ECLI:CZ:NSS:2016:9.AS.127.2015:68
sp. zn. 9 As 127/2015 - 68
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci
žalobkyně: SLOT Group, a.s., se sídlem Jáchymovská 142, Karlovy Vary, zast. JUDr. Pavlem
Dejlem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem Jungmannova 745/24, Praha 1, proti
žalovanému: Ministerstvo financí, se sídlem Letenská 525/15, Praha 1, proti rozhodnutím
ministra financí ze dne 28. 1. 2014, č. j. MF-78024/2013/34-RK, č. j. MF-84000/2013/34-RK,
č. j. MF-84002/2013-34-RK, č. j. MF-84003/2013/34-RK a č. j. MF -84005/2013/34-RK,
v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
30. 4. 2015, č. j. 11 Af 15/2014 – 59,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2015, č. j. 11 Af 15/2014 – 59,
se z r ušuj e a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Podanou kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhá zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byly
zamítnuty její žaloby proti rozhodnutím žalovaného uvedeným v záhlaví podle §78 odst. 7
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„s. ř. s.“). Napadenými rozhodnutími zamítl ministr financí rozklady stěžovatelky a potvrdil
rozhodnutí žalovaného, kterými byla zrušena dříve vydaná rozhodnutí o povolení k provozování
loterie a jiné podobné hry podle §50 odst. 3 zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných
podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o loteriích“), na území
statutárních měst Brno a Kladno. Správní řízení o zrušení povolení byla zahájena podle §43
odstavec 1 zákona o loteriích. Důvodem byla skutečnost, že vydaná povolení byla ve čtyřech
případech v rozporu s obecně závaznou vyhláškou statutárního města Brna č. 18/2011, o regulaci
provozu loterií a jiných podobných her, a v jednom případě s obecně závaznou vyhláškou
statutárního města Kladna č. 46/13, o určení míst pro provozování videoloterních terminálů dle
§2 písm. l) zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších
předpisů, na území města Kladna. Řízení byla zahájena v návaznosti na nález Ústavního soudu
ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 6/13, kterým Ústavní soud zrušil přechodné ustanovení
čl. II bodu 4. zákona č. 300/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných
podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále jen „zákon
č. 300/2011 Sb.“ a „nález ÚS k přechodnému ustanovení“).
[2] Stěžovatelka se proti rozhodnutím ministra bránila žalobami. Městský soud žaloby zamítl.
Dovodil, že žalovaný posoudil věc správně a v souladu se zákonem. Odkázal na judikaturu
Ústavního soudu, z níž plyne pravomoc obcí regulovat loterie a jiné podobné hry a naopak
povinnost žalovaného k takovým obecně závazným vyhláškám přihlížet a přistupovat ke zrušení
vydaných povolení podle §43 zákona o loteriích. Odmítl, že by stěžovatelka v nynější věci měla
jakékoliv legitimní očekávání. Neztotožnil se ani s tím, že by žalovaný pochybil, když stěžovatelku
upozornil na možnost seznámit se s podklady pro rozhodnutí společně s oznámením o zahájení
správního řízení. Podklady pro vydání rozhodnutí existovaly již v okamžiku zahájení správního
řízení. K žádnému doplnění dokazování nedošlo. Přípis města Kladna nelze považovat
za podklad, se kterým by měl být účastník seznámen, neboť nic nového do věci nepřinesl. Listina
základních práv EU se na nynější věc neaplikuje, protože se zde vůbec neuplatní právo EU.
II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalovaného
[3] Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, v níž uplatňuje
stížnostní důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[4] Soud nesprávně posoudil především stěžejní právní otázku existence legitimního
očekávání stěžovatelky založeného přechodným ustanovením v čl. II bodu 4. zákona
č. 300/2011 Sb., podle kterého neměl žalovaný přistoupit do 31. 12. 2014 ke zrušení vydaných
povolení z důvodu rozporu s obecně závaznými vyhláškami. Ve zjevném rozporu s ustálenou
rozhodovací praxí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), Soudního dvora EU
(dále jen „SDEU“) a rovněž Ústavního soudu týkající se aplikace a interpretace principu ochrany
legitimního očekávání, který je nedílnou součástí Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod (dále jen „Úmluva“), práva EU a rovněž českého práva, dospěl k právnímu závěru,
že nález ÚS k přechodnému ustanovení nepředstavuje nezákonný a protiústavní zásah
do stěžovatelčina legitimního očekávání založeného zákonem. To za situace, kdy bylo dané
přechodné ustanovení zrušeno bez poskytnutí přechodného nebo přípravného období
či přiměřené náhrady. K tomu stěžovatelka podrobně rozebírá přijetí zákona č. 300/2011 Sb.,
nález ÚS k přechodnému ustanovení, čl. 1 Protokolu 1 k Úmluvě, včetně judikatury ESLP, podle
kterých může dojít k zásahu do legitimního očekávání i nepředvídatelným rozhodnutím soudu,
a judikaturu Ústavního soudu k ochraně dobré víry založené právním předpisem. Z toho
dovozuje, že nález ÚS k přechodnému ustanovení je nezákonný a vzhledem k okolnostem zcela
nepřiměřený.
[5] Poukázala na to, že si je vědoma rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
24. 2. 2015, č. j. 6 As 285/2014 – 32, publ. pod č. 3194/2015 Sb. NSS, ve věci žalobce SYNOT
TIP, a.s. (dále jen „rozsudek SYNOT TIP“). Ačkoliv se šestý senát vyjádřil, že závěr v nálezu ÚS
k přechodnému ustanovení, že ani očekávání založené zákonem nemusí být za určitých okolností
legitimní, zní vskutku neuvěřitelně, přesto jej ospravedlnil naprosto nedostatečným
konstatováním o kontextu daném sérií předchozích nálezů Ústavního soudu, uznávajících
ústavně garantované právo obcí na samosprávu v oblasti regulace výherních hracích přístrojů,
včetně interaktivních videoloterních terminálů. Tento závěr je však zjevně nesprávný s ohledem
na nezákonnost nálezu ÚS k přechodnému ustanovení.
[6] Stěžovatelka také poukázala na svou stížnost k ESLP, kterou učinila součástí žaloby.
Argumentaci tam obsaženou činí stěžovatelka též argumentací obsaženou v kasační stížnosti.
[7] Soud nesprávně posoudil námitku, že nález ÚS k přechodnému ustanovení, jakož
i napadená rozhodnutí správních orgánů přijatá v jeho důsledku, jsou v rozporu s právem EU,
když dovodil, že předmětná věc nemá žádnou spojitost s právem EU. Ke stejnému závěru
chybně došel i Nejvyšší správní soud v rozsudku SYNOT TIP. Tento právní závěr je v rozporu
s judikaturou SDEU. Problematikou omezení provozování her obdobných sázkovým hrám
vnitrostátním právním předpisem, který nestanoví (obdobně jako nález ÚS k přechodnému
ustanovení) přechodné nebo přípravné období či náhradu provozovatelům takovýchto sázkových
her, se zabýval z pohledu principů volného pohybu zboží a služeb a rovněž principu
ochrany legitimního očekávání SDEU v rozsudku ze dne 11. 6. 2015, Berlington Hungary a další,
C-98/14, ECLI:EU:C:2015:386 (dále jen „rozsudek Berlington Hungary“). SDEU odmítl
námitku nedostatku pravomoci zabývat se předběžnými otázkami odůvodněnou tím, že spor
v řízení před maďarským soudem nevykazuje vzhledem k neexistenci příhraničního prvku
žádnou vazbu s právem EU. SDEU uvedl, že část klientely žalobců tvořili občané jiných
členských států EU a že nelze vyloučit, že provozovatelé sázkových her usazení na území jiných
členských států EU, než Maďarska, měli nebo mají zájem provozovat sázkové hry v Maďarsku.
V rozsudku SDEU mimo jiné dovodil, že pokud vnitrostátní zákonodárce ruší povolení
umožňující jejich držitelům výkon podnikatelské činnosti, musí v jejich prospěch stanovit
dostatečně dlouhé přechodné období, jež jim umožní přizpůsobit se nebo zavést systém
přiměřené náhrady.
[8] Soud v důsledku nesprávného posouzení otázky týkající se existence stěžovatelčina
legitimního očekávání dospěl k nesprávnému právnímu závěru, že zrušení přechodného
ustanovení zákona č. 300/2011 Sb. ve spojení s existencí příslušných obecně závazných vyhlášek
obcí bylo důvodem pro zrušení příslušných rozhodnutí o povolení sázkových her podle §43
odst. 1 zákona o loteriích.
[9] V oznámeních o zahájení tří správních řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí o zrušení
povolení č. j. MF-60496/2013/34, potvrzené rozhodnutím ministra č. j. MF-78024/2013/34-RK
(dále jen „správní řízení I. “), č. j. MF-58758/2013/34, potvrzené rozhodnutím ministra č. j. MF-
84002/2013/34-RK (dále jen „správní řízení II. “) a č. j. 58772/2013/34, potvrzené rozhodnutím
ministra č. j. MF-84005/2013/34-RK (dále jen „správní řízení III. “), uvedl žalovaný dva důvody
pro zahájení správních řízení, a to údajný rozpor povolení s obecně závaznými vyhláškami
a zrušení přechodného ustanovení zákona č. 300/2011 Sb. Nijak však nespecifikoval, v čem
konkrétně měl tento rozpor spočívat, ani to, jaký je vztah mezi těmito dvěma důvody. Nejasnosti
ohledně důvodů pro zahájení správních řízení navíc prohlubují vzájemně si odporující tvrzení
žalovaného o okolnostech odůvodňujících jeho postup podle §43 odst. 1 zákona o loteriích, kdy
na jedné straně tvrdí, že důvodem pro zahájení řízení a následné zrušení povolení je rozpor
s vyhláškami, zatímco na jiném místě, že jde o rozpor s nálezem ÚS k přechodným ustanovením.
V oznámení o zahájení správního řízeni, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí o zrušení povolení
č. j. MF-60367/2013/34, potvrzené rozhodnutím ministra č. j. MF-84003/2013/34-RK (dále jen
„správní řízení IV.“), uvedl žalovaný kromě dvou shora uvedených důvodů ještě třetí důvod,
a to údajný rozpor provozování sázkových her s §17 odst. 11 zákona o loteriích, neboť příslušná
provozovna se nachází v sousedství zdravotnického zařízení, jmenovitě lékárny.
V oznámení o zahájení správního řízeni, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí o zrušení povolení
č. j. MF-60372/2013/34, potvrzené rozhodnutím ministra č. j. MF-84000/2013/34-RK (dále jen
„správní řízení V.“), uvedl žalovaný kromě dvou shora uvedených důvodů ještě třetí důvod, a to
že loterie a jiné podobné hry provozované na adrese Cejl 37/62, Brno, jsou provozovány
v rozporu s §50 odst. 5 zákona o loteriích (v tzv. chráněné budově podle §17 odst. 11).
Ustanovení §17 odst. 11 však bylo zrušeno s účinností od 1. 1. 2012, tedy před vydáním
oznámení o zahájení správních řízení IV. a V. S ohledem na obecná, nepřesvědčivá a vzájemně
si odporující nebo nesrozumitelná tvrzení ohledně důvodů pro zahájení předmětných správních
řízení je třeba shledat nepřezkoumatelnost oznámení o zahájení řízení, a proto nemohla zahájení
řízení vyvolat.
[10] Zrušení přechodného ustanovení zákona č. 300/2011 Sb. nálezem ÚS k přechodnému
ustanovení nemohlo být ze shora uvedených důvodů důvodem pro zrušení rozhodnutí podle
§43 odst. 1 zákona o loteriích.
[11] Městský soud také nesprávně posoudil namítanou nemožnost vyjádřit se k podkladům
pro rozhodnutí podle §36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „spr. ř.“). Stěžovatelka poukázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 26. 2. 2010, č. j. 8 Afs 21/2009 - 243, publ. pod č. 2073/2010 Sb. NSS, ve věci DELTAX
Systems a. s. (dále jen „rozsudek DELTAX Systems“), ze kterého vyplývá, že nepostačí dát
takovou možnost toliko v oznámení o zahájení správního řízení. V oznámeních o zahájení řízení
žalovaný vyzval jednak k navržení důkazů, k vyjádření se ve věci nebo k učinění jiných návrhů či
úkonů, a zároveň i k vyjádření se ke všem podkladům pro rozhodnutí, to vše v jedné a téže lhůtě.
Současně v těchto oznámeních žalovaný vyzval dotčené obce, tj. statutární město Kladno
a statutární město Brno, podle §136 odst. 3 spr. ř., aby ve stejné lhůtě poskytly veškeré informace
důležité pro rozhodnutí ve věci samé, a to zejména informace týkající se jakýchkoli úprav stávající
regulace loterií a jiných podobných her na jejich území. Statutární město Kladno tak ve správním
řízení I. učinilo, když ve stanovené lhůtě doručilo své vyjádření, v rámci kterého mj. upřesnilo
adresy, na kterých je sázková hra na jeho území provozována. Z výše uvedeného je zjevné,
že žalovaný ke dni doručení oznámení o zahájení řízení neměl (resp. nemohl vědět, že má)
všechny podklady pro rozhodnutí ve věci samé. Ke dni doručení oznámení o zahájení řízení
stěžovatelce nemohlo být a nebylo zřejmé, k jakým podkladům se měla možnost ve stanovené
lhůtě vyjádřit. Nezákonnost je zřejmá i z postupu ve správním řízení V., ve kterém na základě
námitek stěžovatelky žalovaný učinil novou výzvu k seznámení se s podklady pro rozhodnutí
poté, co byly shromážděny veškeré podklady pro rozhodnutí. Nebylo jí ani umožněno vyjádřit
se k podkladům pro rozhodnutí ministra o rozkladech. Městský soud až ex post zhodnotil, že spis
nebyl žádným způsobem doplňován. Tento závěr však bylo možné učinit až v době vydání
rozhodnutí a ne v době zahájení správních řízení. I pokud by stěžovatelka využila možnosti
nahlédnout do spisu, nemohla by zjistit, zda je či není v dané době kompletní a opakované
nahlížení by bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení. Navíc ve správním řízení I. byl spis
doplněn, proto není pravda, že by k žádnému doplnění nedošlo, jak uvedl městský soud.
Obdobné pak platí pro řízení o rozkladu.
[12] V poslední řadě je rozsudek městského soudu nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů.
Stěžejní námitkou stěžovatelky v žalobě byla námitka porušení legitimního očekávání.
Na podporu argumentace učinila součástí svých žalobních důvodů argumenty a skutečnosti
obsažené ve stížnosti k ESLP. Městský soud se odvolal pouze na nález ÚS k přechodnému
ustanovení a rozsudek SYNOT TIP, aniž by se jakýmkoliv způsobem vyjádřil, zda přihlédl
k podrobné argumentaci stěžovatelky ve stížnosti ESLP a jak se s ní vypořádal. Dále se nijak
nevyjádřil k řádně uplatněné námitce, že oznámení o zahájení řízení nelze považovat za řádná
ve smyslu §46 odst. 1 spr. ř. Oproti tomu se městský soud zabýval údajnou námitkou, že §43
odst. 1 zákona o loteriích nedopadá na posuzovanou situaci. Takovou námitku však stěžovatelka
nevznášela a zřejmě byla převzata z jiného odůvodnění v jiné obdobné věci. Městský soud také
přezkoumal nepřezkoumatelná rozhodnutí ministra o rozkladech, když konstatoval, že se
vyčerpávajícím způsobem ke všem namítaným skutečnostem vyjádřil. Opomněl však,
že se například zcela nedostatečně vyjádřil k námitce týkající se odlišných tvrzení žalovaného
ohledně legitimního očekávání založeného přechodným ustanovením zákona č. 300/2011 Sb.
[13] Stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud předložil SDEU žádost o posouzení
předběžných otázek souvisejících s možným omezením volného pohybu služeb a zboží a dále
navrhl, aby zrušil jak napadený rozsudek městského soudu, tak i napadená rozhodnutí
žalovaného.
[14] Žalovaný v replice ke kasační stížnosti uvedl, že se s rozsudkem městského soudu zcela
ztotožňuje a domnívá se, že je přezkoumatelný, neboť soud se vypořádal se všemi argumenty
stěžovatelky. Poukázal též na nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2005, sp. zn. I. ÚS 729/2000,
podle něhož není třeba vyžadovat podrobnou odpověď na každý argument účastníka.
[15] Pokud jde o vady při zahájení řízení, pak u správních řízení IV. a V. okolnost, že se dané
provozovny nacházely v sousedství chráněných budov podle §17 odst. 11 zákona o loteriích
ve znění účinném do 31. 12. 2011, resp. podle §50 odst. 5 ve znění účinném od 1. 1. 2012,
považuje za zákonný důvod pro zahájení správního řízení. Žalovaný změnil svou správní praxi,
když zprostředkovaně přes §4 odst. 2 zákona o loteriích začal aplikovat institut chráněných
budov a jejich sousedství dle §17 odst. 11 ve znění účinném do 31. 12. 2011. Tato změna
navázala na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu, ze které vyplynula
priorita zájmu obcí na ochraně jejich veřejného pořádku před legitimním očekáváním
provozovatelů. V rámci aplikace §43 zákona o loteriích dochází ve správním řízení k poměřování
jednotlivých zájmů, práv a povinností. Stěžovatelčina argumentace ohledně nesrozumitelnosti,
rozporuplnosti a obecnosti oznámení o zahájení řízení je nepodložená a ryze účelová. Řízení byla
zahájena řádně, a proto vyvolávala právní účinky.
[16] Žalovaný nepostupoval protiústavně. Stěžovatelka si musela být i v minulosti vědoma
možnosti jeho postupu podle §43 odst. 1 zákona o loteriích. Žalovanému ani jeho ministrovi
nepřísluší posuzovat rozhodovací činnost Ústavního soudu. Je povinen zrušit vydaná povolení
o provozování loterie nebo jiné podobné hry nejen v případě, kdy vyjdou dodatečně najevo
skutečnosti, pro které ji nebylo možno povolit, ale také tehdy, pokud tyto skutečnosti nastanou
i po vydání povolení.
[17] Pokud jde o údajné porušení možnosti seznámit se s podklady pro rozhodnutí podle §36
odst. 3 spr. ř., zcela se ztotožňuje s vypořádáním, které k této otázce učinil městský soud.
[18] Podle čl. 26 odst. 2 Listiny základních práv a svobod může zákon stanovit podmínky
a omezení pro výkon určitých povolání nebo činností. Zákon o loteriích tak činí v §50 odst. 4,
který umožňuje obcím vymezit místa, kde lze provozovat loterie nebo jiné obdobné hry, nebo
kde je jejich provoz zakázán, aniž by tato možnost byla vázána na jakékoliv další podmínky.
Žalovaný musí přistupovat ke zrušení povolení, která jsou v rozporu s takto vydanými obecně
závaznými vyhláškami, neboť jinak by porušoval právo obcí na samosprávu. K principu
proporcionality se vyjádřil Ústavní soud v nálezu ÚS k přechodnému ustanovení tak,
že si provozovatelé museli být vědomi rizika, že jejich sféra může být dotčena v důsledku přijetí,
změny či zrušení právních předpisů, včetně podzákonných. Princip proporcionality aplikoval
i žalovaný, když posoudil stěžovatelčino právo na podnikání a právo obcí na samosprávu a dospěl
k závěru, že právo stěžovatelky je oslabeno §43 odst. 1 zákona o loteriích, kterého si musela být
vědoma.
[19] Rozsudek SDEU Berlington Hungary se týká rozdílné věci. Česká úprava nezavedla
zrušení loterií a jiných podobných her ze zákona s okamžitou účinností. Povolení jsou rušena
na základě obecně závazných vyhlášek obcí, a to vždy po vyhodnocení jejich obsahu a účelu.
Řízení jsou vedena podle spr. ř. a až do doby právní moci zrušujícího rozhodnutí mohou
provozovatelé dané hry provozovat. Z bodu 80. daného rozsudku také vyplývá, že je věcí
národního soudu, aby posoudil, zda je vnitrostátní právní úprava v souladu se zásadami právní
jistoty a legitimního očekávání. Hospodářský subjekt nemůže spoléhat na to, že nedojde
k legislativním změnám, může pouze zpochybnit způsob jejich přijetí. Podle judikatury SDEU
se také nelze dovolávat ochrany legitimního očekávání v případě, že je daný subjekt s to přijetí
opatření předjímat a toto opatření je později přijato. Žalovaný by mohl vnitrostátní úpravu
neaplikovat v případě konkrétního rozporu předpisu s unijním právem. Závěr, že by tomu tak
v případě zákona o loteriích bylo, však prozatím žádný soud neučinil.
[20] Žalovaný také není schopen ovlivnit, zda obec pojme do obecně závazné vyhlášky
přechodná ustanovení. Nepřísluší mu posuzovat jejich nezákonnost či nepředvídatelnost a musí
je jako právní předpis aplikovat. Dozor vykonává Ministerstvo vnitra, které je oprávněno
navrhnout Ústavnímu soudu jejich zrušení. Přezkum zákonnosti obecně závazných vyhlášek
je tedy zaručen.
[21] Závěrem proto navrhl kasační stížnost zamítnout.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[22] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná,
a stěžovatelka je řádně zastoupena (§105 odst. 2 s. ř. s.). Poté přezkoumal napadený
rozsudek městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), ověřil při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost je částečně
důvodná.
III.A Nepřezkoumatelnost rozsudku
[23] V prvé řadě se soud musel zabývat namítanou nepřezkoumatelností. Vlastní přezkum
rozhodnutí je totiž možný pouze za předpokladu, že napadené rozhodnutí splňuje kritéria
přezkoumatelnosti. Tedy, že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek
relevantních důvodů, z nichž je zřejmé, proč krajský soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku
rozhodnutí. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí je natolik závažnou vadou, že by k ní byl povinen
soud přihlédnout i bez námitky, z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.).
[24] Podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. spočívá nepřezkoumatelnost rozhodnutí v nedostatku
důvodů rozhodnutí, nesrozumitelnosti nebo jiné vadě řízení, mohla-li mít taková vada
za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Argumentace stěžovatelky směřuje k prvému
z uvedených důvodů, neboť namítá, že se městský soud řádně nevypořádal s jejími námitkami.
[25] Nejvyšší správní soud se však zaměřil i na přezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného,
neboť stěžovatelka namítá, že nepřezkoumatelná byla již jeho rozhodnutí. Jak Nejvyšší správní
soud judikoval, například v rozsudku ze dne 13. 6. 2007, č. j. 5 Afs 115/2006 – 91: „Přezkoumal - li
Městský soud v Praze rozhodnutí žalovaného, které pro absenci odůvodnění nebylo přezkoumání vůbec způsobilé,
zatížil vadou nepřezkoumatelnosti rovněž své rozhodnutí.“ Bylo-li by tedy shledáno nepřezkoumatelné
rozhodnutí žalovaného, bylo by zpravidla nadbytečné se samostatně zabývat přezkoumatelností
rozhodnutí městského soudu, neboť ta by byla bez dalšího vyloučena.
[26] Pokud jde o nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí, tu stěžovatelka spatřuje v tom,
že se v nich ministr dostatečně nevypořádal s odlišnými tvrzeními žalovaného a odkazuje
konkrétně na správní řízení I. Ze správního spisu vyplývá, že zmiňovaná námitka stěžovatelky
spočívala v poukazu na to, že žalovaný v řízení před Ústavním soudem, které skončilo vydáním
nálezu ÚS k přechodnému ustanovení, uvedl, že přechodné ustanovení zákona č. 300/2011 Sb.
legitimně řeší intertemporální problém související s vyvážením protichůdných ústavně
chráněných zájmů (práva na samosprávu a ochrany vlastnického práva a práva podnikat)
a zároveň chrání legitimní očekávání provozovatelů her. Ministr k tomu v rozhodnutí o rozkladu
uvedl, že tato argumentace je s ohledem na závěry uvedené v nálezu ÚS k přechodnému
ustanovení bezpředmětná. Shodné vypořádání je i v dalších napadených rozhodnutích.
[27] Nejvyšší správní soud neshledává na tomto vypořádání nic nesrozumitelného, byť
je stručné. Pokud Ústavní soud ve svém nálezu autoritativně neshledal určité argumenty
žalovaného vznesené v rámci řízení před ním jako relevantní, pak žalovanému těžko zbývalo
co jiného, než tyto závěry Ústavního soudu respektovat. V rámci vypořádání mohl maximálně
konstatovat, že docházel k obdobným závěrům jako stěžovatelka, ale Ústavní soud byl jiného
názoru. Toto vypořádání tedy považuje Nejvyšší správní soud za srozumitelné. Jiné námitky
ohledně nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného nebyly vznášeny a ani soud žádné jiné vady
v rozsahu, ve kterém by bránily soudnímu přezkumu, v rozhodnutí žalovaného neshledal.
[28] Další námitky směřují do přezkoumatelnosti napadeného rozsudku městského soudu.
V prvé řadě jde o námitku, že stěžovatelka učinila součástí svých žalob také argumentaci
obsaženou v její stížnosti k ESLP, se kterou se městský soud nevypořádal.
[29] Soud ověřil, že stěžovatelka skutečně učinila součástí svých žalob i tvrzení a argumenty
obsažené ve stížnosti k ESLP. Tuto stížnost k žalobě také připojila. Stížnost k ESLP obsahuje
podrobnou argumentaci k námitce vyjádřené rámcově již v samotné žalobě, týkající se porušení
práva vlastnit majetek ve smyslu čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě v souvislosti s legitimním
očekáváním nabytí majetku a porušení principu právního státu. Tento způsob rozvinutí žalobní
argumentace považuje Nejvyšší správní soud za možný, neboť stěžejní námitka je obsažena
v žalobě a stížnost k ESLP představuje pouze její rozvinutí. Nejedná se tedy o nepřípustný
žalobní bod, kterým je pouhý odkaz na dříve podané odvolání proti správnímu rozhodnutí (viz
např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 3. 2005, č. j. 2 Afs 125/2004 – 43).
[30] Ohledně těchto námitek vyjádřených v žalobě vyšel městský soud z dosavadní judikatury
Ústavního soudu z odůvodnění nálezu ÚS k přechodnému ustanovení, ve kterém Ústavní soud
dospěl k závěru, že u provozovatelů videoloterních terminálů nelze hovořit o legitimním
očekávání spočívajícím v očekávání, že jejich činnost nebude přinejmenším po určitou dobu
regulována prostřednictvím obecně závazných vyhlášek obcí. Je tedy pravdou, že městský soud
nereagoval na podrobnou argumentaci stěžovatelky týkající se možného porušení Úmluvy,
respektive Protokolu č. 1 k ní. S ohledem na vázanost soudů nálezy Ústavního soudu, jak je
pojednáno dále v bodech [38] až [42] tohoto rozsudku, by se nicméně jen těžko mohl od závěrů
v nálezu Ústavního soudu odchýlit. Městský soud tedy na příslušné žalobní námitky odpověděl
tím způsobem, že touto otázkou se Ústavní soud již zabýval a neshledal, že by došlo k porušení
namítaných práv. V této situaci nepovažuje Nejvyšší správní soud rozsudek v tomto směru
za nepřezkoumatelný, když povinnost soudu řádně odůvodnit své rozhodnutí nemůže být
pojímána tak široce, že by bylo třeba vždy vyslovit podrobnou odpověď na každé jednotlivé
tvrzení účastníka řízení (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 201/04,
ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 116/05, či ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09). Nejvyšší
správní soud proto nepovažuje tento postup městského soudu za nezákonný.
[31] Dále stěžovatelka uvedla, že se městský soud nijak nevyjádřil k řádně uplatněné námitce,
že oznámení o zahájení řízení nelze považovat za řádná ve smyslu §46 odst. 1 spr. ř. V tomto
bodu jí dává Nejvyšší správní soud za pravdu.
[32] V žalobách [čl. III. bod 1) podaných žalob] stěžovatelka namítala, že oznámení o zahájení
správního řízení nemohlo vyvolat účinky z důvodů, které jsou popsány v bodu [9] tohoto
rozsudku u správních řízení I. až III. Pokud jde o výtky specifické pro správní řízení IV. a V., tyto
byly obsaženy až v souhrnném vyjádření stěžovatelky ze dne 23. 4. 2015. Městský soud
se k tomuto žalobnímu bodu nijak nevyjádřil. Zde ani nelze dovodit, že by městský soud vystavěl
samostatnou argumentaci k této otázce, která by obstála i při výslovném nevypořádání argumentů
stěžovatelky, jako tomu bylo u otázky legitimního očekávání a právního státu.
[33] Nad rámec nepřezkoumatelnosti vytýkané stěžovatelkou shledal Nejvyšší správní soud, že
městský soud se nevypořádal ještě s další námitkou stěžovatelky, která byla znovu uplatněna
v řízení o kasační stížnosti. V žalobách stěžovatelka na konci části věnované nemožnosti vyjádřit
se k podkladům pro rozhodnutí namítala, že ministr žalované před vydáním rozhodnutí o
rozkladu žádným způsobem nevyzval stěžovatelku, aby se vyjádřila k podkladům pro rozhodnutí
o rozkladu podle §36 odst. 3 spr. ř., případně aby navrhla jejich doplnění. Městský soud se však
věnoval pouze námitkám souvisejícím s vadami prvostupňového řízení, aniž se zabýval tím, zda
ministr v řízení o rozkladu stěžovatelku vyzval podle §36 odst. 3 spr. ř. k vyjádřením se
k podkladům pro rozhodnutí, pokud ne, zda měl povinnost tak učinit, a pokud ano, jaký by měla
tato vada vliv na zákonnost.
[34] Z napadeného rozsudku tak nelze seznat, jak na shora uvedenou žalobní argumentaci
městský soud nahlížel, tj. zda tyto námitky považoval za důvodné či nedůvodné. Jak již Nejvyšší
správní soud konstatoval v rozsudku ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44 (publ. pod
č. 689/2005 Sb. NSS): „není-li z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud
nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka
považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek
důvodů ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. […].“ Citovaným nedostatkem napadený rozsudek trpí,
proto kasační námitka nepřezkoumatelnosti ve vztahu k otázce toho, zda byla správní řízení
řádně zahájena, a zda měl ministr vyzvat před rozhodnutím o rozkladu k vyjádření
se k podkladům pro rozhodnutí, je důvodná.
[35] Pokud jde o námitku stěžovatelky, že městský soud vypořádal nevznesenou námitku,
že §43 odst. 1 zákona o loteriích nedopadá na posuzovanou situaci, lze jí dát za pravdu. Nicméně
tato vada neměla v dané věci žádný dopad na zákonnost rozsudku, neboť neměla žádný vliv
na jeho zamítavý výrok a není proto důvod pro tuto vadu rozsudek rušit. Nicméně s ohledem
na to, že rozsudek je rušen z důvodu nepřezkoumatelnosti uvedené v bodu [32], je zcela na místě,
aby se městský soud v novém rozsudku této vady vyvaroval.
[36] Ačkoliv Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že rozsudek městského soudu je částečně
nepřezkoumatelný, nebrání tato skutečnost přezkumu rozsudku z pohledu dalších kasačních
námitek napadajících skutkové a právní závěry, které jsou oddělitelné od nepřezkoumatelné části
rozsudku (viz usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006 - 74,
publ. pod č. 1566/2008 Sb. NSS).
III.B Zásah do principu ochrany legitimního očekávání
[37] Stěžejní námitkou stěžovatelky je, že nález ÚS k přechodnému ustanovení zasáhl do jejího
legitimního očekávání, že bude alespoň po dobu stanovenou přechodným ustanovením k zákonu
č. 300/2011 Sb. oprávněna provozovat videoloterní terminály v místech, na která se vztahují
vydaná rozhodnutí, a proto je nezákonný.
[38] Stěžovatel nicméně neuvádí, jakým způsobem měl městský soud a nyní i Nejvyšší správní
soud nález ÚS k přechodnému ustanovení neaplikovat.
[39] Nález ÚS k přechodnému ustanovení byl vydán podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy,
podle kterého je Ústavní soud oprávněn rozhodovat o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých
ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem. V dané věci tedy Ústavní soud nejednal
pouze jako obecný ochránce ústavnosti (čl. 83 Ústavy), ale jako negativní zákonodárce, který je
oprávněn s konečnou platností posoudit, zda je či není určitý zákon nebo jeho ustanovení
v rozporu s ústavním pořádkem a v případě shledání nesouladu je oprávněn jej zrušit k datu,
které určí. Daný zákon pak přestává být k uvedenému datu součástí právního řádu, a tudíž
nemůže zakládat žádné právní účinky, a to právě z důvodu autoritativně shledané protiústavnosti.
Zákon či jeho ustanovení je zrušeno přímo výrokem Ústavního soudu, proti němuž by se obecný
soud musel vymezit.
[40] Závazností nálezů Ústavního soudu pro obecné soudy se podrobně Ústavní soud zabýval
v nálezu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05. V něm zdůraznil, že z čl. 89 odst. 2 Ústavy
vyplývá obecným soudům povinnost rozhodovat v souladu s právním názorem vysloveným
Ústavním soudem v jeho nálezech, jinými slovy povinnost sledovat „ratio decidendi“, tj. vyložené
a aplikované nosné právní pravidlo (rozhodovací důvod), o něž se výrok předmětného nálezu
opíral. V nálezu pak rozlišil povinnost respektovat ratio decidendi nálezu Ústavního soudu v dalším
řízení v té samé věci (smysl kasační) a povinnost následovat ratio decidendi Ústavního soudu
v jiných, ale podobných, věcech (smysl precedenční). Pokud jde o kasační závaznost, pak k ní
Ústavní soud uvedl: „Pravidlo, že proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat, má za následek, že nález
Ústavního soudu představuje definitivní řešení ústavněprávních otázek v konkrétní věci, a proto musí být dotyčným
obecným soudem věrně proveden a ústavněprávní výklad vyložený v nálezu Ústavního soudu jím musí být
respektován bez ohledu na eventuální pochybnosti obecného soudu, zda je správný či fundovaný. Jak nasvědčuje
doktrína formulovaná v nálezu III. ÚS 252/04 o konkurujících úvahách, Ústavní soud netvrdí, že je neomylný,
ale trvá na tom, že v jednotlivých případech je konečnost sporu nepostradatelným znakem spravedlivého procesu,
a proto jako orgán s posledním slovem musí být jeho právní názor v konkrétní věci nepodmíněně respektován.
Opačný názor by odporoval samotnému principu kasačního rozhodování.“
[41] Podle názoru Nejvyššího správního soudu je situace, kdy byl určitý právní předpis shledán
jako protiústavní, v zásadě shodná se situací, kdy jde o nález Ústavního soudu v té samé věci,
tedy o princip kasační. Stěžovatelka totiž ve své podstatě požaduje, aby obecné soudy aplikovaly
konkrétní právní předpis, který byl Ústavním soudem zrušen, tedy aby znovu posoudily, zda
skutečně protiústavní byl nebo nebyl. To navíc za situace, kdy se Ústavní soud výslovně i otázkou
existence legitimního očekávání provozovatelů interaktivních videoloterních terminálů ve svém
nálezu zabýval.
[42] Nejvyšší správní soud tedy v této situaci nemá ani prostor pro to, aby se případně
od závěrů v nálezu ÚS k přechodnému ustanovení odchýlil tak, jak to Ústavní soud
ve výjimečných případech připouští u precedenční závaznosti svých nálezů (viz body 67 až 71
nálezu sp. zn. IV. ÚS 301/05).
III.C Unijní prvek
[43] Stěžovatelka tvrdí, že městský soud chybně posoudil existenci unijního prvku, který by
odůvodnil aplikaci Smlouvy o fungování Evropské unie a v souvislosti s tím i obecných principů
práva EU. Odvolává se přitom zejména na rozsudek Berlington Hungary.
[44] V daném rozsudku ke své pravomoci SDEU mimo jiné uvedl: „24 V této souvislosti je třeba
připomenout, že takové vnitrostátní právní předpisy, jako jsou předpisy dotčené v původním řízení - které jsou
použitelné bez rozdílu ve vztahu k maďarským státním příslušníkům i příslušníkům ostatních členských států -
mohou spadat do působnosti ustanovení týkajících se základních svobod zaručených Smlouvou o FEU zpravidla
pouze v rozsahu, v němž se použijí na situace mající souvislost s obchodem mezi členskými státy (v tomto smyslu
viz rozsudky Anomar a další, C-6/01, EU:C:2003:446, bod 39, a Garkalns, C-470/11, EU:C:2012:505,
bod 21). 25 V projednávané věci je z předkládacího rozhodnutí patrné, že část klientely žalobkyň v původním
řízení tvořili občané Unie na dovolené v Maďarsku. … 27 Kromě toho nelze v žádném případě vyloučit,
že provozovatelé usazení na území jiných členských států, než je Maďarsko, měli nebo mají zájem otevřít herny na
maďarském území (v tomto smyslu viz rozsudky Blanco Pérez a Chao Gómez, C-570/07 a C-571/07,
EU:C:2010:300, bod 40, jakož i Garkalns, C-470/11, EU:C:2012:505, bod 21). 28 Soudní dvůr má
za těchto podmínek pravomoc o položených otázkách rozhodnout.“
[45] I v rozsudku Berlington Hungary tedy SDEU dovodil svou pravomoc právě s ohledem
na, alespoň tvrzenou, existenci unijního prvku. V nyní posuzované věci jde o zrušení konkrétních
povolení k provozování loterie a jiné podobné hry – 25 interaktivních videoloterních terminálů
na území statutárních měst Brno a Kladno. Existence jakéhokoliv přeshraničního prvku nebyla ze
správního řízení patrna. Žádné takové tvrzení stěžovatelka ani v žalobě neuvedla a ostatně jej
neuvádí ani v kasační stížnosti, což by s ohledem na §104 odst. 4 a §109 odst. 5 s. ř. s. stejně
nebylo možné.
[46] Navíc je třeba rozlišovat otázku aplikovatelnosti práva EU od přípustnosti předběžné
otázky v takovéto věci. Je totiž již součástí ustálené judikatury SDEU, že pouze vnitrostátnímu
soudu náleží, aby rozhodoval o nezbytnosti rozhodnutí o předběžné otázce pro vydání svého
rozsudku. SDEU takové rozhodnutí vydá, ledaže by bylo zřejmé, že položená otázka nemá žádný
vztah ke sporu v původním řízení. K tomu v podrobnostech viz rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 22. 7. 2015, č. j. 10 As 62/2015 – 170.
[47] Stěžovatelka nemá pravdu, pokud dovozuje aplikovatelnost práva EU na čistě vnitrostátní
situace, jako je tomu v nynější kauze. Nejvyšší správní soud se proto plně shoduje se závěry
ohledně nemožnosti aplikovat Listinu základních práv Evropské unie a další prameny práva EU
při posuzování rušení povolení k provozování interaktivních videoloterních terminálů
obsaženými v rozsudku SYNOT TIP a v rozsudku sp. zn. 10 As 62/2015.
III.D Nemožnost vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí
[48] Námitka týkající se nemožnosti vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí ve správních
řízeních I. až IV. není důvodná.
[49] Nejvyšší správní soud ze správních spisů zjistil, že ve správních řízeních II. a III.
po zahájení řízení, když součástí oznámení o zahájení byla i výzva k vyjádření se k podkladům pro
rozhodnutí, nebyly do spisu doplněny žádné dokumenty, kromě vyjádření stěžovatelky k zahájení
řízení.
[50] Ve správním řízení I. byl kromě vyjádření stěžovatelky založen do spisu přípis
statutárního města Kladno, ve kterém obecně sdělilo, že vydalo obecně závaznou vyhlášku
č. 46/13, která již byla zmíněna v oznámení o zahájení správního řízení. Dále uvedlo 3 adresy,
které mají provozovatelé špatně uvedeny, když pokud jde o zahájené správní řízení, týkalo se toto
upozornění toho, že adresa „Sítná 3127“ je správně „náměstí Sítná 3127“. Z obecně závazné
vyhlášky vyplynulo, že tato adresa je mezi povolenými provozovnami, a proto žalovaný
usnesením řízení ohledně přístroje na této adrese zastavil. V rozhodnutí o zrušení povolení není
z uvedeného přípisu jakkoliv vycházeno, pouze je konstatována jeho existence.
[51] Ve správním řízení IV. nebyly kromě vyjádření účastníka doplněny žádné dokumenty,
kromě vyjádření stěžovatelky. Přesto žalovaný přípisem ze dne 26. 6. 2013 sdělil, že došlo
ke shromáždění všech podkladů pro rozhodnutí a stanovil znovu lhůtu pro vyjádření k nim na 14
dnů ode dne doručení dané výzvy. Existence této dodatečné výzvy nebyla promítnuta do textu
rozhodnutí.
[52] Z uvedené rekapitulace je zřejmé, že námitka je zcela nedůvodná ohledně správního řízení
IV., neboť v něm byla lhůta pro seznámení se s podklady pro rozhodnutí stanovena nově.
Na tom nic nemění to, že tuto okolnost žalovaný v rozhodnutí výslovně nezmínil, když
argumentoval tím, že bylo dostatečné vyzvat stěžovatelku společně s oznámením o zahájení
řízení. Ve správních řízeních II. a III. je zřejmé, že nedošlo k žádnému doplnění spisu. Ve
správním řízení I. sice byl spis doplněn o přípis statutárního města Kladna, který však žalovaný
do rozhodnutí nijak nepromítl a nelze jej tedy ani považovat za podklad pro rozhodnutí.
[53] Stěžovatelka se odvolává na rozsudek Nejvyššího správního soudu DELTAX Systems,
který ostatně aplikoval i městský soud. Městský soud má pravdu v tom, že v něm Nejvyšší
správní soud rozhodl v tom smyslu, že není samo o sobě porušením §36 odst. 3 spr. ř., pokud
správní orgán souběžně s oznámením o zahájení správního řízení stanoví jednak lhůtu, ve které
lze navrhovat důkazy a činit jiné návrhy, a rovněž následnou lhůtu, ve které se účastníci mohou
vyjádřit k podkladům rozhodnutí.
[54] Nicméně v nyní posuzované věci žalovaný postupoval odlišně, neboť na rozdíl
od rozsudku DELTAX Systems stanovil stejnou lhůtu k činění návrhů důkazů, vyjádření
se ve věci nebo jiných návrhů či úkonům, kterou stanovil i k možnému vyjádření se k podkladům
pro rozhodnutí. Skutečně tak mohla nastat situace, že by dotčený orgán podle §136 odst. 2 spr.
ř., tedy statutární město Brno nebo Kladno, využil daného práva a k věci se vyjádřil i třeba
poslední den stanovené lhůty a stěžovatelka tak nemohla vědět do poslední chvíle, zda jsou
podklady pro rozhodnutí skutečně úplné. V tomto směru považuje Nejvyšší správní soud postup
žalovaného za vadný.
[55] Nicméně nikoliv každá vada řízení musí vést nutně ke zrušení rozhodnutí správního
orgánu soudem. Je pravda, že správní soudy setrvale judikují v tom smyslu, že porušení §36
odst. 3 části věty před středníkem spr. ř. představuje vždy vadu správního řízení (srov. rozsudek
Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 5. 2002, č. j. 7 A 22/2000-33, nebo rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 30. 9. 2015, č. j. 6 As 73/2015 – 40, publ. pod č. 3343/2016 Sb. NSS).
Vady řízení jsou obecně důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí správního orgánu dle §78
odst. 1 s. ř. s. Judikatura správních soudů se však přiklonila k závěru, že ne každá zjištěná vada
správního řízení bude mít tyto následky. Důvodnost žaloby může mít za následek pouze taková
vada řízení, která mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí (viz např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 6. 2011, č. j. 2 As 60/2011 - 101).
[56] V souvislosti s možností seznámit se s podklady pro rozhodnutí podle §36 odst. 3 spr. ř.
Nejvyšší správní soud shledal v rozsudku ze dne 18. 6. 2014, č. j. 3 As 87/2013-31, že pokud
správní orgán neučiní o provedení některých důkazů záznam do spisu a nedá účastníku řízení
možnost se před vydáním rozhodnutí k těmto podkladům vyjádřit, ale současně výrok
napadeného rozhodnutí není opřen o tyto důkazy jako způsobilé ovlivnit závěry správního
orgánu, jedná se sice o procesní pochybení, avšak o procesní pochybení, které nemohlo mít vliv
na zákonnost napadeného rozhodnutí. Ostatně i v rozsudku DELTAX Systems Nejvyšší správní
soud konstatoval, že je třeba vždy zkoumat, zda poté, kdy účastník v souladu s poučením
postupoval, byl správní spis následně doplňován či nikoli, a zda tak účastník měl faktickou
možnost se s úplným správním spisem seznámit.
[57] Tím spíše je třeba dovodit, že pochybení žalovaného v tom směru, že nestanovil dvě
odlišné lhůty, aniž by fakticky došlo k jakémukoliv doplnění dokazování nebo podkladů
pro rozhodnutí, nemohlo mít na zákonnost jeho rozhodnutí vliv. Pokud by totiž stěžovatelka
využila možnosti dané jí žalovaným kdykoliv v průběhu stanovené lhůty, měla by k dispozici
veškeré podklady pro rozhodnutí.
[58] Stěžovatelka navíc žádným způsobem nevysvětluje, jak jí případná nejistota ohledně toho,
kdy budou podklady shromážděny, zasáhla do jejích práv. Již ve vyjádřeních k zahájení správních
řízení se k podkladům pro rozhodnutí, tedy nálezu ÚS k přechodnému ustanovení i obecně
závazným vyhláškám, vyjádřila. Žádné jiné podklady shromážděny nebyly a i pokud by tedy
žalovaný postupoval ve správních řízeních I. až III. zcela správně a ona by práva seznámit
se s podklady pro rozhodnutí využila, není vůbec zřejmé, jaký by to mělo na její práva vliv, neboť
by nezískala možnost vyjádřit se k čemukoliv jinému než k tomu, k čemu se již vyjádřila.
IV. Závěr a náklady řízení
[59] Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že kasační stížnost je částečně důvodná.
Napadený rozsudek městského soudu proto dle §110 odst. 1, věty první, s. ř. s. zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení, v němž je v souladu s ustanovením §110 odst. 4 s. ř. s. právními závěry
uvedenými v tomto rozsudku vázán. Bude se tedy muset vypořádat se vznesenými námitkami
stěžovatelky týkajícími se tvrzeného vadného zahájení správních řízení a toho, že jí ministr
v řízení o rozkladu neoznámil možnost seznámit se s podklady pro rozhodnutí.
[60] S ohledem na §109 odst. 3 s. ř. s. byl zrušen nejen výrok I. napadeného rozsudku
o zamítnutí žalob, ale spolu s ním i výrok II. o náhradě nákladů řízení, neboť je na výroku
I. závislý. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne v souladu s §110 odst. 3, větou
první, s. ř. s. městský soud v novém rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. května 2016
JUDr. Radan Malík
předseda senátu