ECLI:CZ:NSS:2016:8.AZS.47.2016:24
sp. zn. 8 Azs 47/2016 - 24
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců Mgr. Petry Weissové a JUDr. Miloslava Výborného v právní věci žalobce: I. M.,
zastoupeného JUDr. Lucií Mališovou, advokátkou, se sídlem Nádražní 417, Frýdlant nad
Ostravicí, proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Jihočeského
kraje, se sídlem Pražská třída 558, České Budějovice, proti rozhodnutí žalované ze dne
22. 12. 2015, čj. KRPC-127090-62/ČJ-2015-020023, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 2. 2016, čj. 10 A 16/2016 - 32,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Ustanovené zástupkyni žalobce JUDr. Lucii Mališové, advokátce, se p ř i z n á v á
odměna a náhrada hotových výdajů za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši
3400 Kč, která jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní
moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 22. 12. 2015, čj. KRPC-127090-62/ČJ-2015-020023 (dále jen
„napadené rozhodnutí“), žalovaná podle §124 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“)
již podruhé prodloužila dobu zajištění žalobce za účelem jeho správního vyhoštění, tentokrát
o 60 dnů.
II.
[2] Žalobce se proti napadenému rozhodnutí bránil žalobou u Krajského soudu v Českých
Budějovicích, který ji v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. Námitku, že samotné správní
vyhoštění nemůže odůvodnit (prodloužení doby) zajištění, vypořádal se závěrem, že žalovaná
v napadeném rozhodnutí vyjádřila důvody, proč považuje prodloužení zajištění za nezbytné
a proč nevyužila jiný způsob realizace správního vyhoštění (zejména uložení zvláštních opatření
podle §123b a §123c zákona o pobytu cizinců); dbala, aby zajištění trvalo co nejkratší dobu
a činila s náležitou pečlivostí úkony směřující k vyhoštění. Vzhledem k předchozímu jednání
žalobce a skutkovým okolnostem případu nebyly záruky dobrovolné realizace vyhoštění,
proto bylo prodloužení zajištění proporcionální ke sledovanému účelu; důvodem prodloužení
zajištění nebyla prostá skutečnost, že žalovaná rozhodla o žalobcově správním vyhoštění.
[3] Krajský soud nepřisvědčil ani námitce o faktické nerealizovatelnosti vyhoštění,
která podle žalobce měla vyplývat z množství neuskutečněných již uložených správních vyhoštění
do Afgánistánu. Krajský soud shledal, že žalovaná činila průběžně kroky k tomu, aby ověřila
totožnost žalobce a obstarala mu vystavení náhradního cestovního dokladu, který žalobce neměl
k dispozici, aby správního vyhoštění bylo možno uskutečnit.
[4] K výtce spočívající v tvrzení o nepřiměřeném zásahu do žalobcova práva na osobní
svobodu a do soukromého života krajský soud poukázal na skutečnost, že žalovaná
se v napadeném rozhodnutí zabývala přiměřeností zajištění, posuzovala, zda okolnosti vedoucí
k původnímu zajištění žalobce stále trvají a vzala v potaz složitost přípravy výkonu správního
vyhoštění v souladu s §124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Vážila také využití zvláštních
opatření za účelem vycestování, aniž dovodila jejich účelnost; nadto v případě žalobce nebyla
dána ani faktická možnost naplnění podmínek, za nichž lze zvláštní opatření podle §123b
a §123c zákona o pobytu cizinců uložit. Tvrzený zásah do uvedených práv proto krajský soud
nedovodil.
[5] Nakonec krajský soud uzavřel, že nesprávné poučení, jež žalovaná uvedla v napadeném
rozhodnutí (s poukazem na §200a až §200u o. s. ř.), nemělo vliv na zákonnost napadeného
rozhodnutí a bylo uvedeno nadbytečně; žalobce se totiž proti napadenému rozhodnutí bránil
včasnou žalobou a na svých právech proto nebyl tímto nesprávným poučením dotčen.
III.
[6] Rozsudek krajského soudu napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační
stížností. Napadený rozsudek považoval za nezákonný ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
navrhl jej proto zrušit a vrátit věc krajskému soudu k dalšímu řízení.
[7] Stěžovatel měl za to, že pokud není vyhoštění realizovatelné, je zajištění v rozporu s čl. 5
odst. 1 písm. f) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod i s čl. 15 odst. 1 návratové
směrnice. Krajský soud realizovatelnost vyhoštění v napadeném rozsudku odůvodnil poukazem
na závazné stanovisko Ministerstva vnitra ze dne 7. 9. 2015 s doplněním, že závěry tohoto
závazného stanoviska stěžovatel nerozporoval v řízení o správním vyhoštění, proto správní
orgány z vlastní iniciativy jeho obsah a závěry nepřezkoumávaly. Podle stěžovatele krajský soud
vyšel při posouzení věci z nesprávného předpokladu, že řízení o správním vyhoštění je odlišeno
od řízení o zajištění za účelem správního vyhoštění; z toho dále nesprávně dovodil, že v tomto
posléze uvedeném řízení nelze závěry závazného stanoviska Ministerstva vnitra o možnosti
cizince vycestovat do země původu přezkoumávat. S tímto závěrem se stěžovatel neztotožnil
a namítal, že i v řízení o prodloužení doby zajištění je nezbytné posuzovat podmínky pro realizaci
správního vyhoštění.
[8] Stěžovatel tvrdil, že i když si žalovaná vyžádala závazné stanovisko Ministerstva vnitra,
„konkrétní úvahy a zdůvodnění se do správního rozhodnutí nepromítly“. Podle stěžovatele je závazné
stanovisko obecné a nehodnotí nebezpečí vážné újmy v intencích, které lze dovodit z rozsudku
Nejvyššího správního soudu čj. 5 Azs 236/2015 – 34. Stěžovatel má za to, že by právě jemu
hrozilo v případě návratu do země původu vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti
z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu.
Poukázal zde na povinnost správního orgánu zohlednit realizovatelnost vyhoštění též ve vztahu
k čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků.
[9] Podle stěžovatele v době vydání napadeného rozhodnutí neexistoval odůvodněný
předpoklad, že k jeho vyhoštění do země původu dojde. Informace a statistiky Ředitelství služby
cizinecké policie „jasně ukazují, že vyhošťování cizinců do Afghánistánu se dlouhodobě vůbec nedaří“
a žalovaná neprokázala, že by se případ stěžovatele od jiných neúspěšně vyhoštěných cizinců
do Afghánistánu lišil. Stěžovatel poukázal na to, že i krajský soud v napadeném rozsudku shledal,
že součinnost se zeměmi třetího světa není pružná a rychlá.
[10] Nakonec stěžovatel poukázal na částečnou nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí
spočívající v tom, že prodloužení doby zajištění žalovaná opřela toliko o uvedení úkonů,
které po dobu zajištění činila směrem k provedení správního vyhoštění, aniž prodloužení zajištění
dostatečně odůvodnila. Tuto vadu napravil teprve krajský soud v napadeném rozsudku,
ač jeho úkolem bylo přezkoumat zákonnost napadeného rozhodnutí.
IV.
[11] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázala na vyjádření k žalobě ze dne
10. 2. 2016, jež bylo součástí spisu krajského soudu, a doplnila, že se ztotožňuje s názorem
vysloveným krajským soudem v napadeném rozsudku.
V.
[12] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[13] Kasační stížnost není důvodná.
[14] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil stížní námitku spočívající v tvrzení
o nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí proto, že v něm nebyla dostatečně odůvodněna
potřeba prodloužení doby zajištění. Uvedená stížní námitka musela být posouzena především,
neboť soudní přezkum správního rozhodnutí trpícího vadou nepřezkoumatelnosti ve svém
důsledku vede k tomu, že i rozsudek správního soudu je nepřezkoumatelný (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 6. 2007, čj. 5 Afs 115/2006 – 91, dostupný, stejně jako
všechna dále uvedená rozhodnutí, na www.nssoud.cz).
[15] Nejvyšší správní soud na tomto místě souhlasí s krajským soudem, že napadené
rozhodnutí je co uvedení důvodů nezbytnosti prodloužení doby zajištění poměrně stručné.
Přesto je z něj zřejmé, z jakého skutkového stavu žalovaná vyšla, jak vyhodnotila pro věc
rozhodné skutkové okolnosti a jak je právně posoudila, tedy i jaké důvody ji vedly k prodloužení
doby stěžovatelova zajištění.
[16] Ostatně judikatura kasačního soudu dovodila, že„[r]ozhodnutí o prodloužení zajištění je nutno
chápat jako rozhodnutí obsahově navazující na rozhodnutí o zajištění. Cizinec je s předchozím rozhodnutím
o zajištění i s obsahem spisového materiálu detailně seznámen, proto není nezbytné okolnosti týkající se vydání
rozhodnutí o zajištění při rozhodování o prodloužení délky zajištění detailně znovu popisovat; postačí stručné
shrnutí dosavadního průběhu řízení a uvedení důvodů, pro které byl cizinec původně zajištěn. Za nezměněných
skutkových okolností budou důvody pro trvání zajištění zpravidla shodné, jako byly důvody
popsané v prvém rozhodnutí o zajištění cizince, proto na něj postačí v odůvodnění v podrobnostech odkázat.“
(srov. např. rozsudek ze dne 31. 7. 2013, čj. 1 As 90/2011 – 124, nebo ze dne 10. 4. 2014,
čj. 2 As 115/2013 – 59). Uvedené lze vztáhnout i na napadené rozhodnutí v nyní posuzované
věci.
[17] Nejvyšší správní soud na základě právě uvedeného uvážil, že napadené rozhodnutí
splňuje požadavky kladené na přezkoumatelnost správních rozhodnutí, neboť z něj lze seznat
důvody nezbytnosti prodloužení doby stěžovatelova zajištění. Těmi byla složitost přípravy
realizace správního vyhoštění, jak vyloženo na straně 2 ve třetím odstavci napadeného
rozhodnutí. Krajský soud proto nepochybil, přezkoumal-li napadené rozhodnutí věcně.
[18] Další stížní námitka směřovala k nesprávnému posouzení realizovatelnosti správního
vyhoštění. Podle stěžovatele krajský soud pochybil, když zcela odlišil řízení o správním
vyhoštění od řízení o prodloužení doby zajištění a vyslovil, že v daném případě realizovatelnost
správního vyhoštění vyplynula ze závazného stanoviska Ministerstva vnitra ze dne 7. 9. 2015,
které stěžovatel v řízení o správním vyhoštění nenapadal a správní orgány jej z vlastní iniciativy
nepřezkoumávají, nýbrž jsou povinny se jím řídit. V této souvislosti proto stěžovatel namítal,
že závazné stanovisko Ministerstva vnitra ze dne 7. 9. 2015 ohledně posouzení, zda stěžovatelovo
vycestování je možné, bylo obecné a nehodnotící nebezpečí vážné újmy v intencích vyplývajících
z rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 5 Azs 236/2015 – 34.
[19] Nejvyšší správní soud však stěžovatelem vytčená pochybení krajského soudu neshledal.
Je skutečností, že řízení o správním vyhoštění a o (prodloužení doby) zajištění spolu souvisejí
a na sebe navazují již jen proto, že zpravidla vycházejí ze stejných skutkových okolností případu,
ale i proto, že rozhodování správního orgánu v těchto řízeních se zpravidla děje v úzkém
časovém sledu. Přesto se jedná o samostatná řízení. To správně vyslovil i krajský soud.
[20] Stěžovatel se proto mýlí, pokud dovozuje, že žalovaná měla přezkoumat v řízení
o prodloužení doby zajištění i závazné stanovisko Ministerstva vnitra ze dne 7. 9. 2015, které bylo
závazným pokladem rozhodnutí o správním vyhoštění. Na zákonnost napadeného rozhodnutí
totiž závazné stanovisko mohlo mít vliv jen zprostředkovaně prostřednictvím rozhodnutí
o správním vyhoštění. To však stěžovatel nenapadl, jak správně podotkl krajský soud.
Rozhodnutí o správním vyhoštění, k němuž také uvedené námitky stěžovatele v kasační stížnosti
směřují, nebylo v řízení před krajským soudem předmětem soudního přezkumu; proto
posouzení, zda závazné stanovisko nebo rozhodnutí o správním vyhoštění naplňovalo judikatorní
požadavky hodnocení skutečného nebezpečí vážné újmy nemohl provést ani krajský soud
v napadeném rozsudku, ani před ním žalovaná v napadeném rozhodnutí.
[21] Poukazoval-li tedy krajský soud v napadeném rozsudku na obsah závazného stanoviska
Ministerstva vnitra ze dne 7. 9. 2015 [viz body (30) a (31)], činil tak pouze na podporu
jinak správného závěru žalované o reálné možnosti stěžovatelova správního vyhoštění, avšak
nad rámec řádně a včas uplatněných žalobních bodů. Stěžovatel totiž ani v žalobě, ani v době,
po niž mohl žalobní body rozšiřovat (§71 odst. 2 s. ř. s.), neuvedl žádné skutečnosti, vyvracející
obsah závazného stanoviska a nasvědčující tomu, že správní vyhoštění je nerealizovatelné proto,
že při návratu stěžovatele do země původu je dáno vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti
z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu;
v žalobě také nevytýkal, že žalovaná nevážila nerealizovatelnost vyhoštění z pohledu zásady
non-refoulement vyplývající z čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků.
[22] Stěžovatel totiž v průběhu správního řízení s výjimkou svého vyjádření (v protokolu
o vyjádření účastníka správního řízení dne 7. 9. 2015) o tom, že pochází z města Besud,
kde probíhá občanská válka vedená Islámským státem, neuvedl žádnou konkrétní skutečnost
způsobilou vyvrátit možnost realizace svého vyhoštění do Afghánistánu. Toto zcela obecné
vyjádření stěžovatele vzalo Ministerstvo vnitra v úvahu již při podání závazného stanoviska
k možnostem stěžovatelova vycestování v řízení o správním vyhoštění a i s ohledem na toto
tvrzení posoudilo možnost jeho správního vyhoštění ve smyslu §179 zákona o pobytu cizinců
(mj. i z pohledu stěžovatelem nově v kasační stížnosti namítaného vážného ohrožení života
nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního
ozbrojeného konfliktu či z hlediska možného rozporu se závazky České republiky
z mezinárodních smluv).
[23] Jelikož stěžovateli nic nebránilo námitky, které nově uplatnil teprve v kasační stížnosti
(k nerealizovatelnosti vyhoštění z důvodů relevantních podle §179 zákona o pobytu cizinců,
resp. i čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků a vztahujících se individuálně k osobě
stěžovatele) uplatnit již v žalobě, Nejvyšší správní soud je shledal nepřípustnými ve smyslu §104
odst. 4 s. ř. s.
[24] Překážkou bránící vycestování, z níž dovozoval stěžovatel nerealizovatelnost správního
vyhoštění a v důsledku toho i nezákonnost prodloužení doby zajištění v žalobě, byla „absence
cestovního dokladu spojená s neochotou nebo neschopností zastupitelského úřadu země původu cizinci cestovní
doklad vydat v průběhu doby, po kterou může být cizinec zajištěn.“ Dále stěžovatel v žalobě poukazoval
i na blíže neupřesněné „informace, získané od Ředitelství služby cizinecké policie“, podle nichž
od 1. 1. 2015 do 30. 9. 2015 přesto, že občanům Afghánistánu bylo uloženo 47 správních
vyhoštění, nebylo realizováno jediné, přitom „již v době vydání napadeného rozhodnutí o prodloužení
zajištění disponoval žalovaný správní orgán informací o tom, že vyhošťování cizinců do Afghánistánu (zejména
pokud nemají cestovní doklad) se dlouhodobě nedaří“ a „žalovaný neuvedl žádný údaj, který by odlišoval případ
žalobce od ostatních případů neúspěšně vyhošťovaných Afghánců (…)“.
[25] Právě tyto důvody nerealizovatelnosti správního vyhoštění krajský soud posuzoval
(a v souvislosti s jejich posouzením poukázal mimo jiné i na závazné stanovisko Ministerstva
vnitra ze dne 7. 9. 2015) a shledal, že nejsou opodstatněné. V podrobnostech lze odkázat na body
(28) – (36) napadeného rozsudku, v nichž se uvedenými námitkami pečlivě zabýval a Nejvyšší
správní soud závěry krajského soudu považuje za věcně správné a přiléhavé, aniž by bylo třeba
je na tomto místě znovu obšírně opakovat.
[26] Nejvyšší správní soud tak sice přitakává tvrzení stěžovatele, že i v řízení o prodloužení
doby zajištění je nezbytné posuzovat podmínky pro realizaci správního vyhoštění,
avšak z napadeného rozsudku vyplývá, že se krajský soud z tohoto pohledu napadeným
rozhodnutím zabýval a shledal, že žalovaná tento požadavek respektovala (aniž byla povinna
či oprávněna přezkoumávat závazné stanovisko Ministerstva vnitra ze dne 7. 9. 2015)
a nedopustila se pochybení, pokud realizovatelnost správního vyhoštění dovodila a v návaznosti
na to přistoupila k prodloužení doby stěžovatelova zajištění.
[27] Krajský soud v tomto svém závěru vyšel z judikatury kasačního soudu (usnesení
rozšířeného senátu ze dne 23. 11. 2011, čj. 7 As 79/2010 – 150), z níž vyplývá, že i v řízení
o (prodloužení doby) zajištění má žalovaná posuzovat, zda lze správní vyhoštění realizovat
a zda nejsou dány překážky správního vyhoštění a zda je správní vyhoštění alespoň potenciálně
možné. V opačném případě by zajištění nebylo možno prodloužit. Podmínkou takového
posouzení na druhou stranu je, že překážky, jež by provedení správního vyhoštění bránily,
byly v době rozhodování žalované známy, nebo vyšly v řízení o prodloužení doby zajištění
najevo. V nynější věci však taková situace nenastala. Skutkové okolnosti případu, na základě
nichž žalovaná rozhodla dne 7. 9. 2015 o původním zajištění (ve smyslu neexistence překážek
realizace správního vyhoštění) zůstaly nezměněny až do doby vydání napadeného rozhodnutí
a nevystala zde žádná dosud nezohledněná překážka bránicí správnímu vyhoštění.
[28] Žalovaná bezprostředně po zajištění stěžovatele (podle rozhodnutí ze dne 7. 9. 2015)
činila kroky potřebné k realizaci správního vyhoštění. Dne 11. 9. 2015 požádala Ředitelství služby
cizinecké policie o zjištění stěžovatelovy totožnosti; průběžně zjišťovala stav řízení o zjištění
totožnosti (dotazy ze dnů 11. 10. 2015 a 17. 12. 2015); zkoumala trvání důvodů zajištění
(viz úřední záznam ze dne 17. 10. 2015 a ze dne 22. 12. 2015, z něhož také vyplynulo uskutečnění
konzulárního pohovoru nezbytného k ověření stěžovatelovy totožnosti). Rychlost vyřizování
požadavku ze strany afghánských úřadů však nemohla žalovaná nikterak ovlivnit. To na druhou
stranu zcela nevylučovalo možnost, že správní vyhoštění je uskutečnitelné.
[29] Ze správního spisu se nepodává, že by v době, kdy o prodloužení doby zajištění žalovaná
rozhodovala, jí byla známa skutečnost nasvědčující tomu, že účel, pro který byla osobní svoboda
stěžovatele omezena (správní vyhoštění do Afghánistánu) nebude možno realizovat.
Ani ze skutečnosti, že ověření totožnosti stěžovatele a následné obstarání cestovního dokladu
ve spolupráci s Velvyslanectvím Afghánské republiky probíhalo pomaleji, nemohla žalovaná
bez dalšího usuzovat na existenci důvodů, jež znemožňují stěžovatelovo vyhoštění. Chybějící
cestovní doklad stěžovatele není důvodem znemožňujícím vycestování, a to ani za situace,
že jeho obstarání je časově i věcně složité. Uvedená okolnost pouze zvyšuje časové nároky
zajištění za účelem správního vyhoštění (obdobně rozsudek ze dne 30. 6. 2016, čj. 8 Azs 156/2015 – 51).
[30] Nebezpečí, že by stěžovatel mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí [§124 odst. 1
písm. b) zákona o pobytu cizinců], pro které byl stěžovatel zajištěn, bylo odůvodněno jeho
vyjádřením, že se nehodlá vrátit do země původu, nýbrž pokračovat v cestě skrze území států
Evropské unie s úmyslem nevrátit se do země původu, požádat o azyl ve Švýcarsku, aniž měl
oprávnění se schengenským prostorem pohybovat, aniž se na území České republiky nacházel
legálně a s platným cestovním dokladem, s vízem, s dostatkem finančních prostředků či platným
pobytovým oprávněním.
[31] Nerealizovatelnost správního vyhoštění nevyplynula ani ze stěžovatelem namítané
„statistiky“ či z informací Ředitelství služby cizinecké policie. Žádnou listinu obsahující statistické
údaje či konkrétní informace o (ne)úspěšnosti vyhošťování státních příslušníků Afghánistánu
stěžovatel nepředložil ani v řízení před krajským soudem, ani v řízení o kasační stížnosti,
a ani neoznačil, o jakou konkrétní statistiku či informace se jedná, popř. kde lze zjistit jejich
obsah. Proto se jedná o zcela obecné a v řízení neprokázané tvrzení, které nebylo způsobilé závěr
o možnosti uskutečnit správního vyhoštění vyloučit. I tato námitka je proto neopodstatněná.
[32] Žalovaná nepochybila, pokud zajištění stěžovatele prodloužila o dalších 60 dní tak,
aby mohla pokračovat v úkonech nezbytných k přípravě výkonu jeho vyhoštění, které ostatně
činila po celou dobu stěžovatelova zajištění, jak podrobně popsal krajský soud v části III.
napadeného rozsudku.
[33] Závěry krajského soudu, že ve stěžovatelově případě nebyla dána existence překážek jeho
správního vyhoštění do Afghánistánu, že naopak byla reálná možnost toto vyhoštění uskutečnit
a že rozhodnutí o prodloužení doby zajištění bylo vydáno v souladu se zákonem Nejvyšší správní
soud jako věcně správné potvrzuje.
VI.
[34] S ohledem na shora uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[35] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl
podle §60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační
stížnosti úspěšný, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, jíž by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti svědčilo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal,
neboť jí v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
[36] Stěžovateli byla usnesením krajského soudu ze dne 26. 1. 2016, čj. 10 A 16/2016 – 13,
ustanovena zástupkyně z řad advokátů JUDr. Lucie Mališová. Zástupce ustanovený v řízení před
krajským soudem, je-li jím advokát, zastupuje navrhovatele i v řízení o kasační stížnosti.
V případě, kdy je zástupce z řad advokátů ustanoven soudem, platí jeho hotové výdaje a odměnu
za zastupování stát (§35 odst. 8 ve spojení s §120 s. ř. s.). Ustanovená zástupkyně v řízení
o kasační stížnosti učinila 1 úkon právní služby ve výši 3100 Kč spočívající v sepisu kasační
stížnosti podané dne 2. 3. 2016 [§7, §9 odst. 4 písm. d) a §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif)]. Dále jí náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 3
advokátního tarifu). Za zastupování v řízení o kasační stížnosti ustanovenému advokátovi celkem
náleží 3400 Kč (zástupkyně stěžovatele není plátkyní daně z přidané hodnoty), která jí bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 31. října 2016
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu