ECLI:CZ:NSS:2016:9.AFS.148.2015:31
sp. zn. 9 Afs 148/2015 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Barbary
Pořízkové a soudců JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., a JUDr. Radana Malíka v právní věci žalobkyně:
V. K., zast. JUDr. Jiřím Císařem, advokátem se sídlem Hrnčířská 55/14, Ústí nad Labem, proti
žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, proti rozhodnutí
Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 29. 11. 2012, č. j. 12967/12-1400-505479, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne
3. 6. 2015, č. j. 15 Af 46/2013 – 48,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 6. 2015, č. j. 15 Af 46/2013 – 48,
se zru š u j e.
II. Rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 29. 11. 2012, č. j. 12967/12-
1400-505479, se zru š u je .
III. Platební výměr Finančního úřadu v Litoměřicích ze dne 29. 5. 2012,
č. j. 88531/12/196962506459, se zru š u j e.
IV. Žalovaný je po v i ne n zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení o žalobě
a kasační stížnosti v celkové výši 25 456 Kč, k rukám jejího zástupce JUDr. Jiřího Císaře,
advokáta se sídlem Hrnčířská 55/14, Ústí nad Labem, do 30 dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Podanou kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhá zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“), kterým byla
zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem (dále jen „finanční
ředitelství“) specifikovanému v záhlaví. Napadeným rozhodnutím finanční ředitelství změnilo
k odvolání stěžovatelky platební výměr Finančního úřadu v Litoměřicích (dále jen „správce
daně“) ze dne 29. 5. 2012, č. j. 88531/12/196962506459, jímž byla stěžovatelce vyměřena daň
z převodu nemovitostí ve výši 52 500 Kč. Změna spočívala pouze v tom, že ve výroku platebního
výměru byla ustanovení §98 a §145 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „daňový řád“) nově nahrazena §92 a slova „podle pomůcek“ byla nově
nahrazena slovem „dokazováním“.
[2] Finanční ředitelství bylo s účinností od 1. 1. 2013 dle §19 odst. 1 zákona č. 456/2011 Sb.,
o Finanční správě České republiky, zrušeno a jeho právním nástupcem se ve smyslu §7 písm. a)
zákona č. 456/2011 Sb., ve spojení s §69 č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), stalo Odvolací finanční ředitelství, s nímž bylo v řízení
jako s žalovaným pokračováno.
[3] Daň byla stěžovatelce vyměřena poté, co sama daňové přiznání nepodala, s ohledem
na její názor, že není poplatníkem daně z převodu nemovitostí. Proti ní a jejímu manželovi byla
vedena exekuce. Soudní exekutor vydal exekuční příkaz k prodeji budovy a pozemku v jejich
vlastnictví v katastrálním území a obci Litoměřice. Následně exekutor vydal, po domluvě
s oprávněným, dne 21. 1. 2011 souhlas s volným prodejem nemovitostí. Dne 8. 3. 2011 uzavřela
stěžovatelka spolu se svým manželem v postavení prodávajících kupní smlouvu s kupujícími, kdy
předmětem kupní smlouvy byl převod vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Účinky
vkladu práva do katastru nemovitostí vznikly dnem 9. 3. 2011. V kupní smlouvě byla sjednána
kupní cena ve výši 3 500 000 Kč, která byla dle čl. 3.2 kupní smlouvy zaplacena na účet soudního
exekutora. Správce daně a finanční ředitelství dovodili, že k převodu nemovitostí došlo
na základě kupní smlouvy, byť se souhlasem soudního exekutora, a proto nebyly naplněny
podmínky dle §8 odst. 1 písm. b) zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani
z převodu nemovitostí, ve znění účinném do 31. 12. 2011 (dále jen "zákon o trojdani“).
V důsledku toho jsou poplatníky nikoliv nabyvatelé, nýbrž převodci, tedy stěžovatelka a její
manžel.
[4] Krajský soud podané žalobě nevyhověl. Vyšel z toho, že ke změně vlastnictví
k nemovitostem došlo na základě kupní smlouvy ze dne 8. 3. 2011 a tudíž poplatníkem daně
z převodu nemovitostí byli podle §8 odst. 1 písm. a) zákona o trojdani převodci. K tomu, aby
se aplikoval §8 odst. 1 písm. b) by bylo nezbytné, aby k převodu vlastnických práv došlo skrze
nucený výkon rozhodnutí, kdy by prodej obstaral soudní exekutor podle zákona č. 120/2001 Sb.,
o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění
do 31. 12. 2012 (dále jen „exekuční řád“). K převodu sice došlo pod tlakem nařízené exekuce,
ale právním titulem byla daná kupní smlouva. Šlo tedy o derivativní nabytí vlastnického práva
na základě svobodného projevu vůle stěžovatelky a jejího manžela. Mohli se rozhodnout,
zda nechají nemovitost prodat v rámci nuceného výkonu rozhodnutí, nebo zda uzavřou kupní
smlouvu. Mohli tak sami rozhodnout, kdo bude novým vlastníkem, a mohli ovlivnit výši kupní
ceny. Nic jim navíc nebránilo, aby se ve smlouvě dohodli, že daň za ně uhradí nabyvatelé. Smysl
zajištění faktického uhrazení daňové povinnosti je zajištěn institutem ručení ze strany nabyvatelů
zakotveným v §8 odst. 1 písm. a) zákona o trojdani.
II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalovaného
[5] Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost z důvodu podle
§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy proto, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázku
v předchozím řízení.
[6] Ze slovního spojení „při výkonu rozhodnutí nebo exekuci“ obsaženého v §8 odst. 1
písm. b) zákona o trojdani je evidentní, že zákonodárce jako kritérium pro odlišnou úpravu osoby
poplatníka daně nestanovuje právní formu převodu či přechodu. Soudní exekutor dal souhlas
s uzavřením kupní smlouvy jen proto, že kupní cena byla zaplacena na jeho účet. Právní názor
soudu, že je rozhodující forma převodu, nemá oporu v zákoně. Posouzení, zda je či není plněno
při exekuci, je odvislé od toho, v čí prospěch je hrazeno. Obdobně pokud povinný uhradí
dlužnou částku na základě výzvy exekutora k dobrovolnému splnění na účet exekutora, jedná
se také o plnění při exekuci, byť jde o plnění dobrovolné. Pokud by byl správný závěr krajského
soudu, pak by exekutoři přímé prodeje nepovolovali, neboť by v takovém případě dluh
nevymohli a neměli by právo na plnou výši odměny. Tudíž plnění povinného k rukám exekutora
je vždy plněním při exekuci. Zvolená právní forma snížila náklady exekuce a pravděpodobně
zvýšila její výnos, neboť je obecně známým faktem, že při nucené dražbě nebývá dosahováno
takových výsledků, jako při přímém prodeji.
[7] To však nemá vést k odlišnému daňovému režimu. Primárním důvodem odlišného
režimu při exekuci byl zjevně fiskální prospěch a zjednodušení daňového řízení. Pokud
je povinný v exekuci zbavován veškerého majetku, logicky nebude mít na úhradu daňové
povinnosti finanční prostředky. Ačkoliv při dobrovolném převodu by byl nabyvatel ručitelem,
uplatnění práv vůči ručiteli nese zcela zbytečné administrativní i finanční náklady. Navíc
vymáhání daně po převodci, pokud není vůbec vyloučeno, přináší i závažné sociální důsledky
zpětně dopadající na stát. Smyslem zákonné úpravy bylo nepochybně zachovat jednak
příjmy státního rozpočtu a současně nepřitěžovat povinnému v exekuci dalším nákladem, který
by ho mohl uvrhnout do hmotné nouze.
[8] Ze všech shora uvedených důvodů navrhla, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského
soudu zrušil společně s rozhodnutím žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[9] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti sdělil, že se plně ztotožňuje se závěry krajského
soudu. On sám dospěl v napadeném rozhodnutí k závěru, že jde-li o nabytí v exekuci, musí jít
o některý ze způsobů provedení exekuce upravený v exekučním řádu. K převodu takovým
způsobem však nedošlo. V podrobnostech odkázal na své rozhodnutí. Navrhl proto zamítnutí
kasační stížnosti.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatuje,
že kasační stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná,
a stěžovatelka je zastoupena advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Poté přezkoumal napadený
rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109
odst. 3 a 4 s. ř. s.), ověřil při tom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost
je důvodná.
[11] Mezi účastníky je sporná pouze otázka výkladu §8 odst. 1 písm. a) a b) zákona o trojdani.
Ustanovení §8 odst. 1 v rozhodné době znělo: „(1) Poplatníkem daně z převodu nemovitostí je a)
převodce (prodávající); nabyvatel je v tomto případě ručitelem, b) nabyvatel, jde-li o nabytí nemovitosti při výkonu
rozhodnutí nebo exekuci podle zvláštního právního předpisu, vyvlastnění, vydržení, v insolvenčním řízení
po rozhodnutí o úpadku nebo ve veřejné dražbě anebo o nabytí nemovitosti na základě smlouvy o zajišťovacím
převodu práva, v souvislosti s postoupením pohledávky, při zrušení právnické osoby bez likvidace nebo při
rozdělení likvidačního zůstatku při zrušení právnické osoby s likvidací, c) převodce i nabyvatel, jde-li o výměnu
nemovitostí; převodce i nabyvatel jsou v tomto případě povinni platit daň společně a nerozdílně.“
[12] Obecné pravidlo tedy bylo stanoveno v odst. 1 písm. a), které za poplatníka označovalo
převodce. K tomu, aby byl poplatníkem nabyvatel, musela být splněna některá z výjimek
uvedených v odst. 1 písm. b), popřípadě u výměny nemovitostí byly poplatníky oba.
V posuzované věci je sporné naplnění podmínky „nabytí nemovitosti při exekuci podle zvláštního
právního předpisu“.
[13] Zvláštním právním předpisem je třeba rozumět zejména exekuční řád, což vyplývá
i z poznámky pod čarou, ale může se jednat například i o exekuci podle daňového řádu nebo
podle zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu. V posuzované věci se jednalo o exekuci podle
exekučního řádu. Ten pojem „exekuce“ výslovně nedefinuje. Tento pojem byl spojován
s nařízením exekuce soudem a s tím souvisejícím udělením pověření soudnímu exekutorovi, když
podle §35 odst. 2 exekučního řádu platilo: „(2) Exekuční řízení je zahájeno dnem, kdy návrh na nařízení
exekuce došel exekutorovi. Exekutor však může začít provádět exekuci až tehdy, udělí-li mu exekuční soud
pověření k jejímu provedení.“ Dále pak podle §44 odst. 3 exekučního řádu platilo: „(3) Soud usnesením
nařídí exekuci a jejím provedením pověří exekutora do 15 dnů, jestliže jsou splněny všechny zákonem stanovené
předpoklady pro nařízení exekuce, jinak návrh zamítne. Soud nařídí exekuci, aniž by stanovil, jakým způsobem
má být exekuce provedena.“
[14] Doručením usnesení o nařízení exekuce také nastávaly účinky generálního inhibitoria
podle §44a odst. 1 exekučního řádu („Po doručení usnesení nesmí povinný nakládat se svým majetkem
včetně nemovitostí a majetku patřícího do společného jmění manželů, vyjma …“), jehož porušení je podle
téhož ustanovení sankcionováno relativní neplatností takového úkonu (jednání). Jedna z výjimek
z generálního inhibitoria je obsažena v §44a odst. 4 exekučního řádu, který v rozhodné době
zněl: „(4) S písemným souhlasem exekutora, oprávněného a všech přihlášených věřitelů může povinný k úhradě
vymáhané pohledávky, jejího příslušenství, nákladů exekuce či nákladů oprávněného zpeněžit majetek nebo
jednotlivé majetkové hodnoty, nejsou-li postiženy jinou exekucí, nejméně však za obvyklou cenu zjištěnou
na základě znaleckého posudku splatnou při podpisu smlouvy k rukám exekutora.“ Toto ustanovení bylo
do exekučního řádu vloženo novelou exekučního řádu č. 286/2009 Sb. Důvodová zpráva
k uvedenému ustanovení mj. uváděla: „Novinkou je možnost prodeje přesně vymezené věci nebo části
majetku povinným tzv. z volné ruky, souhlasí-li s tímto postupem oprávněný, přihlášení věřitelé a exekutor a je-li
zaručeno, že věc bude takto prodána minimálně za cenu obvyklou. Jde o institut, který si klade za cíl přispět
k hladšímu a méně konfliktnímu průběhu exekuce, kdy dlužník poté, co se dozví o blokačních omezeních
ke svému majetku, je sám aktivně motivován k prodeji části svého majetku, čímž zabrání, aby exekutor zpeněžil
části jeho majetku podle své volby.“
[15] Ustanovení §58 exekučního řádu a následující upravuje způsoby provedení exekuce, mezi
které patří i prodej nemovitostí, který je dále upraven v §66 a následujících exekučního řádu.
Podle §69 téhož předpisu se přiměřeně užijí ustanovení občanského soudního řádu upravující
výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí.
[16] Ze shora provedené rekapitulace právní úpravy je zřejmé, že na jednu stranu tzv. prodej
z volné ruky podle §44a odst. 4 exekučního řádu není způsobem provedení exekuce, na druhou
stranu jde o postup v probíhající exekuci (až po nařízení exekuce soudem) a exekučním řádem
je regulován a to pod sankcí relativní neplatnosti. Smluvní strany tedy v takovém případě
nepožívají plné smluvní volnosti. Nemohou sjednat nižší cenu, než je cena zjištěná znaleckým
posudkem. Plnění z prodeje se nedostává do rukou prodávajícího, ale do rukou exekutora, který
s ním nakládá, jako by šlo o výtěžek z dražby, včetně případného provedení rozvrhu a vrácení
přeplatku povinnému (viz Kasíková, M. a kol., Exekuční řád. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H.
Beck, 2013 str. 274). Prodej navíc musí být prováděn k úhradě vymáhané pohledávky, jejího
příslušenství, nákladů exekuce či nákladů oprávněného. Odlišnosti od situace, kdy exekutor
nemovitost prodá v dražbě tak nejsou v mnoha ohledech nijak zásadní. O tom, že exekuce
probíhá, a tudíž jsou s prodejem spojena omezení, je nabyvatel informován již z listu vlastnictví,
do kterého je informace o nařízení exekuce zapisována [viz §9 odst. 1 písm. c) zákona
č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem a §25 odst. 1
písm. a) zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon)]
[17] Prodej majetku podle §44a odst. 4 exekučního řádu je tedy prováděn v exekuci, ačkoliv
nejde o způsob provedení exekuce. To samé ostatně platí i pro dobrovolné plnění povinného
exekutorovi, ačkoliv ani o něm nikdo nepochybuje, že je prováděno v exekuci (viz v tomto směru
§46 odst. 4 exekučního řádu).
[18] Tento závěr podporuje i účelová metoda výkladu právní normy. Výjimky z obecného
pravidla uvedené v §8 odst. 1 písm. b) zákona o trojdani byly relativně různorodé, ale lze
vypozorovat jejich dva okruhy situací, které zákonodárce k jejich přijetí vedly. Jedním jsou
situace, kdy není spravedlivé požadovat uhrazení daně po původním vlastníkovi, neboť pozbývá
vlastnictví proti své vůli a z nabytí vlastnictví profituje nabyvatel (zejména vydržení a vyvlastnění).
Druhým okruhem jsou situace, kdy lze z obecné zkušenosti předpokládat, že uhrazení daně
ze strany převodce bude problematické, neboť na něj nebude mít často finanční prostředky
(zejména insolvenční řízení po rozhodnutí o úpadku, ale i výkon rozhodnutí, exekuce či veřejná
dražba) nebo to vůbec nebude možné (v případě zrušení právnické osoby), a je proto vhodnější,
aby poplatníkem byl nabyvatel. Tomu svědčí například i důvodová zpráva k zákonu č. 27/2000 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o veřejných dražbách, který
novelizoval též §8 odst. 1 písm. b) zákona o trojdani rozšířením výčtu výjimek o nabytí
ve veřejné dražbě, k čemuž tato zpráva uváděla: „V zájmu řádného plnění daňových a poplatkových
povinností je navrhována změna zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu
nemovitostí; vychází se přitom z obdobné filozofie, jako v zákoně o konkursu a vyrovnání. Pokud by byl
poplatníkem daně z přechodu vlastnictví dosavadní vlastník vydražené věci, docházelo by často k situaci,
kdy by daňové povinnosti nebyly plněny. Navrhuje se tedy, aby poplatníkem daně byl zásadně nabyvatel - tedy
vydražitel.“
[19] Je sice pravdou, jak uvedl krajský soud, že vymahatelnost daně je v případě poplatníků
podle §8 odst. 1 písm. a) zákona o trojdani, tedy převodců, zajišťována též ručením za zaplacení
daně ze strany nabyvatele. Nicméně v případech uvedených v písm. b), kde lze předpokládat
finanční problémy na straně převodců, se zjevně předpokládá, že by zpravidla nemělo vůbec
smysl se snažit vymoci nejprve zaplacení daně po převodci. V této souvislosti nelze přehlédnout,
že podmínkou uplatnění ručení je zpravidla neúspěšné vymáhání daňové povinnosti
na poplatníkovi je (viz §171 odst. 3 daňového řádu), a navíc ručení za daň z převodu nemovitosti
se nevztahuje na příslušenství daně (viz též pokyn GFŘ-D-18 k ručení v daňovém řízení).
[20] Kritériem pro stanovení výjimek také nebylo to, zda šlo o derivativní převod nebo
originární nabytí vlastnického práva, jak dovozoval krajský soud. Ve výčtu výjimek jsou sice
zahrnuty i originární způsoby nabytí vlastnického práva, jako je například vyvlastnění, vydržení
nebo nabytí v dražbě, ale jsou zde i jednoznačně derivativní způsoby nabytí vlastnického práva,
jako je zejména nabytí nemovitosti na základě smlouvy o zajišťovacím převodu práva, ale i prodej
věcí mimo dražbu v insolvenčním řízení podle §289 zákona č. 186/2006 Sb., o úpadku
a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). Takové dělení také nedává z pohledu daňového
žádnou logiku, neboť například i u dražby by bylo možné se nejprve pokoušet o zaplacení daně
převodcem a nabyvatel by mohl být ručitelem, ale rozhodujícím kritériem je právě předpoklad
horší vymahatelnosti daňové povinnosti po převodci.
[21] Pokud je vůči určité osobě vedena exekuce, pak pro úsudek o solventnosti této osoby,
jako poplatníka daně, je zcela irelevantní, zda k prodeji nemovitosti došlo na základě kupní
smlouvy za podmínek §44a odst. 4 exekučního řádu nebo prodejem nemovitosti jako způsobem
provedení exekuce podle §58 a následujících exekučního řádu. V obou případech bývá
pravidlem, že osoba v exekuci má finanční potíže, a výtěžek z prodeje se k původnímu
vlastníkovi nedostane. I účelová metoda výkladu právní normy proto vede k závěru, že by v obou
těchto případech by měl být poplatníkem nabyvatel a nikoliv převodce.
[22] Správní orgány i krajský soud tedy pochybily, pokud za poplatníka daně považovaly
stěžovatelku, neboť v dané věci osobou poplatníka byl nabyvatel podle §8 odst. 1 písm. b)
zákona o trojdani a nikoliv převodce podle §8 odst. 1 písm. a) téhož předpisu. Není podstatné,
že si smluvní strany v bodu 5.6. kupní smlouvy sjednaly, že daň z převodu nemovitostí uhradí
prodávající, když toto ustanovení váže smluvní strany, ale nemá žádný dopad na vztah ke správci
daně (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.11.2001, sp. zn. 33 Odo 714/2001, publ. pod
č. 1/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu nebo též rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 1932, sp. zn. 6868/32, Boh. F 6224/1932).
IV. Závěr a náklady řízení
[23] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná, proto
podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu.
S ohledem na to, že v posuzovaném případě byly již v řízení před krajským soudem dány
důvody pro to, aby bylo rozhodnutí finančního ředitelství zrušeno, nevrátil věc krajskému
soudu k dalšímu řízení, neboť by při respektování názoru vysloveného Nejvyšším správním
soudem v tomto rozhodnutí nemohl učinit nic jiného, než rozhodnutí finančního ředitelství
zrušit. Stejné platí i pro platební výměr vydaný správcem daně, neboť je zřejmé, že daň
neměla být vůbec stěžovatelce vyměřena a žalovanému by proto také nezbývalo, než platební
výměr zrušit. Nejvyšší správní soud proto současně se zrušením rozhodnutí krajského soudu
rozhodl také o zrušení žalobou napadeného rozhodnutí i o zrušení platebního výměru
správce daně [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s., za přiměřeného použití §78 odst. 1 a 3 s. ř. s.].
[24] Vzhledem k tomu, že vydání platebního výměru bylo prvním úkonem ve věci,
není třeba ani řízení ukončovat, a tudíž nebylo důvodu vracet věc žalovanému k dalšímu
řízení.
[25] V případě, že Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu a současně
zrušil i rozhodnutí správního orgánu dle §110 odst. 2 s. ř. s., je povinen rozhodnout kromě
nákladů řízení o kasační stížnosti i o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému
rozhodnutí krajského soudu (§110 odst. 3, věta druhá, s. ř. s.). Náklady řízení o žalobě
a náklady řízení o kasační stížnosti tvoří v tomto případě jeden celek a Nejvyšší správní soud
rozhodne o jejich náhradě jediným výrokem vycházejícím z §60 s. ř. s. (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2008, č. j. 1 As 61/2008 - 98).
[26] Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vychází soudní řád správní z celkového
úspěchu ve věci. Žalovaný ve věci úspěch neměl, náhrada nákladů řízení mu proto nenáleží.
Stěžovatelka měla ve věci plný úspěch, neboť napadené rozhodnutí finančního ředitelství
bylo zrušeno, a proto jí Nejvyšší správní soud dle §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.,
přiznal náhradu nákladů řízení proti žalovanému.
[27] Tyto náklady řízení jsou tvořeny jednak částkou 9 000 Kč za soudní poplatky
(soudní poplatek za návrh na odkladný účinek ve výši 1 000 Kč, za žalobu ve výši 3 000 Kč
a soudní poplatek za kasační stížnost ve výši 5 000 Kč). Dále jsou tvořeny náklady právního
zastoupení. Zástupce stěžovatelky v řízení o žalobě před krajským soudem učinil celkem tři
úkony právní služby, kterými jsou převzetí a příprava zastoupení [§11 odst. 1 písm. a)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „AT“)], písemné
podání ve věci samé – žaloba [§11 odst. 1 písm. d) AT] a účast na jednání před soudem [§11
odst. 1 písm. g) AT]. V řízení před Nejvyšším správním soudem učinil zástupce stěžovatelky
jeden úkon právní služby, kterým je písemné podání ve věci samé (doplnění kasační stížnosti)
[§11 odst. 1 písm. d) AT]. Za každý úkon právní služby náleží zástupci stěžovatelky
mimosmluvní odměna ve výši 3 100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bodem 5. AT],
která se zvyšuje o 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů dle §13 odst. 3 AT. Za jeden
úkon právní služby proto náleží 3 400 Kč. Celkem tedy náklady právního zastoupení za 4
úkony právní služby činí 13 600 Kč. Zástupce stěžovatelky doložil osvědčení o registraci
k dani z přidané hodnoty (dále jen „DPH“). K nákladům řízení o žalobě a o kasační stížnosti
se tedy přičítá DPH ve výši 2 856 Kč. Celková částka za řízení před krajským soudem
a Nejvyšším správním soudem činí 25 456 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. července 2016
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu