ECLI:CZ:NSS:2016:9.AS.261.2015:25
sp. zn. 9 As 261/2015 - 25
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobkyně:
Remissio s.r.o., se sídlem Nádražní 3222/138c, Ostrava, zast. Mgr. Tomášem Krásným,
advokátem se sídlem Čs. legií 1719/5, Ostrava, proti žalované: Česká obchodní inspekce,
se sídlem Štěpánská 15, Praha 2, proti rozhodnutí žalované ze dne 24. 3. 2014,
č. j. ČOI 3682/14/O100/4000/13/14/Vy/Št, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 10. 2015, č. j. 22 Ad 82/2014 – 31,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá p ráv o na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Podanou kasační stížností se žalobkyně (dále jako „stěžovatelka“) domáhá zrušení
v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“), kterým byla
zamítnuta podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), její žaloba, kterou se domáhala přezkoumání rozhodnutí
žalované vymezeného v záhlaví. Tím bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky a potvrzeno
rozhodnutí žalované (ředitele inspektorátu Moravskoslezského a Olomouckého) ze dne
20. 12. 2013, sp. zn. 92629/13/4000. Tímto rozhodnutím byla stěžovatelce podle §24 odst. 7
písm. a) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o ochraně spotřebitele“), uložena pokuta ve výši 2 000 Kč za to, že dne
6. 8. 2013 ve své provozovně Relaxační centrum Remissio v Ostravě neumožnila spotřebiteli
překontrolovat si správnost míry prodávaného výrobku, když při prodeji jedné porce 0,04 l
vodky, v míře deklarované v nápojovém a vinném lístku, neměla k dispozici úředně ověřené
měřidlo dutých měr.
[2] Krajský soud dospěl k závěru, že závěry žalované v rozhodnutích považuje za správné
a dostatečné. Právo nestanoví explicitně povinnost toho, kdo rozlévá nápoje, mít měřidlo. Nelze
ovšem přehlížet §3 odst. 1, větu první, zákona č. 505/1990 Sb., o metrologii, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o metrologii“), podle které slouží měřidla k určení hodnoty měřené
veličiny. Je učivem 6. ročníku základní školy, že měření jakékoliv fyzikální veličiny znamená
zjištění počtu jednotek a k měření každé fyzikální veličiny je třeba mít nějaké měřidlo nebo měřící
přístroj. Objem kapalin se snadno měří pomocí odměrných nádob.
[3] Je-li povinností prodávajícího prodávat výrobky ve správné míře [§3 odst. 1 písm. a)
zákona o ochraně spotřebitele], nezbývá prodávajícímu než nějak tuto míru změřit, tedy měřidlem
podle zákona o metrologii. Vyhláška č. 345/2002 Sb., kterou se stanoví měřidla k povinnému
ověřování a měřidla podléhající schválení typu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška
o měřidlech“), uvádí mezi stanovenými měřidly i měřidla objemu a průtoku. Takovým měřidlem
nutně nemusela být pouze výčepní nádoba. Mohlo jím být jakékoli měřidlo objemu či průtoku
kapalin podle bodu 1.3 přílohy vyhlášky o měřidlech, bylo-li by ověřeno pro měření příslušného
objemu.
[4] Ohledně námitky, že povinnost umožnit ověření správnosti míry má stěžovatelka toliko
vůči spotřebiteli, nikoli vůči kontrolorovi, uvedl, že podle §14 odst. 2 zákona č. 552/1991 Sb.,
o státní kontrole, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o státní kontrole“), jsou
kontrolované osoby povinny v nezbytném rozsahu odpovídajícím povaze jejich činnosti
a technickému vybavení poskytnout materiální a technické zabezpečení pro výkon kontroly.
Pokud má prodávající povinnost mít ověřené schválené měřidlo za účelem prodeje výrobků
ve správné míře a za účelem umožnění ověření správnosti míry spotřebitelem, je jeho povinností
též poskytnout takové měřidlo kontrolorovi.
II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalovaného
[5] Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, v níž se dovolává
stížnostního důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
[6] Stěžovatelka nadále trvá na své argumentaci opakované po celou dobu řízení, že nelze §3
odst. 1 písm. a) zákona na ochranu spotřebitele interpretovat tak, že musí mít prodávající
k dispozici měřidlo, pomocí kterého ke změření dojde. Z uvedeného ustanovení pouze vyplývá,
že spotřebitel má právo si zkontrolovat, zda je míra v pořádku.
[7] Souhlasí se závěrem krajského soudu, že ke změření objemu je možné použít prakticky
jakoukoliv nádobu, pomocí které lze objem změřit. Nicméně žalovaná chtěla, aby byl objem
nápoje změřen pomocí ověřeného měřidla dutých měr. Takové samozřejmě k dispozici
stěžovatelka neměla. Pokud tedy soud uzavřel, že je možné objem změřit i pomocí nádoby,
kde jsou vyznačeny jednotlivé míry, tak takovou nádobu stěžovatelka k dispozici měla
(standardní „půlky“ s vyznačením míry) a ke změření dojít mohlo. Žalovaná však vyžadovala
zcela něco jiného. Pokud tedy ke změření není třeba nástroje, který byl požadován žalovanou,
tak její rozhodnutí nemůže obstát, neboť byla uložena sankce za nesplnění povinnosti,
kterou stěžovatelka neměla.
[8] Pro stěžovatelku je hostinská činnost zcela vedlejší. Z pohledu zákona o státní kontrole
proto poskytla potřebné zabezpečení pro výkon kontroly. Pracovníkům žalované poskytla
zázemí, které odpovídá rozsahu a povaze její činnosti, které je takové, že není třeba mít
k dispozici úředně ověřená měřidla dutých měr.
[9] Závěrem navrhla rozsudek krajského soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
[10] Žalovaná se vyjádřila ke kasační stížnosti tak, že nelze, kromě sofistikovaného
dávkovacího zařízení, dodržet již samotnou povinnost prodávat výrobky ve správné míře jiným
způsobem než za pomoci ověřeného měřidla. Kombinací jazykového a především logického
výkladu povinnosti umožnit spotřebiteli překontrolovat si správnou míru, hmotnost
nebo množství výrobku se nezbytně dojde k závěru, že prodávající je povinen mít k dispozici
podle povahy prodávaných výrobků vhodné ověřené měřidlo a umožnit spotřebitelům
jeho použití. Výklad stěžovatelky by v praxi znamenal, že by si spotřebitelé museli s sebou nosit
vlastní ověřená měřidla, tedy například váhu, měřidlo dutých měr nebo délkové měřidlo,
což žalovaná považuje za absurdní.
[11] Pokud jde o námitku týkající se toho, že stěžovatelka v provozovně měla nádobu
s vyznačenými mírami, pak se nelze soustředit na jednu větu v rozsudku krajského soudu. Krajský
soud jasně uvedl, že prodávající musí mít k dispozici příslušné měřidlo. Stěžovatelka od počátku
uváděla, že provozovna není vybavena měřidlem, kterým by mohlo dojít k ověření míry
prodávaných nápojů. Až v kasační stížnosti tvrdí, že údajně vhodné měřidlo k dispozici měla.
Pokud by tomu tak bylo, pak měla tuto skutečnost sdělit v průběhu kontroly a umožnit
kontrolním pracovníkům míru překontrolovat a netvrdit pravý opak.
[12] Kontrolu toho, zda má prodávající k dispozici ověřené měřidlo, které by umožnilo
spotřebiteli zkontrolovat deklarovanou míru prodávaných rozlévaných nápojů, nelze provést
jinak, než že kontrolovaná osoba předmětné měřidlo kontrolním pracovníkům předloží.
To je nepochybně i obsahem povinnosti vytvořit základní podmínky ke kontrole podle §14
odst. 1 zákona o státní kontrole. Z pohledu zákona je zcela nerozhodné, že prodej nápojů
je pouze zcela vedlejší činností stěžovatelky, neboť kontrolním nákupem bylo prokázáno,
že rozlévané nápoje prodávala.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[13] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že byla
podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, stěžovatelka
je zastoupena advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského
soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), ověřil
při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[14] První kasační námitka směřuje do posouzení správnosti výkladu §3 odst. 1. písm. a)
zákona o ochraně spotřebitele. Ten zní: „Prodávající je povinen: a) prodávat výrobky ve správné hmotnosti,
míře nebo množství a umožnit spotřebiteli překontrolovat si správnost těchto údajů.“
[15] Stěžovatelka dovozuje, že uvedené ustanovení jí neukládá povinnost disponovat
při prodeji úředně ověřeným měřidlem dutých měr a není povinna jej poskytnout spotřebiteli.
Nejvyšší správní soud v prvé řadě konstatuje, že v této souvislosti stěžovatelka zkresluje
odůvodnění rozsudku krajského soudu. Krajský soud sice uvedl, že právo explicitně nestanoví
povinnost mít měřidlo, ale obratem dovodil, že taková povinnost vyplývá z právních předpisů
implicitně. Stejně tak krajský soud sice obecně uvedl, že objem lze změřit pomocí jakékoliv
nádoby s vyznačeným objemem, ale v další části rozsudku podrobně rozvedl, že se v případě
prodávajícího ve vztahu ke spotřebiteli musí jednat o stanovené měřidlo.
[16] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se závěry krajského soudu, že povinnost mít
v provozovně měřidlo, kterým by bylo možné správnost hmotnosti, míry nebo množství
spotřebiteli překontrolovat skutečně výslovně v zákoně uvedena není. To však neznamená,
že z uvedeného ustanovení, případně z dalších právních předpisů, ji není možné přesto
jednoznačně dovodit.
[17] Ustanovení §3 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele v prvé řadě ukládá
prodávajícímu povinnost prodávat výrobky ve správné hmotnosti, míře nebo množství.
Pokud má prodávající tuto povinnost, musí být vůbec schopen správnou hmotnost, míru
nebo množství změřit. Podle §3 odst. 1 zákona o metrologii platí, což je ostatně základní znalostí
fyziky, jak uvedl již krajský soud, že k určení hodnoty měřené veličiny slouží měřidla. Vzhledem
k tomu, že v daném případě šlo o prodej rozlévaných nápojů, jejichž míra je vymezena objemem,
musí být měřeny měřidlem dutých měr, které takové měření s ohledem na vlastnosti kapaliny
umožňuje.
[18] Ustanovení §3 odst. 1 zákona o metrologii měřidla rozděluje na etalony, stanovená
měřidla, pracovní měřidla a certifikované referenční materiály a ostatní referenční materiály,
pokud jsou určeny k funkci etalonu nebo stanoveného nebo pracovního měřidla. Pokud jde
o měření objemu nápojů a i jiných komodit v běžných provozovnách, v úvahu přichází reálně
měření pouze stanovenými měřidly nebo pracovními měřidly, neboť etalon představuje měřidlo
nejvyšší přesnosti (viz §3 odst. 2 zákona o metrologii) a referenční materiály slouží k ověřování
přístrojů, metod a kvantitativní určování vlastností materiálů (viz §3 odst. 5 zákona o metrologii).
[19] Podle §3 odst. 3 zákona o metrologii jsou stanovená měřidla taková měřidla,
která Ministerstvo průmyslu a obchodu stanoví vyhláškou k povinnému ověřování s ohledem
na jejich význam, mimo jiné podle písm. a) citovaného ustanovení v závazkových vztazích,
například při prodeji, nájmu nebo darování věci, při poskytování služeb nebo při určení výše
náhrady škody, popřípadě jiné majetkové újmy. Pracovní měřidla jsou podle §3 odst. 4 zákona
o metrologii měřidla, která nejsou etalonem ani stanoveným měřidlem.
[20] Je tedy na Ministerstvu průmyslu a obchodu, která měřidla důležitá s ohledem na jejich
význam pro účely uvedené v §3 odst. 3 zákona o metrologii zařadí mezi stanovená (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 11. 2015, č. j. 10 As 159/2014 – 36). Pokud tak učiní,
nelze pro účely uvedené v §3 odst. 3 zákona o metrologii používat pracovní měřidla.
[21] Vyhláška o měřidlech byla vydána k provedení §3 odst. 3 zákona o metrologii. Příloha
této vyhlášky v bodu 1.3 stanovuje měřidla objemu a průtoku, mezi které řadí i výčepní nádoby
(bod 1.3.2), avšak uvádí i další měřidla objemu, která by alespoň teoreticky mohla sloužit
ke změření objemu kapalin v klidném stavu jako jsou například kovové odměrné nádoby
nebo odměrné baňky. Pokud by šlo o možný průtokový měřič, jak uvádí žalovaná (například
sofistikované dávkovací zařízení), pak by se jednalo o měřidla a měřicí sestavy protečeného
množství kapalin jiných než voda nebo než zkapalněné plyny (bod 1.3.12).
[22] Z uvedeného je tedy třeba dovodit, že prodávané nápoje nelze řádně změřit jiným
než stanoveným měřidlem, neboť veškerá měřidla dutých měr, která mohou k danému účelu
sloužit, zařadilo Ministerstvo průmyslu a obchodu mezi stanovená měřidla vyhláškou
o měřidlech.
[23] Podle §9 odst. 1 zákona o metrologii platí, že ověřením stanoveného měřidla
se potvrzuje, že stanovené měřidlo má požadované metrologické vlastnosti. Podle §9 odst. 2
citovaného zákona pak takto ověřené stanovené měřidlo opatří Český metrologický institut
nebo autorizované metrologické středisko úřední značkou nebo vydá ověřovací list anebo použije
obou těchto způsobů. Podle §9 odst. 3 se za úřední značku prvotního ověření mj. považuje
také označení shody. Vztaženo na výčepní nádoby se tedy jedná o tzv. „cejchované sklo“
(pojem cejchování je tradičně užívaný – viz např. nařízení č. 223/1934 Sb. z. a n., o úředním
cejchovní výčepních nádob), které je opatřeno ryskou vyznačující objem a úřední značkou
nebo označením shody.
[24] Stěžovatelka tedy nepochybně mohla prodávaný nápoj odměřit zejména „cejchovaným
sklem“, které je stanoveným měřidlem dutých měr. Jde ostatně o v jakémkoliv pohostinském
zařízení zcela standardní postup, i s ohledem na to, že jde o lehce dostupné měřidlo,
které nevyžaduje nijak vysoké náklady na jeho pořízení.
[25] Nejvyšší správní soud s krajským soudem souhlasí v tom, že stěžovatelka mohla nicméně
použít i jiné měřidlo dutých měr, které by bylo stanoveným měřidlem. Nicméně musí být zároveň
způsobilé objem nápoje změřit. Nelze proto souhlasit s krajským soudem, že by tímto měřidlem
mohlo být jakékoliv měřidlo uvedené v bodu 1.3 přílohy vyhlášky o měřidlech, neboť nemůže jít
například o krajským soudem zmiňované měřidlo protečeného množství vody, které slouží zjevně
pouze k měření průtoku vody a nikoliv jiných kapalin, ani o butyrometr, tedy přístroj k měření
obsahu tuku v potravinách. Nejvyšší správní soud ani nesouhlasí s krajským soudem v tom
směru, že by žalovaná tvrdila, že takovým měřidlem musí nutně být výčepní nádoba a ne jiné
stanovené měřidlo dutých měr. Výrok prvostupňového rozhodnutí hovoří o úředně ověřeném
měřidle dutých měr bez další specifikace. Nejde sice o terminologicky zcela přesné označení,
ale i z odůvodnění je zřejmé, že má jít o stanovené měřidlo, tedy takové, které je povinně
ověřováno. V odůvodnění rozhodnutí se odkazuje na §3 odst. 3 písm. a) zákona o metrologii,
tedy obecně na stanovená měřidla používaná mimo jiné při prodeji. Následně jsou pouze v jedné
větě odůvodnění zmíněny výčepní nádoby, aniž by však bylo žalovanou dovozováno,
že je to jediné možné měřidlo. V napadeném rozhodnutí o odvolání se o výčepních nádobách
nehovoří již vůbec. Uvedené úvahy krajského soudu však nebyly jakkoliv stěžejní pro učinění
jinak správných závěrů a postačí tedy jejich korekce Nejvyšším správním soudem.
[26] Pokud stěžovatelka nyní uvádí, že měla k dispozici standardní „půlky“ s vyznačením míry
(zřejmě tedy „cejchované sklo“ o objemu 0,05 l), pak soud v prvé řadě nad rámec rozhodovacích
důvodů podotýká, že mu není jasné, jak by s tímto měřidlem změřila objem 0,04 l, který byl
u vodky deklarován v nápojovém a vinném lístku. Nicméně i pokud by měla jiné stanovené
měřidlo, kterým by daný objem změřit šel, pak jí nic nebránilo jej použít a při kontrole předložit.
Z protokolu o kontrole vyplývá, že stěžovatelka tvrdila, že „není vybavena takovým měřidlem,
aby mohlo dojít k ověření deklarované míry tak, jak je uvedeno v nápojovém a vinném lístku“. I z ručně
psaného vyjádření zástupce stěžovatelky k protokolu a dalších podání ve správním řízení
nevyplývá, že by bylo namítáno, že stěžovatelka má k dispozici jakékoliv stanovené měřidlo
dutých měr, ale uváděla, že nemá povinnost mít v provozovně měřidlo na alkohol. Ze správního
spisu tedy nevyplývá, že by pracovnice žalované požadovaly po stěžovatelce nějaké nestandardní
měřidlo či dokonce nástroj, jak se snaží tvrdit stěžovatelka. Z odůvodnění prvostupňového
rozhodnutí naopak jasně vyplývá, že za přípustné měřidlo považovala žalovaná zejména výčepní
nádobu podle bodu 1.3.2 přílohy vyhlášky o měřidlech.
[27] Shora uvedené závěry lze shrnout tak, že k tomu, aby stěžovatelka mohla splnit
svou primární povinnost vyplývající z §3 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele,
tedy prodávat výrobky ve správné hmotnosti, míře nebo množství, musela mít při prodeji
rozlévaných nápojů k dispozici stanovené měřidlo dutých měr, kterým je možné nápoj změřit.
[28] Stěžovatelka byla nicméně sankcionována za to, že neumožnila spotřebiteli
překontrolovat si správnost míry prodávaného výrobku. Brání se tím, že nijak v kontrole
správnosti nebránila, neboť si pracovnice žalované mohly správnost míry ověřit svým vlastním
měřidlem. Takový výklad je nutné odmítnout.
[29] Druhá část §3 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele směřuje k ochraně
spotřebitele v tom směru, že mu umožňuje provést kontrolu hmotnosti, míry nebo množství
prodávaného zboží. Uvedené ustanovení zjevně směřuje na situace, kdy spotřebitel nabude,
s ohledem na konkrétní okolnosti, pochybnost o tom, zda obdržel správnou hmotnost, míru
nebo množství výrobku a potřebuje tedy v daný okamžik prodeje provést jeho kontrolu.
Takové situace jsou pro spotřebitele předem zpravidla neočekávatelné. Je zcela absurdní
představa, že spotřebitel bude pro jistotu předem vybaven všemi myslitelnými měřidly,
navíc stanovenými, pro případ, že vznikne spor mezi ním a prodávajícím. Lze navíc souhlasit
se žalovanou, že u některých měřidel (například váha) si to lze představit těžko i tehdy,
pokud by spotřebitel s možným problémem předem počítal.
[30] Naopak, jak bylo uvedeno shora, prodávající má povinnost při prodeji výrobků,
které to vyžadují, příslušným měřidlem v místě prodeje disponovat. Je proto třeba dovodit,
že právo spotřebitele provést kontrolu zboží v sobě zahrnuje i právo na to provést takovou
kontrolu za použití měřidla prodávajícího, které je povinen mít v místě prodeje k dispozici.
Opačný výklad by totiž v naprosté většině případů fakticky znemožňoval možnost provedení
kontroly spotřebitelem, což jistě nemohlo být úmyslem zákonodárce. K témuž závěru ostatně
dochází i odborná literatura (viz např. Vítová, B. Zákon o ochraně spotřebitele. Komentář.
Wolters Kluwer. Praha 2016. dostupný v právním informačním systému ASPI).
[31] Poslední námitka směřuje k tomu, že pracovníci žalované nebyli v době, kdy prováděli
kontrolu, spotřebitelé. Krajský soud se opřel o povinnost kontrolovaného subjektu poskytnout
zabezpečení pro výkon kontroly podle §14 odst. 2 zákona o státní kontrole. Stěžovatelka tento
závěr zpochybňuje pouze z toho důvodu, že měřidlo podle tohoto ustanovení nemusela
kontrolorkám poskytnout, neboť ho s ohledem na povahu svého provozu mít k dispozici
nemusela. Nejvyšší správní soud je zásadně oprávněn přezkoumat rozsudek krajského soudu
pouze v rozsahu důvodů kasační stížnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.). Důvod uváděný stěžovatelkou
však není relevantní, neboť, jak bylo uvedeno shora, povinnost mít stanovené měřidlo dutých
měr měla, pokud prodávala rozlévané nápoje. Rozsah tohoto prodeje je irelevantní. Nad rámec
tohoto vypořádání Nejvyšší správní soud podotýká, že podle §23 odst. 1 zákona na ochranu
spotřebitele platí, že dozor nad dodržováním povinností stanovených tímto zákonem provádí
žalovaná, není-li výslovně stanoveno jinak. Bylo-li tedy výše uvedeno, že prodávající
má povinnost poskytnout spotřebiteli za stanovených podmínek k provedení kontroly měřidlo
ke kontrole správnosti míry, pak pokud má žalovaná kontrolu plnění této povinnosti provést,
musí být takové měřidlo předloženo i jejím kontrolním pracovníkům.
IV. Závěr a náklady řízení
[32] Nejvyšší správní soud ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, proto ji dle §110 odst. 1, věty poslední, s. ř. s. zamítl.
[33] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník,
který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka v soudním řízení úspěch
neměla, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované žádné náklady řízení nad rámec
běžné úřední činnosti nevznikly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. října 2016
JUDr. Radan Malík
předseda senátu