 767,24 Kč použila k úhradě prací, které nebyly
uvedeny v závazném stanovisku Městského úřadu Litoměřice, odbor školství, kultury, sportu
a památkové péče ze dne 27. 1. 2011 (dále jen „závazné stanovisko“), a dále tím, že při realizaci
akce nepostupovala v souladu s rozhodnutím ministerstva a nedodržela určený postup
dle závazného stanoviska. Žalobkyně též v rozporu s rozhodnutím ministerstva neoznámila
změny v realizaci akce. Tím se žalobkyně dopustila neoprávněného použití prostředků
poskytnutých ze státního rozpočtu ve smyslu §3 písm. e) zákona č. 218/2000 Sb.,
o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla),
čímž porušila rozpočtovou kázeň ve výši 250 000 Kč dle §44 odst. 1 písm. b) téhož zákona.
[2] Žalobkyně se proti rozhodnutí správce daně odvolala. Žalovaný rozhodnutím označeným
v záhlaví změnil výrok napadeného rozhodnutí správce daně pouze v části týkající se splatnosti
vyměřené daně a bankovního spojení tak, že je vyměřená daň ve výši 250 000 Kč splatná
v náhradní lhůtě do 15 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí o odvolání.
II.
[3] Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Ústí
nad Labem. Namítla, že změna akce spočívala v tom, že původně plánovaný podstřešní okap,
který byl poškozen po nárazu nákladního auta, byl nakonec řešen jako nástřešní,
tak aby nezasahoval do silnice. Již realizované oplechování hřebene střechy včetně nově osazené
krytiny bylo ponecháno v tomto stavu a oplechování bylo barevně přizpůsobeno barvě krytiny,
byť podle závazného stanoviska zde měly být hřebenáče kónického tvaru. Tyto změny
byly odsouhlaseny při ústním jednání přímo na místě obnovy památky. Jednání se účastnil
pracovník za Národní památkový ústav a pracovník Městského úřadu Litoměřice, odbor školství,
kultury, sportu a památkové péče, který byl dle rozhodnutí ministerstva orgánem vykonávajícím
dozor. Z výše uvedených změn pak správce daně vyvodil porušení bodu č. 1 rozhodnutí
ministerstva o poskytnutí dotace, tj. nedodržení postupu obnovy kulturní památky, porušení
bodu č. 2 téhož rozhodnutí ministerstva, tj. že dotace nebyla použita výhradně na stanovený účel,
protože práce v hodnotě 10 767,24 Kč spočívající v provedení nástřešního okapu a oplechování
střechy nebyly obsahem závazného stanoviska, a dále porušení bodu č. 10 rozhodnutí
ministerstva, tj. neoznámení vzniklé změny poskytovateli dotace – ministerstvu.
[4] Žalobkyně dále namítla, že ministerstvo i městský úřad o obou drobných změnách věděly
a souhlasily s nimi. Nesouhlasila proto s porušením bodů č. 3 a 4 závazného stanoviska. Pokud
by však toto porušení připustila, pak by byla rozpočtová kázeň porušena pouze v rozsahu
10 767,24 Kč. Není zřejmé, proč bylo rozhodnuto o vrácení celé dotace ve výši 250 000 Kč.
[5] V doplnění žaloby žalobkyně upozornila na rozhodnutí Generálního finančního
ředitelství ze dne 18. 10. 2013, čj. 47210/13/7000-51000-010198, jímž byl prominut odvod
ve výši 242 500 Kč a penále ve výši 130 574 Kč.
[6] Krajský soud rozhodnutí žalovaného pro nezákonnost zrušil a věc vrátil žalovanému
k dalšímu řízení. Uvedl, že je nesporné, že všechny peněžní prostředky poskytnuté v rámci dotace
byly použity na opravu střechy kulturní památky. Žalobkyně prokazatelně vynaložila
poskytnuté prostředky ke stanovenému účelu, jímž byla dle rozhodnutí ministerstva oprava
krovu, střechy a klempířských prvků nad společenským sálem nemovité kulturní památky. Došlo
sice k opravě částečně v rozporu s rozhodnutím ministerstva, avšak i tak byl účel dotace naplněn.
Krajský soud své závěry podložil rozsudky Nejvyššího správního soudu čj. 9 Afs 202/2007 - 68,
5 Afs 8/2012 - 42 a 9 Afs 1/2008 - 45. Žalovaný i správce daně příliš extenzivně vyložili
§44 odst. 1 písm. b) rozpočtových pravidel, neboť nezohlednili to, že účel poskytnutí veřejných
prostředků byl naplněn. Žalobkyně však porušila povinnost oznámit změnu díla v souladu
s bodem č. 10 rozhodnutí ministerstva. Žalovaný při opětovném posouzení odvolání přehodnotí
porušení této povinnosti žalobkyní a případně vyměří nový odvod za porušení rozpočtové kázně.
III.
[7] Žalovaný (stěžovatel) napadl rozsudek krajského soudu včasnou kasační stížností opírající
se o důvod dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek
krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[8] Namítl, že závazné stanovisko v bodech 3 a 4 přímo určovalo postup provedení opravy
střechy, přičemž žalobkyně s ním nepostupovala v souladu. Odsouhlasení postupu žalobkyně
Národním památkovým ústavem neznamená, že došlo ke změně podmínek závazného
stanoviska. Žalovaný souhlasil se závěrem krajského soudu, že nikoliv každé porušení povinnosti
je současně neoprávněným použitím prostředků, což by muselo vyústit v jejich vrácení
do veřejného rozpočtu. Nesouhlasil však s tím, že pojem „neoprávněné použití veřejných
prostředků“ užitý v §3 písm. e) rozpočtových pravidel je neurčitým právním pojmem,
neboť jej dané ustanovení jasně vymezuje. V této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího
správního soudu čj. 7 Afs 91/2013 - 28. Krajský soud vyložil pojem neoprávněného použití
peněžních prostředků nesprávně, protože opomenul část citovaného ustanovení určující
povinnost dodržovat i další podmínky vztahující se k poskytnuté dotaci zakotvené v rozhodnutí
o poskytnutí dotace. Takový výklad označil stěžovatel za svévolný; v jeho důsledku je rozhodnutí
krajského soudu v rozporu se zákonem.
[9] Stěžovatel dále zpochybnil závěr krajského soudu o splnění účelu poskytnuté dotace.
Namítl, že oprava nemovité kulturní památky byla prokazatelně provedena jiným způsobem, než
stanovovalo rozhodnutí ministerstva. Krajský soud měl jen omezené možnosti, aby mohl
posoudit, zda tento jiný způsob opravy památky měl stejné vlastnosti jako původní plán oprav,
zda tomu odpovídala cena náhradního řešení a zda byla výše dotace adekvátní náhradnímu řešení.
Účelem dotace je dle stěžovatele vždy realizovat projekt tak, jak byl schválen. Účel dotace
proto nebyl splněn. Pochybení žalobkyně spočívalo rovněž v tom, že nezajistila, aby změna
provedení rekonstrukce byla předem odsouhlasena poskytovatelem dotace, což by se po jejím
odsouhlasení mohlo promítnout i do snížení poskytnutého příspěvku.
IV.
[10] Žalobkyně se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
V.
[11] Kasační stížnost má požadované náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou.
Nejvyšší správní soud proto posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[12] Kasační stížnost není důvodná.
[13] Ze správního spisu Nejvyšší právní soud zjistil, že rozhodnutím ze dne 2. 6. 2011
ministerstvo poskytlo účelový finanční příspěvek ve výši 250 000 Kč na obnovu nemovité
kulturní památky – bývalého hostince č. p. 34, k. ú. Trnobrany, obec Liběšice, v rozsahu
prací podstatných pro zachování její souhrnné památkové hodnoty: oprava krovu,
střechy a klempířských prvků nad společenským sálem. Podmínka č. 1 uvedeného rozhodnutí
stanovovala, že bude dodržen postup obnovy památky dle rozhodnutí Městského úřadu
Litoměřice čj. 07859/11/ŠKAS/BZá/4 ze dne 27. 1. 2011 (již citované závazné stanovisko).
Dle bodu č. 2 měl být příspěvek použit výlučně na uhrazení nákladů spojených s uvedenými
pracemi při obnově památky, nesměl být užit na jiný účel. Bod č. 10 stanovoval, že jakákoliv
změna díla bude ministerstvu oznámena písemně bez zbytečného prodlení, nejpozději
do 10. 12. 2011. Rozhodnutí dále určovalo, že porušení nebo nesplnění stanovených podmínek
je porušením rozpočtové kázně, za které může podle §44a rozpočtových pravidel správce daně
uložit odvod a penále. Za méně závažné porušení povinností ve smyslu §14 odst. 5 téhož zákona
se považují podmínky č. 6, 7, 9 a 10. Za dozorový orgán byl rozhodnutím označen Městský úřad
Litoměřice, úsek památkové péče, za orgán odborného dohledu pak Národní památkový ústav,
územní odborné pracoviště v Ústí nad Labem.
[14] Závazné stanovisko v bodě č. 3 určovalo, že hřebenáče budou kónického tvaru a budou
kladeny do neprobarvené pokrývačské malty bez použití systému pomocných lišt. Podle bodu
č. 4 budou okapové žlaby podokapní a natřeny v barvě krytiny.
[15] V rámci místního šetření bylo zjištěno, že žalobkyně namísto hřebenáčů provedla
oplechování a na dvou místech jsou místo podokapních žlabů žlaby nadokapní. Dle vyjádření
zhotovitele díla byly uvedené změny provedeny v hodnotě 10 854,68 Kč, přičemž práce podle
závazného stanoviska měly být provedeny v hodnotě 10 764,24 Kč. Ze zápočtu těchto částek
je zřejmé, že původně plánová cena byla překročena o 87 Kč, které však žalobkyně doplatila
z vlastních prostředků. K provedené změně projektu opravy žalobkyně uvedla, že vzhledem
k tomu, že jde o pokračování rekonstrukce, která byla započata již před označením budovy
za kulturní památku a hřeben byl proveden jako plechový prvek, pokračoval zhotovitel
po dohodě s objednatelem tak, že renovovaný hřeben bude logickým pokračováním ve stejném
provedení. Podokapní žlab na straně směřující do silnice není možno realizovat dle požadavků
projektu, neboť by zasahoval do profilu silnice a při průjezdu nákladních vozidel by překážel.
Proto byl konstruován jako nástřešní. V červenci 2011 se uskutečnilo ústní jednání, jehož
se účastnil pracovník Národního památkového ústavu, odborné pracoviště v Ústí nad Labem,
i pracovník Městského úřadu Litoměřice, odbor školství, kultury, sportu a památkové péče.
Z jednání vyplynulo, že porušený podstřešní okap poškozený po nárazu nákladního auta lze řešit
jako nástřešní tak, aby nezasahoval do silnice, a již realizované oplechování hřebene střechy
včetně nově osazené krytiny lze ponechat v tomto stavu s tím, že oplechování bude barevně
přizpůsobeno barvě krytiny a překrytí hřebenáči bude provedeno až při budoucím osazování
hromosvodu, neboť by jinak došlo k jejich poškození. Z hlediska zájmu státní památkové péče
nedošlo tímto jednáním k žádnému poškození nebo degradaci nemovité kulturní památky.
[16] Stěžovatel v prvé řadě nesouhlasil se závěrem krajského soudu, že došlo k vynaložení
prostředků ke stanovenému účelu dotace. Namítal, že body č. 3 a 4 závazného stanoviska přímo
určovaly postup, jak má proběhnout oprava střechy kulturní památky. Oprava však proběhla
naprosto odlišně, neboť na místo plánovaných hřebenáčů bylo provedeno oplechování.
Dále odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 7 Afs 91/2013 - 28, z něhož dovozuje,
že krajský soud v nyní posuzovaném případě opomenul část §3 písm. e) rozpočtových pravidel,
týkající se povinnosti dodržovat i další podmínky vztahující se k poskytnuté dotaci zakotvené
rozhodnutím ministerstva.
[17] Nejvyšší správní soud se k pojmu neoprávněného použití prostředků státního rozpočtu
vyjádřil již v rozsudku čj. 2 Afs 11/2004 - 73 (všechna zde uváděná rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu jsou dostupná na stránkách www.nssoud.cz) tak, že je jím třeba „rozumět
vynaložení (tedy spotřebování) prostředků na určitý účel. Sankční odvod je třeba spojovat nikoliv s jakýmkoliv
porušením rozpočtových pravidel, ale jen s použitím prostředků na jiný účel, v důsledku čehož prostředky státního
rozpočtu nejsou v dané době užity k účelu, ke kterému byly určeny. Sankce je tedy třeba spojovat jen s odnětím
rozpočtových prostředků stanovenému účelu. Je tak nerozhodné, že zákon nerozlišuje přechodné a trvalé
neoprávněné použití rozpočtových prostředků, rozhodný je důsledek nakládání s prostředky, tedy zda jsou tímto
nakládáním spotřebovány k jinému účelu a tím vyloučeno jejich vynaložení k účelu závazně určenému.“
[18] Neoprávněným použitím peněžních prostředků státního rozpočtu a jiných peněžních
prostředků státu se rozumí jejich neoprávněný výdej, tzn. jejich vynaložení, které je v rozporu
nejen s účelem, na který byly peněžní prostředky poskytnuty, ale i s dalšími podmínkami
stanovenými právním předpisem, smlouvou, případně rozhodnutím nebo dohodou o poskytnutí
dotace nebo návratné finanční výpomoci, za kterých byly tyto prostředky příjemci poskytnuty
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 9 Afs 113/2007 - 63).
[19] Při hodnocení neurčitého pojmu „neoprávněné použití nebo zadržení peněžních
prostředků“ je nutné vycházet i z účelu poskytnutých veřejných prostředků a jeho naplnění.
Z tohoto vyplývá, že nikoliv každé porušení příslušné povinnosti je zároveň neoprávněné
použití prostředků a jako takové musí být vráceno zpět do veřejného rozpočtu (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu čj. 9 Afs 202/2007 - 68).
[20] Obdobně Nejvyšší správní soud judikoval i v rozsudku čj. 9 Afs 1/2008 - 45, v němž
uvedl, že „[s]ankční odvod je třeba vždy spojovat jen s neoprávněným nakládáním s finančními prostředky státu
a jeho uložení nemůže být postaveno na ryze formalistickém přístupu, bez ohledu na skutečný stav věci. Klíčovou
pro posouzení věci je tak skutečnost, zda daňový subjekt poskytnuté prostředky použil na úhradu nákladů přímo
souvisejících s financováním podporovaného projektu“.
[21] Výše uvedená judikatura je aplikovatelná i na nyní posuzovaný případ. Co bylo účelem
poskytnuté dotace, je zřejmé z návrhu na zařazení akce obnovy nemovité kulturní památky
do Havarijního programu Ministerstva kultury v roce 2011 ze dne 21. 1. 2011. Ten uvádí,
že krov a střešní krytina se nachází v havarijním stavu, obnovou by mělo dojít k výměně střešní
krytiny, krovu a měly by být provedeny klempířské práce. Územní a odborné pracoviště
Národního památkového ústavu v Ústí nad Labem v částí týkající se významu a naléhavosti
obnovy kulturní památky uvádí, že objekt v původně dezolátním stavu je od roku 2009 postupně
obnovován pod památkovým dohledem orgánů státní památkové péče. Střechy jsou opraveny
z poloviny a je nutné obnovu střech dokončit. Dále se v rozhodnutí ministerstva ze dne
2. 6. 2011, jímž poskytlo dotaci „na obnovu nemovité kulturní památky (…) v rozsahu těchto prací
podstatných pro zachování její souhrnné památkové hodnoty: oprava krovu, střechy a klempířských prvků
nad společenským sálem“, uvádí, že „[f]inanční příspěvek se poskytuje účelově na úhradu nákladů spojených
s obnovou výše uvedené nemovité kulturní památky“. Dle bodu č. 2 rozhodnutí má být příspěvek použit
výlučně na uhrazení nákladů spojených s uvedenými pracemi při obnově památky, nesmí
být užit na jiný účel. V odůvodnění se uvádí, že se v daném případě jedná o mimořádný
společenský zájem na zachování kulturní památky dle §13 odst. 2 písm. c), resp. písm. g)
vyhlášky č. 66/1988 Sb., kterou se provádí zákon České národní rady č. 20/1987 Sb., o státní
památkové péči. Dle §13 odst. 2 citované vyhlášky se za případ mimořádného společenského
zájmu na zachování kulturní památky, ve kterém může na obnovu kulturní památky poskytnout
příspěvek ministerstvo kultury, považuje takový případ, kdy kulturní památka je v havarijním
technickém stavu, pokud tento stav nebyl zaviněn vlastníkem kulturní památky [písm. c)],
nebo je zařazena do specializovaných programů ministerstva kultury na úseku státní památkové
péče [písm. g)]. Z výše uvedeného vyplývá, že účelem poskytnuté dotace byla oprava havarijního
stavu střechy kulturní památky a její zachování.
[22] Ze sdělení k místnímu šetření Národního památkového ústavu, územního odborného
pracoviště v Ústí nad Labem, ze dne 10. 9. 2012 pak plyne, že změnou provedení obnovy
kulturní památky, ve smyslu provedení nástřešního okapu a oplechování, nedošlo z hlediska
zájmů státní památkové péče k žádnému poškození nebo degradaci nemovité kulturní památky.
Orgány dohledu o změnách v provádění opravy věděly a vyjádřily s nimi ústní souhlas.
[23] Nelze opomenout ani skutečnost, že změna způsobu opravy kulturní památky byla
opodstatněná. V průběhu opravy vyšlo najevo, že instalace podstřešního okapu není možná.
Okap původně instalovaný jako podstřešní totiž zasahoval do silnice a byl stržen projíždějícím
nákladním vozidlem. Z tohoto důvodu byl nově instalován jako nástřešní. Co se týče opravy
střechy s použitím oplechování na místo hřebenáčů, část střechy byla ještě před poskytnutím
dotace opravena právě oplechováním, proto žalobkyně v již započaté rekonstrukci pokračovala
stejným způsobem, aby zachovala jednotný vzhled kulturní památky. Není pochyb ani o tom,
že finanční prostředky poskytnuté v rámci dotace žalobkyně využila na provedení uvedených
změn, což vyplývá z vyjádření zhotovitele k cenovým změnám při opravě střechy Trnobrany,
č. p. 34, ze dne 23. 5. 2012.
[24] Lze shrnout, že žalobkyně naplnila účel poskytnuté dotace, neboť opravila střechu
kulturní památky a památka tak byla zachována. Změněným postupem opravy nedošlo k jejímu
poškození či znehodnocení. Poskytnuté finanční prostředky žalobkyně využila výlučně na opravu
střechy kulturní památky. Přestože nesplnila body 3 a 4 závazného stanoviska, čímž porušila bod
č. 1 rozhodnutí ministerstva, účel poskytnutí dotace byl naplněn a peněžní prostředky státního
rozpočtu nebyly neoprávněné použity dle §3 písm. e) rozpočtových pravidel a žalobkyně proto
neporušila rozpočtovou kázeň ve smyslu §44 odst. 1 písm. b) téhož zákona. Nejvyšší správní
soud shledal výše uvedenou námitku stěžovatele nedůvodnou.
[25] Stěžovatel dále namítal, že žalobkyně porušila povinnost dle bodu č. 10 rozhodnutí
ministerstva, tedy že jakákoliv změna díla bude ministerstvu písemně oznámena s uvedením
důvodu bez zbytečného prodlení, nejpozději do 10. 12. 2011. Odsouhlasení provedených
změn Národním památkovým ústavem nelze považovat za dostačující k tomu, aby mohlo
být považováno za odsouhlasení změny podmínek závazného stanoviska. Navíc je dle stěžovatele
zásadní, aby byl o záměrech účastníka řízení poskytovatel dotace předem informován a byla mu
dána možnost zvážit v souvislosti s navrhovanými změnami realizace projektu i výši poskytnuté
dotace.
[26] K tomu je nutné poznamenat, že krajský soud dovodil, že přestože byly finanční
prostředky v případě změněného postupu obnovy kulturní památky použity ke stanovenému
účelu, neznamená to, „že by nemohlo dojít k porušení formálních povinností žalobce, co se týká řádného
oznamování změn díla dle bodu č. 10 rozhodnutí MK [Ministerstva kultury, pozn. soudu]. V daném
případě ze správního spisu vyplývá, že změna díla nebyla řádně oznámena a došlo tak k porušení jedné
z povinností příjemce dotace. V daném případě je tak žalovaný povinen opětovně přehodnotit porušení povinností
žalobce a případně vyměřit nový odvod za porušení rozpočtové kázně.” Dále krajský soud uvedl, „že ze shora
uvedeného vyplývá, že původní žalovaný se dopustil nezákonnosti, neboť nesprávně vyložil ustanovení zákona
o rozpočtových pravidlech, a proto soud výrokem I. rozsudku podle §78 odst. 1 s. ř. s. žalobou napadené
rozhodnutí zrušil a podle §78 odst. 4 s. ř. s. věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Vzhledem k tomu, že nelze
vyloučit uložení odvodu za porušení rozpočtové kázně pro nesplnění oznamovací povinnosti nepřistoupil soud podle
§78 odst. 3 s. ř. s. i ke zrušení platebního výměru správce daně [sic]“.
[27] Porušením oznamovací povinnosti dle bodu č. 10 rozhodnutí ministerstva ve vztahu
k porušení rozpočtové kázně se tak stěžovatel bude zabývat v dalším řízení o odvolání žalobkyně.
Nejvyšší správní soud se proto touto námitkou stěžovatele věcně nezabýval, neboť to přísluší
stěžovateli.
VI.
[28] Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou, proto ji podle §110 odst. 1
věty druhé s. ř. s. zamítl.
[29] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl
podle §60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační
stížnosti úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyni, které by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal,
neboť v řízení neučinila žádný úkon a žádné náklady jí tedy nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 30. srpna 2016
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu