ECLI:CZ:NSS:2016:9.AS.83.2016:48
sp. zn. 9 As 83/2016 - 48
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové
a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce: K. P., zast.
Mgr. Janem Vargou, advokátem se sídlem Fügnerovo nám. 1808/3, Praha 2, proti žalované:
Česká obchodní inspekce, ústřední inspektorát, se sídlem Štěpánská 15, Praha 2, proti
rozhodnutí žalované ze dne 8. 7. 2013, č. j. ČOI 48754/13/O100/1000/12/13/Hy/Št, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2015, č. j. 47 A
39/2013 – 94,
takto:
I. Kasační stížnost se z amí t á .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen „krajský soud“), kterým byla dle §78
odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„s. ř. s.“), jako nedůvodná zamítnuta jeho žaloba proti shora označenému rozhodnutí žalované.
Tímto rozhodnutím žalovaná zamítla jeho odvolání a potvrdila rozhodnutí České obchodní
inspekce, inspektorátu Středočeského a Hl. města Prahy (dále jen „správní orgán I. stupně“)
ze dne 26. 3. 2013, č. j. 10/1940/12/34 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“).
[2] Prvostupňovým rozhodnutím byla stěžovateli uložena pokuta ve výši 4 000 Kč dle §24
odst. 7 písm. m) a odst. 10 písm. a) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění
účinném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o ochraně spotřebitele“), za porušení §16
odst. 1 téhož zákona, jehož se stěžovatel dopustil v postavení prodávajícího tím, že na žádost
spotřebitele vydal doklad o zakoupení výrobků bez požadovaných náležitostí. Na dokladu
o zakoupení vydaném dne 28. 3. 2012 neuvedl IČ prodávajícího a o jaké výrobky se jedná. Týmž
rozhodnutím mu byla uložena podle §79 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), povinnost nahradit náklady řízení
v paušální částce 1 000 Kč.
[3] Krajský soud po obsáhle rekapitulaci skutkového stavu a relevantní právní úpravy uvedl,
že kontrolu provedenou dne 28. 3. 2012 neshledal za šikanózní. Stěžovateli byl v odpovědi na
stížnost ze dne 26. 4. 2012, č. j. ČOI/53459/12/1000, podrobně vysvětlen systém plánování
kontrol prováděných správním orgánem I. stupně a poskytnut plán kontrol na 10. týden roku
2012 pro pracovnici B. a D. a na 13. týden pro pracovníky E. a H., na základě kterých byli tito
pracovníci správního orgánu prvního stupně pověřeni vykonat inkriminované prohlídky v jeho
provozovně. Kontroly nebyly tedy nahodilé.
[4] K tvrzení, že nebyl předem o kontrole informován, soud konstatoval, že smyslem
kontroly je zjistit skutečný stav kontrolovaného objektu, přičemž předchozí oznámení kontroly
kontrolovanému subjektu by mohlo zhatit smysl kontroly, nadto z žádného právního předpisu
nevyplývá požadavek, aby kontrolovaná osoba byla kontrole přítomna. Kontrola dne 28. 3. 2012
byla řádně zahájena, a to předložením služebního průkazu přítomné prodavačce. Kontroloři
sepsali na místě protokol o kontrole a stejnopis protokolu zanechali na prodejně. Správní orgán
I. stupně po provedení kontroly zaslal stěžovateli oznámení o provedené kontrole, jehož přílohou
byla kopie protokolu o kontrole. Do jeho dispozice se dostala kopie protokolu o kontrole
i stejnopis protokolu o kontrole. Stěžovatel podal proti protokolu námitky, nebyl tedy zkrácen
na svém právu.
[5] V žalobě citovaný rozsudek, že nepostačí oznámit zahájení kontroly osobě, u níž
je sporné, zda je vůbec zaměstnancem kontrolované osoby, nemělo pro nyní řešenou věc žádný
relevantní vztah, neboť pochybnost o pracovním zařazení prodavačky v prodejně nebyla
namítána. K námitkám týkajícím se provedení tzv. kontrolního nákupu soud uvedl, že pro účely
kontrol náležitostí dokladu o zakoupení zboží není nezbytně nutné, aby vydání dokladu
předcházelo vždy uzavření kupní smlouvy včetně zaplacení zboží. Jestliže při kontrole byl
vytištěn doklad, bylo v ten okamžik již nadbytečné, aby kontroloři peníze prodavačce předali
a ihned požadovali jejich vrácení. Soud se ztotožnil s postupem správních orgánů, které odmítly
pro nadbytečnost stěžovatelem požadovanou revizi postupu vydávání dokladů v jeho prodejnách,
neboť předmětem správního řízení byl skutek spáchaný dne 28. 3. 2012.
[6] Stěžovateli nebyla pracovníky správního orgánu prvního stupně zanechána kopie dokladu
o prodeji výrobku na prodejně, avšak kopie tohoto dokladu mu byla zaslána spolu
s oznámením o kontrole. Měl možnost se k tomuto dokladu vyjádřit, podal proti protokolu
námitky, zkrácen tak na svých právech nebyl. Je pravdou, že doklad o prodeji výrobku nebyl
podepsán kontrolovanou osobou nebo osobou přítomnou kontrole. K porušení čl. 15
Kontrolního řádu ČOI proto došlo. Soud ovšem konstatoval, že stěžovatel pravost dokladu
o prodeji výrobku nikdy nezpochybnil a k protokolu o kontrole měl možnost se vyjádřit. To,
že se oprávněná úřední osoba při rozhodování o námitkách dotázala pracovníků – kontrolorů
na průběh kontroly, neznamená, že bylo prováděno dokazování, tj. výslech svědků ve smyslu §55
správního řádu.
[7] Kontrola České obchodní inspekce (dále jen „ČOI“) má simulovat nákup běžného
spotřebitele. Postup, jakým prodavačka vydala doklad, nebyl postupem kontrolorů nijak ovlivněn.
Soud se ztotožnil s hodnocením správních orgánů, že byla naplněna materiální stránka správního
deliktu. Závažnost správního deliktu byla označena za nízkou, proto byla uložena sankce při samé
dolní hranici sazby, tj. ve výši 4 000 Kč, přičemž horní hranice dle §24 odst. 10 písm. a) zákona
o ochraně spotřebitele je 1 000 000 Kč. Napadené rozhodnutí bylo srozumitelné
a přezkoumatelné, byly v něm také vypořádány všechny odvolací námitky. Skutkový stav byl
zjištěn dostatečně. Soud měl rovněž za to, že průběh kontroly byl zachycený v protokolu, výslech
prodavačky by proto nepřinesl žádné nové informace.
[8] Delší časový úsek mezi kontrolou a vydáním příkazu (§150 odst. 1 správního řádu) mohl
svědčit maximálně o prodlevách ve výkonu státní správy, nezpůsoboval však nezákonnost
příkazu ani napadeného rozhodnutí. K porušení povinností žalované v kontrolním řízení soud
uvedl, že Kontrolní řád ČOI není pramenem práva a má zásadně interní charakter. Závěrem soud
uvedl, že správní orgán I. stupně byl příslušný k vydání prvostupňového rozhodnutí a žalovaná
k jeho přezkoumání.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované
[9] Stěžovatel napadá rozsudek krajského soudu kasační stížností, jejíž důvody lze podřadit
pod §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[10] Rozporuje označení pokladního dokladu jako dokladu o prodeji výrobku. Kontrolní
orgán žádost nevznesl, bylo využito nízkého právního povědomí přítomné L. D. Ta dle jeho
pokynů nevydala doklad o zakoupení zboží, nýbrž automaticky vytištěný pokladní blok. Tato
námitka zůstala soudem nedostatečně vypořádána. Tím, že nebyl proveden důkaz výslechem
prodavačky L. D., došlo k porušení práva na spravedlivý proces zaručeného Listinou základních
práv a svobod. Svědeckou výpovědí se snažil objasnit skutkový stav ohledně simulované situace
nákupu zboží, která však nebyla dokončena, protože nedošlo k reálnému předání peněz. Nedošlo
tedy k uzavření kupní smlouvy, a proto ani nemohl být vydán doklad o zakoupení zboží (tato
námitka je v kasační stížnosti uváděna opakovaně).
[11] Stěžovatel namítá, že v jeho prodejnách není možné vydat doklad o zakoupení zboží před
jeho faktickým zaplacením, neboť dokladem o zakoupení zboží může být výhradně doklad
vydaný po uzavření platné kupní smlouvy. Krajský soud neposuzoval řádně veškeré okolnosti
projednávané věci, úvahy o nadbytečnosti dokazování nerozvedl. Svědkyně naopak mohla přispět
náležitému objasnění skutkového stavu, resp. průběhu kontroly.
[12] O jeho vině bylo rozhodnuto již při samotné kontrole, což vyplývá z kontrolního
protokolu, kde je uvedeno, že za porušení §16 zákona o ochraně spotřebitele nese plnou
zodpovědnost kontrolovaná osoba K. P. Kontrolním pracovníkům nenáleží oprávnění hodnotit
míru zavinění kontrolované osoby za presumovaný delikt. Krajský soud stranil žalované. Její
argumentaci přisuzoval větší váhu. Námitku neopodstatněné opakované kontroly ve svém
rozhodnutí pominul a nepodrobil kritickému zkoumání. Soud se nesprávně spokojil s tím, že
opakované provedení nákupu již bylo zbytečné. Stěžovatel trvá na námitce, že mu po celou dobu
správního řízení nebylo předloženo pověření k provedení kontroly. Tvrzení, že se kontroloři
prokázali služebním průkazem, není zachyceno v kontrolním protokolu.
[13] Rozporuje, že se do jeho sféry dostala kopie kontrolního protokolu i stejnopis
kontrolního protokolu. Převzal toliko jeho kopii. Dále poukazuje na nezákonnost dotazování
se pracovníků správního orgánu v řízení o námitkách spočívající v tom, že mu nebylo umožněno
být takovému výslechu přítomen a klást svědkům otázky. Důkaz v podobě odebraného
pokladního bloku nebyl získán v souladu s právními předpisy (pokladní blok byl odebrán, aniž
by bylo převzetí potvrzeno a zanechána kopie). Soud záměrně přehlédl porušení jeho procesních
práv při kontrole. Správním orgánům vytýká, že nebylo provedeno žádné dokazování, nebylo
nařízeno ústní jednání, přesto správní řízení trvalo devět měsíců.
[14] Má za to, že nedošlo k naplnění skutkové podstaty správního deliktu. Nelze jej
postihovat, že v rámci předstíraného nákupu nekonal jako při nákupu běžném. Napadený
rozsudek se dostatečně nezabýval materiálním znakem správního deliktu. Krajský soud
se nesprávně vypořádal s uplatněnou námitkou týkající se §24b odst. 1 v návaznosti na §24b
odst. 4 zákona o ochraně spotřebitele. K tomu přispělo i odmítnutí stěžovatelem požadované
revize kontrolního nákupu.
[15] Dále stěžovatel napadá postup žalované v souvislosti se součinností s Městským úřadem
v Říčanech, který byl v rozporu s dohodou o koordinaci, což soud aproboval. Vydáním
napadaného rozsudku byl porušen princip předvídatelnosti soudního rozhodování. Závěrem
namítá účelově spojená nezávislá kontrolní řízení ze dne 8. 3. 2012 a 28. 3. 2012 v jedno řízení.
Poukazuje na nesrovnalosti ve vedení spisové dokumentace v označení některých písemností,
čímž se snaží zpochybnit celý průběh kontroly.
[16] Nejvyššímu správnímu soudu navrhuje, aby napadený rozsudek krajského soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[17] Žalovaná zdůrazňuje, že stěžovatel v kasační stížnosti neuvádí žádné nové argumenty,
které by nebyly řádně vypořádány ve správním řízení. Krajský soud její závěry potvrdil, k zásahu
do práv stěžovatele nedošlo. Navrhuje zamítnutí kasační stížnosti.
[18] Stěžovatel v replice doplnil tvrzení k označení pokladního dokladu jako dokladu o prodeji
výrobku. Disponuje softwarem, na základě kterého je možné vytisknout doklad o prodeji.
V případě nefunkčnosti, je povinností zaměstnanců vyplnit číslované paragony. Takový doklad
jeho prodavačkou nebyl vydán. K faktickému nákupu nedošlo. Trvá na zrušení napadeného
rozsudku.
[19] Dle žalované z kontrolního protokolu vyplývá, že žádný ze stěžovatelem jmenovaných
způsobů nebyl využit. Kontrolním pracovníkům byl prodavačkou vydán pouze pokladní blok.
Je věcí stěžovatele, koho pověří prodejem výrobků na jeho účet.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[20] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná,
a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Poté přezkoumal napadený rozsudek
krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda
napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109
odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[21] Nejprve se soud zabýval namítanou nepřezkoumatelností. Nepřezkoumatelnost
rozhodnutí je vadou rozhodnutí, ke které jsou správní soudy povinny přihlížet i bez námitky, tedy
z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.). Vlastní přezkum rozhodnutí soudu je možný pouze
za předpokladu, že napadené rozhodnutí splňuje kritéria přezkoumatelnosti. Tedy, že se jedná
o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek relevantních důvodů, z nichž je zřejmé,
proč krajský soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí.
[22] Veškerá výše uvedená kritéria rozhodnutí krajského soudu splňuje. Jedná
se o srozumitelné rozhodnutí opřené o dostatek důvodů. To, že stěžovatel s odůvodněním
krajského soudu nesouhlasí, nezpůsobuje nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Krajský
soud se v svém rozsudku dostatečným způsobem vypořádal se všemi uplatněnými žalobními
námitkami.
[23] Stěžovatel se (v postavení prodávajícího) měl dopustit správního deliktu spočívajícím
v porušení §16 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele tím, že na žádost spotřebitele vydal doklad
o zakoupení výrobků bez požadovaných náležitostí. Na dokladu o zakoupení vydaném dne
28. 3. 2012 nebylo uvedeno IČ prodávajícího a o jaké výrobky se jedná. Dle §16 odst. 1 zákona
o ochraně spotřebitele „[n]a žádost spotřebitele je prodávající povinen vydat doklad o zakoupení výrobku
nebo o poskytnutí služby s uvedením data prodeje výrobku nebo poskytnutí služby, o jaký výrobek nebo o jakou
službu se jedná a za jakou cenu byl výrobek prodán nebo služba poskytnuta, spolu s identifikačními údaji
prodávajícího obsahujícími jméno a příjmení nebo název nebo obchodní firmu, případně název prodávajícího, jeho
identifikační číslo osoby, pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak“. Skutkový stav a průběh správního
řízení vyplývající ze správního spisu přehledně shrnul krajský soud, proto na toto shrnutí kasační
soud pro stručnost odkazuje (rozsudek dostupný www.nssoud.cz).
[24] Stěžovatel rozporuje označení a posuzování pokladního dokladu jako dokladu o prodeji
výrobku. Tuto argumentaci vyhodnotil soud jako účelovou, jejímž cílem je zpochybnit doklad,
který byl podkladem při hodnocení správních orgánů, zda došlo k porušení §16 odst. 1 zákona
o ochraně spotřebitele. Sám stěžovatel v žalobě tvrdil, že „paní D. namarkovala na registrační
pokladnu zboží a vyzvala kupující k jeho úhradě, pokladna automaticky vytiskla pokladní blok a kupující
(ČOI) již v tento okamžik paní D. předložili své služební průkazy…“ Toto tvrzení svědčí o standardním
postupu při nákupu zboží, v protokolu je dále uvedeno, že doklad o zakoupení zboží byl vydán
na požádání. Tvrzení, že stěžovatel disponuje softwarem, na základě kterého je možné vytisknout
doklad o prodeji, dále že v případě nefunkčnosti, je povinností zaměstnanců vyplnit číslované
paragony, nemá oporu ve spisové dokumentaci. Lze se naprosto ztotožnit s úvahou krajského
soudu, že paní D. sama mohla upozornit kontrolory, že jim ještě vydá další doklad v podobě
očíslovaného a orazítkovaného paragonu. K tomu však v rámci posuzované kontroly nedošlo.
Krajský soud se s touto námitkou vypořádal dostatečným způsobem (srov. str. 11 – 12
napadeného rozsudku).
[25] Soud dále nepřisvědčil tvrzení, že by neprovedením výslechu svědkyně - prodavačky L. D.
- došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Správní orgány i krajský soud odůvodnily
srozumitelně a dostatečným způsobem, proč vyhodnotily její výslech jako nadbytečný. Pro
posouzení porušení §16 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele (konkrétně kontroly náležitostí
dokladu o zakoupení zboží) není vůbec rozhodné, zda došlo ze strany kontrolorů v době
kontrolního nákupu k reálnému předání peněz. Pokud došlo po namarkování zboží do pokladny
k vytištění dokladu, je nutné považovat předání peněz za nadbytečné. Z uvedeného vyplývá, že
důkaz v podobě výslechu paní L. D. by byl skutečně nadbytečný, protože jeho provedením
nebylo možné zpochybnit zjištěný skutkový stav – vydání zajištěného dokladu o koupi na
požádání kontrolorů, ze kterého zcela jasně vyplynulo porušení §16 odst. 1 zákona o ochraně
spotřebitele, popř. jiným způsobem zpochybnit průběh provedené kontroly, což stěžovatel
v souvislosti s požadovaným výslechem ani nenavrhoval. Nejvyšší správní soud má za to, že
skutkový stav byl zjištěn dostatečným způsobem.
[26] Námitka týkající se dokazování rovněž není důvodná. Soud výše popsal, proč byl výslech
paní D. nadbytečný. Dále stěžovatel požadoval provedené nového kontrolního nákupu, tento
důkazní návrh byl též shledán zcela oprávněně nadbytečným, protože by nepřinesl žádná
relevantní skutková zjištění ve vztahu ke správnímu deliktu, ke kterému došlo dne 28. 3. 2012.
Novým kontrolním nákupem by nemohlo dojít k navození situace totožné se situací v době
původní kontroly.
[27] K namítané absenci ústního jednání soud konstatuje, že správní orgány nejsou povinny
nařizovat ústní jednání (§49 odst. 1 správního řádu) v řízeních o správních deliktech, není-li
to nezbytné ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015-46). V projednávané věci soud uzavírá,
že skutkový stav byl dostatečně zjištěn a nebylo třeba provádět další dokazování. Za daných
okolností nebylo ke splnění účelu řízení a uplatnění práv stěžovatele nezbytné nařizovat ústní
jednání. Správní orgán I. stupně proto nepochybil, pokud v souladu se zásadou procesní
ekonomie v řízení nenařídil jednání a rozhodl na základě podkladů obsažených ve správním spise.
Délka správního řízení (devět měsíců) svědčí pouze o prodlevách ve výkonu státní správy a nikoli
o nezákonnosti rozhodnutí či postupu ve správním řízení.
[28] Soud nesouhlasí s tvrzením, že o vině stěžovatele bylo rozhodnuto již při samotné
kontrole. Konstatování uvedené v protokolu, že za porušení §16 zákona o ochraně spotřebitele
nese plnou zodpovědnost kontrolovaná osoba K. P., je vytržené z kontextu. Kontrolní protokol
obsahoval v části předcházející namítanému konstatování v souladu se §15 odst. 1 zákona č.
552/1991 Sb., o státní kontrole, ve znění v rozhodném znění (dále jen „zákon o státní kontrole“)
popis zjištěných skutečností s uvedením nedostatků a označení ustanovení právních předpisů,
které byly porušeny. Kontroloři nehodnotili zavinění stěžovatele, ale uvedli jeho osobu, jako
osobu odpovědnou za zjištěné nedostatky. O vině a následné sankci za spáchání správního
deliktu bylo rozhodnuto ve správním řízení.
[29] Krajský soud v napadeném rozsudku neopomněl námitku neopodstatněné opakované
kontroly. Naopak uvedl, že stěžovateli byl podrobně vysvětlen systém plánování kontrol
prováděných správním orgánem I. stupně a poskytnut plán kontrol na 10. týden roku 2012
pro pracovnici B. a D.a na 13. týden pro pracovníky E. a H., na základě kterých byli tito
pracovníci správního orgánu I. stupně pověřeni vykonat prohlídky v jeho provozovně. Krajský
soud tuto námitku řádně přezkoumal. Z jeho odůvodnění nelze seznat, že by argumentaci
žalované přisuzoval větší váhu.
[30] Není ani pravdou, že stěžovateli nebylo po celou dobu správního řízení předloženo
pověření k provedení kontroly. Soud setrvává na stanovisku, že plně postačuje, pokud
se kontrolní pracovníci dozorujících orgánů prokazují pouze služebním průkazem, v němž
je obsažena informace o pověření takové osoby k provádění kontroly. V tomto ohledu lze
odkázat na konstantní judikaturu kasačního soudu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 21. 3. 2012, č. j. 1 As 25/2012 – 34, nebo rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
29. 11. 2012, č. j. 4 Ads 97/2012 – 66; ze dne 30. 9. 2013, č. j. 4 As 80/2013 – 49; nebo ze dne
28. 3. 2013, č. j. 4 Ads 114/2012 – 69. Sám stěžovatel v žalobě potvrdil, že prodavačce paní
Dandové kontroloři služební průkazy předložili v okamžiku, kdy pokladna automaticky vytiskla
pokladní blok. Tvrzení stěžovatele, že v kontrolním protokolu není zachyceno prokázání
kontrolorů služebním průkazem, není proto opodstatněné. Ostatně sám přiznává, že k prokázání
kontrolorů skutečně došlo. V kontrolním protokolu jsou také osoby, které kontrolu provedly
řádně označeny, a to včetně čísel jejich služebních průkazů.
[31] K námitce, že se do jeho sféry dostala pouze kopie kontrolního protokolu, nikoliv
stejnopis kontrolního protokolu, soud uvádí, že dle přiloženého správního spisu byl stejnopis
protokolu o provedené kontrole ponechán v provozovně stěžovatele. Kopie protokolu
o kontrole mu byla zaslána jako příloha oznámení o provedené kontrole ze dne 29. 3. 2012.
S kontrolním protokolem byla seznámena prodavačka paní D., která na protokol připojila svůj
podpis. Ponechaný stejnopis měla předat svému zaměstnavateli, tj. stěžovateli. Pro soud je však
rozhodné, že fakticky s obsahem kontrolního protokolu stěžovatel seznámen byl. Brojil proti
němu v podaných námitkách i v průběhu správního či soudního řízení. Soud dospěl k závěru, že
k žádnému pochybení ze strany správních orgánu nedošlo.
[32] K namítané nezákonnosti spočívající v dotazování se pracovníků správního orgánu
v řízení o námitkách na průběh kontroly, aniž by byl takovému výslechu stěžovatel přítomen,
soud uvádí, že v případě, že k takové komunikaci došlo (dle obsahu kontrolního protokolu
a rozhodnutí o námitkách lze usuzovat, že ano), by se o dokazování ve smyslu správního řádu
jednalo. Nejvyšší správní soud proto nesouhlasí s hodnocením krajského soudu, nicméně tato
vada, není vadou způsobující nezákonnost rozhodnutí o spáchání správního deliktu. Skutečnost,
která měla být předmětem dotazu, tj., že k předání peněz v prodejně nedošlo, se totiž stala
po rozhodnutí o námitkách mezi stěžovatelem a správním orgánem nespornou, soud i správní
orgány ji takto i posuzovaly. Hlavním argumentem, proč soud shledal rozhodnutí v souladu
se zákonem, však je, že pro posouzení porušení §16 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele
(konkrétně kontroly náležitostí dokladu o zakoupení zboží) je to, zda došlo či nedošlo ze strany
kontrolorů v době kontrolního nákupu k reálnému předání peněz, zcela nepodstatné.
[33] K tvrzení, že pokladní blok byl odebrán, aniž by bylo převzetí potvrzeno a zanechána
kopie, soud ve shodě s krajským soudem uvádí, že kopie tohoto dokladu byla zaslána stěžovateli
spolu s oznámením o kontrole. Stěžovatel měl možnost se k obsahu dokladu relevantním
způsobem vyjádřit, příp. jeho obsah zpochybnit, což také učinil (zpochybňoval označení
pokladního dokladu jako dokladu o prodeji výrobku). Do jeho práv tedy žádným způsobem
zasaženo nebylo. Námitka, že se prodavačka v průběhu kontroly nechovala, jako při běžném
nákupu, nemá oporu ve spisovém materiálu a nemůže žádným způsobem zpochybnit zjištěný
skutkový stav. Ostatně chování vůči spotřebiteli by mělo být stejné, ať se jedná o nákup běžný
či o nákup kontrolní, resp. o nákup prováděný pouze pro účely kontroly.
[34] Není ani pravdou, že nedošlo k naplnění skutkové podstaty správního deliktu. Na základě
zjištěného skutkového stavu, především z obsahu dokladu o prodeji výrobku je zcela zjevné,
že k porušení §16 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele došlo, protože tento doklad neměl
zákonem stanovené náležitosti. Na dokladu o zakoupení vydaném dne 28. 3. 2012 stěžovatel
neuvedl své IČ a o jaké výrobky se jedná. Dle soudu došlo k naplnění materiálního znaku
správního deliktu, přestože se v projednávané věci jedná o pochybení méně závažná. Lze však
dospět k závěru, že především u nesprávného označení zboží se jedná o správní delikt, který
je pro spotřebitele společenský škodlivý, protože je obtížná identifikace konkrétního výrobku
v dokladu, tím pádem je složitější doklad k výrobku přiřadit. Krajský soud se touto námitkou
zabýval v dostatečném rozsahu na str. 12 - 13.
[35] K porušení principu předvídatelnosti soudního rozhodování nedošlo, protože krajský
soud při svém rozhodování vycházel z ustálené judikatury kasačního soudu. Stěžovatel uplatňoval
v průběhu správního i soudního řízení v podstatě stejné námitky, přičemž soud při jejich
vypořádání neshledal žádné důvody pro zrušení žalobou napadeného rozhodnutí. O jakékoli
překvapivosti hovořit nelze.
[36] Námitku dovolávající se uplatnění liberačního ustanovení §24b odst. 1 zákona o ochraně
spotřebitele (k návaznosti na §24b odst. 4 téhož zákona) vyhodnotil soud jako nedůvodnou.
Toto ustanovení předpokládá, že podnikající fyzická osoba nebo právnická osoba za správní
delikt neodpovídá, jestliže prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat,
aby porušení právní povinnosti zabránila. Ze skutkových okolností projednávané věci vyplývá,
že prodavačka postupovala zcela standardně a vytiskla doklad o nákupu v souladu s běžným
postupem. Navrhovaný výslech prodavačky by skutková zjištění v tomto ohledu nezměnil.
K naplnění předpokladů liberačního ustanovení vůbec nedošlo, což lze seznat i z odůvodnění
krajského soudu.
[37] Co se týče postupu žalované ve spolupráci s Městským úřadem v Říčanech dle dohody
o koordinaci činnosti a otázek souvisejících s projednáním jiného správního deliktu příslušným
orgánem, tak v této otázce se Nejvyšší správní soud ztotožňuje se hodnocením krajského soudu,
který tuto námitku vypořádal zcela vyčerpávajícím způsobem. Je žádoucí, aby příslušné správní
orgány postupovaly v souladu s uzavřenou dohodou o koordinaci činnosti v rámci naplňování
principu dobré správy, nicméně v projednávané věci je klíčové, že z čl. 79 odst. 1 Ústavy ČR
vyplývá, že ministerstva a jiné správní úřady lze zřídit a jejich působnost stanovit pouze zákonem.
Žalovaná (ČOI) mohla dle §23 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele (v tehdy platném znění)
kontrolovat plnění povinností dle §16 tohoto zákona, přičemž mohla vést i sankční řízení
(srov. 24b odst. 5 zákona o ochraně spotřebitele). Dohodu o koordinaci výkonu kontrolní
činnosti nelze považovat za zákon a nezbavuje ČOI možnosti provést kontrolu a následně vést
správní řízení. Dozor nad dodržováním §16 zákona o ochraně spotřebitele vykonávala dle §23
odst. 1 a §23 odst. 5 jak ČOI, tak obecný živnostenský úřad. Stěžovatel navíc ani neuvedl, jakým
konkrétním způsobem byl zasažen na svých právech, jestliže kontrolu a následné správní řízení
vedla ČOI.
[38] Námitky účelového spojení nezávislých kontrolních řízení ze dne 8. 3. 2012 a 28. 3. 2012
v jedno řízení, příp. nesrovnalosti ve vedení spisové dokumentace soud vyhodnotil jako
nepřípustné ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s., protože se jedná o důvody, které stěžovatel neuplatnil
v řízení před krajským soudem, ač tak učinit mohl. Nad rámec výše uvedeného soud podotýká,
že předmětem sporu byla kontrola provedená dne 28. 3. 2012, nikoli kontrola ze dne 8. 3. 2012.
Za kontrolu ze dne 28. 3. 2012 byla stěžovateli uložena sankce. Nesrovnalosti ve vedení spisové
dokumentace soud neshledal.
IV. Závěr a náklady řízení
[39] S ohledem na výše uvedené dospěl soud k závěru, že kasační stížnost není důvodná,
a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. O věci rozhodl bez jednání postupem
podle §109 odst. 2 s. ř. s., dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud
zpravidla bez jednání.
[40] O nákladech řízení rozhodl soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Žalované žádné náklady nad rámec její běžné úřední činnosti nevznikly, proto soud rozhodl,
že se jí náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. září 2016
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu