ECLI:CZ:NSS:2016:8.AZS.196.2016:22
sp. zn. 8 Azs 196/2016-22
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miloslava
Výborného a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce:
M. O., zastoupený Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem se sídlem Sevastopolská 378/16,
Praha 10, proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie
Jihomoravského kraje, odbor cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání
a eskort, se sídlem Svatopluka Čecha 7, Hodonín, proti rozhodnutí žalované ze dne 5. 5. 2016,
čj. KRPB-63322-51/ČJ-2016-060023-50A, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 8. 7. 2016, čj. 32 A 35/2016-39,
takto:
I. Výroky I. až III. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 7. 2016, čj. 32 A 35/2016-39,
se ruší .
II. Rozhodnutí žalované ze dne 5. 5. 2016, čj. KRPB-63322-51/ČJ-2016-060023-50A,
se ruší a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.
III. Žalobci se náhrada nákladů řízení o žalobě a o kasační stížnosti nepřiznává .
IV. Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě a o kasační stížnosti.
V. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Jindřichu Lechovskému, advokátu,
se p ř i z n á v á odměna a náhrada hotových výdajů za zastupování v řízení o kasační
stížnosti ve výši 4114 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Žalobce byl rozhodnutím žalované ze dne 14. 3. 2016, čj. KRPB-63322-23/ČJ-2016-060023-50A,
zajištěn za účelem jeho předání do Maďarska jako státu příslušného podle nařízení Evropského
parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského
státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem
třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „nařízení
Dublin III“). Žalovaná v záhlaví označeným rozhodnutím prodloužila žalobcovo zajištění
o 28 dní, a to od 13. 5. 2016 do 9. 6. 2016, neboť dle jejího názoru trvaly důvody pro zajištění
dle §129 odst. 1 a 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů, ve spojení s čl. 28 odst. 2 nařízení Dublin III.
[2] Krajský soud žalobu proti posledně uvedenému rozhodnutí žalované kasační stížností
napadeným rozsudkem zamítl. Krajský soud se neztotožnil s žalobcovou argumentací, dle níž
maďarský azylový systém trpí systematickými (správně systémovými; podobně i dále) nedostatky
ve smyslu čl. 3 odst. 2 věty druhé nařízení Dublin III, pročež je zajištění žalobce za účelem jeho
předání do Maďarska nezákonné. Krajský soud odkázal na rozsudek Soudního dvora Evropské
unie (dále jen „Soudní dvůr“) ze dne 17. 3. 2016, Mirza, C-695/15 PPU, ECLI:EU:C:2016:188,
a uvedl, že „připouští-li maďarská právní úprava potenciální navrácení žadatelů o mezinárodní ochranu
do Srbska jakožto bezpečné třetí země, není tato skutečnost sama o sobě na závadu, a to zejména z toho důvodu,
že žadatel je i v tomto případě oprávněn dožadovat se přezkumu rozhodnutí maďarských správních orgánů
prostřednictvím opravných prostředků, které mu tamější právní úprava skýtá.“ Krajský soud poukázal
též na skutečnost, že Soudní dvůr nepřevzal žalobcem citovanou pasáž stanoviska generální
advokátky Juliane Kokott kritizující právní úpravu Maďarska z hlediska nedostatečného
posuzování naplnění znaků bezpečné třetí země ve vztahu k Srbsku, z čehož krajský soud
dovodil, že se Soudní dvůr s názorem generální advokátky neztotožnil.
[3] Z žalobcova tvrzení o vysokém procentu soudy rušených rozhodnutí maďarských
správních orgánů ve věcech mezinárodní ochrany, dle krajského soudu „implicitně vyplývá,
že maďarský soudní systém je natolik funkční, že je schopen sám zachytit nezákonná rozhodnutí tamějších
správních orgánů a přispět tak k jejich nápravě, z čehož lze usuzovat, že soudní přezkum není toliko formální,
jak tvrdí žalobce.“ Argumentuje-li žalobce taktéž krátkými lhůtami pro podání opravných
prostředků, pak ty „mohou samy o sobě jen stěží založit existenci systémových nedostatků ve smyslu čl. 3
odst. 2 nařízení Dublin III, neboť nepůsobí přímý zásah do právní sféry cizince, k němuž by mohlo dojít pouze
tehdy, pokud by lhůta byla stanovena v natolik krátké době, že by bylo podání opravného prostředku fakticky
znemožněno a účinná ochrana práv by byla v řízení o opravných prostředcích vyloučena.“ K žalobcovu odkazu
na nález Ústavního soudu ČR ze dne 1. 12. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 17/09, krajský soud konstatoval,
že jeho závěry je lze pouze obtížně přenášet do prostředí maďarské právní úpravy.
[4] Krajský soud dále uvedl, „že ve stádiu zajištění cizince není nutné vyžadovat při posuzování
potenciality předání cizince dodržení tak vysokého standardu, jako je tomu v průběhu řízení dublinského.
Zajištění cizince tak bude vyloučeno zejména tehdy, je-li a priori zřejmé, že cíl, jehož má být dosaženo,
je nedovolený či že takového cíle nelze dosáhnout – např. pokud by byly transfery do dotčeného členského státu
zcela zastaveny, nebo pokud by bylo ze strany EU či na úrovni vnitrostátních ústředních orgánů státní správy
vydáno stanovisko k nepředávání cizinců do dotčeného členského státu. […] Existence takových zřejmých důvodů,
v jejichž důsledku by bylo zajištění žalobce za účelem jeho případného předání do Maďarska zapovězeno,
však v posuzovaném případě nebyla dána a dle přesvědčení krajského soudu se ji nepodařilo žalobci osvědčit
ani v předmětném soudním řízení.“ Odlišné závěry Krajského soudu v Praze vyjádřené v rozsudku
ze dne 14. 1. 2016, čj. 49 Az 109/2015-74, vycházejí pouze z tvrzení účastníka řízení a nejsou
podloženy dokazováním. Nadto Krajský soud v Praze přezkoumával již rozhodnutí o zastavení
řízení o udělení mezinárodní ochrany z důvodu její nepřípustnosti, neboť bylo shledáno,
že k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu je příslušný jiný členský stát EU.
II.
Argumenty kasační stížnosti
[5] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) v kasační stížnosti proti tomuto rozsudku namítl,
že Maďarsko není schopné zabezpečit řádný průběh azylového řízení, neboť v tomto řízení
existují „systematické“ nedostatky činící vydání stěžovatele do Maďarska za účelem posouzení jeho
žádosti o mezinárodní ochranu nepřípustným. Z rozsudku Soudního dvora ve věci Mirza
dle stěžovatele plyne pouze tolik, že přijímací stát nemusí stát předávající informovat o svém
azylovém řízení a příslušné právní úpravě, avšak z uvedeného nelze dovodit, „že taková právní
úprava může být libovolná a že lze snad plně spoléhat na nápravu, která by měla tkvět v eurokonformním
výkladu příslušných evropských předpisů.“ Dle názoru stěžovatele Soudní dvůr stanovisko generální
advokátky v části kritizující Maďarskou právní úpravu nepřevzal proto, že v dané věci byla
vyřčena pouze obiter dictum, což však nesnižuje závažnost jejích závěrů. Stěžovatel uvedl, že sama
skutečnost, že některé maďarské soudy přezkoumávají využití institutu třetí bezpečné země
z hlediska mezinárodních závazků Maďarska, nemůže vyvážit zjevnou nesprávnost
a neslučitelnost tohoto konceptu s obecně sdílenými zásadami azylového práva. Po žadatelích
o mezinárodní ochranu nelze požadovat, aby vyčkali nestranného a právo respektujícího
posouzení jejich žádosti až v řízení před soudem.
[6] Stěžovatel vyjádřil nesouhlas se závěrem krajského soudu, dle něhož není namístě
uvedenou otázku obsáhle řešit právě v řízení o zajištění cizince, a to i když má být tato otázka
primárně zodpovězena v tzv. dublinském řízení a žalovaná je v řízení o zajištění vázána
krátkými lhůtami. Stěžovatel v této souvislosti odkázal na usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2011, čj. 7 As 79/2010-150, 2524/2012 Sb. NSS,
podle kterého o zajištění cizince nelze rozhodnout, pokud zákonný účel omezení osobní svobody
cizince nebude pravděpodobně možné uskutečnit. Dle stěžovatele nelze přisvědčit závěru
připouštějícímu možnost stěžovatele (jaksi preventivně) omezit na svobodě pouze proto,
že je příliš složité posoudit, zda je takové omezení věcně správné a zda je jeho účel realizovatelný.
Je naopak nutno volit přístup restriktivnější.
[7] Stěžovatel dodal, že ačkoli je situace žalované nepochybně složitá, potřebnými
informacemi disponuje přinejmenším dublinské středisko Ministerstva vnitra, odboru azylové
a migrační politiky, s nímž žalovaná spolupracuje v dublinském řízení. Nadto žalovaná byla
s informacemi týkajícími se Maďarska konfrontována již mnohokrát a nejedná se tedy o žádné
novum, které by znemožnilo efektivní rozhodnutí o zákonnosti zajištění stěžovatele. Krajský
soud se pak s námitkami týkajícími se této otázky vypořádal nedostatečně.
[8] Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
[9] Žalovaná vyjádření ke kasační stížnosti nepodala.
III.
Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[10] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti a předpoklady věcné
projednatelnosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, napadá
rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatel je řádně zastoupen
(§105 s. ř. s.). Důvodnost kasační stížnosti poté posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů. Ověřil také, zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109
odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[11] Kasační stížnost je důvodná.
[12] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
krajského soudu, jejíž důvodnost by sama o sobě postačovala k jeho zrušení. Nejvyšší
správní soud i s přihlédnutím ke své dřívější judikatuře konstatuje, že má-li být soudní rozhodnutí
přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal správní soud za rozhodný,
jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem rozhodné
skutečnosti posoudil (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003,
čj. 2 Ads 58/2003-75, č. 133/2004 Sb. NSS). Absenci takto vytýčených požadavků však Nejvyšší
správní soud v napadeném rozhodnutí krajského soudu neshledal. Krajský soud naopak
přehledně popsal rozhodný skutkový stav a s žalobními námitkami se řádně a srozumitelně
vypořádal.
[13] Stěžovatel spatřoval nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku konkrétně v tom,
že se krajský soud údajně nedostatečně vypořádal s jeho námitkami týkajícími se nemožnosti
předání stěžovatele do Maďarska z právních důvodů – nedostatků maďarského azylového řízení
ve smyslu čl. 3 odst. 2 pododstavce 2 nařízení Dublin III, dle kterého [n]ení-li možné přemístit
žadatele do členského státu, který byl primárně určen jako příslušný, protože existují závažné důvody se domnívat,
že dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném
členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny
základních práv Evropské unie, členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského státu, pokračuje
v posuzování kritérií stanovených v kapitole III, aby zjistil, jestli nemůže být určen jako příslušný jiný členský
stát. Těmito námitkami se však krajský soud obsáhle zaobíral na stranách 5 až 8 napadeného
rozsudku, kde uvedl důvody, pro které považoval žalobní argumentaci stěžovatele za lichou.
[14] Rozsudek krajského soudu přesto nepřezkoumatelností trpí; to však z jiných důvodů,
než které stěžovatel uvedl v kasační stížnosti.
[15] Nejvyšší správní soud poznamenává, že podstata projednávané věci spočívá v otázce,
zda bylo při vydání rozhodnutí o zajištění, resp. jeho prodloužení, reálně možné očekávat,
že dojde k dosažení účelu zajištění, tj. – jinak vyjádřeno – zda mohlo v průběhu zajištění
stěžovatele dojít k jeho předání do Maďarska. Podmínka tzv. reálného předpokladu zajištění
sice není v zákoně o pobytu cizinců ani v nařízení Dublin III výslovně uvedena, vyplývá však
přímo ze zákazu svévolného zbavení či omezení svobody zakotveného v čl. 8 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod, čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod a také z čl. 6 Listiny základních práv Evropské unie. Aby byl zásah do osobní svobody
cizince přípustný, musí mimo jiné sledovat vymezený účel, kterým je v tomto případě předání
cizince do státu příslušného k posouzení jeho žádosti o mezinárodní ochranu. Správní orgán
je proto při rozhodování o zajištění cizince povinen předběžně posoudit, zda je realizace tohoto
cíle alespoň potenciálně možná. Pokud je odpověď záporná, nelze o zajištění rozhodnout
(srov. shora citované usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu čj. 7 As 79/2010-150).
[16] V rozsudku ze dne 11. 8. 2016, čj. 1 Azs 91/2016-27, Nejvyšší správní soud dále
konstatoval, že je nezbytné, aby se žalovaná při rozhodování o zajištění cizince vždy zabývala
aktuální situací v zemi, do níž má být cizinec předán, a výslovně se vyjádřila k otázce
realizovatelnosti předání z hlediska čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III. Je-li (aktuálně) touto zemí
Maďarsko, je nepřípustné, aby se k této otázce vyjadřovala pouze povšechně a v rovině obecného
tvrzení o bezpečné zemi. Problematičnost situace žadatelů o mezinárodní ochranu v Maďarsku
je totiž všeobecně známou skutečností a nevládní organizace a Úřad Vysokého komisaře OSN
pro uprchlíky poukazují na konkrétní skutečnosti, které by mohly nasvědčovat existenci
závažných důvodů pro existenci systémových nedostatků maďarské azylové praxe (srov. též
například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 9. 2016, čj. 9 Azs 98/2016-45).
Uvedené závěry lze přitom bezezbytku vztáhnout i na rozhodování o prodloužení zajištění
za účelem předání ve smyslu nařízení Dublin III.
[17] V projednávané věci žalovaná k této otázce uvedla pouze to, že Maďarsko „je bezpečnou
zemí, která dodržuje právní předpisy zabývající se ochranou uprchlíků“, přičemž ze statistických údajů
vyplývá, že například v listopadu 2015 bylo do Maďarska dle nařízení Dublin III předáno
40 osob, v březnu 2016 byl realizován nejméně jeden transfer a v dubnu 2016 došlo nejméně
ke třem předáním cizince (str. 4 až 5 napadeného rozhodnutí žalované).
[18] Je tedy zřejmé, že odůvodnění napadeného rozhodnutí žalované bylo zcela
obecné, a to přesto, že si žalovaná jako kompetentní správní orgán musela být vědoma
skutečností, které realizovatelnost předání do Maďarska relevantně zpochybňují. Požadavku,
aby se dostatečně zabývala tamější současnou situací, proto nedostála a odůvodnění napadeného
rozhodnutí je proto v této části nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu §76 odst. 1
písm. a) s. ř. s.
[19] K nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správního orgánu přitom soud přihlíží z úřední
povinnosti, neboť je pojmově spjata s jeho soudním přezkumem. Není tedy podstatné,
že ji stěžovatel v žalobě ani v kasační stížnosti nenamítal (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 9. 6. 2004, čj. 5 A 157/2002-35, č. 359/2004 Sb. NSS). Krajský soud pochybil,
pokud za této situace napadené rozhodnutí právě a již pro nedostatek důvodů nezrušil
a místo toho je věcně přezkoumal. Proto je i jeho rozsudek nepřezkoumatelný ve smyslu §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 6. 2007,
čj. 5 Afs 115/2006-91).
IV.
Závěr a náklady řízení
[20] Pro uvedené Nejvyšší správní soud zrušil výrok I. až III. napadeného rozsudku krajského
soudu. Jelikož také napadené správní rozhodnutí trpí podstatnou vadou, která způsobuje jeho
nezákonnost, pro kterou mělo být zrušeno již v řízení před krajským soudem, rozhodl Nejvyšší
správní soud tak, že za použití §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. současně zrušil také rozhodnutí
žalované a věc jí vrátil k dalšímu řízení.
[21] Zruší-li Nejvyšší správní soud vedle napadeného rozsudku též rozhodnutí správního
orgánu, rozhodne podle §110 odst. 3 věty druhé s. ř. s. nejen o nákladech řízení o kasační
stížnosti, ale i o nákladech řízení před krajským soudem. Stěžovatel měl ve věci plný úspěch
a podle §60 odst. 1 s. ř. s. mu tedy přísluší právo na náhradu nákladů řízení. Ze soudního spisu
ovšem nevyplývá, že by stěžovateli v řízení o kasační stížnosti nebo v řízení před krajským
soudem jakékoliv důvodně vynaložené náklady vznikly, neboť odměnu krajským soudem
ustanovenému advokátovi platí stát. Nejvyšší správní soud proto stěžovateli náhradu nákladů
řízení nepřiznal. Žalovaná ve věci úspěšná nebyla a právo na náhradu nákladů řízení tedy nemá.
[22] Výrok IV. napadeného rozsudku byl ponechán nedotčen, neboť rozhodnutí o odměně
ustanoveného advokáta, jež je možno učinit samostatným usnesením, není závislé na výsledku
řízení ve věci samé; v případě zrušení zamítavého výroku krajského soudu, jakož i výroků
o nákladech řízení, proto IV. výrok napadeného rozsudku včetně příslušné části jeho odůvodnění
samostatně obstojí.
[23] Ustanovenému advokátu se dle §35 odst. 8 s. ř. s. s přihlédnutím k §7 bodu 5., §9
odst. 4 písm. d), §11 odst. 1 písm. d) a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), přiznává
za zastupování v řízení o kasační stížnosti odměna 3100 Kč za jeden úkon právní služby (sepis
doplnění kasační stížnosti) a paušální náhrada hotových výdajů 300 Kč, celkem částka 3400 Kč.
Jelikož ustanovený advokát doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, Nejvyšší správní
soud přiznanou odměnu navýšil o sazbu této daně ve výši 21 % na výslednou částku 4114 Kč,
která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 31. října 2016
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu