ECLI:CZ:NSS:2016:8.AZS.55.2016:35
sp. zn. 8 Azs 55/2016 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců Mgr. Petry Weissové a JUDr. Miloslava Výborného v právní věci žalobce: A. A.,
zastoupeného Mgr. Markem Čechovským, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti
žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy, se
sídlem Křižíkova 12, Praha 8, proti rozhodnutí žalované ze dne 5. 1. 2016, čj. KRPA-1638-
18/ČJ-2016-000022, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
29. 1. 2016, čj. 4 A 3/2016 - 23,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2016, čj. 4 A 3/2016 - 23,
se zrušuje .
II. Rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy
ze dne 5. 1. 2016, čj. KRPA-1638-18/ČJ-2016-000022, se zrušuje a věc
se vrací žalované k dalšímu řízení.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 12 342 Kč,
a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce Mgr. Marka
Čechovského.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 5. 1. 2016, čj. KRPA-1638-18/ČJ-2016-000022 (dále jen „napadené
rozhodnutí“), žalovaná podle §129 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území
České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) rozhodla
o zajištění žalobce za účelem jeho předání podle Nařízení rady (ES) č. 604/2013,
kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti
o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní
příslušnosti v některém z členských států (dále jen „nařízení Dublin III“). Dobu zajištění
stanovila na 30 dní ode dne omezení osobní svobody.
II.
[2] Žalobce se proti napadenému rozhodnutí bránil žalobou u Městského soudu v Praze,
který ji v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. Nepřisvědčil námitce, že žalovaná nedostatečně
zjistila podstatné okolnosti pro zajištění žalobce, zejména ty, z nichž bylo možno usuzovat
na vážné nebezpečí útěku, jímž žalovaná zajištění odůvodnila. Chybným městský soud neshledal
ani závěr žalované o nemožnosti použití zvláštních opatření za účelem vycestování
podle §123b zákona o pobytu cizinců. Za nedůvodnou označil i námitku porušení zásady
proporcionality při rozhodování o zajištění žalobce.
III.
[3] Rozsudek městského soudu napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační
stížností z důvodů vyplývajících z §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Navrhl napadený rozsudek
zrušit a vrátit věc městskému soudu k dalšímu řízení, popřípadě zrušit též napadené rozhodnutí
a věc vrátit k dalšímu řízení žalované.
[4] Stěžovatel namítal, že žalovaná nedostatečně zjistila skutečnosti, jež odůvodňovaly jeho
zajištění, opírající se o hrozbu vážného nebezpečí útěku. Žalovaná zlehčovala vztah stěžovatele
s jeho družkou, občankou České republiky. Ta přitom byla po celou dobu přítomna u žalované,
kde byl stěžovatel zajištěn a byla ochotna poskytnout pravdivou výpověď i finanční záruku.
Žalovaná ji odmítla vyslechnout, přestože ji posléze „ustanovila účastníkem řízení“.
Na stěžovatele bylo třeba pohlížet jako na rodinného příslušníka občana Evropské unie
a žalovaná se proto měla zabývat možnými překážkami předání stěžovatele podle nařízení
Dublin III. K tomu nedošlo, což způsobuje nepřezkoumatelnost a nezákonnost napadeného
rozhodnutí a v důsledku toho i rozsudku městského soudu.
[5] Žalovaná měla povinnost stěžovatele propustit i proto, že zajištěním stěžovatele došlo
k nepřiměřenému zásahu do rodinného a osobního života jeho a jeho družky. Měla také zkoumat,
zda jsou dány kvalifikované důvody pro správní vyhoštění stěžovatele. Na stěžovatele nebylo
možno pohlížet jako na hrozbu veřejného pořádku, neboť se jednalo o stěžovatelův první pobyt
na území České republiky a proti jejím zákonům se neprovinil. Stěžovatel měl být proto
okamžitě propuštěn. Jelikož se uvedeným městský soud nezabýval, je napadený rozsudek
nepřezkoumatelný i nezákonný.
[6] Podle stěžovatele je napadené rozhodnutí v rozporu s §68 odst. 3 správního řádu,
jelikož žalovaná dostatečně neodůvodnila výrokovou část svého rozhodnutí. Napadené
rozhodnutí nevychází ze spolehlivě zjištěného stavu věci zejména proto, že žalovaná nezohlednila
partnerský vztah stěžovatele s občankou České republiky a její připravenost složit za stěžovatele
finanční záruku ve výši 50 000 Kč a přijmout spolu s ním i jiná mírnější opatření. Tato vada
mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Jelikož se návrhem na složení finanční
záruky dostatečně nezabýval ani městský soud, způsobuje to nepřezkoumatelnost jeho rozsudku.
[7] Stěžovatel zdůraznil, že k jeho zajištění mohla žalovaná přistoupit teprve za předpokladu,
že nemohla účinně uplatnit zvláštní opatření za účelem vycestování. Možnost jejich uložení
v napadeném rozsudku městský soud odmítl, aniž se jejich účelností v daném případě zabýval.
Žalovaná nerespektovala, že zajištění je krajním a mimořádným prostředkem, který lze použít
teprve v případě, že je to nezbytné a existují-li pro jeho uplatnění opravdové důvody a užití
mírnějších opatření by neplnilo účel. V tomto směru stěžovatel poukázal i na nerespektování
zásady proporcionality vyplývající z §2 odst. 3 správního řádu žalovanou a na porušení
základních zásad činnosti správních orgánů, vedle zásady plynoucí z §2 odst. 3 správního řádu
též na porušení zásady zakotvené v §2 odst. 4 téhož zákona. Vzhledem ke skutečnosti,
že zajištěním se zasahuje do ústavně zaručeného práva na osobní svobodu vyplývajícího
z čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), měla žalovaná v napadeném
rozhodnutí posoudit všechny okolnosti, pro něž nelze mírnější instituty využít. Jelikož
se tak nestalo, považuje stěžovatel své zajištění za nezákonné.
[8] Městský soud pochybil i v tom, že rozhodl bez nařízení jednání, aniž stěžovatele vyzval,
aby se vyjádřil, zda s takovým postupem souhlasí. Porušil tím čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
IV.
[9] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
V.
[10] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[11] Kasační stížnost je důvodná.
[12] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou týkající se vady řízení před městským
soudem, spočívající v tom, že rozhodl bez jednání. Stěžovatel poukazoval na §51 odst. 1 s. ř. s.
a zdůraznil, že bez jednání lze rozhodnout buď na základě shodného návrhu účastníků řízení,
nebo tehdy, souhlasí-li účastníci s takovým postupem. Uvedené podle stěžovatele nebylo v dané
věci splněno, jelikož městský soud žádnou výzvu v tomto směru stěžovateli nezaslal.
[13] Stěžovatel však přehlédl, že v případě, kdy správní soud rozhoduje o žalobě
proti rozhodnutí o zajištění cizince, jsou předpoklady rozhodnutí bez jednání upraveny
v §172 odst. 5 zákona o pobytu cizinců. Podle něj správní soud nařídí jednání pouze tehdy,
navrhne-li to účastník řízení nejpozději do 5 dnů od podání žaloby, nebo je-li to nezbytné.
O tom musí být účastník řízení ve správním rozhodnutí poučen.
[14] Nejvyšší správní soud ověřil, že napadené rozhodnutí uvedené poučení obsahuje. Městský
soud proto nepochybil, pokud jednání nenařídil. Nezbytnost takového postupu zjevně neshledal
a účastníci řízení nařízení jednání v zákonné lhůtě 5 dnů od podání žaloby nenavrhli. Přitom
návrh k nařízení jednání může ve smyslu §172 odst. 5 zákona o pobytu cizinců (ve věcech
v něm vyjmenovaných) učinit kterýkoliv z účastníků řízení, nehledě na jeho procesní postavení
v daném řízení.
[15] Řízení před městským soudem z uvedeného důvodu nebylo zatíženou vadou,
která by mohla způsobit nezákonnost napadeného rozsudku [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
Prostá skutečnost, že městský soud v napadeném rozsudku nesprávně uvedl, že ve věci rozhodl
bez jednání, jelikož s takovým postupem vyslovili souhlas oba účastníci řízení, nezákonnost jeho
rozsudku nepůsobí. Předpoklady pro rozhodnutí bez nařízení jednání byly splněny, byť nikoliv
v důsledku souhlasného vyjádření obou účastníků řízení, nýbrž proto, že žádný z nich nařízení
jednání v zákonem stanovené lhůtě nenavrhl.
[16] Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkami, jež stěžovatel uplatnil k možnosti
uložení zvláštních opatření za účelem vycestování podle §123b zákona o pobytu cizinců.
Stěžovatel jak v žalobě, tak i nyní v kasační stížnosti namítal, že žalovaná neposuzovala možné
překážky jeho předání a nezkoumala, zda je alespoň potenciálně možné vzhledem k tomu, že jeho
přítelkyně, u níž stěžovatel bydlel, je občankou České republiky, neprovedl její výslech,
ač jej stěžovatel navrhoval a nevypořádala se ani s návrhem na složení finanční záruky ve výši
50 000 Kč jeho přítelkyní.
[17] Pro výše uvedené vady považoval stěžovatel jak napadené rozhodnutí, tak i rozsudek
městského soudu za nepřezkoumatelný. Nejvyšší správní soud uvážil, že uvedené námitky
jsou opodstatněné a jsou relevantní z hlediska naplnění kasačního důvodu podřaditelného
pod §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
[18] Nejvyšší správní soud z obsahu správního spisu zjistil následující pro věc významné
skutečnosti. Žalovaná se stěžovatelem dne 5. 1. 2016 sepsala protokol o podání vysvětlení (dále
jen „protokol I“) podle §167 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Podání vysvětlení
se uskutečnilo v době od 11.30 hod. do 12.30 hod. Stěžovatel v něm vylíčil svoji verzi
pobytového příběhu. Dále v něm uvedl, že peníze na složení finanční záruky nemá, od září 2015
žije u přítelkyně, občanky České republiky, na adrese, kterou přesně nezná a nepamatuje si ji.
Vztah s touto přítelkyní stěžovatel označil za důvod, pro který hodlá v České republice setrvat
a pro nějž považuje vycestování za zásah do soukromého a rodinného života. Následně téhož
dne vydala žalovaná rozhodnutí o zajištění, které stěžovatel převzal v 18.15 hod. Dne 5. 1. 2016
v 18.35 hod. žalovaná stěžovateli oznámila zahájení správního řízení ve věci správního
vyhoštění a na to sepsala protokol o vyjádření účastníka řízení (dále jen „protokol II“)
podle §18 odst. 1 správního řádu. Toto vyjádření stěžovatel učinil dne 5. 1. 2016 mezi
18.40 hod. - 19.40 hod. Protokol II obsahoval vyjádření stěžovatele ke stejným otázkám, jako
protokol I. Stěžovatel v něm dále upřesnil, že s přítelkyní Soňou bydlí v jejím bytě v Praze - Libni,
název ulice ani číslo domu si nepamatuje, vystupuje na stanici Českomoravská. Zopakoval,
že peníze nemá, ale jeho přítelkyně je připravena složit finanční záruku ve výši 50 000 Kč
a že jeho vztah s přítelkyní je důvodem, pro který by vycestování považoval za zásah
do soukromého a rodinného života. V časovém sledu, jak výše vyloženo, byly jednotlivé
písemnosti zažurnalizovány ve správním spise.
[19] Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že se žalovaná zabývala možností uložení zvláštních
opatření za účelem vycestování podle §123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců a posuzovala,
zda k dosažení sledovaného účelu (předání stěžovatele podle nařízení Dublin III) není jejich
uložení dostačující. Při tomto posouzení však žalovaná vyšla výlučně z obsahu vysvětlení
zachyceného v protokolu I. Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že v napadeném rozhodnutí
(o zajištění), které časově předcházelo vyjádření stěžovatele obsaženému v protokolu II, žalovaná
přesto na tento protokol II odkázala a výslovně uvedla, že „[v] rámci protokolu o vyjádření účastníka
správního řízení cizinec potvrdil informace, že do České republiky přicestoval v měsíci říjnu 2014. Plně dále
potvrdil skutečnosti uvedené v protokolu o podání vysvětlení.“
[20] V době, kdy napadené rozhodnutí žalovaná vyhotovila a stěžovatel potvrdil jeho převzetí
(dne 5. 1. 2016 v 18.15 hod.), však buď nemohl být obsah protokolu II žalované znám (vzhledem
k časovým údajům o vyhotovení jednotlivých písemností – viz bod [18]), pak ovšem na jeho
obsah nemohla v napadeném rozhodnutí odkazovat. Nebo sice znám byl (a potom časové údaje
na listinách ve správním spise neodpovídaly skutečnosti), v takovém případě ale žalovaná
byla povinna vzít v úvahu při posouzení možnosti uložení mírnějších opatření, ne jen některé,
ale všechny v něm uvedené skutečnosti (zejména ty, jež se vztahovaly k finanční záruce a vztahu
stěžovatele s občankou České republiky, popř. i poznatky o tvrzeném místě stěžovatelova
pobytu – viz dále bod [21]). To však žalovaná neučinila a v napadeném rozhodnutí se těmito
okolnostmi vůbec nezabývala.
[21] Nelze si také nepovšimnout, že již dne 4. 1. 2016 (před podáním vysvětlení stěžovatelem)
žalovaná provedla šetření na adrese Sokolovská 254, Praha 9 – Libeň v bytě obývaném tvrzenou
přítelkyní stěžovatele S. F., v němž s ní měl bydlet též stěžovatel. Údaj o přechodném pobytu
stěžovatele na této adrese žalovaná opakovaně uváděla i v dalších písemnostech nacházejících se
ve správním spise pořízených v době předcházející vydání napadeného rozhodnutí (v úředním
záznamu o umístění osoby do policejní cely ze dne 4. 1. 2016, v záznamu k případu omezení
osobní svobody ze dne 4. 1. 2016 a také v konceptu žádosti o poskytnutí informace k osobě opět
ze dne 4. 1. 2016). Z uvedených poznatků o dočasném pobytu stěžovatele (zjištěných žalovanou i
tvrzených stěžovatelem) žalovaná nevyvodila v napadeném rozhodnutí žádné závěry. Přitom
v písemnostech ve správním spise sama žalovaná byt na adrese S. X, P. označovala jako
„současný“, „přechodný“, nebo i „trvalý“ pobyt stěžovatele.
[22] Za situace, kdy se žalovaná v napadeném rozhodnutí odvolávala na obsah protokolu II,
měla zaujmout stanovisko i k vyjádření zástupce stěžovatele v něm obsažené, že „bylo navrhováno,
že účastník řízení, respektive jeho přítelkyně složí finanční záruku a že se účastník řízení bude zdržovat v místě
svého pobytu a bude se policii hlásit v určenou dobu“. Uvedené skutečnosti, jež mohly zakládat
opodstatněnost uložení mírnějších opatření namísto zajištění cizince žalovaná v napadeném
rozhodnutí nezohlednila, přestože ve smyslu §123b zákona o pobytu cizinců byly skutečnostmi
významnými. Úvaha o jejich možném využití totiž měla předcházet závěru o potřebě stěžovatele
zajistit.
[23] Žalovaná se nevypořádala ani s tvrzeními stěžovatele obsaženými v protokolech
I a II o jeho vztahu s občankou České republiky, o tom, že kvůli ní hodlá na území České
republiky setrvat a prohloubit s přítelkyní vztah sňatkem, a že z uvedeného důvodu bude jeho
vycestování představovat zásah do rodinného a soukromého života. Nelze také nezohlednit,
že žalovaná již v době předcházející vydání napadeného rozhodnutí byla s touto tvrzenou
přítelkyní stěžovatele v kontaktu (dodala žalované cestovní doklad stěžovatele) a znala i přesnou
adresu jejího bydliště, kde učinila cizineckou prohlídku za účelem ověření pravdivosti tvrzení
stěžovatele, že s uvedenou ženou na této adrese bydlí. Ani tato zjištění žalovaná v napadeném
rozhodnutí nezmínila, nevyhodnotila a nikterak se jimi nezabývala. Neposoudila tvrzený vztah
stěžovatele s občankou České republiky ani v tom směru, zda nezakládá jeho postavení jako
rodinného příslušníka občana Evropské unie ve smyslu §15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu
cizinců a zda v důsledku uvedeného není dána překážka jeho vycestování a je proto na místě
jej bezprostředně propustit.
[24] Jak vyplývá z usnesení rozšířeného senátu ze dne 23. 11. 2011, čj. 7 As 79/2010 – 150,
jehož závěry jsou plně použitelné i v nyní posuzované věci, byly-li žalované před rozhodnutím
o zajištění známy skutečnosti, které mohly zakládat překážky následného správního vyhoštění,
byla žalovaná povinna se jimi zabývat i v řízení o zajištění cizince. Tomu žalovaná nedostála.
Nechtěla-li žalovaná správní řízení zatížit vadou, bylo její povinností zabývat se všemi
skutečnostmi, které zjistila, které vyšly v řízení najevo a byly jí známy v době, kdy o zajištění
stěžovatele rozhodovala, a měla také vyložit, proč přes tato zjištění nelze ve stěžovatelově případě
uložit mírnější opatření.
[25] Nejvyšší správní soud ve shora uvedeném spatřuje vadu správního řízení spočívající
v tom, že skutková podstata, z níž žalovaná vycházela, je v rozporu se správním spisem,
a pro tuto vadu měl napadené rozhodnutí zrušit již městský soud. Kasační důvod vyplývající
z §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. je naplněn.
[26] Z důvodů právě vyložených považoval Nejvyšší správní soud za předčasné zabývat
se zbylými stižními námitkami, které směřovaly k nedostatečnému a také nesprávnému
vyhodnocení existence vážného nebezpečí útěku jako jednoho z předpokladů zajištění,
ale i proporcionalitou zajištění, která je bezprostředně spjata s posouzením možnosti využití
zvláštních opatření podle §123b zákona o pobytu cizinců.
VI.
[27] S ohledem na shora uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
je důvodná. Proto napadený rozsudek zrušil dle §110 odst. 1 věta první před středníkem s. ř. s.
Vady rozhodnutí žalované však vylučují, aby v řízení před městským soudem bylo možno
postupovat jinak, než zrušením napadeného rozhodnutí. Proto jsou dány podmínky pro postup
dle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s., podle něhož může kasační soud současně se zrušením
rozhodnutí správního soudu rozhodnout i o zrušení rozhodnutí správního orgánu. Nejvyšší
správní soud proto zrušil také rozhodnutí žalované a vrátil jí věc k dalšímu řízení.
V něm je žalovaná vázána právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v tomto
rozsudku [§78 odst. 5 s. ř. s. ve spojení s §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.].
[28] Vzhledem ke skutečnosti, že Nejvyšší správní soud je posledním soudem, který o věci
rozhodl, je povinen dle §110 odst. 3 s. ř. s. rozhodnout jak o nákladech řízení o kasační stížnosti,
tak i o nákladech předcházejícího řízení před městským soudem.
[29] Podle §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., má úspěšný účastník právo na náhradu
důvodně vynaložených nákladů proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V nyní posuzované
věci je procesně úspěšným účastníkem stěžovatel, který byl jak v řízení před krajským soudem,
tak i v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem. Nejvyšší správní soud proto uložil
žalované povinnost zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 12 342 Kč, a to do třiceti
dnů od právní moci tohoto rozsudku.
[30] Uvedené náklady řízení představují náhradu za 3 úkony právní služby ve výši 3100 Kč
za přípravu a převzetí zastoupení, sepis žaloby a doplnění kasační stížnosti podle §7,
§9 odst. 4 písm. d) a §11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif) a za tři paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč související s uvedenými
úkony právní služby (§13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu). Tato částka (10 200 Kč) byla v souladu
s §57 odst. 2 s. ř. s. zvýšena o 21% daň z přidané hodnoty ve výši 2142 Kč, neboť zástupce
žalobce doložil, že je plátcem této daně.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 26. října 2016
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu