ECLI:CZ:NSS:2016:8.AS.33.2016:34
sp. zn. 8 As 33/2016 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců Mgr. Petry Weissové a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobkyně: V. Š., zastoupené
Mgr. Robertem Plickou, advokátem, se sídlem Národní 58/32, Praha 1, proti žalované: Policie
České republiky, Krajské ředitelství policie Plzeňského kraje, se sídlem Nádražní 2, Plzeň,
o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalované, o kasační stížnosti žalované proti
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2016, čj. 10 A 147/2015 – 51,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyni se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
1. Žalobkyně se žalobou u Městského soudu v Praze domáhala ochrany proti nezákonnému
zásahu žalované. Nezákonný zásah stěžovatelka spatřovala v provedení identifikačních úkonů
podle §65 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky (dále jen „zákon o policii“). Ty měly
spočívat ve snímání daktyloskopických otisků, zjišťování tělesné míry a tělesných znaků,
pořizování obrazových záznamů a odběru biologického vzorku DNA a zařazení uvedeného
materiálu do informačního systému FODAGEN. Namítané úkony žalovaná provedla
v souvislosti s trestním řízením zahájeným proti žalobkyni usnesením Krajského ředitelství
policie Jihočeského kraje ze dne 23. 3. 2015, čj. KRPC-20304-174/TČ-2014-020181,
pro podezření ze spáchání přečinu šíření nakažlivé nemoci zvířat dle §306 odst. 1 trestního
zákoníku. Žalobkyně v žalobě označila žalovaným Ministerstvo vnitra.
II.
2. Městský soud v záhlaví označeným usnesením postoupil věc k projednání a rozhodnutí
Krajskému soudu v Plzni jako soudu místně příslušnému podle §7 odst. 2 a 5 s. ř. s. Učinil
tak poté, co žalobkyně v souladu s jeho poučením označila za žalovanou namísto Ministerstva
vnitra Policii České republiky, Krajské ředitelství policie Plzeňského kraje.
III.
3. Žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) brojila proti usnesení městského soudu kasační
stížností, v níž uplatnila kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Namítla nesprávné
právní posouzení otázky, kdo je osobou věcně pasivně legitimovanou, jíž lze tvrzený nezákonný
zásah přičítat.
4. Poukázala na skutečnost, že údaje získané identifikačními úkony podle §65 zákona
o policii jsou osobními údaji ve smyslu §4 písm. a) a b) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně
osobních údajů a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o ochraně osobních údajů“).
Za jejich zpracování nese odpovědnost správce, jímž je v daném případě Policie České republiky
jako celek. Při zpracování osobních údajů, které ve skutečnosti získává určitý útvar Policie České
republiky (její krajské ředitelství), nejde o činnosti, při nichž tento útvar vystupuje jako
samostatná organizační jednotka. Postup podle §65 zákona o policii nelze považovat za institut
trestního ani správního řízení, konkrétní útvar Policie České republiky při něm neaplikuje správní
uvážení. Vzhledem k tomu, že Policie České republiky je v souladu s §5 odst. 1 zákona o policii
podřízena při plnění svých úkolů Ministerstvu vnitra, je v případě zásahové žaloby žalovaným
Ministerstvo vnitra jako nadřízený orgán Policie České republiky.
5. Stěžovatelka namítla i vnitřní rozpornost napadeného usnesení. Městský soud dospěl
k závěru, že správcem informačního systému FODAGEN je Úřad služby kriminální policie
a vyšetřování Policejního prezidia České republiky. V rozporu s tím přičítá fyzické provedení
identifikačních úkonů a získání osobních údajů nikoliv uvedenému úřadu, ale stěžovatelce.
Z uvedených důvodů shledala stěžovatelka změnu v osobě žalovaného, k níž městský soud
přistoupil, v rozporu se soudním řádem správním, se zákonem o ochraně osobních údajů
i se zákonem o policii. Zdůraznila, že původní žalované Ministerstvo vnitra svoji pasivní
legitimaci nezpochybňovalo.
6. Stěžovatelka poukázala také na skutkový rozpor v odůvodnění napadeného usnesení.
Městský soud vyslovil, že identifikační úkony podle §65 zákona o policii byly provedeny
v souvislosti s trestním řízením vedeným Krajským ředitelstvím policie Plzeňského kraje.
Ve skutečnosti však trestní řízení vedlo Krajské ředitelství policie Jihočeského kraje. Tento
rozpor nemá podle stěžovatelky žádné procesní vyústění.
7. Závěrem stěžovatelka za ne zcela jasný označila postup městského soudu, kterým
žalobkyni seznámil s tím, jak správní orgány naložily s jejími osobními údaji. Ministerstvo vnitra
v době před změnou v osobě žalovaného sdělilo, že ke dni 13. 11. 2015 (po podání žaloby,
avšak před vydáním napadeného usnesení) byla dokončena likvidace veškerých osobních údajů
a materiálů získaných provedenými identifikačními úkony nejen ze všech informačních systémů
Policie České republiky, ale i ve fyzické podobě. Seznámil-li by městský soud žalobkyni s touto
skutečností, lze předpokládat, že by žalobkyně vzala žalobu zpět v celém rozsahu. Městský soud
namísto toho seznámil žalobkyni jen se sdělením Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje
o výmazu údajů z předmětného informačního systému Policie České republiky, proto žalobkyně
vzala žalobu zpět jen zčásti a nadále požadovala zničení získaných biologických vzorků přesto,
že ani tento tvrzený zásah již netrval.
8. Stěžovatelka navrhla zrušit napadené usnesení a věc vrátit městskému soudu se závazným
právním názorem, že věcně pasivně legitimovaným účastníkem řízení je Ministerstvo vnitra.
IV.
9. Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázala na obsah podání, které učinila
v řízení o žalobě. V něm se přiklonila k městskému soudu, že žalovaným v nynější věci má být
Policie České republiky, Krajské ředitelství Plzeňského kraje, jako subjekt věcně pasivně
legitimovaný.
V.
10. Nejvyšší správní soud po zjištění, že kasační stížnost má požadované náležitosti,
byla podána včas a osobou oprávněnou, posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
11. Kasační stížnost není důvodná.
12. Spornou v kasační stížnosti učinila stěžovatelka otázku subjektu věcně pasivně
legitimovaného v řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo
donucením správního orgánu podle §82 a násl. s. ř. s., je-li tímto zásahem provedení
identifikačních úkonů podle §65 zákona o policii a zařazení získaných materiálů do informačního
systému FODAGEN.
13. Stěžovatelka má za to, že pasivně legitimovaným subjektem je v dané věci Ministerstvo
vnitra jako nadřízený správní orgán Policie České republiky, která při provádění identifikačních
úkonů podle §65 zákona o policii vystupuje jako ozbrojený bezpečnostní sbor.
14. Tvrzená nezákonnost napadeného usnesení, jíž se v kasační stížnosti stěžovatelka
dovolávala, má tedy spočívat v nesprávném určení osoby věcně pasivně legitimované městským
soudem. Vymezení této sporné otázky stěžovatelkou v kasační stížnosti se však v daném případě
míjí s předmětem právního posouzení v napadeném usnesení městského soudu.
15. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že předmětem přezkumu v řízení o kasační stížnosti
je usnesení městského soudu o postoupení věci Krajskému soudu v Plzni jak soudu místně
příslušnému. V uvedeném usnesení se městský soud zabýval výlučně tím, který krajský soud
je v dané věci podle §7 odst. 2 a 5 s. ř. s. soudem místně příslušným. Potřeba tohoto posouzení
vyvstala poté, co žalobkyně označila za žalovanou namísto Ministerstvo vnitra Policii České
republiky, Krajské ředitelství Plzeňského kraje.
16. Naproti tomu o stěžovatelkou nastíněné sporné otázce (kdo je subjektem věcně pasivně
legitimovaným) městský soud v napadeném usnesení nerozhodoval. Tuto otázku předběžně
posoudil dříve, než shledal svoji místní nepříslušnost. Dovodil, že tvrzený nezákonný zásah
je v posuzované věci třeba přičíst konkrétnímu útvaru Policie České republiky. Vyšel přitom
z úvahy, že při získání osobních údajů podle §65 zákona o policii za účelem budoucí identifikace
osoby, o jejíž údaje jde, převažuje evidenční prvek činnosti policie. Policejní orgány
zde nevystupují jako ozbrojený bezpečnostní sbor, nýbrž jednají v postavení správních orgánů.
17. Tento předběžný právní názor městský soud předestřel žalobkyni postupem,
jenž je v souladu se závěry obsaženými v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 9. 12. 2014, čj. Nad 224/2014 – 53. Žalobkyně v žalobě dostatečně určitě
a podrobně vylíčila skutkové okolnosti případu. V nich specifikovala tvrzený nezákonný zásah,
tedy označila, jakým jednáním veřejné správy se cítí být dotčena, včetně toho, kdo je původcem
tohoto jednání. Městský soud v návaznosti na tato tvrzení poučil žalobkyni o svém právním
názoru na to, který správní orgán má být v daném případě žalovaným. Svůj náhled na uvedenou
otázku podpořil obsáhlou právní argumentací včetně poukazu na judikaturu Ústavního soudu
i Nejvyššího správního soudu, z níž vycházel. Učinil tak usnesením, kterým se upravuje vedení
řízení, proti němuž není přípustná kasační stížnost. Žalobkyně následně označila za žalovanou
nynější stěžovatelku.
18. Soudní řízení správní je zásadně ovládáno dispoziční zásadou, která se uplatňuje i v nyní
posuzované věci. Bylo tedy výlučně věcí žalobkyně, zda bude respektovat vyslovený předběžný
právní názor městského soudu o tom, kterému správnímu orgánu lze tvrzený nezákonný zásah
přičítat, nebo zda setrvá na svém původním přesvědčení, že žalováno má být Ministerstvo vnitra.
Setrvala-li by žalobkyně na svém původním názoru, vyústilo by to v zamítnutí její žaloby,
avšak uvedená sporná otázka o věcné pasivní legitimaci Ministerstva vnitra by byla předmětem
hodnocení v rozsudku, proti němuž by se mohla v případě nesouhlasu s vysloveným právním
názorem bránit kasační stížností.
19. Naproti tomu, souhlasila-li žalobkyně s předběžně vysloveným názorem městského
soudu a provedla změnu v osobě žalovaného, městský soud nepochybil, pokud se zabýval
splněním podmínek řízení (§103 o. s. ř. ve spojení s §64 s. ř. s.), tedy mimo jiné tím,
zda je soudem místně příslušným. Vzhledem k tomu, že sídlo žalovaného správního orgánu, nyní
stěžovatelky, je v obvodu Krajského soudu v Plzni, městský soud v souladu s §7 odst. 2 s. ř. s.
shledal, že sám k projednání a rozhodnutí dané věci není místně příslušný a postoupil věc tomu
soudu, v jehož obvodu je sídlo stěžovatelky. Uvedenou právní otázku, jež byla předmětem
posouzení v napadeném usnesení, posoudil správně a tvrzené nezákonnosti se nedopustil.
20. Nebyla-li stěžovatelkou nastíněná sporná otázka o nedostatku její věcné pasivní
legitimace předmětem napadeného rozhodnutí, nemohl se jí zabývat ani Nejvyšší správní soud.
Posouzení, zda nynější žalovaná je subjektem věcně pasivně legitimovaným, je vyhrazeno
až rozhodnutí ve věci samé. O věci samé bude rozhodovat místně příslušný Krajský soud v Plzni.
Teprve uvedený soud se bude také meritorně zabývat otázkou, zda úkony, jež žalobkyně v žalobě
označila za nezákonný zásah, jsou přičitatelné stěžovatelce jako správnímu orgánu, nebo zda
je stěžovatelka provedla jako bezpečnostní sbor. Neztotožní-li se některý z účastníků řízení před
krajským soudem s jím vysloveným právním posouzením uvedené otázky, bude se moci opět
bránit proti soudnímu rozhodnutí kasační stížností u Nejvyššího správního soudu.
21. Jedná-li se o námitku, že měl městský soud seznámit žalobkyni s vyjádřením Ministerstva
vnitra o úplné likvidaci všech osobních údajů i materiálů získaných identifikačními úkony
žalované z příslušných databází, Nejvyšší správní soud doplňuje, že se jedná o výtku
k procesnímu postupu městského soudu v průběhu soudního řízení. Ten však přezkumu
Nejvyšším správním soudem bez dalšího nepodléhá, s výjimkou případů předvídaných v §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s. K vadám řízení před správním soudem lze přihlédnout tehdy,
měly-li by za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. O takový případ se však nyní
nejedná, neboť meritorní rozhodnutí dosud vydáno nebylo. Uvedená námitka je nepřípustná
(§104 odst. 4 s. ř. s.).
VI.
22. Nejvyšší správní soud uzavírá, že kasační stížnost není důvodná. Proto ji podle §110
odst. 1 s. ř. s. zamítl. Městský soud se nedopustil nezákonnosti, když věc postoupil k projednání
a rozhodnutí místně příslušnému Krajskému soudu v Plzni.
23. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl
podle §60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační
stížnosti úspěšná, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně, jíž by právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti svědčilo, byla v řízení o kasační stížnosti zastoupena
advokátem. Jediným úkonem, který tento advokát v řízení o kasační stížnosti učinil, bylo jeho
vyjádření ze dne 30. 3. 2016, v němž odkázal na stanovisko, které žalobkyně učinila v řízení
o žalobě dne 1. 2. 2016. Uvedené podání není úkonem právní služby, za nějž by bylo možno
ve smyslu §9 ve spojení s §11 odst. 1 a 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), přiznat odměnu
a náhradu hotových výdajů. Vynaložení jakýchkoliv jiných nákladů žalobkyní v řízení o kasační
stížnosti se ze soudního spisu nepodává. Nejvyšší správní soud proto rozhodl, že se žalobkyni
náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 15. srpna 2016
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu