ECLI:CZ:NSS:2016:8.AZS.108.2016:38
sp. zn. 8 Azs 108/2016 - 38
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců JUDr. Jana Passera a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: K. F., zastoupeného
Mgr. Alenou Kurguzovou, advokátkou se sídlem Revoluční 762/13, Praha 1, proti žalované:
Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, proti
rozhodnutí žalované ze dne 29. 10. 2015, čj. CPR-36447-2/ČJ-2015-930310-V240, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2016,
čj. 2 A 89/2015 - 30,
takto:
Kasační stížnosti se p ř i z n á v á odkladný účinek.
Odůvodnění:
I.
[1] Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy, odbor cizinecké
policie, vydala dne 30. 8. 2015 rozhodnutí čj. KRPA-256520/ČJ-2015-000022, kterým žalobci
uložila správní vyhoštění podle §119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu
cizinců“), a stanovila dobu, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území členských států
Evropské unie, v délce 1 roku. Počátek této doby stanovila od okamžiku, kdy cizinec pozbude
oprávnění k pobytu na území České republiky. Žalobci stanovila dobu k vycestování v délce
15 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí. Uvedla, že podle §120a zákona o pobytu cizinců
se na žalobce nevztahuje důvod znemožňující vycestování.
[2] Důvodem správního vyhoštění bylo to, že žalobce pobýval na území České republiky
bez víza a bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu nebyl oprávněn.
[3] Žalovaná rozhodnutím označeným v záhlaví zamítla odvolání žalobce a potvrdila
rozhodnutí správního orgánu prvního stupně o správním vyhoštění.
II.
[4] Žalobce napadl rozhodnutí žalované žalobou u Městského soudu v Praze. Městský soud
žalobu rozsudkem označeným v záhlaví zamítl. Neshledal pochybení v závěrech správních
orgánů o uloženém správním vyhoštění ani o přiměřenosti uloženého správního vyhoštění
s ohledem na osobní a rodinný život žalobce. Žalobce pobýval na území České republiky
bez platného víza a dle městského soudu si zde nevytvořil společenské, ekonomické a kulturní
vazby. Žalobce označil za jedinou překážku znemožňující jeho vycestování z České republiky
studium na vysoké škole, které však dle městského soudu nikterak nedoložil.
III.
[5] Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost. Současně
navrhl přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. V návrhu na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti uvedl, že jeho individuální zájem na ochraně procesních práv významně
převyšuje potenciální újmu, která by mohla vzniknout jiným osobám, i potenciální ohrožení
důležitého veřejného zájmu. Přiznání odkladného účinku podle něj nemůže způsobit újmu žádné
třetí osobě, vyloučil rovněž rozpor s důležitým veřejným zájmem. Připustil, že uložení správního
vyhoštění může být ve veřejném zájmu, tento veřejný zájem ovšem podle jeho názoru nelze
stavět do konfliktu se zájmem stěžovatele na spravedlivý proces. V této souvislosti odkázal
na usnesení Nejvyššího správního soudu čj. 5 As 73/2011 - 100. Uvedl, že nelze odhlédnout
od toho, že se stěžovatel do současné situace dostal na základě protiprávního postupu soudu,
nelze proto po něm požadovat, aby nesl náklady spojené s vycestováním do domovského státu,
přechodným pobytem tam a následným vrácením se do České republiky v případě úspěšnosti
jeho kasační stížnosti. Zdůraznil, že pouze přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti bude
zachován jeho soukromý život. Na území České republiky totiž žije se svou přítelkyní a studuje
na Vysoké škole finanční a správní.
IV.
[6] Žalovaná vyjádřila svůj nesouhlas s přiznáním odkladného účinku. Měla však za to,
že Nejvyšší správní soud ve věcech cizinců čelících správnímu vyhoštění přiznává odkladný
účinek paušálně. Uvedla, že proto očekává, že i v dané věci bude odkladný účinek přiznán a další
vyjádření považuje za neefektivní.
V.
[7] Kasační stížnost nemá dle §107 s. ř. s. odkladný účinek. Nejvyšší správní soud jej však
může na návrh stěžovatele přiznat. Přitom přiměřeně použije §73 odst. 2 až 5 s. ř. s. Podle §73
odst. 2 s. ř. s. lze přiznat žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky
rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku
může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
[8] Nejvyšší správní soud dospěl po zvážení návrhu stěžovatele k závěru, že podmínky
pro přiznání odkladného účinku byly splněny.
[9] Možnost přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je ve smyslu §73 odst. 2 s. ř. s.
podmíněna kumulativním naplněním dvou objektivních podmínek: 1) výkon nebo jiné právní
následky rozhodnutí by znamenaly pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním
odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a 2) přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
[10] Důvody možného vzniku nepoměrně větší újmy stěžovatele oproti jiným osobám jsou
zásadně individuální, závislé na osobě a situaci stěžovatele. Povinnost tvrdit a prokázat vznik
újmy má proto stěžovatel, zpravidla poukazem na konkrétní skutkové okolnosti případu. Pokud
jde o splnění druhého zákonného předpokladu, tj. že přiznání odkladného účinku není v rozporu
s veřejným zájmem, soud vychází z povahy věci, z obsahu spisového materiálu, případně
z vyjádření účastníků řízení o kasační stížnosti.
[11] Nejvyšší správní soud již v usnesení čj. 1 Azs 160/2014 - 25 vyložil, že uložené správní
vyhoštění a povinnost cizince vycestovat z České republiky představují zásah do práva
na respektování rodinného, či alespoň soukromého života ve smyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod. Zásahy do zájmů chráněných čl. 8 Úmluvy musí vyplývat
z rozhodovacího procesu, který je spravedlivý, a poskytuje dostatečný respekt k zájmům
vyplývajícím z práva na respektování soukromého a rodinného života (srov. rozsudek velkého
senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 10. 5. 2001 ve věci T. P. a K. M. proti Spojenému
království, č. 28945/95, §72, či rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25. 9. 1996
ve věci Buckley proti Spojenému království, č. 20348/92, §76). Osobám, do jejichž práv je v určitém
řízení zasaženo, musí být dostatečným způsobem umožněno v tomto řízení chránit své zájmy.
V tomto ohledu proto existuje určitá provázanost mezi čl. 8 Úmluvy a zárukami, které garantuje
právo na spravedlivý proces dle čl. 6 Úmluvy (viz Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek,
M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 887).
[12] Proto Nejvyšší správní soud ve výše uvedené věci dovodil, že je-li přezkoumáváno
rozhodnutí příslušných správních orgánů o správním vyhoštění, „je újma, hrozící stěžovateli z jeho
výkonu, zřejmá ze samotné povahy tohoto rozhodnutí. To platí přinejmenším, pokud jde o zajištění práva
na spravedlivý proces a práva na respektování soukromého života. K tomu musí soud přihlédnout i tehdy,
jestliže stěžovatel v žádosti o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti netvrdí konkrétní skutkové okolnosti
svého případu ani nenavrhuje důkazy k jejich prokázání.“
[13] Tyto skutečnosti musel Nejvyšší správní soud vzít v potaz při vyvažování újmy,
která by mohla stěžovateli vzniknout nepřiznáním odkladného účinku a újmou, která by mohla
vzniknout jiným osobám, pokud by k odložení účinků jinak závazného rozhodnutí došlo. Zásah
do stěžovatelových procesních práv dle čl. 8 Úmluvy by byl v případě nepřiznání odkladného
účinku podstatný. Byť je stěžovatel v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem, pro řádný
výkon jeho práva na spravedlivý proces je vhodné, aby mohl setrvat na území České republiky
do skončení řízení o jeho kasační stížnosti (srov. §172 odst. 3 zákona o pobytu cizinců,
který přiznává žalobě proti rozhodnutí o správním vyhoštění odkladný účinek na vykonatelnost
napadeného rozhodnutí ex lege; srov. přiměřeně také usnesení rozšířeného senátu
čj. 7 As 26/2009 - 58, podle něhož „[r]ealizace vyhoštění v průběhu odvolacího řízení navíc fakticky
zásadně oslabuje možnost cizince uplatňovat svá práva v odvolacím řízení, neboť jej nutí vést odvolací řízení
‚na dálku‘, a tedy pouze prostřednictvím svého zástupce či písemně“).
[14] Proti tomu nelze dovodit, že by přiznání odkladného účinku mělo způsobit jakoukoliv
újmu jiným osobám. V tomto vyvažování proto lze dojít k závěru, že újma hrozící stěžovateli
v důsledku nepřiznání odkladného účinku je nepoměrně větší, než možná újma hrozící jiným
osobám v důsledku jeho přiznání. První kritérium přiznání odkladného účinku je proto splněno.
[15] Pokud jde o možný rozpor s důležitým veřejným zájmem, je třeba uvést, že pro zamítnutí
návrhu nepostačuje pouze existence kolidujícího veřejného zájmu, dle §73 odst. 2 s. ř. s. se musí
jednat o důležitý veřejný zájem. S ohledem na důvody správního vyhoštění (žalobce pobýval
na území České republiky bez víza od 26. 3. 2015 do 17. 6. 2015, přičemž tvrdí, že nevěděl
o zamítnutí jeho žádosti o prodloužení dlouhodobého pobytu) Nejvyšší správní soud neshledal,
že by stěžovatelův pobyt na území České republiky po dobu řízení o kasační stížnosti
představoval riziko, které by zakládalo rozpor s důležitým veřejným zájmem. Nepovažuje setrvání
stěžovatele v České republice do doby rozhodnutí o jeho kasační stížnosti, při jejím přednostním
projednání (srov. §56 odst. 3 s. ř. s. za použití §120 s. ř. s.), za natolik závažné, aby nebylo
možné po tuto dobu připustit jeho přítomnost v České republice.
[16] Protože obě zákonné podmínky pro přiznání odkladného účinku byly splněny, Nejvyšší
správní soud stěžovateli vyhověl a kasační stížnosti přiznal odkladný účinek. Do skončení řízení
před Nejvyšším správním soudem se tak pozastavují veškeré účinky napadeného rozsudku
městského soudu. Vzhledem k tomu, že žaloba proti rozhodnutí žalované o správním vyhoštění
má podle §172 odst. 3 zákona o pobytu cizinců odkladný účinek ze zákona, fakticky
se tak do meritorního rozhodnutí o kasační stížnosti obnovuje i odkladný účinek ve vztahu
k vykonatelnosti žalobou napadeného rozhodnutí žalované, kterým bylo stěžovateli pravomocně
uloženo správní vyhoštění.
[17] Nejvyšší správní soud současně však připomíná, že může usnesení o přiznání odkladného
účinku i bez návrhu usnesením zrušit, ukáže-li se v průběhu řízení, že pro přiznání odkladného
účinku nebyly důvody, nebo že tyto důvody v mezidobí odpadly (§73 odst. 5 ve spojení s §107
odst. 1 s. ř. s.). Dále upozorňuje, že rozhodnutí o přiznání odkladného účinku je rozhodnutím
předběžné povahy a nelze z něj předjímat rozhodnutí o věci samé (srov. usnesení Nejvyššího
správního soudu čj. 8 As 26/2005 - 76).
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 10. května 2016
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu