ECLI:CZ:NSS:2016:9.AS.259.2015:27
sp. zn. 9 As 259/2015 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce: D. Ž.,
zast. Mgr. Marianem Pavlovem, advokátem se sídlem Malé náměstí 125, Hradec Králové, proti
žalované: Bezpečnostní informační služba, se sídlem Nárožní 1111/2, Praha 5, proti
rozhodnutí žalované ze dne 23. 3. 2012, č. j. 783-5/2011-BIS-3, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2015, č. j. 9 Ad 9/2012 - 43,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá p ráv o na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) shora označený
rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), jímž byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí žalované ze dne 23. 3. 2012, č. j. 783-5/2011-BIS-3. Posledně zmíněným
rozhodnutím bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání proti rozhodnutí ze dne 25. 11. 2011,
č. j. 390-14/2011-BIS-33, v němž bylo stanoveno, že stěžovateli nenáleží příspěvek za službu
podle §110 odst. 1 zákona č. 100/1970 Sb., o služebním poměru příslušníků Sboru národní
bezpečnosti, ve znění účinném v rozhodné době (dále jen „zákon o služebním poměru
příslušníků SNB“).
[2] Ze spisového materiálu vyplynulo, že stěžovatel byl dne 1. 12. 1992 seznámen s rozkazem
ředitele Federální bezpečnostní informační služby ze dne 27. 11. 1992, č. 892, v němž bylo
uvedeno, že stěžovatelův služební poměr příslušníka Federální bezpečnostní informační služby
končí dnem 31. 12. 1992 podle §9 odst. 1 zákona č. 543/1992 Sb., o zrušení Federální
bezpečnostní informační služby (dále jen „zákon o zrušení FBIS“). Dne 23. 12. 1992 podal
stěžovatel žádost o uvolnění ze služebního poměru ze závažných rodinných důvodů, a to ke dni
30. 12. 1992. Žádost odůvodnil tím, že hodlá následovat svou dlouhodobě nemocnou manželku
do místa jejího bydliště. Dopisem ze dne 19. 1. 1993 ředitel Bezpečnostní informační služby
stěžovatele informoval o skutečnosti, že jeho žádost o uvolnění ze služebního poměru příslušníka
Federální bezpečnostní informační služby nelze kladně vyřídit, protože ještě před započetím lhůty
pro uvolnění stěžovatelův služební poměr zanikl dle §9 odst. 1 zákona o zrušení FBIS. Dne
17. 5. 2011 podal stěžovatel žádost o vydání rozhodnutí ve věci uplatnění nároku na přiznání
příspěvku za službu. Ředitel ekonomického odboru Bezpečnostní informační služby
rozhodnutím ze dne 25. 11. 2011, č. j. 390-14/2011-BIS-33, rozhodl, že stěžovateli příspěvek
za službu podle §110 odst. 1 zákona o služebním poměru příslušníků SNB nenáleží. Odvolání,
které žalobce proti tomuto rozhodnutí správního orgánu I. stupně podal, bylo zamítnuto
správním rozhodnutím, které stěžovatel napadl žalobou před městským soudem.
[3] Městský soud v napadeném rozsudku, který je dostupný z www.nssoud.cz, poukázal
na §110 odst. 1 zákona o služebním poměru příslušníků SNB, dle něhož příspěvek za službu
náleží za splnění dalších podmínek příslušníku, jehož služební poměr skončil uvolněním nebo
propuštěním z některého z důvodů uvedených v §100 odst. 1 písm. a) až d) daného zákona.
Zatímco stěžovatel je přesvědčen, že jeho služební poměr skončil uvolněním, a proto mu
příspěvek za službu náleží, žalovaná zastává názor opačný, neboť má za to, že stěžovatelův
služební poměr neskončil uvolněním, ale zrušením Federální bezpečnostní informační služby
dle §9 odst. 1 zákona o zrušení FBIS.
[4] Městský soud se ztotožnil se žalovanou v tom, že stěžovatelův služební poměr neskončil
uvolněním, zabýval se přitom výkladem §99 zákona o služebním poměru příslušníků SNB.
Konstatoval, že služební orgán je povinen rozhodnout o žádosti příslušníka o skončení
služebního poměru uvolněním a toto rozhodnutí příslušníku oznámit v jednoměsíční lhůtě běžící
ode dne doručení žádosti. Po služebním orgánu jistě nelze požadovat, aby o tak důležité věci,
jakou je skončení služebního poměru, rozhodoval okamžitě či v nepřiměřeně krátké lhůtě.
Dokud jednoměsíční lhůta neuplyne, služební poměr daného příslušníka trvá. Teprve po marném
uplynutí uvedené lhůty může nastoupit následek předvídaný v 99 odst. 3 zákona o služebním
poměru příslušníků SNB, tj. skončení služebního poměru ve lhůtě uvedené v žádosti, a není-li
lhůta v žádosti uvedena, uplynutím tří kalendářních měsíců následujících po dni doručení žádosti.
Tento následek však nemůže nastat zpětně. Tím by totiž byly zásadním způsobem zpochybněny
veškeré úkony, které by příslušník Federální bezpečnostní informační služby v mezidobí učinil.
Právě k takovému absurdnímu a nelogickému závěru nutně dle městského soudu vede výklad
zastávaný stěžovatelem, který na jednu stranu připouští, že o jeho žádosti o uvolnění podané dne
23. 12. 1992 byl služební orgán povinen rozhodnout v zákonem stanovené jednoměsíční lhůtě,
nicméně zároveň tvrdí, že poté, co daná lhůta uběhla marně, jeho služební poměr skončil
uvolněním ke dni, který uvedl ve své žádosti (30. 12. 1992), tedy zpětně.
[5] Městský soud připustil, že §99 odst. 3 zákona o služebním poměru příslušníků SNB
nepamatuje na případy, kdy by příslušník ve své žádosti o uvolnění jako lhůtu, v níž se domáhá
uvolnění ze služebního poměru, uvedl lhůtu kratší než jeden měsíc, jak to učinil stěžovatel.
Městský soud však dospěl k závěru, že ze zákona lze dovodit nepřijatelnost takového postupu.
Z uvedených důvodů vyhodnotil žalobu jako nedůvodnou a zamítl ji dle §78 odst. 7 zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
II. Obsah kasační stížnosti
[6] V kasační stížnosti stěžovatel namítl, že při výkladu právních předpisů je třeba ctít jejich
smysl a účel, a to vzhledem ke znění celého předpisu, a nikoli odděleně od jeho ostatních
ustanovení. Proto je třeba vzít v potaz minimálně celý §99 zákona o služebním poměru
příslušníků SNB, z něhož jednoznačně vyplývá, že příslušník musí být ze služebního poměru
uvolněn, když o to požádá. Zákon ukládá nadřízenému služebnímu orgánu povinnost příslušníka
ze služebního poměru propustit. Nerozhodne-li ve lhůtě jednoho měsíce od podání žádosti,
služební poměr končí ve lhůtě uvedené v žádosti. Sankcí za nesplnění povinnosti služebního
orgánu rozhodnout v jednoměsíční lhůtě je výhoda příslušníka nečekat na rozhodnutí služebního
orgánu. Výkladem, který zastává žalovaná, je pak dle stěžovatele negována ochrana práv
příslušníka, kterou mu poskytuje §99 zákona o služebním poměru příslušníků SNB.
[7] Stěžovatel byl dne 1. 12. 1992 seznámen s rozkazem ředitele Federální bezpečnostní
informační služby, dle něhož jeho služební poměr končí dne 31. 12. 1992. Tento rozkaz byl
vydán na základě zákona o zrušení FBIS, který ovšem vešel v platnost až 8. 12. 1992,
tj. po vydání rozkazu. Stěžovatel pak má za to, že jde o velmi krátkou lhůtu, v níž se dozvěděl
o skončení služebního poměru. Dle jeho názoru nemůže obstát argumentace odkazem
na dodržení alespoň přiměřených lhůt, když přímo zákonodárcem byly stanoveny lhůty šibeniční
a naprosto nesrovnatelné s dřívější právní úpravou.
[8] Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek městského soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
III. Vyjádření žalované
[9] Žalovaná trvá na výkladu, že nebylo-li rozhodnutí o skončení služebního poměru
uvolněním příslušníku oznámeno ve lhůtě jednoho měsíce od doručení žádosti, skončil služební
poměr – pokud nedošlo k jeho zrušení z jiného důvodu – uvolněním ve lhůtě uvedené v žádosti,
nejdříve však dnem následujícím po uplynutí jednoho měsíce od podání žádosti. Podáním
stěžovatelovy žádosti počala běžet lhůta pro vydání rozhodnutí, v průběhu této lhůty však skončil
služební poměr z důvodu zrušení Federální bezpečnostní informační služby.
[10] Stěžovatel dle žalované správně popsal účel úpravy v §99 zákona o služebním poměru
příslušníků SNB, nijak se však nevyrovnal s důvody, na nichž byla založena správní rozhodnutí
i rozsudek městského soudu. Stěžovatelovy názory nemohou obstát v tom případě, kdy den
skončení služebního poměru v žádosti předchází uplynutí jednoměsíční lhůty od podání žádosti.
[11] Krátkost lhůt při zániku služebního poměru z důvodu zrušení Federální bezpečnostní
informační služby nebyla stanovena žalovanou, ale zákonem. Žalovaná navrhla kasační stížnost
zamítnout.
IV. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[12] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána osobou k tomu oprávněnou, je podána včas,
jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, stěžovatel je v řízení o kasační
stížnosti zastoupen advokátem. Důvod kasační stížnosti odpovídá důvodu podle §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. Zdejší soud přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu kasační
stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, zároveň zkoumal, zda netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Přitom dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
[13] V nynější věci se jedná o přiznání příspěvku za službu dle §110 odst. 1 zákona
o služebním poměru příslušníků SNB. Okolnosti případu byly popsány výše v bodě [2].
[14] Dle §110 odst. 1 zákona o služebním poměru příslušníků SNB: „Příspěvek za službu […]
náleží za podmínek dále uvedených příslušníku, jehož služební poměr skončil uvolněním nebo propuštěním
z některého z důvodů uvedených v §100 odst. 1 písm. a) až d).“
[15] Stěžovatel zastává názor, že jeho služební poměr skončil uvolněním ke dni 30. 12. 1992,
a proto mu náleží příspěvek za službu. Žalovaná je naopak názoru, že služební poměr skončil dne
31. 12. 1992 na základě §9 odst. 1 zákona o zrušení FBIS z důvodu zániku Federální
bezpečnostní informační služby.
[16] Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatel činí v kasační stížnosti spornou výhradně
dílčí právní otázku, z jakého důvodu došlo k zániku jeho služebního poměru. Zdejší soud
je z hlediska přezkumu správnosti právního posouzení řešených otázek vázán důvody kasační
stížnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.), svůj přezkum proto může směřovat výlučně k posouzení této
právní otázky.
[17] Dle §99 zákona o služebním poměru příslušníků SNB platí:
(1) Příslušník musí být uvolněn ze služebního poměru, jestliže o to požádá. Žádost musí být písemná,
a žádá-li příslušník o uvolnění ze závažných osobních nebo rodinných důvodů musí být v ní uveden též důvod
pro uvolnění.
(2) Jde-li o uvolnění ze závažných osobních nebo rodinných důvodů (např. ze zdravotních důvodů, proto,
že příslušníku vznikne nárok na starobní důchod, proto, že následuje manžela do nového bydliště, proto, že není
využíváno jeho kvalifikace, u příslušnice též při uvolnění z důvodu těhotenství nebo péče o dítě), skončí služební
poměr uplynutím tří kalendářních měsíců a v ostatních případech uplynutím devíti kalendářních měsíců
následujících po dni doručení žádosti, pokud se služební orgán s příslušníkem nedohodne jinak.
(3) Rozhodnutí o skončení služebního poměru uvolněním oznámí služební orgán příslušníku do jednoho
měsíce ode dne doručení jeho žádosti. Neučiní-li tak, skončí služební poměr uvolněním ve lhůtě uvedené v žádosti.
Není-li lhůta v žádosti uvedena, skončí služební poměr uplynutím tří kalendářních měsíců následujících po dni
doručení žádosti, pokud se služební orgán s příslušníkem nedohodne jinak. Podal-li příslušník žádost v době
od 10. března 1990 do 10. května 1990, skončí jeho služební poměr dnem 10. června 1990, nebylo-li dohodnuto
jinak. Podal-li příslušník žádost v době od 11. května 1990 do 31. července 1990, skončí služební poměr
uplynutím jednoho měsíce ode dne doručení žádosti, nebylo-li dohodnuto jinak.
(4) Nebylo-li rozhodnutí o skončení služebního poměru uvolněním oznámeno příslušníku do jednoho
měsíce ode dne doručení jeho žádosti a byl-li v žádosti uveden důvod pro uvolnění, posuzuje se uvolnění jako
uvolnění ze závažných osobních nebo rodinných důvodů.
(5) Požádal-li příslušník o uvolnění ve zkušební době, skončí služební poměr uplynutím jednoho
kalendářního měsíce následujícího po dni doručení žádosti, pokud se služební orgán s příslušníkem nedohodne
jinak, vždy však nejpozději uplynutím zkušební doby.
[18] Dle §9 odst. 1 zákona o zrušení FBIS platí: Služební poměry příslušníků Federální bezpečnostní
informační služby, pracovní poměry pracovníků Federální bezpečnostní informační služby a pracovní vztahy
na základě dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr končí uplynutím dne 31. prosince 1992 z důvodu
zrušení Federální bezpečnostní informační služby.
[19] Nejvyšší správní soud se ztotožnil se žalovanou a městským soudem v tom,
že stěžovatelův služební poměr zanikl dne 31. 12. 1992 z důvodu zániku Federální bezpečnostní
informační služby.
[20] Stěžovatel trvá na doslovném výkladu §99 odst. 3, věty druhé, zákona o služebním
poměru příslušníků SNB i pro případy, že den skončení služebního poměru v žádosti o uvolnění
ze služebního poměru předchází uplynutí jednoměsíční lhůty od podání žádosti.
[21] Jak konstatoval Ústavní soud v nálezu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97
(č. 30/1998 Sb., publ. jako N 163/9 SbNU 399, dostupném též z http://nalus.usoud.cz): „Dalším
naprosto neudržitelným momentem používání práva je jeho aplikace, vycházející pouze z jeho jazykového výkladu.
Jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě. Je pouze východiskem
pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický
a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.). Mechanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující si,
a to buď úmyslně, nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účel právní normy, činí z práva nástroj odcizení
a absurdity.“
[22] Nejvyšší správní soud konstatuje, že žalovaná i městský soud zcela případně poukázaly
na absurdní důsledky, které přináší čistě jazykový výklad §99 odst. 3, věty druhé, zákona
o služebním poměru příslušníků SNB pro případy, kdy den skončení služebního poměru
v žádosti o uvolnění ze služebního poměru předchází uplynutí jednoměsíční lhůty od podání
žádosti.
[23] Smyslem stanovení jednoměsíční lhůty k oznámení rozhodnutí o skončení služebního
poměru je vytvoření časového prostoru pro zhodnocení žádosti o uvolnění ze služebního
poměru a k případné dohodě, kdy má služební poměr skončit. Nedojde-li k dohodě, končí
služební poměr ve lhůtách dle §99 odst. 2 či odst. 5 zákona o služebním poměru příslušníků
SNB. Při stanovení těchto lhůt zákonodárce vyvažoval dva potenciálně protichůdné zájmy.
Jednak zájem služebního orgánu na zajištění přiměřeného časového prostoru pro budoucí
zajištění činností, které dosud zastával příslušník žádající o uvolnění, a též pro dokončení úkolů
příslušníka, který žádá o uvolnění. Druhým vyvažovaným zájmem je pak zájem samotného
příslušníka na vyvázání se ze služebního poměru. Přednost dal zákonodárce dohodě stran,
a pokud k ní nedojde, tak se uplatní lhůty pro skončení služebního poměru v §99 zmíněného
zákona, které jsou výsledkem vyvážení zmíněných zájmů.
[24] Právní úprava v §99 odst. 3, větě druhé, zákona o služebním poměru příslušníků SNB
slouží k ochraně příslušníka žádající o uvolnění před nečinností služebního orgánu
při oznamování rozhodnutí o skončení služebního poměru.
[25] K nepřijatelným důsledkům vede stěžovatelův výklad, že při nedodržení jednoměsíční
lhůty pro oznámení rozhodnutí o skončení služebního poměru je třeba vyjít ze dne uvedeného
v žádosti, k němuž má služební poměr skončit, i pokud tento den předchází uplynutí
jednoměsíční lhůty. Zdejší soud se ztotožňuje s tím, že uvedený výklad vede ke značné právní
nejistotě, jelikož by se skončení služebního poměru dovozovalo zpětně. Až ke dni uplynutí
jednoměsíční lhůty by bylo možno s definitivní platností konstatovat, že služební poměr skončil,
současně by byly zpochybněny všechny úkony, které by příslušník v mezidobí učinil. Nejvyšší
správní soud proto souhlasí s názorem, že jde o zjevně nesmyslný výklad.
[26] Nejvyšší správní soud se pak zcela ztotožňuje s takovým výkladem §99 odst. 3, věty
druhé, zákona o služebním poměru příslušníků SNB, dle něhož nebylo-li rozhodnutí o skončení
služebního poměru uvolněním oznámeno příslušníkovi do jednoho měsíce od doručení žádosti
o uvolnění a uvedl-li v žádosti příslušník, kdy má služební poměr skončit, skončí služební poměr
dle údajů v žádosti, nejdříve však dnem následujícím po uplynutí jednoměsíční lhůty od doručení
žádosti. To vše za podmínky, že ke skončení služebního poměru nedošlo již dříve z jiného
důvodu. Jde o výklad, který v maximální možné míře, která nekoliduje s požadavkem na právní
jistotu, respektuje přání příslušníka vyjádřené v žádosti o uvolnění ze služebního poměru.
Současně takový výklad stále dopřává dotčenému příslušníkovi ochranu při nečinnosti služebního
orgánu s oznámením rozhodnutí o skončení pracovního poměru uvolněním v jednoměsíční
lhůtě. Zákonodárcem zamýšlenou ochranu příslušníka respektuje výklad zastávaný Nejvyšším
správním soudem, městským soudem i žalovaným tím, že umožňuje ukončit služební poměr
dnem následujícím po uplynutí jednoměsíční lhůty, což je kratší lhůta než tříměsíční,
resp. devítiměsíční lhůta stanovená v §99 odst. 2 či §99 odst. 4 zákona o služebním poměru
příslušníků SNB.
[27] Na podporu zmíněného výkladu lze poukázat i na §99 odst. 5 zákona o služebním
poměru příslušníků SNB, dle něhož u příslušníků ve zkušební době končí služební poměr
uplynutím jednoho měsíce následujícího po dni doručení žádosti o uvolnění, nejpozději však
uplynutím zkušební doby. Smyslem institutu zkušební doby je vymezení časového období,
po které je možno služební poměr skončit za jednodušších podmínek. I zde je však stanovena
jednoměsíční lhůta, nedojde-li k odchylné dohodě či neskončí-li služební poměr uplynutím
zkušební doby. I jednodušší podmínky skončení služebního poměru ve zkušební době počítají
s lhůtou jednoho měsíce, nikoli dřívějším skončením.
[28] Nejvyšší správní soud na základě výše provedeného výkladu právní normy v podmínkách
nynější věci konstatuje, že stěžovatelův služební poměr neskončil dne 30. 12. 1992 (tj. dnem,
který stěžovatel uvedl v žádosti o uvolnění), ale uplynutím dne 31. 12. 1992. Stěžovatel podal
žádost o uvolnění ze služebního poměru dne 23. 12. 1992, o čemž není mezi stranami sporu,
a jednoměsíční lhůta od podání žádosti ke dni 30. 12. 1992 neskončila. Jednoměsíční lhůta by
uplynula v lednu 1993, do té doby však služební poměr zanikl z jiného důvodu, a to zrušení
Federální bezpečnostní informační služby, k čemuž došlo uplynutím dne 31. 12. 1992 na základě
§9 odst. 1 zákona o zrušení FBIS.
[29] Stěžovatelův poukaz na to, že zákon o zrušení FBIS vešel v platnost dne 8. 12. 1992, není
pro posouzení věci určující. Stěžovateli lze sice přisvědčit v tom, že mezi platností daného zákona
a zrušením Federální bezpečnostní informační služby neuplynul ani celý měsíc. Je však třeba
podotknout, že šlo o reakci na překotný vývoj událostí spojených s rozdělením České a Slovenské
Federativní Republiky, jehož právním milníkem bylo přijetí ústavního zákona č. 542/1992 Sb.,
o zániku České a Slovenské Federativní Republiky, který nabyl platnosti dne 8. 12. 1992. Společně
se zánikem tehdejší federace bylo třeba urychleně rozhodnout o osudu federativních orgánů,
tedy i Federální bezpečnostní informační služby, což představuje důvod takto krátké doby
mezi platností zákona o zrušení FBIS (8. 12. 1992) a zrušením této informační služby
(31. 12. 1992). Nutno též zdůraznit, že zánik stěžovatelova služebního poměru na základě zákona
o zrušení FBIS nevyvolává problémy se zpětným dovozováním konce služebního poměru.
[30] Skutečnost, že mezi platností zákona o zrušení FBIS a faktickým zrušením Federální
bezpečností informační služby neuplynul ani jeden měsíc, byla dána všeobecně známými
historickými událostmi, kterými však nelze zpochybňovat výše provedený výklad §99 odst. 3,
věty druhé, zákona o služebním poměru příslušníků SNB.
[31] Nejvyšší správní soud může shrnout, že se plně ztotožnil s městským soudem
a žalovanou v tom, že stěžovatelův služební poměr nezanikl dne 30. 12. 1992 uvolněním,
ale až 31. 12. 1992 na základě §9 odst. 1 zákona o zrušení FBIS. Žalovaná tuto dílčí právní
otázku, kterou posuzovala v rámci rozhodování ve věci příspěvku za službu, posoudila správně.
Zbylé otázky, které žalovaná řešila, stěžovatel neučinil předmětem přezkumu před městským
soudem a Nejvyšším správním soudem.
V. Závěr a náklady řízení
[32] Nejvyšší správní soud ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, proto ji dle §110 odst. 1, věty poslední, s. ř. s. zamítl. O věci přitom
rozhodl bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s., dle kterého o kasační stížnosti
rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
[33] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1, větu první, s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto dle uvedených ustanovení nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, která by jinak měla právo na náhradu nákladů řízení,
nevznikly v řízení náklady, které by překračovaly její běžnou úřední činnost.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. února 2016
JUDr. Radan Malík
předseda senátu