ECLI:CZ:NSS:2016:9.AS.172.2015:67
sp. zn. 9 As 172/2015 - 67
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Barbary
Pořízkové a soudců JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., a JUDr. Radana Malíka v právní věci žalobkyně:
TV CZ s.r.o., se sídlem Krakovská 583/9, Praha 1, zast. Mgr. Davidem Novákem, advokátem
se sídlem Vyšehradská 320/49, Praha 2, proti žalované: Rada pro rozhlasové a televizní
vysílání, se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, proti rozhodnutí žalované ze dne 24. 3. 2015,
č. j. RRTV/1465/2015-RUD, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 26. 6. 2015, č. j. 3 A 45/2015 – 45,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Podanou kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhá zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla
zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalované specifikovanému v záhlaví. Napadeným správním
rozhodnutím žalovaná uložila stěžovatelce dle §60 odst. 1 písm. l) zákona č. 231/2001 Sb.,
o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, ve znění účinném
v posuzované době (dále jen „zákon o vysílání“), pokutu ve výši 300 000 Kč za porušení §48
odst. 1 písm. b) zákona o vysílání, kterého se měla dopustit odvysíláním teleshoppingového bloku
EZO.TV dne 9. 11. 2014 od 12.00 hodin na programu ACTIVE TV, který měl předkládat tvrzení
o zdravotním stavu volajících jako fakta, čímž podporoval chování ohrožující zdraví, přičemž
někteří diváci si zjištění a rady protagonistky mohli vyložit jako náhradu lékařské péče a zanedbat
tak prevenci a léčbu třeba i závažných onemocnění.
[2] Stěžovatelka podala proti rozhodnutí žalované žalobu, v níž namítala, že vůbec není
provozovatelem teleshoppingového pořadu EZO.TV, pouze poskytuje vysílací prostor; dále
že obsah pořadu nepodporuje chování ohrožující zdraví; a brojila i proti výši uložené pokuty.
[3] Městský soud se v otázce odpovědnosti provozovatele vysílání shodl s žalovanou a uvedl,
že správně zahájila a vedla sankční řízení se stěžovatelkou jako se subjektem odpovědným
za zařazení daného pořadu do televizního vysílání programu ACTIVE TV. Námitka,
že stěžovatelka není provozovatelem posuzovaného teleshoppingového pořadu, nýbrž pouze
poskytuje vysílací prostor, je irelevantní, stejně jako rozbor odpovědnosti zpracovatele
či zadavatele vyvozený z ustanovení zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně
a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o reklamě“). Provozovatel vysílání se nemůže zbavit
objektivní odpovědnosti vyplývající z §48 odst. 1 písm. b) zákona o vysílání. Je tedy plně
na něm, aby nezařazoval do vysílání obchodní sdělení, která podporují chování ohrožující zdraví.
[4] Ke druhé žalobní námitce soud ověřil, že moderátorka sděluje konkrétní údaje (fakta)
o zdravotním stavu volajících diváků, k nimž přiřazuje diagnózu a následně určuje prostředek
k léčbě zdravotních problémů, jednak kúru od společnosti Naděje a jednak pronáší „modlitbu“.
Žalovaná dovodila, že odvysíláním pořadu stěžovatelka podporovala chování ohrožující zdraví,
neboť někteří diváci si zjištění a rady mohli vyložit jako náhradu lékařské péče a zanedbat tak
prevenci či léčbu i závažných onemocnění. Soud se s uvedeným hodnocením ztotožnil. Obrana
vystavěná na rozumu a opatrnosti průměrného člověka je taktéž nedůvodná, jelikož celkové
zpracování i vyznění pořadu směřuje k podání informace, že i když jde o závažná onemocnění,
lze je léčit kúrou od společnosti Naděje a pronesením „modlitby“.
[5] K námitkám, že nebylo prokázáno, že by se na základě pořadu volající přestal starat o svůj
zdravotní stav, a že v pořadu není tvrzeno, že by volající měli zanedbávat lékařskou péči či snad
že by je měl pořad vyléčit, soud uvedl, že protagonistka pořadu kúru od společnosti Naděje
prezentuje jako léčebný prostředek, který je adekvátní diagnóze, kterou sama stanovila. Určení
prostředku léčby je způsobilé vyvolat dojem, že lékařská péče je již nadbytečnou, což vyvolává
riziko jejího zanedbání. Soud shledal správnou i úvahu, že posuzovaný správní delikt je deliktem
tzv. ohrožovacím, tedy postačí i vyvolání nebezpečí ohrožení zdraví, vznik skutečného následku
není k naplnění skutkové podstaty deliktu nutný.
[6] Poukaz na podobnost s jinými prvky používanými v alternativní medicíně např.
s homeopatiky, jejichž účinnost je dle stěžovatelky rovněž sporná, nebyl dle soudu na místě.
Sankce byla uložena za naplnění konkrétní skutkové podstaty správního deliktu a povinností
správního orgánu bylo zjistit a posoudit konkrétní okolnosti daného porušení §48 odst. 1 písm.
b) zákona o vysílání, nikoli posuzovat účinnost jiných prostředků používaných v alternativní
medicíně.
[7] Rovněž námitky ve třetím žalobním bodu neshledal soud důvodnými. Z §60 odst. 1
zákona o vysílání vyplývá, že rozpětí, v němž žalovaná mohla uložit pokutu
za posuzovaný správní delikt, činí 5 000 Kč až 2 500 000 Kč. Výši pokuty žalovaná stanovila
částkou 300 000 Kč, tj. ve výši 12 % maximální možné částky. Soud dospěl k závěru, že žalovaná
stanovila pokutu zcela odpovídající jednotlivým posuzovaným kritériím. Zohlednila při tom nejen
tzv. přitěžující okolnosti spáchaného deliktu (vysokou závažnost), ale i tzv. polehčující okolnosti
(vysílání s nízkou míru sledovanosti a nedominantní postavení na komerčním trhu).
[8] K námitce, že uložená pokuta ve výši 300 000 Kč je pro stěžovatelku likvidační, soud
jednak konstatoval, že námitku tohoto obsahu ve správním řízení neuplatnila a jednak v soudním
řízení ji blíže nerozvedla, ani nepodpořila důkazními prostředky. K návrhu na moderaci uložené
pokuty soud uvedl, že pokuta ve výši 300 000 Kč není pokutou zjevně nepřiměřenou, nýbrž
pokutou, která odpovídá závažnosti sankcionovaného jednání i zákonnému rozpětí.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření stran
[9] Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost z důvodů dle §103
odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[10] Má za to, že městský soud nesprávně posoudil otázku týkající se odpovědnosti za daný
skutek, jelikož ona není za posuzované jednání odpovědná a správní řízení mělo být vedeno
s provozovatelem teleshoppingového pořadu EZO.TV, společností TELEMEDIA
INTERACTV Production Home Ltd., se sídlem na Kypru. Stěžovatelka pouze poskytuje vysílací
prostor, rozhodně ale nemá vliv na obsah teleshoppingových bloků. Dle §48 zákona o vysílání
za pravdivost údajů obsažených v reklamě a teleshoppingu odpovídá zadavatel obchodního
sdělení, teprve pokud ho nelze určit, odpovídá provozovatel vysílání.
[11] Dále je přesvědčena, že posuzované jednání vůbec není správním deliktem, obsah pořadu
rozhodně nepodporuje chování ohrožující zdraví. Nebylo prokázáno, že by se na základě tohoto
pořadu přestal volající starat o svůj zdravotní stav, ani v pořadu nezazněla výzva, aby se volající
přestal léčit. Nebylo prokázáno, že by existoval jediný člověk, který by nešel kvůli tomuto
teleshoppingovému bloku k lékaři. Pokud taková osoba neexistuje, tak tento pořad
nikoho neohrožuje a nejedná se o ohrožovací delikt. Stěžovatelka nesouhlasí ani s tím,
že by byl zdravotní stav volajícího předkládán jako definitivní. S odkazem na §4 zákona
č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), dovodila, že člověk
s průměrným rozumem si nebude myslet, že ho takový pořad může vyléčit. To ostatně není ani
smyslem pořadu a nikdo to netvrdí. Nelze ale vyloučit, že pro někoho může být tento typ pořadu
psychickou vzpruhou a může na něj mít příznivý vliv. Následkem toho může dojít ke zlepšení
zdravotního stavu.
[12] V této souvislosti odkázala na jiné prvky používané v alternativní medicíně, například
homeopatika. Za to, že je někdo podporuje či prodává, nemůže být jakkoli trestán
či sankcionován. To, že žalovaná ani městský soud neprovedly důkazy týkající se homeopatik,
považuje za zásadní porušení. Paralela s homeopatiky se totiž nabízí a tato tvrzení tak nelze nevzít
v úvahu.
[13] Pokud by přesto soud dospěl k tomu, že dané jednání je správním deliktem a že je za něj
odpovědná stěžovatelka, uvádí, že uložená sankce je pro ni likvidační. Jako provozovatel malé
teleshoppingové televize s neměřitelnou sledovaností a s malými příjmy má zanedbatelné
postavení na mediálním trhu, což žalovaná nedostatečně zohlednila ve výši sankce. V minulosti
postavení provozovatele na mediálním trhu zohledňovala a ukládala malým provozovatelům
řádově nižší sankce. Domnívá se, že žalovaná překročila při rozhodování o výši pokuty výrazným
způsobem meze volného správního uvážení. Dle judikatury Nejvyššího správního soudu
(rozsudek ze dne 3. 4. 2012, č. j. 1 Afs 1/2012 – 36), která uvádí jako důvod pro moderaci
i uložení likvidační pokuty, bylo namístě, aby soud výši uložené sankce moderoval.
[14] Z uvedených důvodů navrhla zrušit rozsudek městského soudu a vrátit věc tomuto soudu
k dalšímu řízení. Rovněž požaduje náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
[15] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti setrvala na svých závěrech uvedených v jejím
rozhodnutí. Uvedla, že kasační stížnost je obsahově prakticky totožná se žalobou, a z jejího
obsahu je zřejmé, že se sice formálně domáhá zrušení rozhodnutí městského soudu, ale fakticky
napadá správní rozhodnutí. K tvrzení, že uložená pokuta je likvidační, odkázala na judikaturu,
z níž dovodila, že není možné vždy při ukládání pokuty podrobně zkoumat finanční situaci
pachatele správního deliktu a podle toho mu ukládat vyšší či nižší pokuty. V řízení navíc nevyšly
najevo okolnosti, které by svědčily pro to, že pokuta bude pro stěžovatelku likvidační. Ona sama
nikdy neuvedla nic o své finanční situaci, nepředložila žádné důkazy, a žalovaná neshledala důvod
tyto skutečnosti zkoumat z úřední povinnosti. Konkrétní tvrzení a důkazy ostatně stěžovatelka
neuvedla ani v žalobě a kasační stížnosti.
[16] V replice na vyjádření žalované ke kasační stížnosti stěžovatelka zopakovala argumentaci
uvedenou v kasační stížnosti.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[17] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná
a stěžovatelka je zastoupena advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Na základě kasační stížnosti
přezkoumal napadené rozhodnutí městského soudu v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán
rozsahem a důvody, které uplatnila stěžovatelka v podané kasační stížnosti, a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[18] K přípustnosti kasační stížnosti soud konstatuje, že kasační stížnost je mimořádným
opravným prostředkem proti rozhodnutí krajského (městského) soudu, a tedy i stížní námitky,
jimiž se kasační soud zabývá, se odvíjejí vždy od tvrzeného pochybení krajského (městského)
soudu. V tomto ohledu dává soud za pravdu žalované, že se kasační stížnost ve značné míře kryje
s žalobou a pohybuje se na hranici přípustnosti. S drobnými výjimkami stěžovatelka se závěry
městského soudu v zásadě nepolemizuje, avšak z obsahu kasační stížnosti je patrné, že trvá na své
argumentaci obsažené v žalobě, s jejímž vypořádáním ze strany městského soudu nesouhlasí.
Nejvyšší správní soud proto shledal, že je kasační stížnost přípustná, neboť splňuje požadavky
stanovené v §106 odst. 1 s. ř. s., a meritorně ji posoudil.
[19] První a stěžejní námitka se týká odpovědnosti stěžovatelky za správní delikt, který
je jí kladen za vinu. Přestože žalobní námitka byla převážně postavena na argumentaci
ustanoveními zákona o reklamě, dospěl soud k závěru, že se kasační námitkou může meritorně
zabývat. Je z ní totiž zřejmé, že stěžovatelka stále brojí proti závěru, že je odpovědná za spáchaný
delikt.
[20] V prvé řadě má za to, že odpovědnost nese zadavatel obchodního sdělení. Relevantní
právní úprava, jíž se dovolává, je obsažena v §48 zákona o vysílání. Ustanovení §48 odst. 1
písm. b) zákona o vysílání stanoví: Provozovatelé vysílání nesmějí zařazovat do vysílání obchodní sdělení,
která podporují chování ohrožující zdraví nebo bezpečnost nebo chování, které hrubě ohrožuje ochranu životního
prostředí.
[21] Ustanovení §48 odst. 3 zákona o vysílání zní: Za pravdivost údajů obsažených v obchodním
sdělení odpovídá zadavatel obchodního sdělení; pokud zadavatele obchodního sdělení nelze určit, odpovídá
provozovatel vysílání. Zadavatelem obchodního sdělení se rozumí právnická nebo fyzická osoba, která objednala
u jiné právnické nebo fyzické osoby obchodní sdělení.
[22] Z citovaného odstavce 3 stěžovatelka dovozuje, že pokud je vedeno řízení pro skutek dle
zákona o vysílání, tak za pravdivost údajů odpovídá zadavatel obchodního sdělení. Má za to,
že uvedené ustanovení zákona na posuzovaný případ jednoznačně dopadá. V teleshoppingu bylo
tvrzeno několik skutečností a prodávány výrobky a za pravdivost těchto tvrzení neodpovídá
provozovatel vysílání.
[23] Soud vyšel při svém hodnocení rovněž z právní úpravy §48 zákona o vysílání, dospěl
však k odlišnému závěru. Názor městského soudu, že se stěžovatelka nemůže zbavit
odpovědnosti vyplývající z §48 odst. 1 písm. b) zákona o vysílání, je správný.
[24] Ustanovení §48 odst. 1 jednoznačně zakládá veřejnoprávní odpovědnost provozovatelů
vysílání za porušení uvedených povinností. To plyne již z jazykového výkladu tohoto ustanovení.
Aplikace odstavce 3, jehož se dovolává stěžovatelka a z nějž dovozuje, že odpovědným by měl
být zadavatel obchodního sdělení, by vedla k tomu, že za vysílání obchodních sdělení uvedených
v odstavci 1 by byl primárně odpovědný zadavatel obchodního sdělení, a teprve pokud
by ho nebylo možné určit, odpovídal by provozovatel vysílání. Tento výklad ale vůbec
neodpovídá znění zákona. Těžko by zákonodárce formuloval posuzovaná ustanovení takto
nelogicky, a přestože v odstavci 1 je konkrétně uvedená odpovědná osoba, poskytoval
by „dovysvětlení“ toho, kdo je vlastně odpovědný za vysílání obchodních sdělení dle odstavce 1,
až v odstavci 3.
[25] Odstavec 3 se navíc týká odpovědnosti za pravdivost údajů obsažených v obchodním
sdělení, přičemž se jedná o odpovědnost primárně soukromoprávní, včetně nekalosoutěžního
postihu, neboť zákon o vysílání žádnou sankci za porušení povinnosti uvádět pravdivé údaje
nestanoví. V odstavci 1 jde tedy o zcela odlišnou kategorii. Odpovědnost provozovatelů vysílání
je dána, jakmile zařadí do vysílání nežádoucí obchodní sdělení – v posuzovaném případě
obchodní sdělení, které podporuje chování ohrožující zdraví, ale jde například i o obchodní
sdělení náboženská a ateistická, obchodní sdělení týkající se cigaret nebo jiných tabákových
výrobků apod. Provozovatel vysílání je za tato obchodní sdělení odpovědný, bez ohledu na to,
zda se jedná o sdělení pravdivá či nikoliv, a otázka pravdivosti proto není pro odpovědnost
za příslušný správní delikt podstatná. Pro odpovědnost zadavatele obchodního sdělení dle
odstavce 3 je naopak zásadní, zda bylo obchodní sdělení pravdivé.
[26] Provozovatelé vysílání nesmí zařazovat do vysílání obchodní sdělení, jejichž taxativní
výčet je obsažen v §48 odst. 1 a 2 a jsou odpovědni za to, pokud takový zákaz poruší.
[27] Uvedené závěry ještě podtrhuje skutečnost, že zákon o vysílání v §60 trestá
za nedodržení povinnosti stanovené pro obchodní sdělení pouze provozovatele vysílání: Pokutu
ve výši od 5 000 Kč do 2 500 000 Kč Rada uloží provozovateli vysílání a provozovateli převzatého vysílání,
pokud … l) nedodrží povinnosti stanovené pro obchodní sdělení a skrytá obchodní sdělení. Pokud by měl
být primárně odpovědný za porušení §48 odst. 1 zadavatel obchodního sdělení, pak
by to znamenalo, že by ho ale nebylo možné postihnout za příslušný delikt, neboť ten je vztažen
výslovně pouze k provozovateli vysílání. Takový výklad je zjevně absurdní.
[28] Na základě výše uvedené argumentace dospěl soud k závěru, že byla dána veřejnoprávní
deliktní odpovědnost provozovatele vysílání. Je to proto stěžovatelka a nikoliv zadavatel
obchodního sdělení, kdo odpovídá za porušení povinností podle §48 odst. 1 zákona o vysílání.
Vzhledem k tomuto závěru mohl soud přistoupit i k vypořádání dalších kasačních námitek.
[29] Druhá námitka se týká samotného jednání, za nějž byla sankce udělena, a které není dle
stěžovatelky vůbec správním deliktem, což dovozuje z toho, že nebylo prokázáno, že by se někdo
na základě pořadu přestal starat o svůj zdravotní stav, že by kvůli pořadu nešel k lékaři. Pokud
taková osoba neexistuje, pak takový pořad nikoho neohrožuje. Nejedná se tedy o ohrožovací
delikt, protože není nikdo, koho by vysílání pořadu ohrozilo.
[30] Podstatou ohrožovacího deliktu je, že k jeho dokonání postačuje ohrožení chráněného
zájmu. Pro účely trestního práva (k němuž lze v případě správního trestání přihlédnout) jsou ohrožovací delikty
definovány tak, že „k jejich dokonání postačuje pouhé ohrožení chráněného zájmu. Jejich následek spočívá
ve vyvolání situace, při níž hrozí reálné nebezpečí, a chybí jen jeden nebo několik málo aktů k tomu, aby nastala
porucha, k níž vyvolaný stav směřuje“ (Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, Praha,
2012, str. 2768). Ohrožovací následek znamená vyvolání stavu, který představuje pro objekt přestupku (tedy
pro určitý zájem společnosti chráněný zákonem) hrozbu jeho poruchy neboli stav nebezpečí. Poruchový následek
pak znamená již přímý zásah objektu přestupku (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
13. 10. 2015, č. j. 8 As 50/2015 – 39). Jinak řečeno, podstatné pro projednávanou věc je to, zda
došlo k vyvolání situace, při níž hrozilo reálné nebezpečí, že zbývá pouze málo k tomu, aby došlo
k poruše v podobě poškození zdraví.
[31] Ke spáchání správního deliktu a vzniku odpovědnosti provozovatele vysílání musí být
naplněny všechny znaky skutkové podstaty, mezi něž patří i objektivní stránka deliktu.
Obligatorními znaky objektivní stránky jsou jednání, následek a příčinná souvislost mezi nimi.
„Následkem“ je porušení nebo ohrožení zájmu chráněného zákonem, „jednáním“ je konání,
nebo opomenutí. Vznik újmy není z hlediska odpovědnosti stěžovatelky relevantní, neboť
skutková podstata je koncipována jako ohrožovací a nikoliv jako porušovací správní delikt
(blíže viz usnesení rozšířeného senátu ze dne 17. 7. 2008, č. j. 1 As 15/2007 – 141, publ. pod
č. 1727/2008 Sb. NSS, nebo rozsudek ze dne 16. 2. 2004, č. j. 6 A 109/2000 – 73, publ. pod
č. 583/2005 Sb. NSS). Následkem není způsobení hmotné či nehmotné újmy, ale porušení
objektu správního deliktu, tj. zájmu na nevysílání obchodních sdělení, která podporují chování
ohrožující zdraví; vznik následku, tj. porušení uvedeného objektu, byl dostatečně prokázán již
ve správním řízení.
[32] Pro projednávanou věc je podstatné, že delikt, za který byla stěžovatelka sankcionována,
je svým charakterem deliktem ohrožovacím, tedy takovým, pro jehož spáchání nemusí dojít
ke vzniku škody. Jak již dovodila judikatura správních soudů (srov. např. již citovaný rozsudek
Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 A 109/2000), je nutno rozlišovat mezi účinkem
a následkem správního deliktu. Součástí skutkové podstaty správního deliktu spočívajícího
v ohrožení chráněného zájmu při tom není účinek, tj. způsobení škody. Znakem skutkového
podstaty tohoto deliktu je toliko následek spočívající v ohrožení zájmu. Pokud tedy stěžovatelka
ve svých podáních v dané věci (včetně kasační stížnosti) uvádí, že nebylo prokázáno, že někdo
na základě odvysílání zkoumaného pořadu nepůjde k lékaři, že tedy pořad nikoho neohrožuje,
domáhá se prokázání vzniku účinku deliktu, který není pro deliktní odpovědnost za ohrožovací
delikt relevantní. Skutková podstata deliktu upraveného v §60 odst. 1 písm. l) ve vztahu k §48
odst. 1 písm. b) zákona o vysílání upravuje delikt, k jehož naplnění postačuje i potenciální
ohrožení diváků. Znaky deliktu budou tedy naplněny již odvysíláním pořadu, k faktickému
ohrožení při tom vůbec nemusí dojít (obdobně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
15. 3. 2011, č. j. 8 As 79/2010 – 84). Zcela postačující je proto ten závěr, že v důsledku
vytýkaného jednání zde existovala hrozba, že někdo k lékaři nepůjde. Proto je tato kasační
námitka nedůvodná.
[33] Dále bylo namítáno, že podle občanského zákoníku má každá svéprávná osoba rozum
průměrného člověka a člověk s průměrným rozumem si nemůže myslet, že by jej mohl televizní
pořad vyléčit. To ani není smyslem pořadu.
[34] Kategorie „člověka s průměrným rozumem“ je kategorií soukromoprávní, jde o zásadu
soukromého práva vyjádřenou v §4 odst. 1 občanského zákoníku, která chrání strany při
soukromoprávním styku, kde se předpokládá rovnost stran. Navíc je třeba poukázat na to,
že dané ustanovení formuluje uvedené pravidlo jako vyvratitelnou domněnku a i podle
soukromého práva se tedy počítá s tím, že jsou osoby, které nemají rozum průměrného člověka,
pouze je třeba prokázat, že opak měl být jednající osobě zřejmý (viz Lavický, P. a kol.: Občanský
zákoník I. Obecná část (§1 -654). Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, str. 68).
I soukromé právo počítá s osobami, které nedosahují „rozumu průměrného člověka“ a takovému
člověku potom poskytuje ochranu (viz např. §3 odst. 2 písm. c), podle něhož soukromé právo
mj. spočívá na zásadě, že nikdo nesmí též pro nedostatek rozumu utrpět nedůvodnou újmu. Stále
se ale jedná o soukromoprávní úpravu založenou primárně na rovnosti a případně vyrovnávající
nerovnost stran, na rozdíl od vztahu stěžovatelky a potenciálních diváků posuzovaného pořadu,
který je regulován normami veřejného práva. Soukromoprávní principy nelze bez dalšího
aplikovat a kategorie „člověka s průměrným rozumem“ do ryze veřejnoprávního vztahu
nedopadá.
[35] Nadto posuzovaný pořad je založen na tom, že osoby, které chtějí nebo potřebují radu
ohledně jejich zdravotního stavu, zavolají moderátorce pořadu, která jejich obtíže definuje
a navrhne léčbu. Pokud by žádný rozumný volající nemohl věřit, že mu tato léčba pomůže, pak
by patrně žádný rozumný volající do pořadu nevolal a pořad by nebyl úspěšný. Nelze vyloučit,
že služby tohoto pořadu využije i osoba podprůměrně inteligentní či jinak znevýhodněná.
Hledisko rozumně uvažujícího člověka nelze pro účely odpovědnosti za posuzovaný správní
delikt zohlednit.
[36] Samozřejmě nelze vyloučit, že pro někoho může být takový pořad pomocí a třeba
i přispět ke zlepšení zdravotního stavu. To ostatně ani žalovaná ani městský soud nijak
nevylučovaly.
[37] Pokud jde o poukaz na homeopatika nebo jiné alternativní způsoby léčby, pak zastává
kasační soud tentýž názor, jako soud městský, tedy že stěžovatelka byla sankcionována
za naplnění konkrétní skutkové podstaty správního deliktu a žalovaná zjišťovala a posuzovala
konkrétní okolnosti daného porušení §48 odst. 1 písm. b) zákona o vysílání. Nebylo důležité
posuzovat účinnost jiných (např. homeopatických) prostředků užívaných v alternativní medicíně.
Z těchto důvodů nepovažuje soud za pochybení, že nebyly provedeny navrhované důkazy stran
homeopatik. Stěžovatelka v žalobě ani v kasační stížnosti nezdůvodnila, jak by provedení
navrhovaných důkazů mohlo přispět k výsledku řízení, kterého se domáhá. Navíc, jak uvedla
ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaná, rovněž reklama nabízející homeopatika by byla
podrobena přísným pravidlům a muselo by být zkoumáno, zda je splňuje, s čímž se kasační soud
zcela shoduje [viz §5a odst. 7 písm. a) či c) zákona o reklamě].
[38] Poslední kasační námitkou je napadána nepřiměřená výše sankce. Jednak z důvodu,
že žalovaná nezohlednila dostatečně postavení stěžovatelky na mediálním trhu, jednak z důvodu,
že sankce je v uložené výši likvidační.
[39] K prvnímu důvodu je v kasační stížnosti uvedeno, že kdyby žalovaná postavení
na mediálním trhu zohlednila, musela by stěžovatelce uložit mnohem nižší sankci, tak jako
ukládala řádově nižší sankce jiným malým provozovatelům. Tato námitka je zcela obecná,
postrádá jakoukoli specifikaci konkrétních případů, z nichž je dovozováno, že v obdobných
případech žalovaná rozhodovala o řádově jiných částkách, a navíc je nepodložená jakýmikoli
důkazy. Takto formulovaná námitka nemůže být úspěšná.
[40] Obdobně k námitce, že žalovaná překročila meze správního uvážení je v kasační stížnosti
pouze uvedeno, že výše pokuty je nepřiměřeně vysoká, a to i s ohledem na charakter tohoto
porušení a rovněž z důvodů nesprávného posouzení zákonných kritérií pro stanovení
přiměřenosti výše sankce. Ani tuto námitku není v jejím znění možno podrobit kasačnímu
zkoumání pro její naprostou nekonkrétnost.
[41] K námitce, že uložená pokuta je pro stěžovatelku likvidační, již městský soud ve svém
rozsudku uvedl, že tato námitka nebyla v řízení rozvedena ani podpořena důkazními návrhy
prokazujícími tvrzení o likvidačním charakteru pokuty, a neshledal nic, co by o zjevném
likvidačním charakteru pokuty svědčilo. Obdobně kasační soud v usnesení ze dne 13. 8. 2015,
č. j. 9 As 172/2015 – 54, jímž nepřiznal kasační stížnosti odkladný účinek, konstatoval,
že je poměrně překvapivé, že kasační stížnost neobsahuje argumentaci vůči závěrům městského
soudu ohledně likvidačního charakteru uložené pokuty. Přes toto upozornění stěžovatelka
v kasačním řízení argumentaci proti závěrům městského soudu nedoplnila, proto Nejvyšší
správní soud nemohl než konstatovat, že kasační námitka se míjí s důvody, na nichž městský
soud založil své rozhodnutí, a proto se jí nemohl blíže zabývat. Kasační stížnost je totiž
opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského (městského) soudu, a proto
kasační námitky musí směřovat proti závěrům v něm přijatým, aby se jimi kasační soud mohl
zabývat.
[42] K odkazu na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Afs 1/2012 – 36, pak soud
uvádí, že při posuzování nepřiměřenosti sankce může samozřejmě být relevantní například i to,
že uložená pokuta je likvidační. To ale v posuzovaném případě nebylo dostatečně tvrzeno ani
prokázáno.
[43] Závěrem soud shrnuje, že veškeré námitky do výše sankce již řádně vypořádal městský
soud.
IV. Závěr a náklady řízení
[44] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. podanou
kasační stížnost zamítl. O věci při tom rozhodl bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s.,
dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
[45] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení. Žalované žádné náklady nad rámec její úřední činnosti nevznikly. Z uvedených
důvodů soud rozhodl, že žádnému z účastníků se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. srpna 2016
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu