ECLI:CZ:NSS:2016:9.AS.55.2015:23
sp. zn. 9 As 55/2015 - 23
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobkyně:
ROTO Plzeň s.r.o., se sídlem Folmavská 2876/4, Plzeň, zast. JUDr. Julií Šindelářovou,
advokátkou se sídlem Mikulášská 455/9, Plzeň, proti žalované: Česká obchodní inspekce,
ústřední inspektorát, se sídlem Štěpánská 567/15, Praha 2, proti rozhodnutí žalované ze dne
4. 4. 2013, č. j. ČOI 17668/13/O100/2200/12/13/Hy/Št, v řízení o kasační stížnosti žalované
proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 1. 2015, č. j. 57 A 68/2013 – 38,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 1. 2015, č. j. 57 A 68/2013 – 38,
se zru š u je a věc se v rac í tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Předmět řízení
[1] Kasační stížností brojí žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) proti v záhlaví označenému
rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“), kterým bylo zrušeno její shora
specifikované rozhodnutí dle §78 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), a věc jí byla vrácena k dalšímu řízení.
Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání žalobkyně proti rozhodnutí České obchodní
inspekce, inspektorátu Plzeňského a Karlovarského se sídlem v Plzni, ze dne 24. 1. 2013,
č. j. ČOI 10133/13/2200, a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Posledně uvedeným rozhodnutím
byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 2 000 Kč za správní delikt dle §24 odst. 7 písm. r) zákona
č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění účinném v posuzované době (dále je „zákon
o ochraně spotřebitele“). Toho se měla dopustit porušením povinnosti dle §19 odst. 1
téhož zákona, neboť:
- dne 12. 12. 2011 ve své provozovně vydala spotřebiteli písemné potvrzení o uplatnění
reklamace, na kterém nebyly veškeré zákonem stanovené náležitosti, a
- dne 14. 5. 2012 v provozovně společnosti Auto Zrucký, spol. s r.o., se sídlem
Lišanská 171/32, Praha 6 (dále jen „společnost Auto Zrucký“), bylo spotřebiteli vydáno
písemné potvrzení o uplatnění reklamace, na kterém nebyly veškeré zákonem stanovené
náležitosti.
[2] V případě prvního vytýkaného pochybení ze dne 12. 12. 2011 krajský soud dospěl
k závěru, že se žalobkyně výše uvedeného správního deliktu dopustila. Jako důvodnou naopak
posoudil její námitku vztahující se k druhému vytýkanému jednání ze dne 14. 5. 2012. Společnost
Auto Zrucký je samostatný právní subjekt, který nese vlastní odpovědnost za pochybení
při vyřizování reklamace. Práva z vadného plnění se primárně uplatňují u prodávajícího. V daném
případě nebyl vůz reklamován u žalobkyně jako prodávající, ale u autorizovaného servisu
a dealera, kterým je právě společnost Auto Zrucký. Povinnosti dle §19 odst. 1 zákona o ochraně
spotřebitele se však vztahují na tento subjekt.
[3] Sankční řízení o správním deliktu je ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod řízením o trestním obvinění, a proto je správní orgán povinen prokázat vinu
konkrétního pachatele a dbát zásady materiální pravdy. Žalobkyně se druhého vytýkaného
jednání nedopustila, a proto jí nemůže být kladeno za vinu. Nemohla nadto ani ovlivnit údaje,
které od ní odlišný právní subjekt uvedl do potvrzení o uplatnění reklamace. Toto pojetí
by rovněž odporovalo principu právní jistoty a předvídatelnost, neboť by byla vystavena neustále
nejistotě, za jaké jednání jakého subjektu bude sankčně postižena.
[4] Zákon o ochraně spotřebitele umožňuje potrestat za porušení svého §19 odst. 1
i společnost Auto Zrucký. Ustanovení §24 odst. 7 písm. r) zákona sice hovoří o tom,
že se správního deliktu dopustí prodávající, ale dle §2 odst. 1 písm. b) je prodávajícím
též podnikatel, který spotřebiteli poskytuje služby. Z pohledu této definice je společnost
Auto Zrucký poskytovatelem služby spočívající ve vyřízení reklamace.
II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalobkyně
[5] Proti rozsudku krajského soudu brojí stěžovatelka kasační stížností, jejíž důvody
podřazuje pod §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[6] Namítá, že závěr krajského soudu je v rozporu s rozsudkem Městského soudu v Praze
ze dne 14. 5. 2014, č. j. 10 A 257/2011 – 56. Vyřizování reklamace není samostatným právním
vztahem, který by byl podřaditelný pod pojem „poskytnutí služby“. Ustanovení §2 odst. 1
písm. g) zákona o ochraně spotřebitele definuje službu jako jakoukoliv podnikatelskou činnost
určenou k nabídce spotřebiteli. Povinnost přijmout a vyřídit reklamaci však vzniká na základě
zákonné odpovědnosti za kvalitu prodaného výroku či poskytnuté služby. Se smlouvou o koupi
výrobku nebo poskytnutí služby je neoddělitelně spojena. Prodávající se jí nemůže zbavit. Může
se však dohodnout na jejím splnění prostřednictvím jiného subjektu. V případě uplatnění
reklamace spotřebitelem u jiného subjektu ovšem nevzniká nový smluvní vztah, pouze se realizují
práva a povinnosti z původní smlouvy. Řešení reklamace proto nemůže být službou, neboť není
způsobilé být samostatným předmětem smlouvy.
[7] Pokud je přijetím a vyřizováním reklamací pověřena i jiná osoba než prodávající, která má
stejné povinnosti jako prodávající, deliktní odpovědnost za jejich splnění nese právě a pouze
prodávající. Ten jediný je se spotřebitelem ve smluvním vztahu. Zákon o ochraně spotřebitele
ani s odpovědností jiné osoby nepočítá.
[8] Na základě výše uvedených důvodů navrhuje stěžovatelka, aby Nejvyšší správní soud
rozsudek krajského soudu zrušil.
[9] Žalobkyně ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že citovaný rozsudek Městského
soudu v Praze vydaný ve věci sp. zn. 10 A 257/2011 na posuzovanou věc nedopadá. Nemohla
totiž ovlivnit jednání samostatné právnické osoby při řešení reklamace. Hodnocení nástupu
odpovědnosti prodávajícího podané tímto soudem by vedlo k tomu, že by prodejci trvali na tom,
aby reklamace byly uplatněny pouze u subjektu, který plnění poskytl.
III. Posouzení důvodnosti kasační stížnosti
[10] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační
stížnosti přípustné, a za stěžovatelku ve smyslu ustanovení §105 odst. 2 s. ř. s. jedná zaměstnanec
s vysokoškolským právnickým vzděláním. Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru,
že kasační stížnost je důvodná.
[11] V posuzované věci žalobkyně na základě kupní smlouvy uzavřené podle zákona
č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném v posuzované době (dále jen „občanský
zákoník“), prodala vůz spotřebiteli. Na základě §619 a násl. téhož zákona žalobkyně odpovídá
za vady vozu. Podle §625 tohoto zákona se práva z odpovědnosti za vady uplatňují primárně
u prodávajícího. Je-li však v záručním listě uveden jiný podnikatel určený k opravě, který je
v místě prodávajícího nebo v místě pro kupujícího bližším, uplatní kupující právo na opravu
u podnikatele určeného k provedení záruční opravy (téměř shodnou úpravu obsahuje i §2172
zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku). Je zcela na volbě prodávajícího, zda se rozhodne
vyřizovat nárok z odpovědnosti za vady ve formě opravy sám, nebo zda tím pověří třetí osobu.
Tato osoba však nevstupuje do nového smluvního vztahu s kupujícím, ale pouze plní
za prodávajícího jeho povinnost vyplývající z uzavřené kupní smlouvy.
[12] Mezi stranami není sporné, že spotřebitel mohl uplatnit právo na opravu vozu
i u společnosti Auto Zrucký, jakožto u osoby označené k provedení opravy ve smyslu §625
občanského zákoníku.
[13] Kasační stížností vytýčená otázka k posouzení spočívá v tom, zda je možné sankcionovat
žalobkyni jako osobu, která vůz prodala v případě, že společnost Auto Zrucký v rozporu s v §19
odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele vydala spotřebiteli písemné potvrzení o uplatnění
reklamace bez některých zákonem vyžadovaných údajů.
[14] Podle §2 odst. 1 písm. b) zákona o ochraně spotřebitele je prodávajícím podnikatel,
který spotřebiteli prodává výrobky nebo poskytuje služby. Dle 2 odst. 1 písm. g) je službou jakákoliv
podnikatelská činnost, která je určena k nabídce spotřebiteli, s výjimkou činností upravených zvláštními zákony,
kde se dozor nad ochranou spotřebitele svěřuje profesním sdružením nebo jiným orgánům státní správy
než uvedeným v §23.
[15] Podle §19 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele je prodávající povinen spotřebiteli vydat
písemné potvrzení o tom, kdy spotřebitel právo uplatnil, co je obsahem reklamace a jaký způsob vyřízení
reklamace spotřebitel požaduje; a dále potvrzení o datu a způsobu vyřízení reklamace, včetně potvrzení o provedení
opravy a době jejího trvání, případně písemné odůvodnění zamítnutí reklamace. Tato povinnost se vztahuje
i na jiné osoby určené k provedení opravy.
[16] Podle §24 odst. 7 písm. r) zákona o ochraně spotřebitele se prodávající dopustí správního
deliktu tím, že v rozporu s §19 odst. 1 nepřijme reklamaci nebo nevydá spotřebiteli písemné potvrzení
o reklamaci se stanovenými údaji.
[17] Při jazykovém výkladu §19 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele (a zejména jeho věty
poslední) se v zásadě nabízejí dvě možné interpretace toho, komu lze přičítat k tíži porušení
povinnosti vydat potvrzení se všemi náležitostmi, pokud toto potvrzení vystavila osoba určená
k provedení opravy odlišná od prodávajícího. Při prvním z nich je poslední větu nutné vykládat
tak, že povinnost tíží nejen prodávajícího, ale i osobu určenou k provedení opravy. Oba dva
pak nezávisle odpovídají za splnění této povinnosti. Podle druhého výkladu splnění této
povinnosti tíží stále prodávajícího i za situace, kdy k provedení opravy byla v záručním listě
určena jiná osoba. Jinými slovy řečeno prodávající odpovídá za splnění povinnosti vždy,
ať už reklamaci přijímá a vyřizuje sám, nebo prostřednictvím určené osoby. Ačkoliv
by gramatický výklad spíše nasvědčoval první možnosti, tedy že zákon předpokládá odpovědnost
prodávajícího i určeného subjektu, ani druhý výklad nelze vyloučit. Je totiž nepochybně možné,
že pojmem „tato povinnost“ je míněna povinnost prodávajícího podle předchozí věty.
[18] Nejvyšší správní soud si je však vědom, že jazykový výklad aplikovaného předpisu
představuje pouze prvotní přiblížení se k právní normě. Je pouze východiskem pro objasnění
a ujasnění si jejího smyslu a účelu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1997,
sp. zn. Pl. ÚS 33/97 (N 163/9 SbNU 399; 30/1998 Sb.)]. Soud proto přistoupil k teleologickému
výkladu a zabýval se smyslem a účelem právní úpravy.
[19] Je zřejmé, že hlavním účelem zákona o ochraně spotřebitele je chránit spotřebitele
jako slabší stranu právního vztahu založeného spotřebitelskou smlouvou (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 10. 2015, č. j. 6 As 169/2015 – 33). Proto je třeba
vykládat ustanovení §19 odst. 1 v jeho prospěch [srov. k tomu např. nález Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 2983/08 ze dne 10. 11. 2009 (N 234/55 SbNU 261), jenž se ovšem týkal výkladu
ustanovení zákona o ochraně spotřebitele na půdorysu občanského soudního řízení ve sporu
o nárocích z reklamace zboží, nikoli na půdorysu správního trestání]. Obdobné závěry o nutnosti
výkladu ve prospěch co nejširší ochrany spotřebitele vyplývají i z relevantní judikatury Soudního
dvora Evropské unie (srov. např. rozsudek Soudního dvora ze dne 5. července 2012 ve věci
C-49/11 Content Services Ltd proti Bundesarbeitskammer).
[20] Ustanovení zákona o ochraně spotřebitele mimo to nelze vykládat izolovaně
od soukromoprávní úpravy obsažené v občanském zákoníku. Právní řád tvoří jednotný celek,
jehož jednotlivé části jsou spolu ve vzájemných systémových souvislostech. Konkrétní pravidlo
chování proto bývá vyjádřeno často nikoliv v jediném předpise, ale v několika předpisech,
případně neposkytuje-li jeden právní předpis jednoznačnou odpověď na určitou právní otázku,
je nezbytné vyložit ji v systémových souvislostech s předpisy ostatními tak, aby tato otázka byla
spravedlivě a rozumně zodpovězena (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
13. 5. 2004, č. j. 1 As 9/2003 - 90, publ. pod č. 360/2004 Sb. NSS).
[21] Posuzovaná právní úprava zákona o ochraně spotřebitele představuje veřejnoprávní
nástavbu občanskoprávní úpravy týkající se odpovědnosti za vady prodané věci. Soukromoprávní
vztahy jsou tak chráněny také normami veřejného práva určenými k ochraně spotřebitele,
které mají zajistit jejich realizaci (viz dále).
[22] Ustanovení dotýkající se povinnosti vydat potvrzení o uplatnění reklamace se všemi
předepsanými údaji je nutné dle shora uvedených judikaturních závěrů (viz bod [19] tohoto
rozsudku) vykládat ve prospěch co nejefektivnější ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany.
Zákonná úprava v tomto směru sleduje, aby požadavky kladené na reklamační řízení byly
naplněny bez ohledu na to, zda jsou jím práva z vadného plnění uplatněna přímo u prodávajícího,
či u subjektu, který byl prodávajícím označen v záručním listu. Pokud prodávající odkáže na jinou
osobu, a tím kupujícímu určuje, aby právo z vadného plnění spočívající v opravě věci uplatnil
u jiného subjektu než je on sám, je jeho povinností, aby zároveň zabezpečil, že jím označený
subjekt zajistí plnění zákonných povinností vůči spotřebiteli. Nelze totiž přehlížet skutečnost,
že spotřebitel není ve smluvním vztahu s osobou určenou k provedení opravy, ujednání mezi
prodávajícím a touto osobou není schopen ovlivnit a jeho obsah mu konečně zpravidla není
vůbec znám. Prodávající naopak může upravit vztahy s osobou jím označenou k provedení
opravy. Ostatně nelze ani vyloučit situaci, že prodávající označí jako osobu určenou k provedení
opravy někoho, kdo s ním nebude v žádném vztahu a reklamaci zcela po právu nebude chtít
vyřizovat.
[23] Z tohoto pohledu je lichá argumentace žalobkyně obsažená v jejím vyjádření, že nemůže
ovlivnit způsob vyřízení reklamace jiným subjektem. Jak bylo uvedeno v bodu [11] tohoto
rozsudku, osoba pověřená prodávajícím k provedení opravy pouze plní za prodávajícího
povinnosti z jeho odpovědnosti za vady a je pouze na prodávajícím, zda takovéto řešení
reklamace zvolí a jakou osobu jím pověří. Pokud však takové řešení žalobkyně zvolila, bylo
předně na ní, aby si vztahy se subjekty, které využívá k provádění záruční opravy, náležitě
upravila (zejména smluvně). Stejně tak odpovídá za volbu těchto subjektů. Nedostatečnou úpravu
těchto otázek není možné klást k tíži spotřebitele.
[24] Uvedené platí i pro ty situace, kdy prodávající není v přímém smluvním vztahu
se subjekty označenými k provedení opravy, ale je součástí širší organizační struktury,
kde jednotlivé subjekty vzájemně zajišťují záruční opravy zakoupeného zboží a jsou různými
formami navázány na jeden společný subjekt (např. dealeři zboží stejného výrobce). I v tomto
případě je věcí prodávajícího, zda a za jakých (smluvních) podmínek se do této struktury zapojí.
Jeho volba nemůže být žádným způsobem na újmu spotřebiteli.
[25] Lze tak shrnout, že z hlediska ochrany spotřebitele je efektivnější, pokud za porušení
povinnosti vydat potvrzení se všemi předepsanými náležitostmi dle §19 odst. 1 zákona o ochraně
spotřebitele odpovídá právě prodávající.
[26] Závěr o odpovědnosti žalobkyně za porušení vytýkaných povinností podporuje i to, že
soukromoprávnímu režimu odpovědnosti za vady zboží by měl zásadně odpovídat
i veřejnoprávní režim stanovující povinnosti při uplatňování a vyřizování reklamací. Právní řád
totiž tvoří jednotný celek, jak již bylo uvedeno shora (viz body [20] a [21] tohoto rozsudku).
Zakotvení veřejnoprávních povinností v rámci reklamačního řízení, včetně sankcí za jejich
porušení, zajišťuje realizaci práv spotřebitelů plynoucích z vadného plnění podle soukromého
práva (např. veřejnoprávní povinnost vydat potvrzení o uplatnění reklamace se všemi
náležitostmi slouží k osvědčení, zda spotřebitel práva z odpovědnosti za vady uplatnil v záruční
době a jaká práva uplatnil). Proto pokud prodávající spotřebiteli odpovídá za vady prodaného
zboží, je logické, aby zároveň odpovídal i ve sféře práva veřejného za splnění povinností při
uplatňování a vyřizování reklamace, a to i v případě, že práva z vadného plnění byla uplatněna
u jím určené osoby k provedení opravy.
[27] Je nutné odmítnout výklad zastávaný krajským soudem, že z pohledu vyřizování
reklamace je i společnost Auto Zrucký nutné považovat za prodávajícího ve smyslu §2 odst. 1
písm. b) zákona o ochraně spotřebitele, neboť vyřizovaní reklamace je službou podle §2 odst. 1
písm. g) téhož zákona.
[28] Povinnost přijmout a vyřídit reklamaci je nerozlučně spjatá s kupní smlouvou uzavřenou
mezi žalobkyní a spotřebitelem. Plnění této povinnosti představuje pouze realizaci práv
a povinností plynoucích z původní smlouvy o koupi vozu, byť provedenou jiným subjektem
než prodávajícím. Vyřízení reklamace tak nepředstavuje službu, která by byla způsobilým
předmětem samostatné smlouvy uzavřené se spotřebitelem. Naopak službou dle §2 odst. 1
písm. g) zákona by byla například situace, kdy by společnost Auto Zrucký prováděla mimozáruční
opravy na základě smlouvy o dílo uzavřené přímo se spotřebiteli. V takovém případě by byla
prodávajícím ve smyslu definice obsažené v §2 odst. 1 písm. b), protože oprava vozidla
by zde byla předmětem smlouvy.
[29] Tomuto výkladu svědčí i další ustanovení obsažené v zákoně o ochraně spotřebitele.
Pokud by byla jiná osoba určená k provedení opravy při přijímání a vyřizování reklamace
v postavení prodávajícího, postrádala by zcela smysl shora vykládaná poslední věta §19 odst. 1
zákona, neboť by jako prodávající byla povinnostmi obsaženými v tomto ustanovení vázána
bez dalšího. Při pojetí přijímání a vyřizování reklamací jako poskytování služby by rovněž byla
nadbytečná i úprava obsažená v §15 odst. 3 zákona, která řeší vydání potvrzení o převzetí
objednávky v případě, že služba není poskytnuta na počkání. Vystavení potvrzení v případě
uplatnění reklamace totiž samostatně řeší i ustanovení §19 odst. 1 zákona.
[30] Závěr, že jiná osoba určená k provedení opravy není z pohledu vyřizování reklamace
prodávajícím ve smyslu §2 odst. 1 písm. b) zákona o ochraně spotřebitele, podporuje závěr,
že porušení vytýkané povinnosti je třeba přičítat žalobkyni. Opačný výklad by totiž nutně vedl
k závěru, že za porušení této povinnosti není odpovědný nikdo, neboť správního deliktu §24
odst. 7 písm. r) zákona o ochraně spotřebitele se může výslovně dopustit pouze prodávající.
Takový stav zjevně zákonodárce v úmyslu neměl.
[31] S ohledem na shora uvedené je nutné souhlasit se stěžovatelkou, že zákon nepředpokládá
odpovědnost jiné osoby za porušení §19 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele, než právě
žalobkyně. Ta odpovídá za splnění uvedené povinnosti, i pokud použije k provedení záruční
opravy jinou osobu.
IV. Závěr a náklady řízení
[32] Z výše uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud kasační stížností napadený
rozsudek krajského soudu podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a současně vrátil věc tomuto soudu
k dalšímu řízení. V něm je soud vázán výše vysloveným právním názorem zdejšího soudu
(§110 odst. 4 s. ř. s.).
[33] V novém rozhodnutí pak krajský soud rozhodne podle ust. §110 odst. 3 s. ř. s.
i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2016
JUDr. Radan Malík
předseda senátu