ECLI:CZ:NSS:2016:9.AS.80.2016:43
sp. zn. 9 As 80/2016 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové
a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobců: a) JUDr. M.
T., zast. JUDr. Pavlem Ungrem, advokátem se sídlem Purkyňova 547/43, Plzeň, b) JUDr. E. T.,
c) Zdravé životní prostředí Jenišov, z.s., se sídlem K Zátiší 262, Jenišov, proti žalovanému:
Český báňský úřad, se sídlem Kozí 748/4, Praha 1, proti rozhodnutím žalovaného ze dne 23. 9.
2014, č. j. SBS 24612/2014/ČBÚ-22/1 a ze dne 23. 9. 2014, č. j. SBS 24612/2014/ČBÚ-22/2,
v řízení o kasační stížnosti žalobce a) proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 2. 2016,
č. j. 30 A 142/2014 – 92,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá p ráv o na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Podanou kasační stížností se žalobce a) (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“), kterým soud jako
nedůvodnou zamítl dle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), jeho žalobu proti dvěma shora specifikovaným
rozhodnutím žalovaného.
[2] Prvním rozhodnutím ze dne 23. 9. 2014, č. j. SBS 24612/2014/ČBÚ-22/1, žalovaný
rozhodl o zamítnutí odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Obvodního báňského úřadu
v Sokolově ze dne 10. 3. 2006, č. j. 576/465/Ing.Ct/06, kterým stanovil společnosti Sedlecký
kaolin a. s., Božičany čp. 167, dobývací prostor Jenišov, pro nepřípustnost. Druhým rozhodnutím
ze dne 23. 9. 2014, č. j. SBS 24612/2014/ČBÚ-22/2, rozhodl o zamítnutí jeho odvolání proti
rozhodnutí Obvodního báňského úřadu v Sokolově ze dne 26. 11. 2010, č. j. SBS 37328/2010/1,
kterým byla uvedené společnosti povolena hornická činnost v dobývacím prostoru Jenišov,
pro opožděnost.
[3] Krajský soud ve vztahu k rozhodnutí ve věci stanovení dobývacího prostoru Jenišov
konstatoval, že řízení v uvedené věci bylo zahájeno na základě návrhu společnosti Sedlecký
kaolin a. s., dne 29. 6. 2005 a dne 10. 3. 2006 o návrhu rozhodl správní orgán I. stupně
rozhodnutím, které nabylo právní moci dne 6. 4. 2006. Pro posouzení otázky účastenství
v probíhajícím řízení o stanovení dobývacího prostoru Jenišov byla určující existence
hmotněprávního vztahu konkrétní fyzické osoby k nemovitostem, ze kterých by konkrétní
vlastník těchto pozemků mohl odvozovat své přímé dotčení na svých právech.
[4] V době zahájení správního řízení a v jeho průběhu byly prokazatelně pozemky
ve vlastnictví právních předchůdců stěžovatele a žalobkyně b). Podle názoru soudu nelze
přehlédnout kontinuitu právního postavení tehdejších vlastníků pozemků a jejich právních
nástupců, kteří do jejich právního postavení vstoupili a stali se fyzickými osobami, kterým
svědčilo vlastnické právo k pozemkům.
[5] Právní předchůdci stěžovatele a žalobkyně b) však žádné právně relevantní kroky
ve vedeném správním řízení neučinili a o účastenství v řízení o stanovení dobývacího prostoru
neusilovali. Stěžovatel a žalobkyně b) při akceptaci jejich právního nástupnictví po předchozích
vlastnících učinili první procesní úkon směřující k dosažení účastenství ve vedeném řízení až dne
25. 7. 2014, a to konkrétně podáním odvolání stěžovatele. Skutečnost, že stěžovatel a žalobkyně
b) nabyli vlastnictví k pozemkům až 22. 8. 2008, nebyla podle názoru soudu důvodem
pro vyslovení nepřípustnosti odvolání, ale žalovaný měl posuzovat výše uvedené skutečnosti
z pohledu včasnosti podaného odvolání. V řízení o stanovení dobývacího prostoru Jenišov bylo
namístě posuzovat, zda stěžovatel jako odvolatel respektoval lhůty plynoucí z §84 odst. 1 zákona
č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“),
a pokud nikoli, bylo namístě vyhodnotit podané odvolání nikoliv jako nepřípustné,
ale jako opožděné. Přestože žalovaný touto cestou nepostupoval, soudem shledané pochybení
bylo vyhodnoceno jako vada řízení, která svojí podstatou nemohla mít vliv na rozhodnutí
konečné.
[6] Ve vztahu k rozhodnutí o povolení hornické činnosti v dobývacím prostoru Jenišov soud
dospěl k závěru, že žalovaný správně vyhodnotil odvolání stěžovatele jako opožděně podané.
Opřel se o výklad §84 odst. 1 správního řádu, který podpořil judikaturou Nejvyššího správního
soudu. Krajský soud mj. konstatoval, že otázka účastenství v řízení není závislá výlučně
na procesní aktivitě správního orgánu, event. navrhovatele, jehož návrhem je správní řízení
zahájeno, ale je závislá též na konkrétní procesní aktivitě fyzických i právnických osob,
jako potenciálních účastníků správních řízení.
[7] Rozhodnutí žalovaného neshledal ani nicotná. K ostatním žalobním námitkám, mimo jiné
i k těm napadajícím nezákonnost procesu posuzování vlivu na životním prostředí a vydaného
stanoviska EIA, soud uvedl, že jejich společnou podstatou je tvrzená nesprávná aplikace právních
předpisů v rovině věcné. Soud však v tomto ohledu zdůraznil, že předmětem řízení
před žalovaným bylo toliko posouzení procesních otázek přípustnosti, případně včasnosti
podaných odvolání stěžovatele.
[8] Žalobu žalobkyně b) krajský soud odmítl pro nepřípustnost dle §46 odst. 1 písm. d)
s. ř. s ve spojení s §68 písm. a) s. ř. s. pro nevyčerpání řádných opravných prostředků v řízení
před správním orgánem, které zvláštní zákon připouštěl. Žalobu žalobce c) krajský soud odmítl
jako podanou zjevně neoprávněnou osobou dle §46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. V jeho případě dospěl
k závěru, že nesplňuje zákonné podmínky, za kterých by se stal účastníkem řízení o stanovení
dobývacího prostoru i řízení o povolení hornické činnosti v tomto dobývacím prostoru.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[9] Stěžovatel napadl výroky I., II. a V. rozsudku krajského soudu kasační stížností,
jejíž důvody podřazuje pod §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[10] Je si vědom, že zásadní otázkou, kterou je nutné hodnotit, je včasnost jím podaného
opravného prostředku ve smyslu §84 odst. 1 správního řádu. Má však za to, že právní řád jako
celek nemůže nepřipustit možnost procesní obrany, a to i po uplynutí formálně stanovených lhůt,
za situace, kdy skutkové okolnosti naznačují nedostatek dobré víry a porušení zákonem
stanovených procesních pravidel. Postupem správního orgánu a hlavního účastníka řízení byly
vytvořeny překážky účastenství. Ustanovení §84 odst. 1 správního řádu je nutné vykládat
v souladu s nálezem Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 3138/10, tj. že při výkladu a aplikaci
právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech
a větách. Je třeba nalézat i principy uznávané demokratickými právními státy.
[11] Poukazuje na záměrné nesprávné vymezení účastníků řízení ze strany správního orgánu
prvního stupně. Ani hlavní účastník řízení (těžařská společnost) nebyl v dobré víře. Dle §28
odst. 1 písm. e) zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon),
ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „horní zákon“), měla tato společnost
povinnost doložit seznam fyzických a právnických osob, které připadaly v úvahu jako účastníci
řízení.
[12] Polemizuje s krajským soudem ohledně dostupnosti informací týkajících se stanovení
dobývacího prostoru v obci Jenišov. Posuzovaná věc přesahuje jeho vlastní zájem, protože těžba
bude v blízkosti až stovek rodinných domů, což bude mít za následek vliv na zdraví těchto lidí.
Posuzovaná věc je hodna zvláštního posouzení a citlivého výkladu. Soud by se měl proto odchýlit
od doslovného znění §84 odst. 1 správního řádu. Nelze tolerovat výklad, který by měl lhůty
obsažené v tomto ustanovení za absolutně objektivní. Tyto lhůty považuje za relativně objektivní,
kdy korektiv dané relativnosti spatřuje v tom, že lhůta nepočne běžet subjektu, který byl
ze zákona účastníkem řízení, správní orgán i hlavní účastník o něm věděli, avšak jednáno s ním
nebylo, a byly vytvořeny překážky se o takovém řízení dozvědět.
[13] Stěžovatel dále uvádí, že uplatňoval právo na zrušení stanoviska k posouzení
vlivů na životní prostředí (EIA) Ministerstva životního prostředí ze dne 8. 2. 2005,
č. j. 530/45/734/OPVI/05. Takto také mj. vymezil předmět řízení a žalobní body. Vzhledem
k tomu, že krajský soud nevyčerpal celý předmět řízení, resp. nerozhodl o návrhu stěžovatele
na rozsudečný výrok, zatížil své řízení vadou, která mohla mít vliv na zákonnost napadeného
rozsudku. Dále obsáhle argumentuje, z jakého důvodu se domnívá, proč lze stanovisko
EIA napadnout přímo správní žalobou. Má za to, že stanovisko EIA je rozhodnutím ve smyslu
§4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[14] Nejvyššímu správnímu soudu navrhuje, aby napadený rozsudek krajského soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[15] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že obvodní báňský úřad nebyl apriorně
povinen jednat jako s účastníky řízení se všemi obyvateli obce Jenišov. Samotná realizace záměru
dobývání výhradního ložiska kaolinu v dobývacím prostoru Jenišov byla navržena tak,
aby již na hranici lomu nedocházelo k překračování zákonných imisních limitů pro prašný spad.
Vyjmenoval podmínky, na základě kterých dospěl prvoinstanční správní orgán k závěru,
že nedojde k omezování ani dotčení práv vlastníků sousedních nemovitostí nad limity stanovené
právními předpisy. To, že se stěžovatel do obce Jenišov přistěhoval až po proběhnutí celého
procesu ElA, nebyl o záměru a o pravomocně stanoveném dobývacím prostoru svými právními
předchůdci (majiteli dotčených nemovitostí) informován a ani sám situaci v okolí nezjišťoval
(např. nahlédnutím do územního plánu sídelního útvaru Jenišov či dotazem na příslušnou obec),
nemůže být kladeno za vinu správnímu orgánu, který po skončení procesu ElA vedl navazující
řízení o stanovení dobývacího prostoru a následně o povolení hornické činnosti. Nedostatek
dobré víry hlavního účastníka (tj. těžební organizace) při vydání napadeného rozhodnutí
je založena na spekulacích. Neshledal důvod k prolamování právní jistoty všech účastníků řízení.
[16] Navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[17] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná,
a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Poté přezkoumal napadený rozsudek
krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom,
zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[18] Předmětem sporu v projednávané věci byla pouze otázka včasnosti odvolání
proti rozhodnutí o stanovení dobývacího prostoru Jenišov a proti rozhodnutí o povolení
hornické činnosti v dobývacím prostoru Jenišov. Krajský soud proto nemohl výše specifikovaná
rozhodnutí přezkoumat v rovině věcné, ale pouze v rovině procesní z hlediska včasnosti
uplatněného řádného opravného prostředku. Pouze a jenom v takto vymezeném prostoru mohl
soud rozhodnout o zákonnosti napadených rozhodnutí.
[19] Skutkově lze projednávanou věc charakterizovat tak, že dne 29. 6. 2005 k návrhu Sedlecký
kaolin a. s. bylo zahájeno před Obvodním báňským úřadem v Sokolově řízení o stanovení
dobývacího prostoru Jenišov. Dne 10. 3. 2006 Obvodní báňský úřad v Sokolově vydal
rozhodnutí č. j. 576/465/Ing.Ct/06, kterým dle §27 odst. 1 horního zákona stanovil dobývací
prostor Jenišov ve specifikovaném plošném rozsahu pro těžbu ložiska Jenišov - výsypka
vyhrazeného nerostu kaolin s tím, že dobývací prostor se rozkládá na označených pozemkových
parcelách. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 6. 4. 2006. Kupní smlouvou sepsanou dne
8. 8. 2007 manželé M. T. a Mgr. E. T. jako kupující nabyli od prodávajících manželů Ing. Č. K. a
Z. K. pozemek parc. č. X v Jenišově. Kupní smlouvou uzavřenou dne 22. 8. 2008 nabyli manželé
M. T. a E. T. jako kupující od prodávajících P. Š. a společnosti Lafonté s.r.o., pozemek p. č. X v
k.ú. Jenišov. Stěžovatel prvostupňové rozhodnutí Obvodního báňského úřadu v Sokolově ze dne
10. 3. 2006 ve věci stanovení dobývacího prostoru získal do své dispozice dne 10. 7. 2014. Dne
25. 7. 2014 toto rozhodnutí napadl odvoláním.
[20] Ve věci povolení hornické činnosti v dobývacím prostoru Jenišov bylo řízení zahájeno
na návrh uvedené společnosti dne 1. 7. 2010. Prvostupňový orgán vydal dne 26. 11. 2010
rozhodnutí o povolení hornické činnosti, č. j. SBS 24612/2014/ČBÚ-22/2. Dne 16. 12. 2010
nabylo toto rozhodnutí právní moci. Dne 10. 7. 2014 se rozhodnutí o povolení hornické činnosti
v dobývacím prostoru Jenišov dostalo do dispozice stěžovatele, který vůči němu podal dne
25. 7. 2014 odvolání.
[21] Stěžovatel trvá na tom, že je opomenutým účastníkem obou správních řízení
a zdůrazňuje, že s veřejností nebylo jednáno záměrně. Rozhodnutí považuje za nezákonná,
povolená hornická činnosti povede ke zhoršení životního prostředí a zdraví obyvatel rodinných
domů v okolí, proto podal proti výše uvedeným rozhodnutím odvolání.
[22] Odvolání bylo přezkoumáno v režimu správního řádu. V situaci, kdy již správní orgán I.
stupně vydá rozhodnutí ve věci samé, může se opomenutý účastník bránit zejména podáním
odvolání. Na případ, kdy rozhodnutí není doručeno osobě, která materiálně účastníkem řízení
byla, nepochybně dopadá §84 správního řádu, který v odst. 1 stanoví, že osoba, která byla
účastníkem, ale rozhodnutí jí nebylo správním orgánem oznámeno, může podat odvolání
do 30 dnů ode dne, kdy se o vydání rozhodnutí a řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování,
dozvěděla, nejpozději však do 1 roku ode dne, kdy bylo rozhodnutí oznámeno poslednímu
z účastníků; zmeškání úkonu nelze prominout. Ustanovení tohoto odstavce neplatí pro účastníky
uvedené v §27 odst. 1 správního řádu.
[23] Správní řád kromě účastníků hlavních (viz §27 odst. 1), dále vymezuje tzv. účastníky
vedlejší (viz §27 odst. 2) a účastníky řízení podle zvláštního zákona (viz §27 odst. 3 správního
řádu).
[24] Podle §28 odst. 2 horního zákona účastníky řízení o stanovení dobývacího prostoru jsou
navrhovatel, fyzické a právnické osoby, jejichž vlastnická práva a jiná práva k pozemkům
nebo stavbám mohou být rozhodnutím o stanovení dobývacího prostoru přímo dotčena. Obec,
v jejímž územním obvodu se dobývací prostor nachází a obce, v jejichž území obvody mohou být
stanovením dobývacího prostoru dotčeny. Dle §18 odst. 1 zákona č. 61/1988 Sb., o hornické
činnosti, výbušninách a o státní báňské správě, ve znění účinném pro posuzovanou věc
(dále jen „zákon o hornické činnosti“), účastníky řízení o povolení hornické činnosti jsou žadatel,
investor, vlastník důlního díla a občané, jejichž práva a právem chráněné zájmy nebo povinnosti
mohou být povolením dotčeny, a obec, v jejímž územním obvodu má být hornická činnost
vykonávána.
[25] Výše uvedené zvláštní zákony vymezují účastníky řízení o stanovení dobývacího prostoru
a povolení hornické činnosti taxativním výčtem. Za této situace při zařazování takových
účastníků řízení do příslušné procesní kategorie dle §27 odst. 1 nebo odst. 2 správního řádu
je vždy třeba vycházet z toho, zda osobám, jimž postavení účastníka řízení přiznává zvláštní
zákon, rozhodnutí má nebo nemá založit, změnit nebo zrušit právo anebo povinnost
nebo prohlásit, že právo nebo povinnost mají nebo nemají. V řízení o žádosti je třeba hodnotit,
zda se jedná o žadatele, příp. o dotčenou osobu, na kterou se pro společenství práv
nebo povinností s žadatelem musí vztahovat rozhodnutí správního orgánu. (srov. VEDRAL, J.,
Správní řád. Komentář. II. aktualizované a rozšířené vydání. Praha: Ivana Hexnerová - BOVA
POLYGON, 2012, s 338 -339).
[26] Soud má za to, že v projednávaném případě je nutné procesní postavení stěžovatele
posuzovat optikou tzv. vedlejšího účastníka řízení ve smyslu §27 odst. 2 správního řádu.
Napadená rozhodnutí o stanovení dobývacího prostoru a povolení hornické činnosti vznikla
z řízení o žádosti žadatele, jímž stěžovatel nebyl. Není ani dotčenou osobou, na kterou
se pro společenství práv nebo povinností s žadatelem musí vztahovat rozhodnutí správního
orgánu. Stěžovatel nepochybně mohl být přímo dotčen na svém vlastnickém právu, popř. jiném
právu k pozemkům, resp. právu a právem chráněného zájmu nebo povinnosti, které mohou být
povolením hornické činnosti dotčeny. Svědčilo by mu proto účastenství dle §27 odst. 2
správního řádu.
[27] Jelikož stěžovateli rozhodnutí nebylo správním orgánem oznámeno a ani s ním nebylo
jednáno, mohl podat odvolání do 30 dnů ode dne, kdy se o vydání rozhodnutí a řešení otázky,
jež byla předmětem rozhodování, dozvěděl, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy bylo
rozhodnutí oznámeno poslednímu z účastníků, kterým je správní orgán oznámil. Pro začátek
běhu jednoroční objektivní lhůty je tedy rozhodné, kdy bylo rozhodnutí oznámeno poslednímu
z účastníků, kterým je správní orgán oznámil. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 9. 1. 2008,
č. j. 1 As 45/2007 - 48, konstatoval, že „[s]oučasně je třeba vnímat ustanovení §84 nového správního řádu
jako výslovnou vůli zákonodárce umožnit opomenutému účastníku řízení podat odvolání proti správnímu
rozhodnutí, které mu nebylo oznámeno. Toto ustanovení je přitom nutno vztáhnout nejen na případy,
kdy se účastník sice účastnil celého správního řízení, avšak konečné rozhodnutí mu nebylo doručeno,
ale i na případy, kdy potenciální účastník o správním řízení vůbec nevěděl, neparticipoval na něm, a tudíž mu ani
konečné rozhodnutí doručeno nebylo.“
[28] Rozhodnutí o stanovení dobývacího prostoru v Jenišově nabylo právní moci dne
6. 4. 2006. Odvolání bylo podáno dne 25. 7. 2014. Rozhodnutí o povolení hornické činnosti
v dobývacím prostoru Jenišov nabylo právní moci dne 16. 12. 2010. Odvolání podal stěžovatel
rovněž dne 25. 7. 2014. V projednávané věci je tedy nepochybné, že stěžovatel podal odvolání
opožděně, po uplynutí jednoroční objektivní lhůty. Sám si je této skutečnosti plně vědom,
čemuž odpovídá i jeho argumentace uvedená v kasační stížnosti.
[29] Soud nemůže přisvědčit námitkám, že by stěžovatel měl mít možnost procesní obrany,
a to i po uplynutí zákonem stanovených lhůt. Lhůty stanoví v procesním právu časové období,
ve kterém je třeba učinit určitý úkon v řízení. V případě odvolací lhůty dle správního řádu
se jedná o zákonnou lhůtu, přičemž správní řád stanoví, že její zmeškání nelze prominout.
Nedodržení zákonné procesní lhůty má vždy určité procesní důsledky, v případě odvolacího
správního řízení dojde k zamítnutí podaného odvolání pro opožděnost. Soud není oprávněn
takto zákonodárcem nastavená pravidla měnit či vykládat zcela v rozporu se zákonem. Výklad
zastávaný stěžovatelem není výkladem hledajícím smysl či účel zákona, nýbrž výkladem „contra
legem“, kterým by navíc soud zasáhl do právní jistoty ostatních účastníků řízení.
[30] Nedostatek dobré víry ze strany žadatele o stanovení dobývacího prostoru,
popř. o povolení k hornické činnosti na uvedeném závěru nemůže nic změnit. Výtky stěžovatele
k průběhu obou správních řízení, především k tomu, že se jej neúčastnila ani jedna fyzická osoba,
soud z pohledu běžného občana naprosto chápe. Nicméně nemá žádné oprávnění
takovým výtkám jakýmkoli způsobem vyhovět. Na druhou stranu se ale soud ztotožňuje
i s tvrzením krajského soudu, že otázka účastenství není závislá výlučně na procesní aktivitě
správního orgánu, event. navrhovatele, jehož návrhem je správní řízení zahájeno, ale je závislá
též na konkrétní procesní aktivitě fyzických a právnických osob jako potenciálních účastníků
správních řízení.
[31] Z obsahu správního spisu soud zjistil, že veřejného projednání posudku a současně
dokumentace dle §17 zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí, ve znění
účinném pro posuzovanou věc (dále jen „zákon o posuzování vlivů“), konaného dne
16. 12. 2004, se zúčastnili i běžní občané z Jenišova. K povědomí o záměru mělo přispět
také vyvěšení stanoviska k posouzení vlivů provedeného záměru na životní prostředí na úřední
desce dotčených obcí. To svědčí o tom, že v obci o tomto záměru existovalo určité povědomí
a i když stěžovatel v té době nebyl vlastníkem nemovitostí v Jenišově, mohl učinit dotaz
na příslušné orgány v obci. Primárně však měl příslušné informace získat od prodávajícího
při uzavírání kupní smlouvy na nemovitosti, příp. z územního plánu obce.
[32] Dále se soud zabýval námitkou, dle které krajský soud nevyčerpal celý předmět řízení
(stěžovatel zpochybňoval stanovisko EIA a domáhal se jeho zrušení, měl za to, že toto
stanovisko lze napadnout žalobou dle §65 s. ř. s.). Soud zdůrazňuje, že krajský soud tyto námitky
žádným způsobem neopomněl, naopak je vyhodnotil jako zjevně nedůvodné. Stěžovatel totiž
napadal nesprávnou aplikaci právních předpisů v rovině věcné, které však správní orgány vůbec
neaplikovaly, neboť předmětem řízení před žalovaným bylo toliko posouzení procesních otázek
přípustnosti, případně včasnosti podaného odvolání.
[33] Krajský soud dospěl ke zcela správnému závěru, že stanovisko EIA lze soudně
přezkoumat až v případě věcného přezkumu žalobou napadených rozhodnutí.
[34] S názorem stěžovatele, že stanovisko EIA lze samostatně napadnout správní žalobou,
se ztotožnit nelze. Ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu dospěla k názoru,
že stanovisko k posouzení vlivů provedení záměru na životní prostředí (EIA) podle §10 zákona
o posuzování vlivů na životní prostředí není samostatně přezkoumatelné ve správním soudnictví.
V souladu s čl. 9 Úmluvy o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu
k právní ochraně v záležitostech životního prostředí, vyhlášené ve Sbírce mezinárodních smluv
ČR pod č. 124/2004 Sb.m.s. (dále jen „Aarhuská úmluva“), a čl. 10a směrnice o posuzování
vlivů některých veřejných a soukromých záměrů na životní prostředí č. 85/337/EHS, ve znění
směrnice č. 97/11/ES a směrnice č. 2003/35/ES (dále jen „směrnice EIA“), je možné toto
stanovisko přezkoumávat až v rámci konečného rozhodnutí, jehož je stanovisko podkladem
(srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2007, č. j. 1 As 13/2007 – 63,
publ. pod č. 1461/2008 Sb. NSS, ze dne 14. 6. 2007, č. j. 1 As 39/2006 – 55, a ze dne 4. 6. 2013,
č. j. 2 As 37/2013 - 85). Podobně Ústavní soud při přezkumu souladu rozhodnutí odmítajícího
soudní přezkum stanovisek vydávaných právě dle §10 zákona o posuzování vlivů na životní
prostředí uvedl následující: „Je tak zřejmé, že předmětné stanovisko může být soudem meritorně
přezkoumáno, avšak teprve tehdy, když dojde k reálnému zásahu do právní sféry stěžovatele správním
rozhodnutím, jehož podkladem bude právě toto stanovisko.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne
22. 11. 2006, sp. zn. I. ÚS 637/06).
[35] Nad rámec výše uvedeného soud uvádí, že účinností zákona č. 39/2015 Sb.
(tj. až po podání žaloby ze strany stěžovatele) má stanovisko EIA formu závazného stanoviska
ve smyslu §149 odst. 1 správního řádu. Samostatný soudní přezkum stanoviska EIA je rovněž
vyloučen, stejně jako není možný ve vztahu k jakýmkoli jiným závazným stanoviskům
(rozhodující není formální označení aktu, nýbrž jeho materiální charakter, tj. že jde toliko o akt
podkladový, jenž se subsumuje pod správní rozhodnutí). Závazné stanovisko, naplňující znaky
§149 odst. 1 správního řádu, totiž nesplňuje definiční znaky rozhodnutí ve smyslu §65 odst. 1
s. ř. s. Výluka ze soudního přezkumu vyplývá z §70 písm. a) s. ř. s. Přezkum zákonnosti
stanoviska EIA a postupu, který předcházel jeho vydání, je možný pouze v rámci žaloby proti
rozhodnutí vydanému v navazujícím řízení. Přezkum stanoviska EIA je tímto způsobem
umožněn §75 odst. 2 s. ř. s. (k tomu srov. Bahýľová, L., Kocourek, T., Vomáčka, V.: Zákon
o posuzování vlivů na životní prostředí. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 80).
[36] Krajský soud částečně pochybil v tom, že formálně správně měl žalobu v části týkající
se návrhu na zrušení stanoviska EIA odmítnout bez jejího věcného projednání. Tato vada však
sama o sobě není vadou, která by mohla mít za následek nezákonnost napadeného rozsudku.
Do práv stěžovatele proto postupem soudu zasaženo být nemohlo. Zrušení napadeného
rozsudku pouze z tohoto důvodu by bylo pouhým formalismem, který by k účinné ochraně
stěžovatelových práv žádným způsobem nevedl.
IV. Závěr a náklady řízení
[37] S ohledem na výše uvedené dospěl soud k závěru, že kasační stížnost není důvodná,
a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. O věci rozhodl bez jednání postupem
podle §109 odst. 2 s. ř. s., dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud
zpravidla bez jednání.
[38] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. Stěžovatel,
který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému
žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly. Z uvedených důvodů soud
rozhodl, že žádnému z účastníků se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. září 2016
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu