ECLI:CZ:NSS:2016:9.AS.57.2016:44
sp. zn. 9 As 57/2016 - 44
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Barbary
Pořízkové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobkyně:
Vinařství Mutěnice, s.r.o., se sídlem Údolní 1174, Mutěnice, zast. Mgr. Hanou Hřebenářovou,
advokátkou se sídlem Jaselská 14, Brno, proti žalovanému: Státní zemědělská a potravinářská
inspekce, ústřední inspektorát, se sídlem Květná 15, Brno, proti rozhodnutí žalované ze dne
4. 6. 2013, č. j. BL980-9/124/9/2012-SŘ, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 17. 12. 2015, č. j. 29 A 39/2013 - 50,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalobkyni se v rac í zaplacený soudní poplatek za kasační stížnost ve výši
5 000 Kč, který jí bude vrácen z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní
moci tohoto usnesení, a to k rukám její zástupkyně Mgr. Hany Hřebenářové, advokátky
se sídlem Jaselská 14, Brno.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Podanou kasační stížností brojí žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) proti shora
označenému rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým byla dle
§78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta její žaloba proti shora uvedenému rozhodnutí žalovaného.
[2] Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl její odvolání a potvrdil rozhodnutí Státní zemědělské
a potravinářské inspekce, inspektorátu v Brně (dále též „inspektorát“), ze dne 4. 7. 2012,
č. j. BO766-7/045/7/2012-SŘ, kterým inspektorát uložil dle §39 odst. 6 písm. c) zákona
č. 321/2004 Sb., o vinohradnictví a vinařství a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění
účinném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o vinohradnictví“), stěžovatelce pokutu ve výši
500 000 Kč za to, že se dopustila správního deliktu podle §39 odst. 1 písm. ff) zákona
o vinohradnictví, jelikož porušila povinnost stanovenou předpisem Evropské unie upravujícím
oblast vinohradnictví, vinařství nebo obchodu s produkty.
[3] Konkrétně šlo o uvádění vína do oběhu, klamavě označeného na etiketě dominantním
výrazem „VINNÉ SKLEPY HODONÍN“, doplněného údajem o odrůdě vinné révy, přičemž
skutečnou proveniencí (původem) vína bylo Maďarsko, Slovensko, Itálie nebo Rumunsko, což
bylo uvedeno na zadní etiketě u vín o objemu 0,75 l, resp. na přední etiketě u vín o objemu 1 l,
zde však velmi drobným písmem, umístěným kolmo k výrazu „VINNÉ SKLEPY HODONÍN“,
což mohlo ve spotřebiteli evokovat dojem, že jde o víno původem z České republiky. Uváděním
do oběhu klamavě označeného vína porušila stěžovatelka čl. 16 nařízení Evropského parlamentu
a Rady (ES) č. 178/2002 ze dne 28. 1. 2002, kterým se stanoví obecné zásady a požadavky
potravinového práva, zřizuje se Evropský úřad pro bezpečnost potravin a stanoví postupy týkající
se bezpečnosti potravin ve znění platném pro projednávanou věc (dále jen „nařízení 178/2002“).
[4] Podle §79 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „správní řád“), byla stěžovatelce rovněž uložena povinnost uhradit náklady řízení
paušální částkou ve výši 1 000 Kč (výrok II. rozhodnutí).
[5] Stěžovatelka měla naplnit skutkovou podstatu deliktu tím, že ve své provozovně
na adrese Údolní 1174, Mutěnice, uváděla do oběhu dne 9. 11. 2011 vína Veltlínské zelené, bílé
víno suché, země původu Maďarsko o objemu 0,75 l v počtu celkem 10 630 ks lahví (blíže
označených šarží) i o objemu 1 l v počtu celkem 2 788 ks lahví v rozhodnutí blíže označených
šarží (počet lahví konkrétních šarží a druhů vína vyplynul z přehledu předloženého
stěžovatelkou); Müller Thurgau, bíle víno suché, země původu Maďarsko, o objemu 0,75 l v počtu
lahví uvedených do oběhu celkem 32 328 ks (blíže označených šarží) a o objemu 1 l v celkovém
počtu 6 110 ks lahví (blíže označených šarží); Rulandské šedé, bílé víno suché, země původu
Slovensko, o objemu 0,75 l v celkovém počtu 79 722 ks lahví (blíže označených šarží); Modrý
Portugal, červené víno suché, země původu Maďarsko o objemu 0,75 l v celkovém počtu 64 360
ks lahví (blíže označených šarží) i objemu 1 l v celkovém počtu 5 389 ks lahví (blíže označených
šarží); Cabernet Sauvignon, červené víno suché, Vino da Tavola rosso Veneto indicazione geografica
tipica Cabernet, země původu Itálie, o objemu 0,75 l v celkovém počtu 46 378 ks lahví (blíže
označených šarží); Svätovavrinecké, červené víno suché, země původu Slovensko o objemu 1 l
(ze zaslaného přehledu nevyplynulo množství prodaného vína); Frankovka, červené víno suché,
Vin Colinele Dobrogei rosu, země původu Rumunsko, o objemu 1 l v celkovém počtu lahví
3 596 ks blíže označených šarží.
[6] Krajský soud jednotlivé žalobní námitky vyhodnotil jako nedůvodné. Dospěl k závěru,
že odůvodnění rozhodnutí správních orgánů obou stupňů obsahují náležitosti stanovené
v §68 správního řádu a jsou přezkoumatelná, dostatečně odůvodněná. Dále se soud neztotožnil
s tvrzením stěžovatelky, kterým odmítala klamavost označení vína. Zvolený způsob označení
mohl reálně ve spotřebiteli vyvolat dojem, že jde o víno původem z ČR. Dojem o původu vína
však nebyl pravdivý, neboť víno pocházelo z Maďarska, Slovenska, Itálie či Rumunska. Neshledal
opodstatněné ani tvrzení, že ustanovení §39 odst. 1 písm. ff) zákona o vinohradnictví je neurčité
a protiústavní. Nepřisvědčil stěžovatelce ani v tom, že její jednání mělo být podřazeno pod
skutkovou podstatu uvedenou v §39 odst. 1 písm. b) nebo písm. z) zákona o vinohradnictví.
Tyto právní kvalifikace lze aplikovat bez dalšího především na ty vinařské produkty, jejichž celý
proces výroby proběhl na území ČR. Jelikož v dané věci stěžovatelka uváděla na trh vína, jejichž
provenience byla mimo ČR, bylo na místě vycházet z obecně závazného a přímo použitelného
evropského právního předpisu a podřadit její jednání pod tzv. zbytkovou skutkovou podstatu
zakotvenou v §39 odst. 1 písm. ff) zákona o vinohradnictví.
[7] Krajský soud nepřisvědčil ani tvrzení, že v posuzované věci nebyl přesvědčivě zjištěn
skutkový stav. Zpracování znaleckého posudku pro zjištění, zda bylo označení vína způsobilé
uvádět spotřebitele v omyl, by bylo v dané věci nadbytečné. Znalecký posudek je jedním
z možných důkazů, poskytující pro řízení podstatné informace, které však závisí na odborných
znalostech. Možnost ovlivnění spotřebitele a uvedení jej v omyl v důsledku použitého označení
vína tu jednoznačně byla a nebylo proto třeba zpracovávat znalecký posudek. Výše pokuty byla
odůvodněna v souladu s §40 odst. 2 zákona o vinohradnictví dostatečně i s přihlédnutím
k závažnosti správního deliktu, a to především ke způsobu jeho spáchání, jeho následkům
a okolnostem, za nichž byl spáchán. Ustanovení §24 odst. 5 zákona č. 379/2005 Sb.,
o opatřeních k ochraně před škodami působenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými
návykovými látkami a o změně souvisejících zákonů, na které v žalobě odkazovala stěžovatelka,
se v dané věci neaplikovalo. Obsah správního spisu jako celku a podaná žaloba nezakládaly
důvod pro snížení již uložené pokuty. Stěžovatelka v žalobě nenavrhovala její moderaci. Pokutu
soud považoval za přiměřenou a odpovídající vyhodnocení závažnosti protiprávního jednání a též
zohledňující majetkové poměry.
[8] K tvrzení stěžovatelky, že její jednání nebylo úmyslné, soud uvedl, že odpovědnost
právnických osob za správní delikty dle zákona o vinohradnictví je odpovědností objektivní.
V průběhu řízení netvrdila existenci liberačního důvodu, ani jej neprokázala.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření ke kasační stížnosti
[9] Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, jejíž důvody
podřazuje pod §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[10] Má za to, že ze skutkových zjištění vyplývá, že stáčela vína označená údajem „VINNÉ
SKLEPY HODONÍN“ výhradně pro právnickou osobu BUDA – MONT, spol. s.r.o. (dále jen
„společnost BUDA – MONT“), a to na základě její objednávky.
[11] Krajský soud dovodil objektivní odpovědnost stěžovatelky za spáchaný delikt. Ta se však
domnívá, že za škodlivý následek neodpovídá. Nebyla to stěžovatelka, kdo rozhodl o vyrobeném
množství, datu výroby, o způsobu distribuce, o balení a zejména, jakým způsobem budou
výrobky označovány. Stěžovatelka nenabízela produkt jiným velkoobchodům ani spotřebitelům.
Na objednávku třetí osoby vyráběla zboží způsobem, který byl shledán závadným.
[12] Otázka deliktní odpovědnosti byla posouzena nesprávně. Ne vždy je ten, kdo se účastní
výroby závadné potraviny, odpovědný. Zakázková výroba nesplňuje podmínky odpovědnosti dle
zákona o vinohradnictví [konkrétně §3 písm. o), §3 písm. q) a §39 odst. 1 ]. Tím, že volní složka
jednání je omezena rámcem objednávky třetí osoby, nemohou být splněny zákonné podmínky
odpovědnosti za správní delikt.
[13] Navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
[14] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že uplatněná kasační námitka
poukazující na nedostatek deliktní odpovědnosti nebyla vznesena v celém správním řízení,
ani v řízení u krajského soudu. S ohledem na skutečnost, že se jedná o jediný kasační důvod, měl
by Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítnout. V případě shledání přípustnosti kasační
stížnosti je přesvědčen, že stěžovatelka uváděla vína do oběhu a je odpovědná za to, že tato vína
odpovídají požadavkům stanoveným příslušnými komunitárními i národními právními předpisy.
Proto alternativně soudu navrhuje zamítnutí kasační stížnosti.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[15] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti kasační stížnosti.
[16] Podle §104 odst. 4 s. ř. s. [k]asační stížnost není přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody, než které
jsou uvedeny v §103 s. ř. s., nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí
má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl.
[17] Předně je nutné upozornit na potřebu lišit „důvody“ (§104 odst. 4 s. ř. s.) na straně jedné
a nové „skutečnosti“ ve smyslu §109 odst. 5 s. ř. s. na straně druhé. Uvedené pojmy nestojí
v téže logické rovině; primární jsou "důvody", sekundární „skutečnosti“, přičemž zjevně platí,
že konkrétní „důvod“ může být naplněn různými „skutečnostmi“ (okolnostmi zásadně
„skutkové“ povahy). Ustanovení §109 odst. 5 s. ř. s. jen překáží tomu, aby způsobilý důvod,
řádně uplatněný, byl v kasační stížnosti „rozšiřován“ o „skutečnosti“ dříve neuvedené, resp.
aby byl na těchto novotách dodatečně založen. Oproti tomu, závěr o nepřípustnosti kasační
stížnosti (ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s.) se pojí nikoliv se „skutečnostmi“, nýbrž s „důvody“,
z nichž je kasační stížnost podána (§103 odst. 1 s. ř. s. (k tomu srov. nález Ústavního soudu
ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. III. ÚS 93/06).
[18] V posuzované věci stěžovatelka podala kasační stížnost z důvodu §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s., jehož naplnění shledala v tom, že soud nesprávně posoudil její deliktní odpovědnost,
protože to nebyla stěžovatelka, kdo rozhodl o vyrobeném množství, datu výroby, o způsobu
distribuce, o balení a zejména, jakým způsobem budou výrobky označovány. Má za to, že jednala
dle objednávky společnosti BUDA – MONT.
[19] Z obsahu podané žaloby soud ověřil, že stěžovatelka uplatnila v řízení před krajským
soudem následující žalobní body (důvody).
[20] Nesprávné právní posouzení spatřovala v chybném hodnocení klamavosti, protože
označení lahví z její strany nebylo klamavé a neuvádělo spotřebitele v omyl, což zdůvodňovala
čitelností údaje o zemi původu, pozorností spotřebitele při koupi nové značky vína. Dále namítala
neurčitost a protiústavnost §39 odst. 1 písm. ff) zákona o vinohradnictví. V této souvislosti
zpochybňovala aplikovatelnost nařízení 178/2002, které není předpisem upravujícím
vinohradnictví a vinařství, nýbrž obecně potravinové právo. Měla za to, že byl nesprávně
vymezen její správní delikt. Její jednání mělo být podřazeno pod skutkovou podstatu uvedenou
v §39 odst. 1 písm. b) nebo písm. z) zákona o vinohradnictví.
[21] Další námitky stěžovatelky směřovaly do nedostatečného zjištění stavu věci. Žalovaný dle
jejího názoru vycházel ze závěrů, které nebyly ve správním řízení prokázány. Jednalo se mj.
o chování spotřebitelů při nákupu vína, preferencí spotřebitelů ve vztahu tuzemského
a zahraničního vína, vyšší cenu vín původem z ČR apod. Žalovaný nebyl oprávněn konstatovat,
že označení vína uvádí spotřebitele v omyl bez dostatečného zdůvodnění. Namítala v této
souvislosti zpracování znaleckého posudku.
[22] Rovněž měla za to, že žalobou napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné (nevypořádání
se s podřazením pod odpovídající správní delikt, nejasné odůvodnění ve vztahu k možné
ekonomické újmě spotřebitelů, nedostatečné zdůvodnění výše uložené pokuty).
[23] Poslední okruh námitek stěžovatelky směřoval do nepřiměřenosti udělené pokuty.
V případě, že by označení vína spotřebitele uvádělo v omyl, tak tento omyl nebyl úmyslně
vyvolán. Správní orgán nezohlednil při rozhodování o výši pokuty určité skutečnosti
(malou závažnost jejího jednání, distribuce pouze kvalitních vín, nedosažení majetkového
prospěchu). Dále byla údajně porušena zásada legitimního očekávání ve smyslu §2 odst. 4
správního řádu. Dle informací stěžovatelky byly v obdobných případech ukládány pokuty
v rozmezí od 10 000 Kč do 100 000 Kč.
[24] Z uvedeného je jednoznačně zřejmé, že stěžovatelka nesprávné posouzení její deliktní
odpovědnosti v žalobě nenamítala. Za daných okolností se dle soudu jedná o důvod, který nebyl
uplatněn v řízení před krajským soudem, ač k jeho uplatnění stěžovatelce objektivně nic
nebránilo. Tato kasační námitka je ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustná.
[25] Vzhledem k tomu, že se jednalo o jedinou uplatněnou kasační námitku,
nezbylo Nejvyššímu správnímu soudu, než kasační stížnost jako nepřípustnou dle §46 odst. 1
písm. d) s. ř. s., ve spojení s §104 odst. 4 a 120 s. ř. s. odmítnout.
IV. Závěr a náklady řízení
[26] O věci rozhodl bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s., dle kterého o kasační
stížnosti rozhoduje soud zpravidla bez jednání.
[27] O nákladech řízení před Nejvyšším správním soudem bylo rozhodnuto v souladu
s §60 odst. 3 a §120 s. ř. s., podle kterých nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů
řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
[28] Podle §10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších
předpisů, byl-li návrh na zahájení řízení před prvním jednáním odmítnut, soud vrátí z účtu
soudu zaplacený poplatek. Soud proto rozhodl o vrácení zaplaceného soudního poplatku ve výši
5 000 Kč stěžovatelce prostřednictvím její zástupkyně.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. července 2016
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu