ECLI:CZ:NSS:2016:8.AZS.46.2016:24
sp. zn. 8 Azs 46/2016 - 24
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného
a soudců Mgr. Petry Weissové a JUDr. Michala Mazance v právní věci žalobce: M. H.,
zastoupeného JUDr. Lucií Mališovou, advokátkou, se sídlem Nádražní 417, Frýdlant nad
Ostravicí, proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Jihočeského
kraje, se sídlem Pražská 558, České Budějovice, proti rozhodnutí žalované ze dne 22. 12. 2015,
čj. KRPC-127078-62/ČJ-2015-020023, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 2. 2016, čj. 10 A 15/2016 - 32,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Ustanovené zástupkyni žalobce JUDr. Lucii Mališové, advokátce, se p ř i z n á v á
odměna a náhrada hotových výdajů za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši
3400 Kč, která jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní
moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 22. 12. 2015, čj. KRPC-127078-62/ČJ-2015-020023
(dále jen „napadené rozhodnutí“), žalovaná podle §124 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu
cizinců“) již podruhé prodloužila dobu zajištění žalobce za účelem jeho správního vyhoštění,
tentokrát o 60 dnů.
II.
[2] Žalobce se proti napadenému rozhodnutí bránil žalobou u Krajského soudu v Českých
Budějovicích, který ji v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. Námitku, že samotné správní
vyhoštění nemůže odůvodnit (prodloužení doby) zajištění, vypořádal se závěrem, že žalovaná
v napadeném rozhodnutí vyjádřila důvody, proč považuje prodloužení zajištění za nezbytné
a proč nevyužila jiný způsob realizace správního vyhoštění (zejména uložení zvláštních opatření
podle §123b a §123c zákona o pobytu cizinců); dbala, aby zajištění trvalo co nejkratší dobu
a činila s náležitou pečlivostí úkony směřující k vyhoštění. Vzhledem k předchozímu jednání
žalobce a skutkovým okolnostem případu nebyly záruky dobrovolné realizace vyhoštění, proto
bylo prodloužení zajištění proporcionální ke sledovanému účelu; důvodem prodloužení zajištění
nebyla prostá skutečnost, že žalovaná rozhodla o žalobcově správním vyhoštění.
[3] Krajský soud nepřisvědčil ani námitce o faktické nerealizovatelnosti vyhoštění,
která podle žalobce měla vyplývat z množství neuskutečněných již uložených správních vyhoštění
do Afgánistánu. Krajský soud shledal, že žalovaná činila průběžně kroky k tomu, aby ověřila
totožnost žalobce a obstarala mu vystavení náhradního cestovního dokladu, který žalobce neměl
k dispozici, aby správního vyhoštění bylo možno uskutečnit.
[4] K výtce spočívající v tvrzení o nepřiměřeném zásahu do žalobcova práva na osobní
svobodu a do soukromého života krajský soud poukázal na skutečnost, že žalovaná
se v napadeném rozhodnutí zabývala přiměřeností zajištění, posuzovala, zda okolnosti vedoucí
k původnímu zajištění žalobce stále trvají a vzala v potaz složitost přípravy výkonu správního
vyhoštění v souladu s §124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Vážila také využití zvláštních
opatření za účelem vycestování, aniž dovodila jejich účelnost; nadto v případě žalobce
nebyla dána ani faktická možnost naplnění podmínek, za nichž lze zvláštní opatření podle §123b
a §123c zákona o pobytu cizinců uložit. Tvrzený zásah do uvedených práv proto krajský soud
nedovodil.
[5] Nakonec krajský soud uzavřel, že nesprávné poučení, jež žalovaná uvedla v napadeném
rozhodnutí (s poukazem na §200a až §200u o. s. ř.), nemělo vliv na zákonnost napadeného
rozhodnutí a bylo uvedeno nadbytečně; žalobce se totiž proti napadenému rozhodnutí bránil
včasnou žalobou a na svých právech proto nebyl tímto nesprávným poučením dotčen.
III.
[6] Rozsudek krajského soudu napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační
stížností. Napadený rozsudek považoval za nezákonný ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
navrhl jej proto zrušit a vrátit věc krajskému soudu k dalšímu řízení.
[7] Stěžovatel měl za to, že pokud není vyhoštění realizovatelné, je zajištění v rozporu
s čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod i s čl. 15 odst. 1
návratové směrnice. Krajský soud realizovatelnost vyhoštění v napadeném rozsudku
odůvodnil poukazem na závazné stanovisko Ministerstva vnitra ze dne 7. 9. 2015 s doplněním,
že závěry tohoto závazného stanoviska stěžovatel nerozporoval v řízení o správním vyhoštění,
proto správní orgány z vlastní iniciativy jeho obsah a závěry nepřezkoumávaly. Podle stěžovatele
krajský soud vyšel při posouzení věci z nesprávného předpokladu, že řízení o správním vyhoštění
je odlišeno od řízení o zajištění za účelem správního vyhoštění; z toho dále nesprávně dovodil,
že v tomto posléze uvedeném řízení nelze závěry závazného stanoviska Ministerstva vnitra
o možnosti cizince vycestovat do země původu přezkoumávat. S tímto závěrem se stěžovatel
neztotožnil a namítal, že i v řízení o prodloužení doby zajištění je nezbytné posuzovat podmínky
pro realizaci správního vyhoštění.
[8] Stěžovatel tvrdil, že i když si žalovaná vyžádala závazné stanovisko Ministerstva vnitra,
„konkrétní úvahy a zdůvodnění se do správního rozhodnutí nepromítly“. Podle stěžovatele je závazné
stanovisko obecné a nehodnotí nebezpečí vážné újmy v intencích, které lze dovodit z rozsudku
Nejvyššího správního soudu čj. 5 Azs 236/2015 – 34. Stěžovatel má za to, že by právě jemu
hrozilo v případě návratu do země původu vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti
z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu.
Poukázal zde na povinnost správního orgánu zohlednit realizovatelnost vyhoštění též ve vztahu
k čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků.
[9] Podle stěžovatele v době vydání napadeného rozhodnutí neexistoval odůvodněný
předpoklad, že k jeho vyhoštění do země původu dojde. Informace a statistiky Ředitelství služby
cizinecké policie „jasně ukazují, že vyhošťování cizinců do Afghánistánu se dlouhodobě vůbec nedaří“
a žalovaná neprokázala, že by se případ stěžovatele od jiných neúspěšně vyhoštěných cizinců
do Afghánistánu lišil. Stěžovatel poukázal na to, že i krajský soud v napadeném rozsudku shledal,
že součinnost se zeměmi třetího světa není pružná a rychlá.
[10] Stěžovatel také namítal, že krajský soud při přezkumu napadeného rozhodnutí vycházel
především z vyjádření žalované o tom, jaké kroky ke správnímu vyhoštění žalobce činí a hodnotil
je jako dostatečné odůvodnění napadeného rozhodnutí. Odůvodnění nezbytnosti prodloužení
dobu zajištění mělo být podle stěžovatele obsahem napadeného rozhodnutí, tento nedostatek
však napravil teprve krajský soud v napadeném rozsudku, přestože jeho úkolem bylo přezkoumat
zákonnost napadeného rozhodnutí.
[11] Nakonec stěžovatel vytkl, že považuje napadený rozsudek za nepřezkoumatelný
proto, že se nezabýval námitkou žalobce, že má-li dojít k zákonnému prodloužení doby zajištění,
je nutno zhodnotit podmínky samotného zajištění ke dni 7. 9. 2015.
IV.
[12] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázala na vyjádření k žalobě ze dne
9. 2. 2016, jež bylo součástí spisu krajského soudu, a doplnila, že se ztotožňuje s názorem
vysloveným krajským soudem v napadeném rozsudku.
V.
[13] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[14] Kasační stížnost není důvodná.
[15] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil stížní námitku spočívající v tvrzení o nedostatku
odůvodnění napadeného rozhodnutí týkající se potřeby prodloužení doby zajištění. Tento
nedostatek, pokud by jej napadené rozhodnutí vykazovalo, by zakládal jeho nepřezkoumatelnost.
Soudní přezkum správního rozhodnutí trpícího vadou nepřezkoumatelnosti by však ve svém
důsledku vedl k tomu, že i rozsudek správního soudu by byl nepřezkoumatelný (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 6. 2007, čj. 5 Afs 115/2006 – 91, dostupný, stejně jako
všechna dále uvedená rozhodnutí, na www.nssoud.cz).
[16] Nejvyšší správní soud shledal, že z napadeného rozhodnutí je zřejmé, z jakého
skutkového stavu žalovaná vyšla, jak vyhodnotila pro věc rozhodné skutkové okolnosti
a jak je právně posoudila, tedy i jaké důvody ji vedly k prodloužení doby stěžovatelova zajištění
a proč toto další zajištění bylo nezbytné.
[17] Ostatně judikatura kasačního soudu dovodila, že„[r]ozhodnutí o prodloužení zajištění je nutno
chápat jako rozhodnutí obsahově navazující na rozhodnutí o zajištění. Cizinec je s předchozím rozhodnutím
o zajištění i s obsahem spisového materiálu detailně seznámen, proto není nezbytné okolnosti týkající se vydání
rozhodnutí o zajištění při rozhodování o prodloužení délky zajištění detailně znovu popisovat; postačí
stručné shrnutí dosavadního průběhu řízení a uvedení důvodů, pro které byl cizinec původně zajištěn.
Za nezměněných skutkových okolností budou důvody pro trvání zajištění zpravidla shodné, jako byly důvody
popsané v prvém rozhodnutí o zajištění cizince, proto na něj postačí v odůvodnění v podrobnostech odkázat.“
(srov. např. rozsudek ze dne 31. 7. 2013, čj. 1 As 90/2011 – 124, nebo ze dne 10. 4. 2014,
čj. 2 As 115/2013 – 59). Uvedené lze vztáhnout i na napadené rozhodnutí v nyní posuzované
věci.
[18] Nejvyšší správní soud na základě právě uvedeného uvážil, že napadené rozhodnutí
splňuje požadavky kladené na přezkoumatelnost správních rozhodnutí, neboť z něj lze seznat
důvody nezbytnosti prodloužení doby stěžovatelova zajištění. Těmi byla především složitost
přípravy realizace správního vyhoštění, jak blíže vyloženo na straně 2 ve třetím odstavci
napadeného rozhodnutí, na něž lze nyní pro stručnost odkázat. Krajský soud proto nepochybil,
přezkoumal-li napadené rozhodnutí věcně.
[19] Stěžovatel dále spatřoval nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku v tom,
že se nezabýval jeho námitkou o nutnosti zhodnotit podmínky samotného zajištění ke dni
7. 9. 2015, má-li dojít k zákonnému prodloužení doby zajištění. Nejvyšší správní soud
výslovně tuto námitku v žalobě neidentifikoval, nicméně lze ji nepřímo dovodit z tvrzení,
že „[i] při prodloužení zajištění je nutno znovu zhodnotit podmínky a okolnosti zajištění…“. K uvedenému
krajský soud vyslovil na straně 7 ve druhém odstavci v předposlední větě, že „rozhodnutí o zajištění
nelze učinit pro uplynutí lhůty předmětem přezkoumání soudem.“ Je tak zřejmé, že na ne zcela jasnou
žalobní námitku krajský soud přesto reagoval, a to se správným závěrem, že rozhodnutí
o zajištění ze dne 7. 9. 2015 v řízení o žalobě proti rozhodnutí o prodloužení doby zajištění
přezkoumat nelze. Veškeré takové námitky by bylo třeba považovat za opožděně
uplatněné (srov. §71 odst. 2 s. ř. s.). Z uvedeného důvodu proto není napadený rozsudek
nepřezkoumatelný a nadto obsahuje k uvedené námitce i správný právní názor.
[20] Další stížní námitka směřovala k nesprávnému posouzení realizovatelnosti správního
vyhoštění. Podle stěžovatele krajský soud pochybil, když zcela odlišil řízení o správním
vyhoštění od řízení o prodloužení doby zajištění a vyslovil, že v daném případě realizovatelnost
správního vyhoštění vyplynula ze závazného stanoviska Ministerstva vnitra ze dne 7. 9. 2015,
které stěžovatel v řízení o správním vyhoštění nenapadal a správní orgány jej z vlastní iniciativy
nepřezkoumávají, nýbrž jsou povinny se jím řídit. V této souvislosti proto stěžovatel namítal,
že závazné stanovisko Ministerstva vnitra ze dne 7. 9. 2015 ohledně posouzení, zda stěžovatelovo
vycestování je možné, bylo obecné a nehodnotící nebezpečí vážné újmy v intencích vyplývajících
z rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 5 Azs 236/2015 – 34.
[21] Nejvyšší správní soud však stěžovatelem vytčená pochybení krajského soudu neshledal.
Je skutečností, že řízení o správním vyhoštění a o (prodloužení doby) zajištění spolu souvisejí
a na sebe navazují již jen proto, že zpravidla vycházejí ze stejných skutkových okolností případu,
ale i proto, že rozhodování správního orgánu v těchto řízeních se zpravidla děje v úzkém
časovém sledu. Přesto se jedná o samostatná řízení. To správně vyslovil i krajský soud.
[22] Stěžovatel se proto mýlí, pokud dovozuje, že žalovaná měla přezkoumat v řízení
o prodloužení doby zajištění i závazné stanovisko Ministerstva vnitra ze dne 7. 9. 2015, které bylo
závazným pokladem rozhodnutí o správním vyhoštění. Na zákonnost napadeného rozhodnutí
totiž závazné stanovisko mohlo mít vliv jen zprostředkovaně prostřednictvím rozhodnutí
o správním vyhoštění. To však stěžovatel nenapadl, jak správně podotkl krajský soud.
Rozhodnutí o správním vyhoštění, k němuž také uvedené námitky stěžovatele v kasační stížnosti
směřují, nebylo v řízení před krajským soudem předmětem soudního přezkumu;
proto posouzení, zda závazné stanovisko nebo rozhodnutí o správním vyhoštění naplňovalo
judikatorní požadavky hodnocení skutečného nebezpečí vážné újmy nemohl provést ani krajský
soud v napadeném rozsudku, ani před ním žalovaná v napadeném rozhodnutí.
[23] Poukazoval-li tedy krajský soud v napadeném rozsudku na obsah závazného stanoviska
Ministerstva vnitra ze dne 7. 9. 2015 [viz strana 8, druhý a třetí odstavec], činil tak pouze
na podporu jinak správného závěru žalované o reálné možnosti stěžovatelova správního
vyhoštění, avšak nad rámec řádně a včas uplatněných žalobních bodů. Stěžovatel totiž
ani v žalobě, ani v době, po niž mohl žalobní body rozšiřovat (§71 odst. 2 s. ř. s.), neuvedl žádné
skutečnosti, vyvracející obsah závazného stanoviska a nasvědčující tomu, že správní vyhoštění
je nerealizovatelné proto, že při návratu stěžovatele do země původu je dáno vážné ohrožení
života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního
nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu; v žalobě také nevytýkal, že žalovaná nevážila
nerealizovatelnost vyhoštění z pohledu zásady non-refoulement vyplývající z čl. 33 Úmluvy
o právním postavení uprchlíků.
[24] Stěžovatel totiž v průběhu správního řízení s výjimkou svého vyjádření (v protokolu
o vyjádření účastníka správního řízení dne 7. 9. 2015) o tom, že pochází z města Šarčešna,
kde probíhá jednak občanská válka a také válka vedená Islámským státem, neuvedl žádnou
konkrétní skutečnost způsobilou vyvrátit možnost realizace svého vyhoštění do Afghánistánu.
Toto zcela obecné vyjádření stěžovatele vzalo Ministerstvo vnitra v úvahu již při podání
závazného stanoviska k možnostem stěžovatelova vycestování v řízení o správním vyhoštění
a i s ohledem na toto tvrzení posoudilo možnost jeho správního vyhoštění ve smyslu §179
zákona o pobytu cizinců (mj. i z pohledu stěžovatelem nově v kasační stížnosti namítaného
vážného ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích
mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu či z hlediska možného rozporu se závazky
České republiky z mezinárodních smluv).
[25] Jelikož stěžovateli nic nebránilo námitky, které nově uplatnil teprve v kasační stížnosti
(k nerealizovatelnosti vyhoštění z důvodů relevantních podle §179 zákona o pobytu cizinců,
resp. i čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků a vztahujících se individuálně k jeho osobě),
uplatnit již v žalobě, Nejvyšší správní soud je shledal nepřípustnými ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s.
[26] Překážkou bránící vycestování, z níž dovozoval stěžovatel nerealizovatelnost správního
vyhoštění a v důsledku toho i nezákonnost prodloužení doby zajištění v žalobě, byla „absence
cestovního dokladu spojená s neochotou nebo neschopností zastupitelského úřadu země původu cizinci cestovní
doklad vydat v průběhu doby, po kterou může být cizinec zajištěn.“ Dále stěžovatel v žalobě poukazoval
i na blíže neupřesněné „informace, získané od Ředitelství služby cizinecké policie“, podle nichž
od 1. 1. 2015 do 30. 9. 2015 přesto, že občanům Afghánistánu bylo uloženo 47 správních
vyhoštění, nebylo realizováno jediné, přitom „již v době vydání napadeného rozhodnutí o prodloužení
zajištění disponoval žalovaný správní orgán informací o tom, že vyhošťování cizinců do Afghánistánu (zejména
pokud nemají cestovní doklad) se dlouhodobě nedaří“ a „žalovaný neuvedl žádný údaj, který by odlišoval případ
žalobce od ostatních případů neúspěšně vyhošťovaných Afghánců (…)“.
[27] Právě tyto důvody nerealizovatelnosti správního vyhoštění krajský soud posuzoval
(a v souvislosti s jejich posouzením poukázal mimo jiné i na závazné stanovisko Ministerstva
vnitra ze dne 7. 9. 2015) a shledal, že nejsou opodstatněné. V podrobnostech lze odkázat
na odůvodnění napadeného rozsudku obsažené na straně 7 v posledním odstavci a na stranách
8 - 9, v nichž se uvedenými námitkami pečlivě zabýval a Nejvyšší správní soud závěry krajského
soudu považuje za věcně správné a přiléhavé, aniž by bylo třeba je na tomto místě znovu obšírně
opakovat.
[28] Nejvyšší správní soud tak sice přitakává tvrzení stěžovatele, že i v řízení o prodloužení
doby zajištění je nezbytné posuzovat podmínky pro realizaci správního vyhoštění,
avšak z napadeného rozsudku vyplývá, že se krajský soud z tohoto pohledu napadeným
rozhodnutím zabýval a shledal, že žalovaná tento požadavek respektovala (přičemž nebyla
povinna či oprávněna přezkoumávat závazné stanovisko Ministerstva vnitra ze dne 7. 9. 2015)
a nedopustila se pochybení, pokud realizovatelnost správního vyhoštění dovodila a v návaznosti
na to přistoupila k prodloužení doby stěžovatelova zajištění.
[29] Krajský soud v tomto svém závěru vyšel z judikatury kasačního soudu (usnesení
rozšířeného senátu ze dne 23. 11. 2011, čj. 7 As 79/2010 – 150), z níž vyplývá, že i v řízení
o (prodloužení doby) zajištění má žalovaná posuzovat, zda lze správní vyhoštění realizovat
a zda nejsou dány překážky správního vyhoštění a zda je správní vyhoštění alespoň potenciálně
možné. V opačném případě by zajištění nebylo možno prodloužit. Podmínkou takového
posouzení na druhou stranu je, že překážky, jež by provedení správního vyhoštění bránily,
byly v době rozhodování žalované známy, nebo vyšly v řízení o prodloužení doby zajištění
najevo. V nynější věci však taková situace nenastala. Skutkové okolnosti případu, na základě
nichž žalovaná rozhodla dne 7. 9. 2015 o původním zajištění (ve smyslu neexistence překážek
realizace správního vyhoštění) zůstaly nezměněny až do doby vydání napadeného rozhodnutí
a nevystala zde žádná dosud nezohledněná překážka bránicí správnímu vyhoštění.
[30] Žalovaná bezprostředně po zajištění stěžovatele (podle rozhodnutí ze dne 7. 9. 2015)
činila kroky potřebné k realizaci správního vyhoštění. Dne 11. 9. 2015 požádala Ředitelství služby
cizinecké policie o zjištění stěžovatelovy totožnosti; průběžně zjišťovala stav řízení o zjištění
totožnosti (dotazy ze dnů 11. 10. 2015 a 17. 12. 2015); zkoumala trvání důvodů zajištění
(viz úřední záznam ze dne 17. 10. 2015 a ze dne 22. 12. 2015, z něhož také vyplynulo uskutečnění
konzulárního pohovoru nezbytného k ověření stěžovatelovy totožnosti). Rychlost vyřizování
požadavku ze strany afghánských úřadů však nemohla žalovaná nikterak ovlivnit. To na druhou
stranu zcela nevylučovalo možnost, že správní vyhoštění je uskutečnitelné.
[31] Ze správního spisu se nepodává, že by v době, kdy o prodloužení doby zajištění žalovaná
rozhodovala, jí byla známa skutečnost nasvědčující tomu, že účel, pro který byla osobní
svoboda stěžovatele omezena (správní vyhoštění do Afghánistánu) nebude možno realizovat.
Ani ze skutečnosti, že ověření totožnosti stěžovatele a následné obstarání cestovního dokladu
ve spolupráci s Velvyslanectvím Afghánské republiky probíhalo pomaleji, nemohla žalovaná
bez dalšího usuzovat na existenci důvodů, jež znemožňují stěžovatelovo vyhoštění. Chybějící
cestovní doklad stěžovatele není důvodem znemožňujícím vycestování, a to ani za situace,
že jeho obstarání je časově i věcně složité. Uvedená okolnost pouze zvyšuje časové nároky
zajištění za účelem správního vyhoštění (obdobně rozsudek ze dne 30. 6. 2016, čj. 8 Azs 156/2015 – 51).
[32] Nebezpečí, že by stěžovatel mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí [§124 odst. 1
písm. b) zákona o pobytu cizinců], pro které byl stěžovatel zajištěn, bylo odůvodněno jeho
vyjádřením, že se nehodlá vrátit do země původu, nýbrž pokračovat v cestě státy Evropské unie
s úmyslem nevrátit se do země původu, požádat o azyl ve Švýcarsku, a to aniž měl oprávnění
se schengenským prostorem pohybovat a aniž by se na území České republiky nacházel legálně
a s platným cestovním dokladem, s vízem, s dostatkem finančních prostředků či platným
pobytovým oprávněním.
[33] Nerealizovatelnost správního vyhoštění nevyplynula ani ze stěžovatelem namítané
„statistiky“ či z informací Ředitelství služby cizinecké policie. Žádnou listinu obsahující statistické
údaje či konkrétní informace o (ne)úspěšnosti vyhošťování státních příslušníků Afghánistánu
stěžovatel nepředložil ani v řízení před krajským soudem, ani v řízení o kasační stížnosti,
a ani neoznačil, o jakou konkrétní statistiku či informaci se jedná, popř. kde lze zjistit jejich
obsah. Proto se jedná o zcela obecné a v řízení neprokázané tvrzení, které nebylo způsobilé závěr
o možnosti uskutečnit správního vyhoštění vyloučit. I tato námitka je proto neopodstatněná.
[34] Žalovaná nepochybila, pokud zajištění stěžovatele prodloužila o dalších 60 dní tak,
aby mohla pokračovat v úkonech nezbytných k přípravě výkonu jeho vyhoštění, které ostatně
činila po celou dobu stěžovatelova zajištění, jak podrobně popsal krajský soud na stranách
3 - 5 napadeného rozsudku.
[35] Závěry krajského soudu, že ve stěžovatelově případě nebyla dána existence překážek jeho
správního vyhoštění do Afghánistánu, že naopak byla reálná možnost toto vyhoštění uskutečnit
a že rozhodnutí o prodloužení doby zajištění bylo vydáno v souladu se zákonem, Nejvyšší
správní soud jako věcně správné potvrzuje.
VI.
[36] S ohledem na shora uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[37] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl
podle §60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační
stížnosti úspěšný, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, jíž by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti svědčilo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal,
neboť jí v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
[38] Stěžovateli byla usnesením krajského soudu ze dne 26. 1. 2016, čj. 10 A 15/2016 – 13,
ustanovena zástupkyně z řad advokátů JUDr. Lucie Mališová. Zástupce ustanovený v řízení před
krajským soudem, je-li jím advokát, zastupuje navrhovatele i v řízení o kasační stížnosti.
V případě, kdy je zástupce z řad advokátů ustanoven soudem, platí jeho hotové výdaje a odměnu
za zastupování stát (§35 odst. 8 ve spojení s §120 s. ř. s.). Ustanovená zástupkyně v řízení
o kasační stížnosti učinila 1 úkon právní služby ve výši 3100 Kč spočívající v sepisu kasační
stížnosti podané dne 2. 3. 2016 [§7, §9 odst. 4 písm. d) a §1 1 odst. 1 písm. d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif)]. Dále jí náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 3
advokátního tarifu). Za zastupování v řízení o kasační stížnosti ustanovenému advokátovi celkem
náleží 3400 Kč (zástupkyně stěžovatele není plátkyní daně z přidané hodnoty), která jí bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 31. října 2016
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu