ECLI:CZ:NSS:2016:9.AFS.188.2015:40
sp. zn. 9 Afs 188/2015 - 40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Barbary
Pořízkové a soudců JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., a JUDr. Radana Malíka v právní věci
žalobkyně: LRC & partner s.r.o., se sídlem Bučiska 617, Rožnov pod Radhoštěm,
zast. JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem se sídlem Sádky 1605/2, Prostějov,
proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 8. 2013, č. j. 20387/13/5000-14301-702127, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 6. 2015,
č. j. 22 Af 95/2013 – 36,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Podanou kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhá zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“), kterým byla
zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalovaného specifikovanému v záhlaví. Tímto
rozhodnutím bylo změněno rozhodnutí Finančního úřadu v Rožnově pod Radhoštěm (dále jen
„správce daně“) ze dne 1. 2. 2012, č. j. 8080/12/404921803476 (dále jen „dodatečný platební
výměr“), kterým byla stěžovatelce doměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období
4. čtvrtletí 2009 ve výši 133 000 Kč. Změna spočívala ve změně čísla účtu poskytovatele
platebních služeb, v ostatním zůstal dodatečný platební výměr beze změny.
[2] Podanou žalobu shledal krajský soud nedůvodnou. K námitce, že žalovaný pochybil, když
neprovedl řádnou interpretaci mandátní smlouvy uzavřené dle §566 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, dne 1. 6. 2009 (dále jen „mandátní smlouva“) mezi stěžovatelkou
a společností Bestfloor, s.r.o., se sídlem Smetanova 1101, Vsetín (pozn. NSS: od 22. 9. 2015
v likvidaci), zastoupenou jednatelem Martinem Vašutem, (dále jen „Bestfloor, s.r.o.“), zejména
s ohledem na vůli stran v době uzavírání smlouvy, soud uvedl, že interpretace obchodněprávní
smlouvy a vůle stran v době jejího uzavření je z hlediska řádného výkonu správy daní otázkou
pouze marginální. Pro správné zjištění a stanovení daně je nezbytné prokázání existence
zdanitelného plnění.
[3] Obsahem správních spisů bylo prokázáno, že společnost Bestfloor, s.r.o. neuskutečnila
předmět plnění, tj. dodání služby související s vydáním územního rozhodnutí a stavebního
povolení, což stěžovatelka nijak nerozporovala. Služby, za něž bylo fakturováno fakturami
č. 2009043, 2009060 a 2009066 nebyly společností Bestfloor, s.r.o. poskytnuty. Z žádného
ustanovení daňových předpisů nevyplývá povinnost správce daně posuzovat obsah smlouvy,
která je právním podkladem učiněných zdanitelných plnění. V posuzované věci
je relevantním toliko uskutečnění zdanitelného plnění, kterým je ve smyslu zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném v posuzované době (dále jen „zákon o dani
z přidané hodnoty“), nutno rozumět stav faktický a nikoliv stav formálně vykazovaný, a proto
daňový subjekt v průběhu daňového řízení musí doložit oprávněnost uplatněného nároku
na odpočet daně z přidané hodnoty.
[4] Soud se neztotožnil ani s námitkou, že žalovaný krátil odměnu poskytnutou na základě
mandátní smlouvy. Poskytnutá odměna nebyla postupem správce daně nijak dotčena, ten pouze
ve vztahu k její podstatné části neuznal stěžovatelkou uplatněný nárok na odpočet daně. Část
žaloby, v níž bylo namítáno, že se žalovaný či soud mají zabývat otázkou způsobu krácení
odměny v případě, že byla mandátní smlouva plněna jen částečně, považuje krajský soud za zcela
nepřípadnou.
[5] K interpretaci smlouvy uvedl, že v článku I 1) se mandatář zavázal, že pro stěžovatelku
zařídí za úplatu činnosti vymezené pod písm. a) a b) tohoto bodu. Odst. 2) bodu I smlouvy pak
pod písm. a) blíže rozvádí, co zejména představuje činnost vymezená bodem I 1) písm. a)
a obdobně bod 2) písm. b), c), d) vyjmenovávají, co zejména je míněno činností vymezenou
bodem I 1) písm. b). Z žádného bodu smlouvy nelze dovodit, že by úplata v plné výši náležela
mandatáři již tehdy, když zařídí činnosti uvedené v bodě I 1) písm. a).
II. Obsah kasační stížnosti a dalších podání
[6] Stěžovatelka brojí proti rozsudku krajského soudu kasační stížností, a to z důvodů, které
lze podřadit pod §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[7] Nesouhlasí se závěrem soudu, že otázka vůle smluvních stran při uzavírání mandátní
smlouvy je bez významu. Zdanitelné plnění má svůj původ v mandátní smlouvě, a proto
je nezbytné jako předběžnou otázku nejprve interpretovat tuto smlouvu. Odkazuje na §8 odst. 3
a §92 odst. 5 písm. d) zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „daňový řád“), a na zásadu materiální pravdy. Bez vypořádání se s prejudiciální otázkou
mající svůj původ v soukromém právu není možné správně posoudit obsah právního jednání
a jeho realizaci jako nezbytné skutečnosti pro správné stanovení daňové povinnosti. Je třeba brát
ohled na zásadu smluvní volnosti stran (k tomu odkázala na rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze dne 11. 6. 2012, č. j. 8 Afs 55/2011 - 68 a ze dne 27. 3. 2014, č. j. 1 Afs 94/2013 - 41).
[8] Nárok na úplatu dle mandátní smlouvy je fixován na článek I. odst. 1 mandátní smlouvy.
Mandatáři tak vznikl nárok na úplatu již tehdy, kdy vykonal činnosti uvedené v čl. I odst. 1 písm.
a), neboť taková byla vůle smluvních stran při uzavírání smlouvy. Krajský soud zvolil z různých
možností interpretace smlouvy tu, která přináší nejpřísnější důsledky, a to v rozporu se zásadou
in dubio pro mitius, která je charakteristická pro oblast daňového práva (nález Ústavního soudu ze
dne 15. 12. 2003, sp. zn. IV. ÚS 666/02). Nesprávně tedy dovodil, že z žádného ustanovení
daňového řádu neplyne povinnost posuzovat obsah smlouvy, která je podkladem zdanitelných
plnění, a že vůle smluvních stran je nerozhodná.
[9] Dále konstatuje, že pro vznik práva na plnění ze smlouvy nebylo nutné, aby byly
vykonány veškeré činnosti uvedené ve smlouvě, což nebylo ani možné, jelikož smlouva obsahuje
demonstrativní výčty. Společnost Bestfloor, s.r.o. tak byla po dobu platnosti smlouvy k dispozici
stěžovatelce pro případ, že by se ukázalo jako nutné provést další činnosti. Tato připravenost
není zadarmo. Pro stěžovatelku bylo rozhodující, zda její smluvní partner zajistí úspěšné
obstarání záležitostí. Za úspěch bylo považováno nabytí právní moci územního rozhodnutí
do 31. 12. 2009. Bylo na společnosti Bestfloor, s.r.o., jakými postupy úspěchu docílí. Proto byla
smlouva koncipována široce. K tomu odkázala na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne
3. 9. 2015, ve věci C-463/14. Ve smyslu uvedeného judikátu není nutné, aby plnění bylo naprosto
odpovídající dikci smlouvy, resp. není pro vznik daňové povinnosti nutné, aby bylo využito všech
služeb, ke kterým na základě smlouvy mohlo dojít. Rozhodující je, že smluvní partner byl
k provedení takových služeb připraven. Napadený rozsudek je proto nezákonný z důvodu,
že krajský soud dospěl k nesprávnému závěru, že společnost Bestfloor, s.r.o. neuskutečnila
zdanitelné plnění.
[10] V posledním žalobním bodu je namítána nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku.
V rámci žalobního bodu III. nazvaného „Odměna částečně plněné smlouvy“ namítala
stěžovatelka porušení zásady in dubio pro mitius, zásady daňové neutrality, ochrany dobré víry
a nesprávné krácení smluvní odměny žalovaným. Touto argumentací se krajský soud řádně
nezabýval. Není vůbec zřejmé, z jakého důvodu považoval námitky za nesprávné (k tomu
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publ.
pod č. 689/2005 Sb. NSS). Holé konstatování, že se neztotožnil s žalobní námitkou nelze
považovat za řádné, přesvědčivé a vyčerpávající odůvodnění.
[11] Z uvedených důvodů navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského
soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
[12] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti zcela ztotožnil se závěry napadeného
rozsudku. Krajský soud pregnantně vysvětlil, proč žalobnímu návrhu nemohlo být vyhověno
s odkazem na příslušná zákonná ustanovení a platnou judikaturu, přičemž vycházel z objektivně
zjištěného skutkového stavu, který jednoznačně vyplývá ze správního i soudního spisu. Jestliže
se stěžovatelka dovolává smluvního ujednání, které ale neodpovídá uskutečněnému zdanitelnému
plnění, nelze tuto námitku při stanovení daně zohlednit. Argumentace špatnou interpretací
mandátní smlouvy se jeví jako účelová a bezvýznamná. Souhlasí s názorem, že v oblasti
daňového práva je třeba respektovat vůli daňového subjektu vyjádřenou v jeho
soukromoprávních úkonech. Nesouhlasí ale s argumentací, že pro prokázání uskutečněného
zdanitelného plnění stačí projev vůle smluvních stran deklarovaný smlouvou. Tvrzení, že bylo
plněno za připravenost společnosti Bestfloor, s.r.o. provést v případě potřeby další služby,
neodpovídá obsahu uzavřené mandátní smlouvy.
[13] V replice na vyjádření žalovaného stěžovatelka setrvala na svém názoru, že pro posouzení
toho, zda došlo k uskutečnění zdanitelného plnění, je třeba vyjít z interpretace smlouvy. Dodala,
že žalovaný i krajský soud pochybili při posuzování rozložení důkazního břemene. Žalovaný totiž
neprokázal vědomí stěžovatelky o její účasti na daňovém podvodu. V důsledku toho pak dospěl
k nesprávným závěrům a neuznal nárok na uplatněný odpočet.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[14] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná
a stěžovatelka je zastoupena advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Na základě kasační stížnosti
přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán
rozsahem a důvody, které uplatnila stěžovatelka v podané kasační stížnosti, a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[15] Soud se nejprve zabýval namítanou nepřezkoumatelností napadeného rozhodnutí. Vlastní
přezkum rozhodnutí je totiž možný pouze za předpokladu, že napadené rozhodnutí splňuje
kritéria přezkoumatelnosti. Tedy, že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno
o dostatek relevantních důvodů, z nichž je zřejmé, proč krajský soud rozhodl tak, jak
je uvedeno ve výroku rozhodnutí. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí je natolik závažnou vadou,
že by k ní byl povinen soud přihlédnout i bez námitky, z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.).
[16] Veškerá výše uvedená kritéria napadené rozhodnutí splňuje. Jedná se o srozumitelné
rozhodnutí opřené o dostatek relevantních důvodů. Je z něj zřejmé, proč krajský soud rozhodl
tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí.
[17] Stěžovatelka spatřuje nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku v tom, že se krajský
soud nezabýval namítaným nesprávným krácením smluvní odměny žalovaným a s tím
souvisejícím porušením zásad in dubio pro mitius, daňové neutrality a ochrany dobré víry. K této
námitce a k dovozovanému porušení uvedených zásad soud uvedl, že tuto část žaloby považuje
za zcela nepřípadnou. V rozhodnutí opakovaně konstatoval, že poskytnutá odměna nebyla
na základě mandátní smlouvy nijak krácena, je zcela věcí stran, jakou odměnu si mezi sebou
vyplatily či nevyplatily, žalovaný pouze ve vztahu k její podstatné části neuznal uplatněný nárok
na odpočet daně z přidané hodnoty, což je podstatné. Krajský soud tedy dospěl
ke správnému názoru, že ke krácení odměny vůbec nedošlo, proto bylo nadbytečné se touto
námitkou blíže zabývat.
[18] Obdobně to platí i pro argumentaci porušením zásady in dubio pro mitius, daňové neutrality
a ochrany dobré víry. I jimi by bylo vzhledem k argumentaci krajského soudu nadbytečné
se zabývat. Soud poskytl výklad mandátní smlouvy, který považoval za jediný možný, proto bylo
zcela zbytečné zabývat se zásadami, které by se uplatnily v případě, kdy by bylo možných výkladů
více. Přestože krajský soud takovéto výslovné vypořádání v rozsudku neuvedl, z logiky celého
odůvodnění je jeho názor zřejmý a jde tedy o vadu, která nemohla mít vliv na zákonnost
napadeného rozhodnutí.
[19] Napadený rozsudek je vzhledem k uvedenému přezkoumatelný. Lze z něj seznat, proč
soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci obsaženou v žalobě a proč tedy žalobní
námitky považoval za liché, mylné nebo vyvrácené. Napadený rozsudek splňuje
podmínky vytyčené ustálenou judikaturou správních soudů, což platí i pro rozsudek ve věci
sp. zn. 2 Afs 24/2005, na který odkázala stěžovatelka v kasační stížnosti.
[20] Další kasační námitky se týkají interpretace a koncepce mandátní smlouvy.
[21] V bodu I. 1) mandátní smlouvy je vymezen předmět smlouvy tak, že mandatář (Bestfloor,
s. r. o.) se zavazuje pro mandanta (stěžovatelka) jeho jménem a na jeho účet zařídit za úplatu
činnosti:
a) související se zajištěním a následným převodem vlastnického práva k pozemkům
zde vymezeným,
b) jednání s třetími osobami a činnosti související s vydáním pravomocného územního
rozhodnutí a pravomocného stavebního povolení, vše v souladu s podnikatelským
záměrem mandanta týkajícího se projektu mandanta.
[22] Podle bodu I. 2) je předmětem této činnosti zejména:
a) jednání se současnými vlastníky o uzavření kupních smluv na nemovitosti a jednání s tím
související,
b) zajištění a koordinace činností souvisejících s vydáním pravomocného územního
rozhodnutí v souladu s podnikatelským záměrem mandanta,
c) zajištění a koordinace činností souvisejících s vydáním pravomocného stavebního
povolení v souvislosti s podnikatelským záměrem mandanta,
d) jednání případně zajištění jednání s třetími osobami za účelem co nejrychlejšího splnění
předmětu smlouvy.
[23] Podle bodu I. 3) se mandant zavazuje zaplatit mandatáři za uvedené činnosti úplatu
stanovenou v bodu II. této smlouvy.
[24] V bodu II. označeném jako „Úplata a platební podmínky“ je dohodnuto, že úplata byla
sjednána ve výši 1 300 000 Kč bez DPH. Dále smlouva obsahuje ujednání, že úplata je splatná
poté, co mandatář řádně vykoná činnost dle této smlouvy, a to na základě daňového dokladu
se splatností 30 pracovních dnů od data vystavení, obsahujícího veškeré zákonné náležitosti,
který byl doručen mandantovi,
takto:
a) část úplaty ve výši 300 000 Kč po uzavření budoucí kupní smlouvy mezi mandantem
a vlastníkem pozemku parc. č. 1731/2 a pozemku parc. č. 1732/2,
b) část úplaty ve výši 200 000 Kč poté, co bude podána žádost o vydání územního
rozhodnutí na podnikatelský záměr mandanta,
c) část úplaty ve výši 250 000 Kč po vydání územního rozhodnutí,
d) část úplaty ve výši 250 000 Kč po nabytí právní moci územního rozhodnutí,
e) část úplaty ve výši 300 000 Kč po podání žádosti o vydání stavebního povolení.
[25] Následně fakturovala společnost Bestfloor, s. r. o. stěžovatelce činnosti provedené dle
mandátní smlouvy. V posuzovaném období se jedná o fakturu č. 2009043 na úplatu dle mandátní
smlouvy odst. II. 2.b na částku 200 000 Kč, fakturu č. 2009060 na úplatu dle mandátní smlouvy
odst. II. 2.c na částku 250 000 Kč a fakturu č. 2009066 na úplatu dle mandátní smlouvy
odst. II. 2.d na částku 250 000 Kč.
[26] Jelikož správci daně vznikly v průběhu daňové kontroly pochybnosti o tom, v jakém
rozsahu a kým byly provedeny služby vyfakturované společností Bestfloor, s. r. o., přistoupil
k dokazování. Na základě výsledků dokazování dospěl k závěru, že stěžovatelka neprokázala,
že by společnost Bestfloor, s. r. o. tyto služby provedla, ať už sama nebo prostřednictvím
subdodavatele, společnosti PEOS CZ, s. r. o. (vymazána z obchodního rejstříku ke dni
25. 8. 2011), jak tvrdila.
[27] Předmětem dokazování bylo, zda stěžovatelka prokázala oprávněnost uplatněného
odpočtu daně z přidané hodnoty, tedy zda prokázala přijetí plnění a jeho použití pro
ekonomickou činnost ve smyslu §72 zákona o dani z přidané hodnoty, a to za splnění podmínek
stanovených v §73 téhož předpisu.
[28] Stěžovatelka předložila v rámci své povinnosti tvrdit správci daně faktury č. 2009043,
2009060 a 2009066, dle kterých měla poskytnout plnění vymezené v bodu II. 2) písm. b), c) a d)
mandátní smlouvy, tj. plnění, které mělo být poskytnuto po podání žádosti o vydání územního
rozhodnutí na její podnikatelský záměr, po vydání územního rozhodnutí a po nabytí právní moci
územního rozhodnutí. V průběhu dokazování před správním orgánem bylo prokázáno,
že společnost Bestfloor, s. r. o. činnosti směřující k vydání územního rozhodnutí nevykonávala.
Mimo jiné tato skutečnost plyne z úředního záznamu o podaném vysvětlení ze dne 9. 2. 2012,
ev. pod č. j. KRPZ-1377-37/TČ-2012-151581, v němž jednatel stěžovatelky Richard Pešek uvedl,
že Martin Vašut v rámci tohoto obchodního případu pouze jednal s vlastníky pozemků, které
měla stěžovatelka zájem odkoupit. Vlastní jednání týkající se územního řízení se stavebním
úřadem zabezpečoval Richard Pešek sám. Velmi podrobně popsal provedené dokazování
ve svém rozhodnutí žalovaný a soud na toto rozhodnutí nyní pro stručnost odkazuje.
[29] Zjištění, že společnost Bestfloor, s. r. o. nezajišťovala jednání týkající se územního řízení,
nejsou sporná. Stěžovatelka tvrdí, že pro získání nároku na odměnu postačilo provedení činností
dle bodu I. 1) písm. a) mandátní smlouvy, tedy činností souvisejících se zajištěním a následným
převodem vlastnického práva k pozemkům. Uvedené tvrzení ovšem nijak nekoresponduje
s předloženými fakturami, ani s textem mandátní smlouvy. Výklad, který poskytuje stěžovatelka,
jde zcela proti smyslu textu smlouvy.
[30] Ve smlouvě je jasně uvedeno, že mandant se zavazuje zaplatit za ve smlouvě uvedené
činnosti úplatu stanovenou v bodu II. smlouvy. Úplata ve výši 1 300 000 Kč je splatná poté,
co mandatář řádně vykoná příslušnou činnost, a to na základě daňového dokladu, který byl
mandantovi doručen. Musí tedy být vykonána příslušná činnost, tedy zjevně taková, která souvisí
dosažením sjednaného cíle v bodu II.
[31] Bod II. mandátní smlouvy zjevně neřeší pouze rozdělení splatnosti celkové úplaty
na konkrétně vymezené časové okamžiky [odpovídající i činnostem dle bodu I. 1) písm. b)
smlouvy], ale stanovuje dílčí části odměny v návaznosti na vykonání příslušných činností
mandatáře a dosažení sjednaných cílů. Pokud by měl řešit pouze splatnost, pak by při nedosažení
dílčích cílů nastávala situace, že by odměna nebyla splatná nikdy. Takový výklad je zcela zjevně
nesprávný, neboť vede k závěru, že by sice na odměnu nárok vznikal, ale nikdy by se nestal
splatným.
[32] Dle soudu text smlouvy jasně vymezuje předmět smlouvy jednak jako činnosti související
se zajištěním a následným převodem vlastnického práva k vymezeným pozemkům, jednak jako
činnosti související s vydáním pravomocného územního rozhodnutí a stavebního povolení.
Za uvedené činnosti se mandant zavázal zaplatit mandatáři úplatu – viz bod I. 3) smlouvy.
Z žádného ustanovení smlouvy nelze dovodit, že by mohlo být vůlí stran, aby byla celá úplata
vyplacena již po splnění činnosti vymezené pod bodem I. 1) písm. a). Svou vůli by strany zajisté
do textu smlouvy promítly. Bylo by proti zásadám obchodního styku i proti jakékoli logice, aby
vůle stran byla odlišná od textu smlouvy, kterou mezi sebou uzavřely. Soud proto hodnotí
námitku jako zcela účelovou.
[33] V posuzovaném případě je rozhodné, že společnost Bestfloor, s. r. o. prokazatelně
vykonala pouze činnosti podle bodu I. 1) písm. a), za něž jí náležela odměna dle bodu II. 2)
písm. a), kterou správce daně uznal v jiném zdaňovacím období. Další činnosti nebyly vykonány,
a stěžovatelka proto nemůže uplatnit odpočet daně.
[34] Krajský soud se v napadeném rozsudku konstatoval, že otázka interpretace smlouvy
a vůle stran v době jejího uzavření je z hlediska řádného výkonu správy daní pouze marginální.
Kasační soud by tuto otázku nehodnotil takto kategoricky, jelikož mohou nastat situace,
kdy bude interpretace smlouvy či jiného soukromoprávního jednání vzhledem ke skutkovým
okolnostem případu rozhodná (viz např. rozsudek Nejvyššího správního sodu ve věci sp. zn.
8 Afs 55/2011 a další v kasační stížnosti odkazovaná judikatura). Přes svůj závěr o minimálním
významu interpretace smlouvy se však na str. 7 napadeného rozsudku krajský soud interpretací
smlouvy zabýval. Její text vyložil a dospěl k závěru, s nímž Nejvyšší správní soud souhlasí,
jak ostatně vyplývá z body [29] až [32] tohoto rozsudku.
[35] Kasační námitka, že nemusely být vykonány všechny činnosti uvedené ve smlouvě,
aby vznikl nárok na plnění ze smlouvy, je nedůvodná. Předmět smlouvy je primárně vymezen
v bodu I. 1), a o vykonání činností zde specifikovaných jde. Krajský soud ani žalovaný v průběhu
řízení netvrdil, že je třeba vykonat všechny demonstrativně vymezené činnosti, což by bylo
nesmyslné.
[36] Stejně tak tvrzení o připravenosti společnost Bestfloor, s. r. o. po dobu platnosti smlouvy
k případnému vykonání činnosti je nedůvodné. Otázka připravenosti k činnosti nebyla
ve smlouvě nijak upravena a ohodnocena, proto tvrzení, která stěžovatelka vznáší v kasační
stížnosti, a judikatura, na níž odkazuje (rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 3. 9. 2015,
ve věci C-463/14), se týkají zcela jiných skutkových okolností a vůbec nedopadají
na posuzovanou věc. Výklad smlouvy poskytl soud výše v tomto rozsudku, o připravenosti
k jakékoli činnosti není v mandátní smlouvě zmínka. Argumentace je tedy mimoběžná
s posuzovaným případem.
[37] V replice k vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti stěžovatelka tvrdila, že je povinností
správce daně prokazovat vědomí daňového subjektu o jeho účasti na daňovém podvodu. Tato
námitka je vzhledem k §106 odst. 3 s. ř. s. opožděná, proto se jí soud nemohl zabývat
(viz například nález Ústavního soudu ze dne 10. 8. 2006, sp. zn. I. ÚS 138/06).
IV. Závěr a náklady řízení
[38] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. podanou
kasační stížnost zamítl. O věci při tom rozhodl bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s.,
dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
[39] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení. Žalovanému žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.
Z uvedených důvodů soud rozhodl, že žádnému z účastníků se právo na náhradu nákladů řízení
nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. srpna 2016
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu