ECLI:CZ:NSS:2016:8.AZS.7.2016:33
sp. zn. 8 Azs 7/2016 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobce: Š. M., zast.
Mgr. Tomaszem Heczkem, advokátem se sídlem Holandská 1, Brno, proti žalované: Policie
České republiky, Krajské ředitelství policie Plzeňského kraje, se sídlem Nádražní 2,
Plzeň, proti rozhodnutí žalované ze dne 6. 11. 2015, čj. KRPP-132055-64/ČJ-2015-030022,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 12. 2015,
čj. 17 A 97/2015 – 47,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I.
[1] Dne 13. 8. 2015 žalobce kontrolovala hlídka Policie České republiky. Bylo zjištěno,
že na území České republiky pobývá bez cestovního dokladu a víza, ač k tomu nebyl oprávněn,
proto s ním žalovaná dne 14. 8. 2015 zahájila řízení o správním vyhoštění podle §119 odst. 1
písm. c) bodů 1. a 2. zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“).
[2] Žalobce k věci mj. uvedl, že na území Evropské unie vstoupil na hranici Srbska
s Maďarskem, a to mimo hraniční přechod za pomoci převaděče. Do České republiky přijel
ukrytý v nákladním vozidle. Byl si vědom toho, že v rozporu se zákonem přicestoval
bez cestovního dokladu a víza, k legalizaci svého pobytu však nepodnikl žádné kroky.
Do Somálska se vrátit neplánuje. Nedisponuje téměř žádnými finančními prostředky a nemá
se kde ubytovat.
[3] Žalovaná rozhodla o zajištění žalobce podle §124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu
cizinců, tj. z důvodu nebezpečí, že by mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním
vyhoštění (rozhodnutí ze dne 14. 8. 2015, čj. KRPP-132055-18/ČJ-2015-030022). Dobu zajištění
nejprve stanovila na 30 dnů a později ji dvakrát prodloužila. Poprvé o 60 dnů, podruhé
rozhodnutím specifikovaným v záhlaví tohoto rozsudku o dalších 90 dnů, tj. celkem na 180 dnů
od okamžiku omezení svobody. V mezidobí uložila žalobci správní vyhoštění a stanovila dobu,
po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, v délce jednoho roku
(rozhodnutí ze dne 31. 8. 2015, čj. KRPP-132055-35/ČJ-2015-030022).
[4] Rozhodnutí o zajištění i o prodloužení zajištění byla odůvodněna v podstatě shodně.
Žalovaná popsala naplnění podmínek §124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců a vyjádřila se také
k předpokladu správního vyhoštění, který vyhodnotila jako reálný. Ministerstvo vnitra vydalo
kladné stanovisko k vycestování a jedinou překážku tak představuje dosavadní nemožnost ověřit
totožnost žalobce a zajistit vydání náhradního cestovního dokladu. Dobu zajištění stanovila
s ohledem na složitost přípravy správního vyhoštění. Musí žádat Ředitelství služby cizinecké
policie o přípravu výkonu správního vyhoštění a to následně Zastupitelský úřad Somálska
o náhradní cestovní doklad žalobce, bez kterého nelze správní vyhoštění realizovat. Vzhledem
k tomu, že zastupitelský úřad v původně stanovené době náhradní cestovní doklad nevydal,
bylo zajištění prodlouženo nejprve o 60 a následně o dalších 90 dnů.
II.
[5] Žalobce podal proti rozhodnutí žalované žalobu ke Krajskému soudu v Plzni,
který žalobu zamítl rozsudkem ze dne 15. 12. 2015, čj. 17 A 97/2015 – 47. Krajský soud poukázal
na konkrétní pasáže rozhodnutí žalované, ze kterých vyplývá, že předběžně posoudila,
zda je správní vyhoštění alespoň potenciálně možné. Upozornil, že v souladu s judikaturou
Nejvyššího správního soudu opřela svůj úsudek o stanovisko Ministerstva vnitra, odboru azylové
a migrační politiky. Dále uvedl, že nemůže předjímat, zda se podaří ověřit totožnost žalobce
a zajistit vydání náhradního cestovního dokladu, nicméně nelze ani a priori tvrdit, že vycestování
žalobce je nemožné, když zde existuje reálný předpoklad pro vyhoštění.
[6] Krajský soud se podrobně zabýval tím, zda žalovaná podnikala dostatečné kroky
ke zjištění totožnosti žalobce a opatření náhradního cestovního dokladu a zda je zajištění žalobce
dostatečně odůvodněno. Na podkladech ve správním spise a odůvodnění napadeného
rozhodnutí demonstroval, že žalovaná v průběhu řízení činila úkony, které měly vést k odstranění
jediné překážky správního vyhoštění, tj. k ověření totožnosti žalobce a následnému vystavení
cestovního dokladu. Vzhledem k tomu, že dle vyjádření Ředitelství služby cizinecké policie
ověřování totožnosti žalobce a další úkony směřující k realizaci vyhoštění nadále probíhaly,
správní vyhoštění bylo v době rozhodování potenciálně možné. Žalovaná také posoudila,
zda lze překážku odstranit v případě prodloužení o dalších 90 dnů. Byl to žalobce, kdo v rozporu
se svými povinnostmi přicestoval do České republiky bez cestovního dokladu. Tato skutečnost
je důvodem složitého ověřování jeho totožnosti a nelze tak připustit, aby se jí úspěšně dovolával
a získával tím pro sebe výhodnější postavení. Nikdo totiž nesmí těžit z protiprávního stavu,
který vyvolal (viz §6 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „občanský
zákoník“).
[7] Konečně se vyjádřil k námitce, že nebyl najisto postaven věk žalobce. Ve správním
spise ověřil, že datum narození X je uvedeno na všech rozhodnutích žalované, úředních
záznamech i protokole o vyjádření. Všechny listiny byly žalobci přetlumočeny a on nikdy
nenamítal, že datum je nesprávné, nadto je uvedl ve formuláři pro vystavení cestovního dokladu.
Krajský soud proto uzavřel, že žalovaná neměla důvod o něm pochybovat.
III.
[8] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost.
Namítl nesprávné posouzení právních otázek krajským soudem, vady řízení způsobené
žalovanou v důsledku nedostatečně zjištěného skutkového stavu, a konečně nepřezkoumatelnost
napadeného rozsudku [§103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)].
[9] Zajištění, respektive prodloužení zajištění bylo podle stěžovatele nezákonné s ohledem
na jeho věk. Nikdy totiž neuvedl, že se narodil X, a toto datum mu bylo pouze formálně
přiděleno na počátku řízení, o čemž svědčí fakt, že stejné datum narození bylo uvedeno i u jiného
zajištěného cizince. Žalovaná se touto otázkou nezabývala a on se postupu nemohl bránit,
neboť v řízení bylo tlumočeno do arabštiny, kterou neovládá. Pokud správní orgán nemohl
vyloučit, že je stěžovateli méně než 18 let, nemohl ani rozhodnout o prodloužení zajištění
nad 90 dnů (§125 odst. 1, věta druhá, zákona o pobytu cizinců).
[10] Dále namítl, že žalovaná dostatečně neposuzovala reálný předpoklad vyhoštění,
což je v rozporu s čl. 15 směrnice č. 2008/115/ES, o společných normách a postupech
v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí
(dále jen „návratová směrnice“), a požadavky Evropského soudu pro lidská práva i Nejvyššího
správního soudu. Související výtky směřují jednak do postupu žalované a Ředitelství služby
cizinecké policie, jednak zpochybňují dostatečnost odůvodnění jejího rozhodnutí.
[11] Žalovaná dle názoru stěžovatele nečinila kroky potřebné k odstranění překážky vyhoštění.
Dotaz učiněný na Ředitelství služby cizinecké policie byl pouze formální a dostatečně
se nezabývala existencí reálného předpokladu vyhoštění. Napadené rozhodnutí proto není řádně
odůvodněno, a to jak v části týkající se reálného předpokladu vyhoštění, tak stanovené doby
zajištění. V této souvislosti stěžovatel odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
19. 10. 2011, čj. 1 As 93/2011 – 79. Zmínil také, že pečlivé odůvodnění bylo namístě tím spíše,
že v prvních devíti měsících roku 2015 bylo vydáno šest rozhodnutí o správním vyhoštění
do Somálska, žádné však nebylo realizováno (viz statistiky Ředitelství služby cizinecké policie
předložené krajskému soudu).
[12] Stěžovatel považoval za nesprávný odkaz krajského soudu na §6 občanského zákoníku,
který se dle jeho názoru použije pouze na soukromoprávní, nikoli veřejnoprávní vztahy.
Rozhodující orgány se nezabývaly otázkou, proč je stěžovatel bez cestovního dokladu a zda mu
to lze klást k tíži. Nadto nezpochybňoval, že jej bylo možné zajistit, ale přiměřenost zásahu
do osobní svobody a její odůvodnění.
IV.
[13] Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. Odkázal na své
vyjádření k žalobě, jehož kopii přiložil.
V.
[14] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.). Kasační stížnost není důvodná.
[15] Nejvyšší správní soud se zabýval skutkově i právně obdobnou věcí v nedávném rozsudku
ze dne 16. 2. 2016, čj. 9 Azs 10/2016 - 23. Rovněž v uvedené věci byl zajištěnou osobou občan
Somálské federativní republiky bez dokladů totožnosti, se shodným datem narození, zadržený
téhož dne na stejném místě v ČR. Oba cizince zastupuje v řízení o kasační stížnosti stejný právní
zástupce, kasační námitky proti rozsudku krajského soudu jsou obdobné. Nejvyšší správní soud
neshledal důvodu odchýlit se od svého předchozího rozhodnutí a v podrobnostech odkazuje
též na jeho podrobné odůvodnění.
[16] Námitku vady správního řízení spočívající v tlumočení do jazyka, kterému stěžovatel
nerozuměl (arabštiny), vypořádal již krajský soud a stěžovatel s jeho závěry v kasační
stížnosti nepolemizoval. Pouze pro úplnost tedy opakuje, že ze správního spisu není zřejmé,
že by stěžovatel namítal nebo naznačoval, že tlumočníkovi nerozumí, a pochybnost
o tom nevznikla ani jiným způsobem. Z protokolu o vyjádření stěžovatele ze dne 14. 8. 2015
(č. l. 25 – 28 správního spisu) naopak vyplývá, že stěžovatel na veškeré otázky adekvátně
odpovídal, což by nebylo možné, pokud by neuměl arabsky.
[17] Bylo proto možné vycházet ze skutečnosti, že stěžovatel datum narození X v průběhu
správního řízení nerozporoval, ač k tomu měl příležitost. Podstatné listiny mu byly ve správním
řízení přetlumočeny, v jejich záhlaví byl identifikován datem narození X. Nadto na mnoha
místech podpisem stvrdil, že obsahu listin porozuměl a nemá k němu připomínky (viz např.
oznámení o zahájení správního řízení, č. l. 19 – 20 správního spisu, informaci cizinci zajištěnému
do zařízení pro zajištění cizinců, č. l. 48, rozhodnutí o správním vyhoštění, č. l. 74 – 80), tento
údaj uvedl také v žádosti o vydání cestovního dokladu, určené Somálskému velvyslanectví
v Moskvě (č. l. 16). Nejvyšší správní soud proto přisvědčil názoru krajského soudu, že žalovaná
neměla relevantní důvod pochybovat o stáří stěžovatele.
[18] Dle zjištěného data narození bylo stěžovateli v době vydání rozhodnutí více než 18 let
a v průběhu řízení nevyšly najevo skutečnosti, pro které by žalovaná měla důvod o tomto závěru
pochybovat. Sama takové důvody evidentně neshledala (v úvahu by přicházela např. situace,
kdy by stěžovatelův vzhled zjevně odpovídal dětskému věku) a důvod k tomu nepřinesl
ani stěžovatel, přestože za popsaných okolností představovala jeho sdělení primární zdroj
informací.
[19] Na uvedeném závěru nic nemění ani skutečnost, že dle protokolu o vyjádření účastníka
správního řízení ze dne 14. 8. 2015 stěžovatel uvedl, že se narodil X (č. l. 26 správního spisu).
Nejvyšší správní soud si je vědom toho, že o datu narození stěžovatele existují
určité pochybnosti, ty ale mohou být odstraněny pouze ověřením jeho totožnosti, což doposud
nebylo možné. Žalovaná logicky vycházela z data, které stěžovatel několikrát výslovně
či mlčky potvrdil, tedy z X. Především však skutečnost, že na jednom místě uvedl datum narození
X, nemohla vést k pochybnostem, zda je mu více než 18 let.
[20] Nejvyšší správní soud již v minulosti konstatoval, že správní orgány musí
při rozhodování o zajištění cizince zvážit, zda je výkon správního vyhoštění
alespoň potenciálně možný (srovnej rozsudek ze dne 15. 4. 2009, čj. 1 As 12/2009 – 61,
publ. pod č. 1850/2009 Sb. NSS, a v podrobnostech též usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 23. 11. 2011, čj. 7 As 79/2010 – 150, publ. pod č. 2524/2012 Sb. NSS,
a tam citovanou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva).
[21] V projednávané věci je sporné, zda bylo vyhoštění stěžovatele reálné s ohledem
na skutečnost, že se do doby vydání napadeného rozhodnutí nepodařilo ověřit jeho
totožnost a získat náhradní cestovní doklad. Vzhledem k tomu, že stěžovatel neprokázal
svoji totožnost, žalovaná provedla lustraci v systému CIS, registru pátrání po osobách,
Schengenském IS II – osoby, Schengenském IS II – vydané doklady, CIS – osoby,
AFIS C Daktyloskopované osoby – cizinecký režim a databázi daktyloskopických karet
podle dvou prstů. Výsledky byly negativní, proto požádala o zjištění totožnosti Ředitelství
služby cizinecké policie a jeho prostřednictvím kontaktovala Velvyslanectví Somálska v Moskvě.
V souvislosti s tím také stěžovateli předložila formulář pro vydání náhradního cestovního
dokladu. Z rozhodnutí o zajištění a o jeho prodloužení je zřejmé, že žalovaná stanovila
jeho dobu s ohledem na to, že pro realizaci vyhoštění bylo stěžovateli třeba obstarat
náhradní cestovní doklad. Zastupitelský úřad v prvních 30 dnech zajištění žádost nevyřídil,
proto žalovaná prodloužila zajištění o 60 dnů. Zohlednila při tom své dřívější zkušenosti,
dle kterých vydání náhradního cestovního dokladu somálským občanům trvá přibližně
dva měsíce. Doklad však nebyl vystaven ani v této době, proto zajištění prodloužila znovu,
a to o 90 dnů s tím, že ihned po vystavení náhradního cestovního dokladu bude vyhoštění
realizováno.
[22] Za popsaných okolností žalovaná oprávněně předpokládala, že k vystavení dokladu
dojde. Pouze ze skutečnosti, že proces u zastupitelského úřadu trval déle, než je průměrné,
nelze uzavřít, že jeho dokončení nebylo reálné. V době vydání napadeného rozhodnutí
zastupitelský úřad zpracovával žádost necelé tři měsíce, což odpovídá přibližné době vyřízení
dle předchozích zkušeností žalované. Postup žalované byl v intencích čl. 15 návratové směrnice.
Uvedené současně svědčí o tom, že celkovou dobu zajištění lze považovat za přiměřenou
nutným úkonům v rámci přípravy vyhoštění, žalovaná proto nevybočila z mezí svého správního
uvážení.
[23] Samotné rozhodnutí o prodloužení zajištění považuje Nejvyšší správní soud
za dostatečně odůvodněné a vyhovující požadavkům vysloveným v rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 19. 10. 2011, čj. 1 As 93/2011 – 79. Žalovaná v odůvodnění napadeného
rozhodnutí popsala dosavadní průběh řízení, zmínila i výše uvedenou žádost o zjištění totožnosti
stěžovatele a jakým způsobem ověřovala její vyřízení. Zabývala se naplněním důvodů
pro zajištění včetně toho, zda je vyhoštění stěžovatele reálné. Zdůraznila, že jedinou překážku
představuje dosavadní nemožnost ověřit totožnost stěžovatele a vystavit náhradní cestovní
doklad (str. 5 odst. 6). V části týkající se stanovené doby zajištění popsala, v čem spočívala
složitost přípravy vyhoštění.
[24] Nejvyšší správní soud ověřil k námitce stěžovatele, že žalovaná na str. 5 v bodě 4)
skutečně uvedla, že ověřování totožnosti stěžovatele probíhá prostřednictvím zastupitelského
úřadu v Iráku, a krajský soud na straně 12 zmínil, že tento zastupitelský úřad je v Afghánistánu.
Oba však na jiných místech svých rozhodnutí zmínily Somálské velvyslanectví v Moskvě
a ze správního spisu vyplývá, že Policie České republiky spolupracovala právě s ním. Nejvyšší
správní soud proto nemá pochyb o tom, že se jedná o pouhé zřejmé nesprávnosti, které nemohly
mít vliv na zákonnost rozhodnutí.
[25] Případným rovněž nebyl odkaz na zásady zakotvené v občanském zákoníku. Vzhledem
k tomu, že jej však krajský soud uvedl obiter dictum, tedy nad rámec rozhodovacích důvodů,
pro zákonnost napadeného rozsudku nemohl být podstatný.
[26] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil žádné z kasačních námitek, proto kasační stížnost
podle §110 odst. 1, věty poslední, s. ř. s. zamítl. O návrhu na vydání předběžného opatření
nerozhodoval, neboť bezprostředně po shromáždění podkladů rozhodl ve věci samé.
[27] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1, větu první, s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto dle uvedených ustanovení nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, která by jinak měla právo na náhradu nákladů řízení,
nevznikly v řízení náklady nad rámec její běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 23. února 2016
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu