ECLI:CZ:NSS:2016:9.AS.30.2016:26
sp. zn. 9 As 30/2016 - 26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce: J. Š.,
zast. JUDr. Vladimírem Vedralem, advokátem se sídlem Michalská 3, Praha 1, proti
žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 11, Praha 5, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. SZ 124737/2013/KUSK REG/Sl,
č. j. 140037/2013/KUSK, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Praze ze dne 18. 12. 2015, č. j. 47 A 32/2013 - 28,
takto:
I. Kasační stížnost se z amí t á .
II. Žádný z účastníků n e má právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) shora označený
rozsudek Krajského soudu v Praze (dále jen „krajský soud“), jímž byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. SZ 124737/2013/KUSK REG/Sl,
č. j. 140037/2013/KUSK. Tímto rozhodnutím zamítl žalovaný stěžovatelovo odvolání
proti usnesení Městského úřadu Uhlířské Janovice ze dne 14. 3. 2013,
č. j. MUUJ/OŽPaSÚ/621/2013/bo, jímž bylo zastaveno řízení o odstranění stavby – oplocení
na pozemku parcelního čísla 67/1 v katastrálním území Samopše.
[2] Krajský soud v napadeném rozsudku, který je dostupný z www.nssoud.cz, uvedl,
že v době rozhodování stavebního úřadu zasahovala na dotčený pozemek aktivní zóna
záplavového území. V aktivní zóně záplavového území je umísťování staveb nepřípustné dle §67
odst. 2 písm. c) zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o vodách“). Uvedené ustanovení se dle krajského soudu
nemůže týkat staveb, které se v aktivní zóně záplavového území již nacházejí, což je i případ
posuzovaného oplocení, jehož výstavba byla schválena souhlasem Městského úřadu Uhlířské
Janovice ze dne 11. 2. 2002, č. j. 5088/2011. Zákonnost tohoto souhlasu již nelze jakkoli
přezkoumávat, krajskému soudu tak nezbylo než presumovat jeho správnost, což dle krajského
soudu neznamená, že by správní orgány neměly možnost činit opatření ve vztahu k stavbám
historicky existujícím v záplavových územích.
[3] Stále bylo možné aplikovat např. §129 odst. 1 písm. a) zákona č. 183/2006 Sb.,
o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění účinném v rozhodné době
(dále jen „stavební zákon z roku 2006“), pokud by oplocení ohrožovalo život a zdraví osob nebo
zvířat, bezpečnost, životní prostředí anebo majetek třetích osob. Nešlo však o případ nynější věci,
v níž se projednávala především otázka, zda šlo o stavbu zbudovanou legálně, či nikoli. Stěžovatel
sice argumentoval rizikem ohrožení života či majetku občanů v případě povodní, což však krajský
soud označil za ničím nepodložené tvrzení, které stěžovatel neuplatnil ani v odvolání, proto
nemůže být žalovanému přičítáno k tíži, že o této otázce výslovně nepojednával.
[4] Krajský soud vyhodnotil žalobu jako nedůvodnou, a proto ji zamítl dle §78 odst. 7
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „s. ř. s.“).
II. Obsah kasační stížnosti
[5] Stěžovatel namítl, že §67 vodního zákona, který je účinný od 1. 1. 2002, zakazuje
v aktivní zóně záplavových území umísťovat, povolovat či provádět stavby s výjimkou vodních
děl. Přesto Městský úřad Uhlířské Janovice v roce 2002 za účinnosti vodního zákona povolení
plotu odsouhlasil. Stěžovatel proto nesouhlasí s názorem krajského soudu, který uvedl, že nelze
než presumovat zákonnost souhlasu, který se týkal plotu.
[6] Správní řízení, která předcházela vydání napadeného rozsudku, se existencí oplocení
v aktivní zóně záplavového území vůbec nezabývala z pohledu možného ohrožení života lidí
a zvířat, životního prostředí či majetku třetích osob. Správnímu orgánu nic nebránilo využít §132
odst. 1 stavebního zákona z roku 2006, dle něhož stavební úřady vykonávají soustavný dozor
nad zajišťováním ochrany veřejných zájmů, ochrany práv a oprávněných zájmů právnických
a fyzických osob a nad plněním jejich povinností. V dané věci mělo být dle stěžovatele nařízeno
odstranění stavby dle §129 odst. 1 písm. a) stavebního zákona z roku 2006, čímž se krajský soud
nezabýval. Rovněž se nezabýval tím, že byla předložena řada důkazů, že v záplavovém území
se nachází stavba, která není ve vztahu k tomuto území legální.
[7] Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil
krajskému soudu k dalšímu řízení.
III. Vyjádření žalovaného
[8] Žalovaný uvedl, že stěžovatel v kasační stížnosti zpochybňuje zákonnost souhlasu, kterým
byla v roce 2002 schválena stavba předmětného plotu. Správnost tohoto souhlasu nemohla být
s ohledem na datum jeho vydání s takovým časovým odstupem posuzována a bylo naopak nutno
vyjít z jeho existence.
[9] Skutečnost, že by plot ohrožoval život lidí a zvířat, bezpečnost, životní prostředí
či majetek třetích osob, nebyla v řízení jakkoli prokázána a stěžovatel ji ani před správními orgány
neuplatňoval. Pokud by měl stěžovatel pravdu, znamenalo by to, že by stavební úřady musely
nařídit odstranění všech staveb v minulosti povolených v aktivních zónách záplavových území
bez ohledu na to, zda zde v době povolování tyto zóny byly, či nikoli. Takovou povinnost však
§129 odst. 1 písm. a) stavebního zákona z roku 2006 stavebním úřadům neukládá. Žalovaný
navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
IV. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[10] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána osobou k tomu oprávněnou, je podána včas, jde
o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, stěžovatel je v řízení o kasační stížnosti
zastoupen advokátem. Důvody kasační stížnosti odpovídají důvodům podle §103 odst. 1 písm. a)
a d) s. ř. s. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu
kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, zároveň zkoumal, zda netrpí vadami, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Přitom dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[11] V nynější věci Městský úřad Uhlířské Janovice zahájil řízení o odstranění stavby oplocení.
V průběhu řízení se vedle dalších skutečností zkoumalo, zda jde o povolenou či nepovolenou
stavbu. Zároveň se v průběhu řízení upřesňovalo, zda stavba dvou betonových sloupků,
betonového prahu a osazení vrat je součástí stavby tohoto oplocení, nebo jeho součástí není.
Původně stavební úřad vycházel z toho, že o součást stavby oplocení jde (jak vyplývá z protokolu
o ohledání věci ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. OŽPaSÚ/3176/2011/bo, či ze zrušeného rozhodnutí
Městského úřadu Uhlířské Janovice ze dne 10. 2. 2012, č. j. OŽPaSÚ/66/2012/bo/roz).
V rozhodnutí o odvolání proti tomuto rozhodnutí Městského úřadu Uhlířské Janovice ze dne
10. 2. 2012 však žalovaný shledal, že betonové sloupky včetně základů nebyly součástí
povoleného oplocení. V návaznosti na tento názor žalovaného městský úřad následně zahájil
řízení o odstranění stavby betonových sloupků, betonového prahu a osazení vrat. Je tedy zřejmé,
že posléze stavbu betonových sloupků, betonového prahu a osazení vrat stavební úřad již
nepovažoval za součást stavby oplocení.
[12] Řízení o odstranění stavby oplocení Městský úřad Uhlířské Janovice zastavil usnesením
ze dne 14. 3. 2013, č. j. MUUJ/OŽPaSÚ/621/2013/bo, jelikož shledal, že stavba tohoto
oplocení byla povolena. Současně v uvedeném usnesení zdůraznil, že usnesení se týká výhradně
stavby oplocení, přičemž o stavbě betonových sloupků, betonového prahu a osazení vrat se vede
samostatné řízení o odstranění stavby. Žalovaný odvolání proti zmíněnému usnesení zamítl, byť
zde shledal, že stavební úřad měl rozhodnout tak, že se odstranění stavby nenařizuje, nikoli řízení
zastavit (v daném ohledu odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2011,
č. j. 5 As 30/2011 - 93, dostupný z www.nssoud.cz stejně jako další zde citovaná rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu), což však nepovažoval za takovou vadu, pro kterou by musel
v odvolacím řízení napadené rozhodnutí rušit či měnit. Současně i žalovaný v rozhodnutí
o odvolání zdůraznil, že odvoláním napadené rozhodnutí se týká výhradně stavby oplocení,
a nikoli stavby betonových sloupků, betonového prahu a osazení vrat, o nichž se vede samostatné
řízení.
[13] Nejvyšší správní soud v návaznosti na provedenou rekapitulaci konstatuje, že jeho
posuzování se v nynější věci týká výhradně stavby oplocení, nikoli stavby betonových sloupků,
betonového prahu a osazení vrat. Tuto skutečnost považuje Nejvyšší správní soud za vhodné
zdůraznit, jelikož se ze správního spisu jeví, že největší kontroverze vzbudily právě betonové
sloupky a betonový práh, jichž se však vzhledem k obsahu žalobou napadeného správního
rozhodnutí posuzování netýká.
[14] Dle §129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona z roku 2006 stavební úřad nařídí odstranění
stavby prováděné nebo provedené bez rozhodnutí nebo opatření stavebního úřadu
vyžadovaného tímto zákonem anebo v rozporu s ním.
[15] Nejvyšší správní soud souhlasí s tím, že k postupu dle právě zmíněného zákonného
ustanovení nebyl v nynější věci prostor. Stavby oplocení se totiž týká souhlas se stavbou, který
vydal Obecní úřad Samopše dne 17. 7. 2002 pod č. j. OÚ/398/02. V tomto souhlasu Obecní
úřad Samopše konstatoval, že nemá námitek proti provedení stavby oplocení na pozemku
parcelního čísla 67/1 v katastrálním území Samopše. Drobné stavby, kam spadalo i oplocení,
bylo možné realizovat na základě ohlášení, pokud stavební úřad neměl proti jejich provedení
námitek – viz §57 odst. 2 a §139b odst. 8 písm. b) zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování
a stavebním řádu (stavební zákon), který byl účinný do 31. 6. 2006 (dále jen „stavební zákon
z roku 1976“). Stavební úřad přitom v řízení o odstranění stavby neshledal, že by v nynější věci
byla posuzovaná stavba oplocení provedena v rozporu s tím, jak byla odsouhlasena.
[16] Nejvyšší správní soud musel v daném ohledu korigovat odůvodnění rozsudku krajského
soudu, který vycházel z toho, že stavby posuzovaného oplocení se týká sdělení ze dne 11. 2. 2002,
č. j. 5088/2001, dle něhož nemá Městský úřad Uhlířské Janovice námitek proti provedení drobné
stavby vrat s dřevěnými plotovkami o výšce 125 cm a šíři 350 cm včetně branky na pozemku
parcelního čísla 67/1 v katastrálním území Samopše. S ohledem na to, že předmětem sdělení
ze dne 11. 2. 2002, č. j. 5088/2001, jsou vrata, je zřejmé, že se stavby oplocení netýká.
Posuzovaného oplocení se naopak týká sdělení ze dne 17. 7. 2002, č. j. OÚ/398/02 (viz bod [15]
shora). Na zákonnosti napadeného rozsudku tato dílčí nepřesnost nic nemění. Mezi stranami
totiž byla nesporná skutečnost, že stavba oplocení byla ohlášena a odsouhlasena (v žalobě
stěžovatel výslovně uvedl: „je pravdou, že oplocení bylo zřejmě povoleno“). Všechny úvahy krajského
soudu ke sdělení ze dne 11. 2. 2002, č. j. 5088/2001, lze přitom bez dalšího přenést i na sdělení
ze dne 17. 7. 2002, č. j. OÚ/398/02.
[17] Nejvyšší správní soud se plně ztotožnil s tím, že stěžovatelovy výhrady vůči sdělení,
v němž stavební úřad konstatoval, že proti provedení stavby oplocení nemá námitek, nemohl
krajský soud posuzovat. Stěžovatel tvrdil, že v aktivní zóně záplavového území je nepřípustné dle
§67 odst. 2 písm. c) zákona o vodách zřizovat oplocení. Žalobou bylo napadeno rozhodnutí
žalovaného o odvolání proti rozhodnutí týkajícímu se odstranění stavby. V řízení o odstranění
stavby stavební úřad v návaznosti na §129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona z roku 2006
zkoumá, zda stavba byla realizována v souladu s rozhodnutím nebo opatřením, které
se na takovou stavbu vztahuje. Z tohoto rozhodnutí či opatření, jímž byla stavba povolena,
stavební úřad v řízení o odstranění stavby vychází a nijak jej nepřezkoumává. Opačný postup
by byl v rozporu s ochranou práv nabytých v dobré víře, jelikož by umožňoval zpětně i po velmi
dlouhém čase zasahovat do postavení stavebníka, a tím nepřípustně znejišťovat jeho postavení.
[18] Stavební úřad tak v řízení o odstranění stavby pouze zkoumá, zda je stavba v souladu
s rozhodnutím nebo opatřením stavebního úřadu, nezkoumá však již samotné rozhodnutí nebo
opatření. Ani krajský soud nemohl následně v řízení o žalobě směřující proti rozhodnutí
o odvolání ve věci odstranění stavby přezkoumávat zákonnost sdělení, v němž stavební úřad
uvedl, že ve smyslu §57 odst. 2 stavebního zákona z roku 1976 nemá námitky proti provedení
ohlášené stavby. Obecně lze pak dodat, že proti sdělení o tom, že stavební úřad nemá námitek
proti provedení drobné stavby (§57 odst. 2 stavebního zákona z roku 1976), bylo možno podat
zásahovou žalobou dle §82 a násl. s. ř. s. při dodržení zákonných podmínek pro její podání
(k tomu viz rozsudek ze dne 12. 10. 2012, č. j. 5 As 65/2010 - 121).
[19] Na tom, že v rámci řízení o odstranění stavby nemůže stavební úřad přezkoumávat
zákonnost povolení či opatření, které je opravňujícím titulem k provedení stavby, nemění nic ani
§132 odst. 1 stavebního zákona z roku 2006. Dle tohoto ustanovení stavební úřady vykonávají
soustavný dozor nad zajišťováním ochrany veřejných zájmů, ochrany práv a oprávněných zájmů
právnických a fyzických osob a nad plněním jejich povinností vyplývajících z tohoto zákona
a právních předpisů vydaných k jeho provedení. Na základě zjištění získaných v rámci
provedeného dozoru může stavební úřad zahájit příslušné postupy či řízení, s nimiž stavební
zákon z roku 2006 pro daný případ počítá (např. řízení o odstranění stavby). Ustanovení
o dozoru však žádným způsobem nerozšiřuje zákonem stanovený rámec oprávnění a povinností
stavebního úřadu v takto zahájených řízeních či postupech. Tj. ani ustanovení o dozoru
neumožňuje v rámci řízení o odstranění stavby přezkoumávat zákonnost povolení či opatření,
která dopadají na posuzovanou stavbu, jelikož takový účinek není nikde předvídán v zákonné
regulaci dozoru ze strany stavebního úřadu ani v zákonné úpravě řízení o odstranění stavby.
[20] Stěžovatel dále v kasační stížnosti poukázal na §129 odst. 1 písm. a) stavebního zákona
z roku 2006, dle něhož stavební úřad nařídí odstranění stavby, která svým závadným stavem
ohrožuje život nebo zdraví osob nebo zvířat, bezpečnost, životní prostředí anebo majetek třetích
osob, a její vlastník přes rozhodnutí stavebního úřadu ve stanovené lhůtě neodstranil závadný
stav stavby.
[21] V žalobě stěžovatel konstatoval, že existence předmětného oplocení může vážným
způsobem ohrozit životy a majetek občanů v případě povodní, jelikož může zhoršit odtokové
poměry. Nejvyšší správní soud zcela souhlasí s krajským soudem, že zmíněné žalobní tvrzení
je jednak značně obecné a jednak zůstalo zcela nedoloženo.
[22] Dodat lze, že ve vztahu k otázce odtokových poměrů je ve správním spise založeno
oznámení Městského úřadu Kutná Hora, odboru životního prostředí, ze dne 3. 1. 2012,
č. j. 065268/2011/ZPR/MAK, které se vyjadřuje ke stavbě vrat a které se rovněž vyjadřuje
k oblasti, kde se oplocení nachází. K této oblasti se zde uvádí, že jde o místo, které je „v aktivní
zóně záplavového území […] v zastavěném intravilánu obce plném stávajících staveb a stávajícího oplocení.
Významné ovlivnění povodňových průtokových poměrů zde s ohledem na stávající poměry nepředpokládáme […]“
Byť se do značné míry citovaný text oznámení týkal vrat, při charakteristice posuzované oblasti
z hlediska odtokových poměrů z něj lze vycházet i ve vztahu k oplocení. Nejvyšší správní soud
konstatuje, že ze správního spisu bylo na základě uvedeného podkladu patrné, že posuzovaný
plot nemůže významně ovlivnit odtokové poměry, a to s ohledem na charakter území, kde jsou
odtokové poměry určeny umístěním stávajících staveb, jiných stávajících oplocení a dále hustým
osázení území vzrostlými stromy a keři, jak je patrno z obrazových podkladů ve spise. Ve vztahu
k tomuto podkladu nemohla obstát obecná a nepodložená stěžovatelova žalobní námitka.
[23] Současně Nejvyšší správní soud souhlasí s krajským soudem v tom, že stěžovatel
v odvolání proti usnesení Městského úřadu Uhlířské Janovice ze dne 14. 3. 2013,
č. j. MUUJ/OŽPaSÚ/621/2013/bo, nezmiňoval odtokové poměry či §129 odst. 1 písm. a)
stavebního zákona z roku 2006. Za této situace nemůže stěžovatel důvodně žalovanému vytýkat,
že v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně nepojednal o otázce, na kterou stěžovatel v odvolání
nepoukázal, a to za situace, kdy ze správního spisu vyplývalo, že k postupu dle §129 odst. 1
písm. a) stavebního zákona není důvod (viz bod [22] shora).
[24] Pro úplnost lze dodat, že žalobní a posléze ani kasační námitky nepokrývaly závěr
žalovaného, který neshledal důvod ke zrušení či změně odvoláním napadeného rozhodnutí, byť
konstatoval, že ze strany Městského úřadu Uhlířské Janovice bylo namístě rozhodnout tak,
že se odstranění stavby plotu nenařizuje, a nikoli tak, že se řízení zastavuje. Z tohoto důvodu
zmíněný závěr, který žalovaný ve svém rozhodnutí blíže rozebral, soudy ve správním soudnictví
nepřezkoumávaly a Nejvyšší správní soud se proto v bodě [12] v daném ohledu omezil pouze
na rekapitulaci podstatného obsahu spisového materiálu.
V. Závěr a náklady řízení
[25] Nejvyšší správní soud ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, proto ji dle §110 odst. 1, věty poslední, s. ř. s. zamítl. O věci přitom
rozhodl bez jednání, jelikož §109 odst. 2 s. ř. s. takový postup předpokládá.
[26] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1, větu první, s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto dle uvedených ustanovení nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, který by jinak měl právo na náhradu nákladů
řízení, nevznikly v řízení náklady, které by překračovaly jeho běžnou úřední činnost.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. května 2016
JUDr. Radan Malík
předseda senátu