ECLI:CZ:NSS:2016:9.AFS.289.2015:80
sp. zn. 9 Afs 289/2015 - 80
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové
a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce: Mirko Möllen,
se sídlem Barthstrasse 16, Mnichov, Spolková republika Německo, insolvenčního správce dlužníka
VIKTORIAGRUPPE Aktiengesellschaft, se sídlem Germeringer Str. 1, Krailling, Spolková
republika Německo, zast. JUDr. Jiřím Vaníčkem, advokátem se sídlem Šaldova 34/466, Praha 8,
proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 7, Praha 4, o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 10. 2014, č. j 53303-2/2014-900000-302, v řízení o kasační
stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 10. 2015,
č. j. 31 Af 83/2014 – 79,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 10. 2015, č. j. 31 Af 83/2014 – 79,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Včas podanou kasační stížností se žalovaný (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“), kterým
byla shledána nicotnými rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 10. 2014, č. j 53303-2/2014-900000-
302, a rozhodnutí Celního úřadu pro Královéhradecký kraj ze dne 6. 10. 2014, č. j. 56736/2014-
550000-3 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“).
[2] Shora označeným rozhodnutím stěžovatele bylo zamítnuto odvolání a potvrzeno
prvostupňové rozhodnutí, kterým byla podle §6m odst. 2 písm. b) zákona č. 311/2006 Sb.,
o pohonných hmotách a čerpacích stanicích pohonných hmot a o změně některých souvisejících
zákonů (zákon o pohonných hmotách), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pohonných
hmotách“), zrušena registrace distributora pohonných hmot číslo CZ1101532Q001 zahraniční
osoby VIKTORIAGRUPPE Aktiengesellschaft – organizační složky.
[3] Z průběhu daňového řízení krajský soud zjistil, že stěžovatel v napadeném rozhodnutí
označil jako příjemce tohoto rozhodnutí organizační složku (nyní odštěpný závod). Stejné označení
pak použil i v záhlaví napadeného rozhodnutí. Z daného rozhodnutí je rovněž zřejmé,
že žalovaný považoval uvedený odštěpný závod za subjekt s právní subjektivitou,
a to z hlediska hmotného i procesního práva. Je rovněž nepochybné, že VIKTORIAGRUPPE
Aktiengesellschaft – organizační složka je odštěpným závodem dlužníka (do 31. 12. 2013
právně označovaná jako organizační složka), jehož prostřednictvím podniká na území
České republiky od okamžiku, kdy došlo k jeho zápisu do obchodního rejstříku (tedy k datu
8. 10. 2003).
[4] Při posuzování otázky nicotnosti správního rozhodnutí vycházel krajský soud z judikatury
civilních soudů, konkrétně z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2003, sp. zn. 32 Odo
945/2002, z něhož vyplývá, že „oprávnění zahraniční osoby podnikat na území České republiky vzniká ke dni
zápisu této osoby, popřípadě organizační složky jejího podniku, v rozsahu předmětu podnikání zapsaného
do Obchodního rejstříku. Návrh na zápis podává zahraniční osoba. Skutečnost, že organizační složka zahraniční
právnické osoby umístěná na území České republiky je zapsána do obchodního rejstříku pak neznamená, že tato
organizační složka je nositelem právní subjektivity a způsobilým účastníkem řízení….. Jestliže v rozporu s výše
uvedeným soud prvního stupně za účastníka řízení na straně žalované považoval organizační složku právnické osoby
(byť zapsanou do obchodního rejstříku), s touto organizační složkou jedná a ve vztahu k ní rozhodl, přičemž toto
jeho pochybení nebylo odstraněno ani v odvolacím řízení,… dovolací soud uzavírá, že řízení před soudy obou stupňů
trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.“ Obdobné stanovisko zaujal Nejvyšší
soud i ve svém rozsudku ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. 32 Cdo 895/2011, v němž konstatoval, že „podle
ustáleného výkladu podávaného soudní praxí platí, že skutečnost, že organizační složka zahraniční právnické osoby
umístěná na území České republiky je zapsána do obchodního rejstříku, neznamená, že tato organizační složka
je nositelem právní subjektivity a způsobilým účastníkem řízení. Způsobilost být účastníkem řízení má pouze
zahraniční osoba“. Stejný názor zaujal Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 7. 4. 2011,
sp. zn. 21 Cdo 1027/2010, který se dotýkal otázky pracovněprávního poměru, kde žalovanou
stranou byl sám dlužník. V daném rozsudku Nejvyšší soud uvedl, že „… zápisem organizační složky
zahraniční osoby nevzniká právnická osoba. Zahraniční osobě tímto zápisem vzniká pouze právo podnikat
na území České republiky. Skutečnost, že organizační složka zahraniční osoby umístěná na území České republiky
zapsána je do Obchodního rejstříku, proto neznamená, že tato organizační složka je nositelem právní subjektivity
a způsobilým účastníkem řízení. Stejně tak nelze právní subjektivitu organizační složky zahraniční osoby
v pracovněprávních vztazích dovozovat z toho, že prostřednictvím své organizační složky umístěné na území České
republiky s ním zahraniční právnická osoba uzavřela pracovní smlouvu. Ve všech záležitostech týkajících se této
organizační složky je totiž vždy nositelem práv a povinností zahraniční osoba, jíž je organizační složka součástí.
Právní subjektivitu a tedy i způsobilost být účastníkem řízení má proto ve všech případech pouze zahraniční osoba
a nikoliv její organizační složka.“
[5] Krajský soud dále konstatoval, že stejný názor na právní subjektivitu organizační složky
vyslovil i Nejvyšší správní soud ve svém rozsud ku ze dne 13. 2. 2014, č. j. 5 Afs 64/2012 – 79,
a takový názor je zastáván i v odborných publikacích (viz např. komentář k Obchodnímu zákoníku,
Wolters Kluwer ČR, a.s., 2009, str. 29 – „zápisem do Obchodního rejstříku nenabývá odštěpný závod právní
subjektivitu. Dochází pouze ke konstituování samotné organizační složky podniku, nikoliv nového subjektu
práva.“).
[6] Z uvedených důvodů dospěl krajský soud ve smyslu ustanovení §76 odst. 2 zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“),
k závěru, že napadené rozhodnutí i jemu předcházející rozhodnutí prvoinstanční trpí takovými
vadami, které vyvolávají jeho nicotnost. Ve smyslu dané právní úpravy nicotnost krajský soud
vyslovil.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření ke kasační stížnosti
[7] Proti rozsudku krajského soudu brojí stěžovatel kasační stížností, jejíž důvody podřazuje
pod ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., neboť považuje rozhodnutí za nezákonné
a nepřezkoumatelné.
[8] Uvádí, že se krajský soud žádným způsobem nevypořádal s otázkou podmínek řízení,
a to s oprávněním žalobce podat žalobu v souvislosti s nálezem Rozhodčího soudu při
Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky ze dne 2. 11. 2015,
č. Rsp 1203/14. Stěžovatel je přesvědčen, že žalobce nebyl k podání žaloby legitimován.
[9] Stěžovatel uvádí, že po celé daňové řízení vycházel ze skutečnosti, že žalobce (správně
daňový subjekt, pozn. NSS) je zřízen podle německého práva a způsobilost být subjektem
právních vztahů se řídí právním řádem Spolkové republiky Německo, v souladu s kolizními
normami. S touto námitkou se také krajský soud nevypořádal a pouze odkázal na judikaturu
civilních soudů.
[10] Krajský soud se nevypořádal ani s tím, že organizační složka zahraniční osoby disponuje
procesní subjektivitou ve smyslu zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „daňový řád“), a je příjemcem rozhodnutí.
[11] Zástupce zahraniční osoby se vždy vykazoval plnou mocí, která byla podepsána v edoucím
organizační složky. Z uvedeného lze dovodit, že vedoucí organizační složky mohl jednat
samostatně. Námitku nicotnosti považuje stěžovatel za ryze účelovou, neboť je uplatněna
až v době, kdy bylo daňovému subjektu odňato povolení, resp. registrace. Daný stav nebyl
nikdy napaden, nedošlo ke zpochybnění vydaných povolení, práva a povinnosti stanovené
zákonem o spotřebních daních byly po dlouhou dobu (10 let) daňovým subjektem využívány
i plněny.
[12] Případné nesprávné označení daňového subjektu, resp. vada, spočívající v tom,
že v rozhodnutí měla být jako příjemce rozhodnutí označena pouze zahraniční právnická osoba,
nezpůsobuje nicotnost rozhodnutí. Příjemcem rozhodnutí je organizační složka zahraniční osoby,
do jejíž datové schránky bylo také po právu doručováno. Rozhodnutí celních orgánů odpovídá
§102 odst. 1 písm. c) daňového řádu.
[13] Stěžovatel navrhuje napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.
[14] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že je osobou oprávněnou jednat
za zahraniční právnickou osobou. Jeho postavení insolvenčního správce nebylo žádným způsobem
zpochybněno. Stěžovatel zaměňuje žalobce, kterým je v projednávané věci insolvenční správce,
se zahraniční osobou, jakož i s její organizační složkou.
[15] Stěžovatelem uváděný rozhodčí nález je předmětem soudního přezkumu, stejně tak jako
řada dalších listin uplatněných údajným akcionářem zahraniční osoby (Ing. R . H.). Jeho jednání je
prověřováno trestními orgány Spolkové republiky Německo (věc dozoruje Státní zastupitelství
v Mnichově pod sp. zn. 242 Js 124977/14).
[16] Má za to, že rozhodnutí krajského soudu je plně přezkoumatelné, neboť stěžovatel své
námitky formuloval velmi obecně, nikoli způsobem, který uvádí v kasační stížnosti. Krajský soud
proto nebyl povinen vznesené námitky vypořádat.
[17] Nesouhlasí se závěrem, že se právní postavení odštěpného závodu, jehož prostřednictvím
zahraniční osoba v tuzemsku podniká, řídi německým právem. Platí totiž výhrada veřejného
pořádku, tj. komu stát v právu přiznává právní osobnost a komu nikoliv. Odštěpnému závodu
tuzemský právní řád osobnost nepřiznává. To, že se uplatní české právo, vyplývá jednoznačně
z §27 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém.
[18] Stěžovatel nesprávně směšuje oprávnění vedoucího organizační složky zplnomocnit
zástupce s oprávněním jednat za zahraniční osobu. Vedoucí organizační složky je oprávněn jednat
jen a pouze ve věcech, které se týkají organizační složky, a pro tyto účely může udělit plnou moc.
V právních vztazích, včetně těch veřejnoprávních, musí ovšem být účastník správně označen. Jinak
jsou právní úkony neplatné a rozhodnutí nicotná.
[19] K namítané procesní způsobilosti by vůbec soud neměl přihlížet, neboť tato námitka
je obecná a nebyla uplatněna ve vyjádření k žalobě. Z obsahu napadeného rozhodnutí, jakož
i z celého dosavadního řízení, je více než zřejmé, že stěžovatel jako příjemce rozhodnutí označil
odštěpný závod, ten registroval ke spotřební dani a s ním jako se subjektem také správní orgány
jednaly. O nepřesné označení se proto nemůže jednat.
[20] Žalobce navrhuje zamítnutí kasační stížnosti.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[21] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná,
a za stěžovatele jedná osoba ve smyslu §105 odst. 2 s. ř. s. Poté přezkoumal napadený rozsudek
krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom,
zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
[22] Usnesením ze dne 7. 1. 2016, č. j. 9 Afs 289/2015 – 26, přiznal soud kasační stížnosti
stěžovatele odkladný účinek. V zájmu zachování zásady rovnosti v řízení před soudem totiž nelze
ani správnímu orgánu absolutně odepřít právo domáhat se přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti. V posuzované věci i přes nesouhlasné vyjádření žalobce přiznal soud kasační stížnosti
odkladný účinek, neboť byl a je přesvědčen, že nebylo možné jednoznačně vyloučit, že by důsledky
plynoucí z výkonu (účinků) napadeného rozhodnutí (vrácení kauce do majetkové podstaty úpadce)
nebylo možné v budoucnu zhojit. Pokud by byla kauce vrácena žalobci do majetkové podstaty
úpadce a stěžovatel by byl následně úspěšný v řízení o kasační stížnosti, pravděpodobně by již
nezískal kauci z majetkové podstaty úpadce zpět v plném rozsahu. V případě nepřiznání
odkladného účinku kasační stížnosti by tak stěžovateli m ohla vzniknout nenahraditelná újma.
Takováto újma je nepoměrně větší než újma, která může vzniknout jiným osobám přiznáním
odkladného účinku. Z hlediska možné újmy na straně žalobce mohlo vést přiznání odkladného
účinku pouze k oddálení účinků napadeného rozsudku, tj. kauce by byla případně vrácena žalobci
později. O zvýhodnění jednoho věřitele na úkor ostatních tak nelze vůbec hovořit.
[23] Žalobce s přiznáním odkladného účinku zásadně nesouhlasí. Dne 8. 1. 2016 podal návrh
na zrušení uvedeného usnesení, který rozsáhle doplnil dne 4. 2. 2016. S ohledem na bezodkladné
projednání a rozhodnutí věci se soud tímto návrhem již nezabýval, ani nevyzýval žalobce ke splnění
zákonem stanovené poplatkové povinnosti.
[24] Nejprve se soud zabýval namítanou nepřezkoumatelností. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí
je vadou rozhodnutí, ke které jsou správní soudy povinny přihlížet i bez námitky, tedy z úřední
povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.). Vlastní přezkum rozhodnutí soudu je možný pouze
za předpokladu, že napadené rozhodnutí splňuje kritéria přezkoumatelnosti. Tedy, že se jedná
o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek relevantních důvodů, z nichž je zřejmé, proč
krajský soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí.
[25] Těmto kriteriím rozhodnutí krajského soudu nedostálo. Nicotnost rozhodnutí představuje
vadu, ke které je správní soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti, tedy i bez námitky žalobce
(srov. např. rozsudky Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 12. 1997, č. j. 6 A 26/95 - 29;
ze dne 14. 1. 1997, č. j. 7 A 185/94 - 23; ze dne 14. 4. 1995, č. j. 7 A 35/95 - 16; a ze dne
25. 6. 1996, č. j. 6 A 152/94 - 27).
[26] Stávající právní úprava správního soudnictví obsažená v soudním řádu správním tento
postup přejala, když výslovně v ustanovení §76 odst. 2 s. ř. s. uvádí, že v případě, že soud zjistí,
že rozhodnutí trpí takovými vadami, které vyvolávají jeho nicotnost, vysloví rozsudkem tuto
nicotnost i bez návrhu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 2. 2008,
č. j. 7 Afs 68/2007 - 82). V řízení o žalobě je proto soud ve správním soudnictví ex offo povinen
posoudit, zda žalobou napadené rozhodnutí není nicotné. Podle judikatury Nejvyššího
správního soudu představované jeho rozsudkem ze dne 28. 4. 2004, č. j. 1 Azs 12/2003 - 48,
publikovaným pod č. 319/2004 Sb. NSS, platí, že je -li napadené správní rozhodnutí nicotné, soud
vysloví jeho nicotnost i bez návrhu; není-li zde takového návrhu, a ani soud sám správní
rozhodnutí nicotným neshledá, nemá důvod zabývat se úvahami o nicotnosti v odůvodnění
rozhodnutí.
[27] V otázce nicotnosti není krajský soud vázán žalobními námitkami, což však v žádném
případě neznamená, že námitky nicotnosti, jsou-li účastníky vzneseny, nemusí být řádně
v odůvodnění rozhodnutí vypořádány.
[28] Předmětem sporu v projednávané věci je otázka, zda způsob, kterým celní orgány označily
příjemce rozhodnutí, má či nemá za následek nicotnost rozhodnutí.
[29] Odpověď na tuto otázku nelze dovodit ani z krajským soudem obsáhle citované civilní
judikatury, ani z jeho odkazu na rozhodnutí ve věci sp. zn. 5 Afs 64/2012. Civilní judikatura
se otázkou nicotnosti správních rozhodnutí nezabývá (předmětem sporu byla otázka právní
subjektivity organizační složky, resp. označení žalovaného v civilní žalobě), a ostatně ani zabývat
nemůže. V rozhodnutí ve věci sp. zn. 5 Afs 64/2012 také nebyla řešena otázka nicotnosti správního
rozhodnutí. Předmětem sporu byla otázka sazby daně, resp. zda posuzované výnosy z nemovitosti
byly výnosy náležející zahraniční investiční společnosti či podílovému fondu, touto společností
obhospodařovanému.
[30] Krajský soud kromě citace civilní judikatury a odkazu na rozhodnutí pátého senátu
žádné jiné důvody, úvahy či argumenty k nicotnosti správního rozhodnutí ve svém odůvodnění
neuvedl.
[31] Z obsahu jeho rozhodnutí není vůbec zřejmé, jakým způsobem má být zahraniční osoba
podnikající na území České republiky prostřednictvím organizační složky či odštěpného závodu
v rozhodnutí správce daně označována. Odpověď na tuto otázku je třeba hledat v daňovém řádu,
jehož ustanovení krajský soud při svých úvahách zcela pominul. Jen namátkou lze odkázat např. na
§24, 45 či §101 daňového řádu. Dle §24 daňového řádu (procesní způsobilost) se ustanovení
daňového řádu týkající se právnických osob použijí obdobně i na organizační složky státu
nebo pobočky nebo jiné organizační složky obchodního závodu zahraniční osoby a na jiné
jednotky, kterým zákon svěřuje výkon práv a povinností osob zúčastněných na správě daní.
Ustanovení §45 daňového řádu stanoví, že zahraniční právnické osobě se doručuje na adresu sídla
pobočky nebo jiné organizační složky jejího obchodního závodu zřízené v České republice, týká-li
se písemnost činnosti této pobočky nebo jiné organizační složky. Podstatnou náležitostí rozhodnutí
je dle §101 uvedeného zákona označení p říjemce rozhodnutí.
[32] Teprve na základě odpovědi na tuto otázku lze následně posuzovat sporné označení
daňového subjektu v žalobou napadených rozhodnutích. Jinými slovy, bez toho aniž by krajský
soud přezkoumatelným způsobem odůvodnil, jak má být zahraniční osoba podnikající v tuzemsku
prostřednictvím organizační složky či odštěpného závodu dle daňového řádu v rozhodnutí
označována, nelze učinit závěr, zda a z jakých důvodů jsou přezkoumávaná rozhodnutí zákonná,
nezákonná či nicotná.
[33] Dále soud připomíná, že důvody nicotnosti rozhodnutí vydané při správě daní jsou
legislativně upraveny v §105 daňového řádu. Podle jeho odst. 2 je nicotné rozhodnutí, k jehož
vydání nebyl správce daně vůbec věcně příslušný, které trpí vadami, jež je činí zjevně vnitřně
rozporným nebo právně či fakticky neuskutečnitelným, nebo je vydáno na základě jiného
nicotného rozhodnutí vydaného správcem daně. Uvedené ustanovení krajský soud také zcela
pominul.
[34] Konečně zbývá zmínit i judikaturu správních soudů a teorii správního práva, kterou krajský
soud ve svých úvahách také zcela pominul. Jedním z důvodů nicotnosti správního aktu
je skutečnost, že rozhodnutí ukládá povinnost někomu, kdo není způsobilým adresátem
práv a povinností (srov. např. rozsudek ze dne 29. 10. 1993, sp. zn. 6 A 25/92, kde nicotným
bylo shledáno rozhodnutí ukládající povinnost obchodnímu jménu, stejně jako v rozsudcích
ze dne 16. 12. 1996, č. j. 7 A 111/94 - 31; ze dne 21. 2. 1997, č. j. 7 A 170/94 - 28; ze dne
21. 3. 1997, sp. zn. 7 A 155/94; a ze dne 19. 12. 1997, č. j. 6 A 26/95 – 29). Nelze proto uložit
povinnost někomu, kdo není osobou v právním smyslu, např. již neexistujícímu subjektu.
Na druhé straně Nejvyšší správní soud ve své judikatuře také dovodil, že vada rozhodnutí
spočívající v nesprávném označení příjemce, případně nepřesném označení příjemce, který
je určitelný, nicotnost rozhodnutí nezpůsobuje. Nejedná se totiž o vadu takového druhu
a závažnosti, jako v případě absolutního omylu v osobě adresáta, kdy je povinnost ukládána
někomu, komu povinnost uložit nelze, neboť není osobou v právním slova smyslu (srovnej
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 3. 2015, č. j. 4 As 218/2014 – 58, nebo také
ze dne 30. 3. 2005, č. j. 4 Afs 15/2003 – 55).
[35] V dalším řízení tedy krajský soud posoudí označení daňového subjektu
v napadených rozhodnutích v intencích daňového řádu a dosavadní judikatury
Nejvyššího správního soudu a přezkoumatelným způsobem uvede, zda a z jakých důvodů
způsob, kterým byl daňový subjekt v napadených rozhodnutích označen, odpovídá
platné právní úpravě, či naopak způsobuje nezákonnost, případně nicotnost příslušných rozhodnutí.
[36] Pro úplnost soud uvádí, že nicotnost je vadou, kterou je soud povinen posoudit z úřední
povinnosti. Vyjádření žalovaného k žalobě (ve kterém si žalovaný protiřečí, nesprávně zaměňuje
žalobce se zahraniční osobou, zahraniční osobu s její organizační složkou, právní subjektivitu
s procesní způsobilostí, apod.) je pro posouzení nicotnosti žalobou napadených rozhodnutí
zcela irelevantní. Nicotností je rozhodnutí buď stiženo, nebo nestiženo, a to bez ohledu na tvrzení
stran.
IV. Závěr
[37] Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. rozhodnutí
krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dle §110 odst. 4 s. ř. s. je krajský soud
vázán právním názorem uvedeným v tomto rozhodnutí.
[38] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí,
jak je stanoveno v §110 odst. 3 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. února 2016
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu