ECLI:CZ:NSS:2016:8.AZS.43.2016:23
sp. zn. 8 Azs 43/2016 - 23
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců Mgr. Petry Weissové a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobkyně: N. M., zastoupené
Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem se sídlem Dušní 907/10, Praha 1, proti žalované:
Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy, se sídlem
Křižíkova 12, Praha 8, proti rozhodnutí žalované ze dne 23. 12. 2015, čj. KRPA-509387-19/ČJ-
2015-000022, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11.
2. 2016, čj. 1 A 6/2016 - 35,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Ustanovenému zástupci žalobkyně Mgr. Jindřichovi Lechovskému, advokátovi,
se p ř i z n á v á odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 4114 Kč,
která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci
tohoto usnesení.
Odůvodnění:
I.
1. Rozhodnutím ze dne 23. 12. 2015, čj. KRPA-509387-19/ČJ-2015-000022 (dále
jen „napadené rozhodnutí“), žalovaná zajistila žalobkyni za účelem správního vyhoštění
podle §124 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky,
(dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Dobu zajištění stanovila na 30 dní ode dne omezení osobní
svobody.
II.
2. Žalobkyně se proti napadenému rozhodnutí bránila žalobou u Městského soudu v Praze,
který v záhlaví označeným rozsudkem žalobu zamítl. V rozsudku nepřisvědčil námitce žalobkyně,
že zajištění nebylo přiměřeným opatřením, ani že v jejím případě bylo namístě uložení zvláštních
opatření za účelem vycestování podle §123b zákona o pobytu cizinců. Zajištění žalobkyně
městský soud shledal důvodným a odpovídajícím okolnostem projednávaného případu.
III.
3. Rozsudek městského soudu napadla žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včasnou kasační
stížností z důvodu vyplývajícího z §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Navrhovala napadený rozsudek
zrušit a vrátit věc městskému soudu k dalšímu řízení.
4. Nesouhlasila s tím, jak městský soud posoudil vyhodnocení podmínek pro zajištění. Závěr
o existenci nebezpečí maření výkonu správního vyhoštění nemohla žalovaná a poté městský soud
dovodit jen z toho, že stěžovatelka pobývala na území České republiky nelegálně a prokazovala
se nelegálním dokladem totožnosti. Ve svém důsledku by to znamenalo, že již samotné řízení
o správním vyhoštění může být důvodem k zajištění. To je v rozporu s ustálenou judikaturou,
konkrétně rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 1. 2006, čj. 7 Ca 209/2005 - 32.
Stěžovatelka shodně jako v žalobě tvrdila, že svým jednáním nenaplnila podmínky
§124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. V průběhu správního řízení uvedla své pravé
údaje, svého předchozího počínání litovala a bylo zjevné, že nehodlá nerespektovat výkon
správního vyhoštění. Nebylo zde tedy nebezpečí maření výkonu správního vyhoštění.
5. Stěžovatelka nesdílela ani názor žalované potvrzený městským soudem, že k dosažení
účelu zajištění nebylo možno využít zvláštních opatření podle §123b zákona o pobytu cizinců,
například pravidelné hlášení adresy. Městský soud se nevypořádal s tvrzením, že se stěžovatelka
mohla zdržovat na své dosavadní adrese. Nezabýval se ani chybným závěrem žalované,
že se v místě nahlášeného pobytu nebude zdržovat proto, že zde nemá žádný majetek. Zvláštní
opatření podle §123b zákona o pobytu cizinců by v takovém případě bylo možno využít
jen u těch cizinců, kteří vlastní na území České republiky byt či dům. Stěžovatelka žila na území
České republiky se svým manželem, disponovala zde stálou adresou a Česká republika
pro ni nebyla tranzitní zemí. Žalovaná proto mohla v dané věci uložit zvláštní opatření.
6. Za nesprávný stěžovatelka považuje také závěr, že zvláštní opatření nebylo možno uložit
proto, že byl zajištěn rovněž její manžel. Z uvedeného lze naopak dovodit, že stěžovatelka
hodlala následovat svého manžela i poté, co by byl vyhoštěn na Ukrajinu. Předpoklady
pro aplikaci zmíněných mírnějších opatření tedy byly splněny. Úvaha žalované i městského soudu
o nerespektování výkonu správního vyhoštění byla spekulativní a nepodložená. Zajištění
stěžovatelky jako manželky zajištěného cizince bylo zbytečné, neproporcionální a nezákonné.
Bylo zřejmé, že stěžovatelka bez manžela na území České republiky nehodlá setrvat.
IV.
7. Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
V.
8. Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
9. Kasační stížnost není důvodná.
10. Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nesprávného vyhodnocení podmínek
zajištění podle §124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Nepřisvědčil stěžovatelce,
že městský soud v napadeném rozsudku dovodil nebezpečí maření výkonu správního vyhoštění
jen z toho, že stěžovatelka pobývala na území České republiky nelegálně a prokazovala
se dokladem totožnosti, který jí nenáležel.
11. Městský soud správně vyhodnotil, že v případě stěžovatelky žalovaná dostatečně
posoudila naplnění všech podmínek pro její zajištění za účelem vycestování ve smyslu
§124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců.
12. Předpoklad doručení oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění byl splněn.
Ze správního spisu vyplývá, že si uvedené oznámení stěžovatelka osobně převzala dne
22. 12. 2015. Žalovaná při rozhodování o zajištění stěžovatelky také posuzovala, zda k dosažení
daného účelu (vycestování) nejsou dostačující zvláštní opatření podle §123b odst. 1 zákona
o pobytu cizinců (k uvedenému viz dále v bodě 18 a následujících). Nemožnost uložení těchto
zvláštních opatření byla dalším předpokladem pro rozhodnutí o zajištění stěžovatelky.
13. Žalovaná konečně neopomněla posoudit ani třetí předpoklad nezbytný pro zajištění
stěžovatelky podle §124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, tedy existenci nebezpečí,
že by mohla mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. I naplnění tohoto
předpokladu dovodila.
14. Městský soud proto nepochybil, když uzavřel, že předpoklady pro zajištění stěžovatelky
byly dány. S tím se ztotožňuje i Nejvyšší správní soud. Z napadeného rozhodnutí je patrné,
že žalovaná jednání žalobkyně spočívající v prokazování se dokladem totožnosti jiné osoby
(padělaným dokladem) a v nelegálním pobytu na území České republiky zabývala v „kontextu
s ostatními okolnostmi správního řízení o vyhoštění“, jak stěžovatelka namítala v kasační stížnosti.
To vyplývá z obsahu napadeného rozhodnutí na jeho stranách 3 – 5, na něž Nejvyšší správní
soud pro stručnost poukazuje. Uvedená námitka stěžovatelky proto neobstojí.
15. Stěžovatelce nelze přisvědčit, že městský soud nerespektoval judikatorní závěr vyplývající
z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 1. 2006, čj. 7 Ca 209/2005 – 32. Z napadeného
rozsudku nevyplývá, že zajištění stěžovatelky je odůvodněno již jen zahájením řízení o správním
vyhoštění. Naopak městský soud shledal, že žalovaná ve správním řízení posoudila naplnění
všech předpokladů nezbytných k rozhodnutí o zajištění stěžovatelky za účelem jejího vycestování
a své závěry náležitě odůvodnila. Důvodem zajištění tedy nebylo pouhé zahájení řízení
o správním vyhoštění, jak se stěžovatelka mylně domnívá.
16. Stěžovatelka také namítala, že v průběhu správního řízení uvedla své pravé údaje, svého
počínání litovala a z jejího jednání bylo zřejmé, že bude uložené správní rozhodnutí dobrovolně
respektovat. Nebyl proto prostor pro její zajištění. Přiléhavě se k této otázce vyjádřil městský
soud v napadeném rozsudku (viz strana 3 třetí odstavec napadeného rozsudku). Prokazovala-li
se stěžovatelka padělaným rumunským dokladem totožnosti a spoléhala na to, že jako padělek
nebude odhalen, pobývala na území České republiky dlouhodobě (minimálně od 17. 10. 2014)
bez potřebného povolení, aniž byla v jakémkoliv kontaktu s orgány České republiky za účelem
legalizace svého pobytu a neplnila-li ani další zákonné povinnosti, lze předpokládat, že toto
chování bude opakovat. Prosté přiznání určitých skutečností, jež se její osoby týkaly, tak nemohlo
vyloučit existenci nebezpečí, že by stěžovatelka mohla mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí
o správním vyhoštění.
17. Aplikace §124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců byla v projednávané věci
na místě. Zmíněné ustanovení příkladmo uvádí okolnosti, v nichž lze spatřovat nebezpečí,
že bude účastník řízení ztěžovat či mařit výkon rozhodnutí. Nejedná se ale o výčet úplný
a uzavřený, naopak k přijetí závěru, že cizinec bude ztěžovat či mařit výkon správního vyhoštění
mohou vést i jiné, než v něm uvedené okolnosti. Stěžovatelka dlouhodobě nebyla kontaktní
a během svého nelegálního pobytu se prokazovala falešným dokladem ve snaze zakrýt svoji
pravou identitu, bez jakékoliv snahy svůj pobyt v České republice legalizovat, vedena záměrem
zde setrvat a nemuset se vracet do země původu. Z uvedeného jednání je zřejmé nebezpečí,
že by mohla mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění.
18. Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkou, že žalovaná nesprávně a nedostatečně
vyhodnotila možnost využití zvláštních opatření podle §123b zákona o pobytu cizinců.
Podle stěžovatelky za účelem jejího vycestování bylo dostačující pravidelné hlášení adresy.
V rozporu s tím žalovaná, které přisvědčil i městský soud, uzavřela, že využití zvláštních opatření
není možné pro chování stěžovatelky před vydáním napadeného rozhodnutí.
19. Z rozhodnutí žalované vyplývá, že se možností využití zvláštních opatření zabývala.
Stěžovatelka na území České republiky nemá žádný majetek, ani žádné rodinné či soukromé
vazby. Ve správním řízení potvrdila, že nemá finanční prostředky ani na pobyt a vycestování
z České republiky, nemá zde žádný stálý příjem ani pracovní povolení. Přitom jen náklady
na bydlení činí 9700 Kč měsíčně. Uvedené skutečnosti jsou způsobilé zpochybnit
tvrzení stěžovatelky, že na sdělené adrese dosavadního pobytu nadále dobrovolně setrvá
až do vycestování. Tím spíše, že v České republice před svým zajištěním pobývala nelegálně
víc než rok (nejméně od 17. 10. 2014 do 21. 12. 2015), aniž se tento stav snažila jakkoliv změnit
a aniž dobrovolně kontaktovala správní orgány k vyřešení své situace. Naopak spoléhala na to,
že její nelegální pobyt díky padělanému dokladu nebude odhalen a že takto bude moci setrvat
na území České republiky i nadále.
20. Stěžovatelka v průběhu správního řízení uvedla adresu (v Praze 8), na které se se svým
manželem zdržuje. Tato skutečnost ale sama o sobě nepostačuje k uložení mírnějšího opatření.
Naopak vzhledem ke všem okolnostem daného případu (viz body 16-19) městský soud, shodně
jako žalovaná, dospěl k závěru, že zvláštní opatření podle §123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců
by nebyla dostatečná a účelná k zabezpečení stěžovatelčina vycestování z České republiky.
Veškeré shora uvedené skutečnosti totiž vyvracely tvrzení, že se stěžovatelka bude zdržovat
na uvedené adrese do doby svého vycestování.
21. Nejvyšší správní soud také nepřehlédl, že stěžovatelka adresu dosavadního pobytu
v České republice, kde se podle svého tvrzení hodlala zdržovat, neuvedla ani jako
korespondenční adresu pro potřebu doručování písemností správních orgánů. I to oslabuje
věrohodnost jejího tvrzení, že setrvá dobrovolně na sdělené adrese. Nedostatek jakýchkoliv
finančních prostředků v případě stěžovatelky neumožňoval využít ani mírnější opatření
spočívající v poskytnutí finanční záruky. Ani skutečnost, že stěžovatelka nepovažuje Českou
republiku za tranzitní zemi a že zde disponuje „stálou adresou“ nemůže bez dalšího vést k závěru,
že zvláštní opatření budou dostačujícím prostředkem pro účel vycestování.
22. Stěžovatelka se také mýlí, dovozuje-li z napadeného rozhodnutí, že uložení mírnějšího
opatření je možné jen u osob, které mají v České republice byt či dům. Žalovaná pouze poukázala
na nedostatek jakéhokoliv majetku stěžovatelky, který vyplynul z jejích vlastních vyjádření
učiněných v průběhu správního řízení. Městský soud v napadeném rozsudku přitakal žalované,
že nemožnost uložit zvláštní opatření je odůvodněna dřívějším jednáním stěžovatelky.
Ta nerespektovala zákonnou povinnost pobývat na území České republiky na základě platného
povolení, vystupovala pod jinou identitou a dlouhodobě neplnila další zákonem stanovené
povinnosti. Důvodem neuložení mírnějších opatření však nebylo, že stěžovatelka v České
republice nemá žádný majetek. Nebyla-li ale stěžovatelka pro orgány České republiky kontaktní
již dříve, byla v jejím případě opodstatněná obava, že nebude pobývat na oznámené adrese mimo
jiné i proto, že k ní nemá žádné užší vazby. To opět podporovalo závěr, že účelu vycestování
nelze v jejím případě dosáhnout uložením zvláštních opatření jako mírnějších prostředků oproti
zajištění.
23. Stěžovatelka tvrdila, že při posouzení možnosti využití zvláštních opatření městský soud
nesprávně považoval za přitěžující okolnost, že zajištěn byl i její manžel. K tomu Nejvyšší správní
soud uvádí, že z obsahu napadeného rozsudku takový závěr nevyplývá. Městský soud pouze
zpochybnil stěžovatelčino tvrzení, že disponuje „stálou adresou“, poukazem na skutečnost,
že i stěžovatelčin manžel se na území České republiky zdržuje pod jinou identitou a nelegálně.
Nehodnotil ji však jako „přitěžující“, nýbrž jako podporující nevěrohodnost tvrzení stěžovatelky
o existenci „stálé adresy“ a naopak odůvodňující zajištění stěžovatelky.
24. Stěžovatelka také namítala, že z důvodu zajištění jejího manžela byla nepodložená
a spekulativní úvaha, že i ona by nerespektovala výkon správního vyhoštění. Jako manželka
zajištěného cizince, jemuž bylo uděleno správní vyhoštění, nehodlala na území České republiky
sama setrvat. Její zajištění bylo v takovém případě excesivní.
25. Jak již výše uvedeno, žalovaná posuzovala splnění všech zákonem stanovených podmínek
pro zajištění stěžovatelky a vzala v potaz i skutečnost, zda zajištění nebude znamenat zásah
do jejího rodinného či soukromého života. Veškeré podmínky k zajištění stěžovatelky měla
za splněné. Zákonodárce při vymezení předpokladů pro zajištění za účelem vycestování
nestanovil domněnku, že je-li zajištěn jeden z cizinců – manželů, má se bez dalšího za to,
že druhý z nich bude správní vyhoštění respektovat dobrovolně, a proto není třeba se jeho
zajištěním zabývat. U cizince, jemuž bylo uloženo správní vyhoštění, se podmínky jeho zajištění
posuzují individuálně a na základě těch skutečností, které správní orgán v průběhu správního
řízení zjistil či vyšly v řízení najevo. Tak tomu bylo i v nyní projednávané věci.
26. Nejvyšší správní soud proto nepovažuje zajištění stěžovatelky za zbytečné
či neproporcionální. Ostatně z kasační stížnosti není zřejmé, v čem tuto nepřiměřenost
stěžovatelka spatřuje. Využití mírnějších opatření za účelem stěžovatelčina vycestování nebylo
z výše vyložených důvodů na místě. Možnosti jejich uložení byly posouzeny dostatečně
a vycházely ze všech pro věc podstatných skutečností, jež vyplynuly ze správního spisu. Městský
soud proto nepochybil, shledal-li shodně s žalovanou přiměřeným využití institutu zajištění.
S tím se shoduje i Nejvyšší správní soud.
VI.
27. S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
28. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl
podle §60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační
stížnosti úspěšná, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, jíž by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti svědčilo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal,
neboť jí v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
29. Podle §35 odst. 8 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., zástupci stěžovatelky,
který jí byl soudem ustanoven k ochraně práv, hradí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát.
Ustanovený zástupce stěžovatelky provedl v řízení před Nejvyšším správním soudem jeden úkon
právní služby, spočívající v sepisu kasační stížnosti ve smyslu §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif). Za jeden úkon právní služby náleží mimosmluvní odměna ve výši 3100 Kč
podle §9 odst. 4 písm. d), ve spojení s §7 advokátního tarifu. Vedle toho náleží také paušální
náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu. S ohledem
na skutečnost, že ustanovený zástupce stěžovatelky doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty,
byly tyto částky zvýšeny o 21% daň z přidané hodnoty (§57 odst. 2 s. ř. s.) ve výši 714 Kč.
Odměna za zastupování tak činí 4114 Kč a bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 60 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 15. srpna 2016
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu