ECLI:CZ:NSS:2016:9.AS.18.2016:39
sp. zn. 9 As 18/2016 - 39
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary
Pořízkové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobkyně:
sanofi-aventis, s.r.o., se sídlem Evropská 846/176a, Praha 6, zast. JUDr. PharmDr. Vladimírem
Bíbou, advokátem se sídlem Duškova 164/45, Praha 5, proti žalovanému: Ministerstvo
zdravotnictví, se sídlem Palackého náměstí 4, Praha 2, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
25. 6. 2012, č. j. MZDR 5588/2012, sp. zn. FAR: L62/2012, v řízení o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2015, č. j. 3 Ad 10/2012 – 92,
o návrhu na přiznání odkladného účinku,
takto:
Kasační stížnosti se odkladný účinek nepřiznává.
Odůvodnění:
[1] Včas podanou kasační stížností se žalovaný (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení
v záhlaví označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým bylo
pro nezákonnost podle §78 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zrušeno jeho rozhodnutí ze dne 25. 6. 2012, č. j. MZDR
5588/2012, sp. zn. FAR: L62/2012, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Tímto rozhodnutím
bylo zamítnuto odvolání žalobkyně proti výrokům I., V. a VI. rozhodnutí Státního ústavu
pro kontrolu léčiv ze dne 20. 12. 2011, č. j. SUKL226393/2009, ve věci změny výše
a podmínek úhrady ze zdravotního pojištění léčivých přípravků v zásadě terapeuticky
zaměnitelných s léčivými přípravky náležejícími do referenční skupiny č. 73/1 – centrálně
působící myorelaxancia, p.o.
[2] Stěžovatel požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Svoji žádost
odůvodnil zejména nesouhlasem se závěry městského soudu. Konstatoval, že soud svým právním
názorem, který vyjádřil v rámci vypořádání druhého žalobního bodu, prakticky znemožnil
aplikaci §39c odst. 5 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně
a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o veřejném zdravotním pojištění“), která by byla souladná s provázanými ustanoveními tohoto
zákona, a tím znemožnil správním orgánům rozhodnout v souladu s tímto zákonem.
[3] Připomíná, že dle čl. 31 Listiny základních práv a svobod mají občané na základě
veřejného zdravotního pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči za podmínek, které stanoví
zákon. Ustanovení §39c odst. 5 zákona o veřejném zdravotním pojištění představuje zákonnou
pojistku, která se uplatní v případech, kdy není ve skupině léčivých látek dle přílohy č. 2 zákona
o veřejném zdravotním pojištění žádný plně hrazený léčivý přípravek – toto ustanovení tak
zároveň představuje zákonnou pojistku k zajištění práva pacientů na bezplatnou zdravotní péči.
Pokud by měly správní orgány v dalším průběhu správního řízení rozhodovat dle právního
názoru soudu vyjádřeného v napadeném rozsudku, potom může v nejhorším případě dojít
k situaci, že rozhodnutím správních orgánů bude pacientům odepřeno právo na bezplatnou
zdravotní péči, které je jim garantováno čl. 31 Listiny základních práv a svobod.
[4] Žalobkyně se k návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti vyjádřila dne
4. 2. 2016. Uvádí, že stěžovatel svůj návrh na přiznání odkladného účinku nedokládá žádnými
konkrétními skutečnostmi, že by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí pro něj znamenaly
nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám.
Stěžovatel ve svém návrhu dokonce nijak nespecifikuje, jakou újmu by pro něj nepřiznání
odkladného účinku mohlo znamenat. Tvrzení, že soud svým právním názorem znemožnil
aplikaci §39c odst. 5 zákona o veřejném zdravotním pojištění souladnou s provázanými
ustanoveními tohoto zákona, je zcela nepravdivé. Závěry napadeného rozsudku jsou správné
a argumentace stěžovatele není důvodná. Tvrzení, o něž stěžovatel opírá svůj návrh, nejsou
pravdivá a nadto se týkají vlastního přezkumu napadeného rozsudku.
[5] Dále poukazuje na to, že stěžovatel podal ve věcech týkajících se výše a podmínek úhrady
léčivých přípravků řadu kasačních stížností s návrhem na přiznání odkladného účinku. Nejvyšší
správní soud opakovaně návrh na přiznání odkladného účinku zamítl (v této souvislosti odkazuje
na 12 konkrétních usnesení, jejichž odůvodnění považuje za přiléhavé na nyní posuzovaný návrh
na přiznání odkladného účinku).
[6] Kasační stížnost nemá podle ustanovení §107 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), odkladný účinek. Nejvyšší správní
soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat; přitom užije přiměřeně ustanovení §73 odst. 2
až 5 s. ř. s. Podle §73 odst. 2 s. ř. s. lze přiznat odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné
právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním
odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým
veřejným zájmem.
[7] Pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti musí být v souladu s usnesením
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 7. 2015, č. j. 10 Ads 99/2014 – 58,
splněny tři materiální předpoklady: 1) výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí musí
pro stěžovatele znamenat újmu, 2) újma musí být pro stěžovatele nepoměrně větší, než jaká
přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, 3) přiznání odkladného účinku
nesmí být v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
[8] Újma, která má hrozit stěžovateli, nesmí být vzhledem k jeho poměrům bagatelní,
ale naopak významná, taková, která opravňuje, aby v jeho konkrétním případě pravidlo,
že kasační stížnost odkladný účinek nemá mít, nebylo výjimečně uplatněno.
[9] Vznik takto chápané újmy musí být v příčinné souvislosti s výkonem či jiným právním
následkem plynoucím z rozhodnutí krajského soudu. Zatímco žalobce bude zpravidla spojovat
újmu se svými subjektivními právy, která může okamžitý výkon rozhodnutí krajského soudu
skutečně závažně ohrozit, žalovaný žádná subjektivní práva nemá. Tím spíše nemůže mít práva,
jež by mohla být výkonem napadeného rozsudku či jeho jinými následky ohrožena. Jeho úkolem
je v soudním řízení hájit zákonnost jím vydaného rozhodnutí. Otázka zákonnosti rozhodnutí není
důvodem pro přiznání odkladného účinku. Při rozhodování o návrhu na přiznání odkladného
účinku soud nijak nepředjímá, jaké bude meritorní rozhodnutí ve věci samé.
[10] Výše uvedené neznamená, že odkladný účinek kasační stížnosti nemůže být žalovanému
přiznán za žádných okolností. Půjde však o případy výjimečné, kdy odložení účinků rozhodnutí
městského soudu bude podmíněno ochranou důležitého veřejného zájmu, jehož ohrožení bude
v konkrétním případě představovat právě onu nepoměrně větší újmu, než která přiznáním
odkladného účinku vznikne jiným osobám a jež nebude v rozporu s jiným veřejným zájmem.
Žalovaný musí stejně jako žalobce újmu tvrdit a osvědčit, tj. vysvětlit, v čem tato újma a její
intenzita spočívá. Vylíčení podstatných skutečností o nepoměrně větší újmě musí svědčit o tom,
že negativní následek, jehož se v souvislosti s napadeným rozsudkem městského soudu žalovaný
obává, by pro něj byl zásadním zásahem, kterým by byl důležitý veřejný zájem skutečně ohrožen.
[11] Při posuzování návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je proto třeba,
aby se soud primárně zaměřil na zkoumání, zda stěžovatel uvádí skutečnosti, které by dokládaly
možnost vzniku nepoměrně větší újmy stěžovatele oproti jiným osobám. Tyto skutečnosti
jsou vždy individuální, závislé pouze na osobě a situaci stěžovatele.
[12] Stěžovatel v návrhu na přiznání odkladného účinku pouze v obecné rovině uvedl,
že aplikace právního názoru městského soudu v dalším průběhu správního řízení může
v nejhorším případě vést k situaci, že rozhodnutím správních orgánů bude pacientům odepřeno
právo na bezplatnou zdravotní péči, které je jim garantováno čl. 31 Listiny základních práv
a svobod.
[13] Takovéto vágní tvrzení nenaplňuje výše uvedený požadavek na vylíčení podstatných
skutečností, které by svědčily o nepoměrně větší újmě. Stěžovatel pouze konstatuje, že může dojít
k situaci, že bude pacientům odepřeno právo na bezplatnou zdravotní péči. Žádným způsobem
však nevysvětluje, proč má za to, že aplikace právního názoru městského soudu k tomuto
následku v projednávané věci povede (či může vést). Nepopisuje, v jakých konkrétních situacích
by mělo k odepření práva na bezplatnou zdravotní péči dojít a zejména na základě čeho své
tvrzení dovozuje. Stěžovatel zůstal ve své argumentaci v rovině ničím nepodloženého obecného
tvrzení. Vylíčení podstatných skutečností o hrozící újmě je povinností stěžovatele. Soud není
povinen ani oprávněn tyto za stěžovatele dovozovat.
[14] Lze tedy uzavřít, že stěžovatel neosvědčil, že negativní následek, jehož se v souvislosti
s napadeným rozsudkem obává, by pro něj byl zásadním zásahem, kterým by byl důležitý veřejný
zájem skutečně ohrožen. Z uvedených důvodů nemohl Nejvyšší správní soud kasační stížnosti
přiznat odkladný účinek.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. února 2016
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu