ECLI:CZ:NSS:2016:8.AZS.44.2016:26
sp. zn. 8 Azs 44/2016 - 26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného
a soudců Mgr. Petry Weissové a JUDr. Michala Mazance v právní věci žalobce: I. S., zastoupené
JUDr. Lucií Mališovou, advokátkou, se sídlem Nádražní 417, Frýdlant nad Ostravicí, proti
žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Jihočeského kraje, se sídlem
Pražská 558, České Budějovice, proti rozhodnutí žalované ze dne 18. 12. 2015, čj. KRPC-166812-
43/ČJ-2015-020023, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v
Českých Budějovicích ze dne 12. 2. 2016, čj. 10 A 13/2016 - 35,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Ustanovené zástupkyni žalobce JUDr. Lucii Mališové, advokátce, se p ř i z n á v á
odměna a náhrada hotových výdajů za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši
3400 Kč, která jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní
moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalovaná rozhodnutím ze dne 27. 11. 2015, čj. KRPC-166812-24/ČJ-2015-020023 (dále
jen „rozhodnutí o zajištění“), zajistila žalobce na dobu 30 dnů ode dne omezení osobní svobody
(k němuž došlo 25. 11. 2015) za účelem jeho předání podle Nařízení rady (ES) č. 604/2013,
kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti
o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní
příslušnosti v některém z členských států (dále jen „nařízení Dublin III“). V záhlaví označeným
rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) žalovaná tuto dobu zajištění prodloužila o 28 dnů
podle §129 odst. 6 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“).
II.
[2] Žalobce se proti napadenému rozhodnutí bránil žalobou u Krajského soudu v Českých
Budějovicích, který ji v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. Nepřisvědčil námitce,
že rozhodnutí o prodloužení doby zajištění žalobce bylo nezákonné, jelikož bylo vydáno
podle §129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, které neobsahovalo vymezení objektivních kritérií
pojmu „vážné nebezpečí útěku“. Krajský soud naopak dovodil, že v době vydání napadeného
rozhodnutí (18. 12. 2015) zákon o pobytu cizinců vymezení těchto objektivních kritérií
v §129 odst. 4 obsahoval a žalovaná existenci vážného nebezpečí útěku ve stěžovatelově případě
podle uvedených kritérií posoudila.
[3] Za neopodstatněný považoval krajský soud též žalobní bod, v němž žalobce tvrdil
nepřiměřenost zásahu do svého soukromí a práva na osobní svobodu napadeným rozhodnutím.
Poukázal na obecnost uplatněné žalobní námitky a zdůraznil, že žalovaná vzala v potaz všechny
pro věc relevantní skutečnosti, jež v průběhu správního řízení zjistila, či vyšly najevo, zvažovala
možnost uložení zvláštních opatření a zabývala se i přiměřeností prodloužení doby žalobcova
zajištění. Přitom zohlednila, že žalobce v průběhu správního řízení s žalovanou nikterak
nespolupracoval, na území České republiky se nacházel bez cestovního dokladu či jiného dokladu
totožnosti a také výslovně uváděl, že nechce setrvat v České republice, nýbrž vycestovat
do Francie, ač podal ve Španělsku žádost o azylu. V důsledku uvedeného žalovaná dovodila
vážné nebezpečí útěku i potřebu prodloužit dobu žalobcova zajištění, aby nedošlo k ohrožení
či znemožnění jeho předání do Španělska. To krajský soud nepovažoval za nepřiměřený zásah
do žalobcova soukromí a práva na osobní svobodu.
[4] Nakonec krajský soud neshledal důvodnou ani výtku, že žalovaná v rozhodnutí
o prodloužení doby zajištění pouze převzala závěry z rozhodnutí o zajištění, aniž zkoumala
aktuální okolnosti dané věci, především možnost uložení zvláštních opatření podle §123b zákona
o pobytu cizinců. Krajský soud zdůraznil, že z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že se žalovaná
uvedenou otázkou podrobně zabývala, a ač možnosti využití mírnějších opatření posuzovala,
opodstatněnost jejich uložení namísto prodloužení zajištění nedovodila. Krajský soud
zde upozornil, že využití zvláštních opatření podle §123b zákona o pobytu cizinců není
před rozhodnutím o (prodloužení doby) zajištění nezbytné. Vyvrátil i námitku, že z napadeného
rozhodnutí nevyplývá, z čeho žalovaná dovodila, že žalobce do Španělska dobrovolně
nevycestuje. Uzavřel proto, že napadené rozhodnutí není nezákonné a nejsou zde ani vady
v postupu žalované.
[5] Krajský soud se závěrem vyjádřil i k žalobnímu návrhu, v němž žalobce „z opatrnosti“
navrhoval zrušit vedle napadeného rozhodnutí též rozhodnutí o zajištění. Zdůraznil,
že rozhodnutí o zajištění bylo předmětem jiného soudního řízení, v němž krajský soud rozhodl
rozsudkem ze dne 11. 1. 2016, čj. 10 A 1/2016 – 19, který nabyl právní moci dne 11. 1. 2016.
Za předpokladu, že by o takovém návrhu žalobce (na zrušení rozhodnutí o zajištění)
dosud nebylo rozhodnuto, krajský soud by jej musel odmítnout jako opožděný
podle §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
III.
[6] Rozsudek krajského soudu napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační
stížností. Napadený rozsudek považoval za nezákonný ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
navrhl jej proto zrušit a vrátit věc krajskému soudu k dalšímu řízení.
[7] Stěžovatel namítal, že nezákonnost napadeného rozsudku spatřuje v tom,
že se dostatečně a srozumitelně nevypořádal s námitkou nezákonnosti rozhodnutí o zajištění,
která je dána v důsledku nedostatku vymezení objektivních kritérií pojmu „vážné nebezpečí útěku“
v §129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců ve znění účinném do 17. 12. 2015. Bylo-li v případě
stěžovatele nezákonné jeho prvotní zajištění, nemohla být doba jeho zajištění zákonným
způsobem prodloužena. Rozhodnutí o zajištění bylo podle stěžovatele podkladem rozhodnutí
o prodloužení doby zajištění, tudíž měl být jeho přezkum proveden podle §75 odst. 2 s. ř. s.
[8] Stěžovatel neopomněl poukázat na skutečnost, že napadený rozsudek, stejně jako
napadené rozhodnutí, zcela postrádá úvahy o možnostech aplikace §129 odst. 1 zákona o pobytu
cizinců ve znění účinném do 17. 12. 2015 v souvislosti se stěžovatelovým prvotním zajištěním,
tudíž jsou obě tato rozhodnutí nepřezkoumatelná. Krajský soud byl povinen přezkoumat nejen
napadené rozhodnutí, ale i rozhodnutí o zajištění, které bylo jeho podkladem, a měl se zabývat
splněním podmínek samotného zajištění, jakož i naplněním objektivních kritérií „vážného nebezpečí
útěku“ ke dni 25. 11. 2015, kdy došlo k omezení stěžovatelovy osobní svobody.
[9] Stěžovatel krajskému soudu také vytýkal, že v části rozsudku, obsahující argumentaci
související se slovním napadením tlumočnice stěžovatelem v průběhu správního řízení,
nedůsledně aplikoval §75 odst. 1 s. ř. s., neboť přihlédl ke skutečnostem, jež nastaly v průběhu
správního řízení, ale nebyly zde v den zajištění stěžovatele.
IV.
[10] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázala na vyjádření k žalobě ze dne
7. 2. 2016, jež bylo součástí spisu krajského soudu, a doplnila, že se ztotožňuje s rozsudkem
krajského soudu.
V.
[11] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[12] Kasační stížnost není důvodná.
[13] Stěžovatel poukazoval na nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku pro nedostatek úvah
týkajících se posouzení zákonnosti rozhodnutí o zajištění. Uvedená námitka tedy směřuje
k nedostatku důvodů napadeného rozsudku. Takovou vadou však napadený rozsudek netrpí.
[14] Nejvyšší správní soud ve své judikatuře již dříve vyslovil k nepřezkoumatelnosti rozsudku
pro nedostatek důvodů, že musí být založena na nedostatku důvodů skutkových, nikoli na dílčích
nedostatcích odůvodnění a musí se jednat o takové vady skutkových zjištění, o něž soud opírá
své rozhodovací důvody. Uvedenými vadami mohou být zejména případy, kdy soud opřel
rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem
anebo případy, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení provedeny (viz např.
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Ads 58/2003 – 75, nebo rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 8. 2011, čj. 9 As 40/2011 – 51, dostupné, stejně jako
všechna dále uvedená rozhodnutí, na www.nssoud.cz). Tyto závěry platí obdobě i pro rozhodnutí
správních orgánů (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2015,
čj. 5 Azs 236/2015 – 34.
[15] V posuzované věci se však krajský soud takových pochybení nedopustil. Při vyslovení
svých úvah v mezích včas uplatněných žalobních bodů provedl nad rámec nutného i rozbor
§129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců ve znění do 17. 12. 2015, ač o jeho aplikaci v dané věci
nešlo. Je zřejmé, z jakých skutkových okolností případu vyšel, jak o nich pojednal i jakými
úvahami se při posouzení jednotlivých žalobních námitek řídil.
[16] Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku pro nedostatek důvodů nelze spatřovat
v tom, že krajský soud neprovedl přezkum rozhodnutí o zajištění. Stěžovatel se totiž mýlí, má-li
za to, že uvedené rozhodnutí bylo podkladem pro rozhodnutí o prodloužení doby zajištění
(napadené rozhodnutí) podle §75 odst. 2 věty druhé s. ř. s. Jedná se o dvě samostatná rozhodnutí
vydaná v samostatných řízeních, způsobilá také samostatného soudního přezkumu. Přestože
obě tato rozhodnutí spolu věcně (i časově) souvisejí, resp. na sebe navazují, je každé
z nich prvním úkonem v řízení (srov. §129 odst. 3 a §129 odst. 6 zákona o pobytu cizinců).
Je proto vyloučeno se v řízení o prodloužení doby zajištění cizince zabývat zákonností
rozhodnutí o prvotním zajištění. Zde lze souhlasit s tím, co uvedl krajský soud, totiž že námitky
proti rozhodnutí o zajištění v řízení o žalobě proti rozhodnutí o prodloužení doby zajištění
by bylo třeba považovat za opožděné. Lze tedy shrnout, že napadený rozsudek není
nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů.
[17] Ve světle výše uvedeného je zřejmé, že veškeré stížní námitky směřující k přezkumu
rozhodnutí o zajištění nemohou obstát. Krajský soud nebyl povinen, ale ani oprávněn přezkum
tohoto rozhodnutí provést. Naopak, pokud by tak učinil, a to za nastalé situace, kdy již bylo
rozhodnutí o zajištění přezkoumáno a v uvedené věci rozhodnuto rozsudkem krajského soudu
ze dne 11. 1. 2016, čj. 10 A 1/2016 – 19, zatížil by své řízení vadou, jelikož by nerespektoval
překážku věci pravomocně rozhodnuté. Obdobné ostatně platí i pro správní řízení
před žalovanou. Ta také nebyla oprávněna (ani povinna) v řízení o prodloužení doby zajištění
bez dalšího přezkoumávat svoje předchozí rozhodnutí o zajištění, vydané v době před novelizací
zákona o pobytu cizinců (přede dnem 18. 12. 2015). To bylo pravomocné a vyvolávalo právní
účinky; žalovaná jím byla, a dosud je, vázána nejméně do doby, než je zákonným způsobem zruší
soud. Za neopodstatněnou je proto třeba považovat i námitku stěžovatele, že se krajský soud
měl při přezkumu zákonnosti napadeného rozhodnutí zabývat podmínkami původního zajištění
ke dni 25. 11. 2015. Takový postup by ostatně narážel i na stěžovatelem poukazovaný
§75 odst. 1 s. ř. s.
[18] Stěžovatel přesto není nikterak dotčen ve svém právu na přístup k soudu ve vztahu
k rozhodnutí o zajištění. Mohl se proti němu bránit samostatnou žalobou, čehož využil
(viz bod [17]) a rozsudek krajského soudu, kterým rozhodl o jeho žalobě směřující
proti rozhodnutí o zajištění je v současné době, jak je Nejvyššímu správnímu soudu známo
z databáze řízení u něj vedených, předmětem kasačního přezkumu ve věci vedené
pod sp. zn. 1 Azs 20/2016. Právě v uvedeném řízení se Nejvyšší správní soud bude otázkou
přezkoumatelnosti i zákonnosti rozsudku správního soudu vztahujícího se k rozhodnutí
o zajištění zabývat a právě v tom řízení může stěžovatel uplatňovat veškeré námitky,
které se rozhodnutí o jeho zajištění ze dne 27. 11. 2015 týkají (tedy i neaplikovatelnost
§129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců ve znění do 17. 12. 2015 z důvodu nedostatku vymezení
objektivních kritérií „vážného nebezpečí útěku“ v zákoně).
[19] Nejvyšší správní soud přisvědčuje stěžovateli, že v době vydání rozhodnutí o zajištění
(dne 27. 11. 2015) zákon o pobytu cizinců v §129 odst. 1 neobsahoval vymezení pojmu „vážné
nebezpečí útěku“ a bylo tak sporným, zda zde není rozpor s článkem 2 písm. n) nařízením Dublin
III, z něhož vyplývá požadavek na vymezení objektivních kritérií tohoto neurčitého právního
pojmu právními předpisy. Uvedené se stalo předmětem řízení o předběžné otázce u Soudního
dvora Evropské unie na základě usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 9. 2015,
čj. 10 Azs 122/2015 – 88. Soudní dvůr Evropské unie v této věci dosud nerozhodl,
to však v právě projednávaném případě nepředstavuje překážku kasačního přezkumu.
[20] Dne 18. 12. 2015 totiž nabyl účinnosti zákon č. 314/2015 Sb., kterým došlo k novelizaci
zákona o pobytu cizinců, mj. i jeho §129 odst. 4, který od uvedeného dne obsahuje objektivní
kritéria pro vymezení pojmu „vážné nebezpečí útěku“ ve smyslu čl. 2 písm. n) nařízení Dublin III.
Případný nedostatek předcházející zákonné úpravy tak byl odklizen. Právě za účinnosti této
novelizované právní úpravy zákona o pobytu cizinců žalovaná vydala napadené rozhodnutí (dne
18. 12. 2015). V něm se na půdorysu nesporných skutkových okolností stěžovatelova případu
zabývala splněním předpokladů prodloužení doby zajištění vyplývajících z čl. 28 odst. 2 nařízení
Dublin III.
[21] Žalovaná vyšla ze skutečnosti, že stěžovatel přicestoval na území České republiky
bez dokladu totožnosti, bez víza, nemá v České republice žádné vazby, adresu pobytu a nemá
ani dostatek finančních prostředků na dobrovolné vycestování z jejího území. Vzala v potaz
i jeho vyjádření o záměru pokračovat v cestě schengenským prostorem do Paříže, ač podal žádost
o azyl ve Španělsku, kam se naopak zjevně vrátit nehodlá.
[22] Napadenému rozhodnutí nelze vytknout, co namítá stěžovatel, že žalovaná „slepě“
převzala závěry, na základě nichž přistoupila k jeho prvotnímu zajištění. Naopak se žalovaná
smyslu čl. 28 odst. 2 nařízení Dublin III i v napadeném rozhodnutí znovu možnostmi uložení
mírnějších donucovacích opatření (podle §123b zákona o pobytu cizinců), a za situace,
kdy neshledala možnost a účelnost jejich využití, posuzovala, zda ve stěžovatelově případě
existuje vážné nebezpečí útěku. Tento předpoklad dovodila a důvody, které ji k tomuto závěru
vedly, vyložila na straně 3 napadeného rozhodnutí.
[23] Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že posouzení otázky, zda ve stěžovatelově případě
nebylo možno využít mírnější donucovací opatření a existuje zde vážné nebezpečí útěku,
je v napadeném rozhodnutí vyloženo na samé hraně přezkoumatelnosti. Je tomu tak ale i proto,
že stěžovatel s výjimkou opakovaného vyjádření (v protokolu o podání vysvětlení ze dne
26. 11. 2015 a v protokolu o vyjádření účastníka správního řízení ze dne 27. 11. 2015) o své
identitě, o pobytu ve Španělsku, zde podané žádosti o udělení mezinárodní ochrany a o záměru
vycestovat z území České republiky do Paříže, se žalovanou nikterak nespolupracoval, odmítl
vypovídat a přebírat od žalované jakékoliv písemnosti (včetně rozhodnutí).
[24] Nejvyšší správní soud vzhledem k těmto okolnostem uvážil, že žalovaná zohlednila
veškeré skutkové okolnosti případu, které v řízení vyšly najevo a které o situaci stěžovatele zjistila.
Závěr o existenci vážného nebezpečí útěku byl v projednávané věci opodstatněný a v mezích
kritérií zakotvených v §129 odst. 4 zákona o pobytu cizinců.
[25] Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že žalovaná se zabývala i přiměřeností dalšího
zajištění a odůvodnila také, z jakých důvodů prodlužuje dobu zajištění stěžovatele o dalších
28 dní. Skutečnost, že žalovaná stanovila dobu prodloužení zajištění přiměřeně okolnostem
tohoto konkrétního případu, dokládá i následné (byť pro posouzení této věci nerozhodné)
naplnění vlastního účelu zajištění, tj. předání stěžovatele podle nařízení Dublin III do Španělska
v době trvání jeho prodlouženého zajištění.
[26] Namítal-li tedy stěžovatel v kasační stížnosti, že při prodloužení doby zajištění
měla žalovaná znovu zhodnotit podmínky a okolnosti dalšího zajištění, tj. přiměřenost a existenci
alternativ, a to k datu vydání napadeného rozhodnutí, z toho, co bylo právě uvedeno, vyplývá,
že tomuto požadavku dostála.
[27] Výhrada stěžovatele směřující k porušení §75 odst. 1 a 2 s. ř. s. krajským soudem je také
neopodstatněná. Poukázal-li krajský soud v napadeném rozsudku při úvahách o naplnění
objektivních kritérií „vážného nebezpečí útěku“ i na stěžovatelovo agresivní chování vůči tlumočnici
(v čemž stěžovatel spatřoval nedůslednost krajského soudu při aplikaci §75 odst. 1 s. ř. s.), nutno
zdůraznit, že uvedená zmínka nebyla (a ani nemohla být, neboť nebyla obsahem napadeného
rozhodnutí) rozhodovacím důvodem, vedoucím k závěru o zákonnosti napadeného rozhodnutí.
Z napadeného rozsudku je zřejmé, že při přezkumu rozhodnutí o prodloužení doby zajištění
vyšel krajský soud ze skutkového a právního stavu v době rozhodování žalované (viz strany 3 – 4,
jakož i strana 5, čtvrtý odstavec shora napadeného rozsudku). Porušení §75 odst. 1 se proto
nedopustil.
[28] K pochybení nedošlo ani co do rozsahu soudního přezkumu. Stěžovatel sice vytýkal,
že krajský soud měl ve smyslu §75 odst. 2 s. ř. s. k námitce přezkoumat i rozhodnutí o zajištění,
Nejvyšší správní soud však již výše v bodech [16], [17] a [18] vysvětlil, že rozhodnutí o zajištění
nebylo závazným pokladem napadeného rozhodnutí (ve smyslu §75 odst. 2, věty druhé s. ř. s.).
Nepřehlédl přitom, že žaloba (podaná u soudu dne 25. 1. 2016) a její doplnění ze dne 3. 2. 2016,
nebyly zcela konzistentní, jelikož stěžovatel jako napadené označil toliko rozhodnutí
o prodloužení doby zajištění ze dne 18. 12. 2015, v rozporu s tím v rámci jednotlivých žalobních
bodů poukazoval i na nezákonnost rozhodnutí o zajištění, které jako napadené neoznačil
a konečně v návrhu výroku rozsudku (žalobním petitu) navrhl zrušit vedle rozsudku krajského
soudu jak napadené rozhodnutí, tak i rozhodnutí o zajištění ze dne 27. 11. 2015.
[29] Krajský soud vzhledem k poznatku, že rozhodnutí o zajištění bylo napadeno samostatnou
žalobou stěžovatele, nebylo jako napadené v žalobě označeno, ani k žalobě přiloženo, tento
vnitřní rozpor žaloby vypořádal se správným závěrem, že rozhodnutí o zajištění v nynějším řízení
není oprávněn přezkoumat. K tomuto správnému závěru Nejvyšší správní soud doplňuje,
že v nastalé situaci, kdy v době vydání napadeného rozsudku již bylo pravomocně rozhodnuto
o žalobě směřující proti rozhodnutí o zajištění (což je nespornou skutečností), nemohl
být přezkum tohoto rozhodnutí proveden především z důvodu překážky věci pravomocně
rozhodnuté. Jistou nedůslednost v postupu krajského soudu lze s ohledem na znění žalobního
petitu tedy spatřovat v tom, že samostatným výrokem v napadeném rozsudku nerozhodl
o odmítnutí návrhu na zrušení rozhodnutí o zajištění ve smyslu §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
pro překážku věci pravomocně rozhodnuté. Obsahově správně však o této námitce uplatněné
„z opatrnosti“ pojednal tak, že věcný přezkum rozhodnutí o zajištění v nynějším řízení není
možný.
[30] Nejvyšší správní soud proto uzavřel, že pouhá absence samostatného výroku,
který by ale na výsledku řízení a na právním postavení stěžovatele ničeho nezměnil, nemá vliv
na zákonnost napadeného rozsudku.
VI.
[31] S ohledem na shora uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[32] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl
podle §60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační
stížnosti úspěšný, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, jíž by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti svědčilo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal,
neboť jí v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
[33] Stěžovateli byla usnesením krajského soudu ze dne 25. 1. 2016, čj. 10 A 13/2016 – 14,
ustanovena zástupkyně z řad advokátů JUDr. Lucie Mališová. Zástupce ustanovený v řízení
před krajským soudem, je-li jím advokát, zastupuje navrhovatele i v řízení o kasační stížnosti.
V případě, kdy je zástupce z řad advokátů ustanoven soudem, platí jeho hotové výdaje a odměnu
za zastupování stát (§35 odst. 8 ve spojení s §120 s. ř. s.). Ustanovená zástupkyně v řízení
o kasační stížnosti učinila 1 úkon právní služby ve výši 3100 Kč spočívající v sepisu kasační
stížnosti podané dne 2. 3. 2016 [§7, §9 odst. 4 písm. d) a §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif)]. Dále jí náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč
(§13 odst. 3 advokátního tarifu). Za zastupování v řízení o kasační stížnosti ustanovenému
advokátovi celkem náleží 3400 Kč (zástupkyně stěžovatele není plátkyní daně z přidané hodnoty),
která jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 30 dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 31. října 2016
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu