ECLI:CZ:NSS:2016:9.AS.86.2016:40
sp. zn. 9 As 86/2016 - 40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Barbary
Pořízkové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce:
J.V., zast. JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem se sídlem nám. Republiky 2, Plzeň, proti
žalovanému: Zeměměřický a katastrální inspektorát v Plzni, se sídlem Radobyčická 12, Plzeň,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 5. 2015, č. j. ZKI PL-O-15/149/2015, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 2. 2016, č. j. 57 A 86/2015 –
34,
takto:
I. Kasační stížnost se z amí t á .
II. Žádný z účastníků n e má právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“), kterým byla dle §78
odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„s. ř. s.“), zamítnuta jeho žaloba proti výše označenému rozhodnutí žalovaného. Tímto
rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj,
Katastrální pracoviště Plzeň-jih (dále také „prvoinstanční orgán“ či „katastrální úřad“), ze dne
10. 3. 2015, č. j. OR-460/2014-406 (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“), a toto rozhodnutí bylo
potvrzeno.
[2] Prvoinstančním rozhodnutím bylo v řízení o opravě chyby v katastrálním operátu
rozhodnuto podle §36 odst. 4 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon),
o neprovedení navrhované opravy, neboť se nejedná o chybu v katastrálním operátu. V souboru
popisných informací katastru nemovitostí zůstala budova č.ev. 223 (dále také „sporná stavba“)
vedená jako samostatná nemovitost zapsaná na listu vlastnictví č. 508 k.ú. Žďár u Blovic
pro vlastníky: SJM (= společné jmění manželů) V. S. a V. A. – podíl 1, V. S. – podíl 1 .
[3] Krajský soud dospěl k závěru, že obě rozhodnutí správních orgánu byla odůvodněna
jasně, určitě a srozumitelně. Odůvodnění rozhodnutí splňují také nároky na jejich přesvědčivost.
Stěžovateli nic nebránilo, aby proti srozumitelně vysloveným závěrům správních orgánů brojil,
jak ostatně také svými žalobními námitkami učinil. Skutečnost, že považuje ze svého
subjektivního pohledu argumentaci správních orgánů za nedostatečnou nebo nesprávnou,
protože se neshoduje s jeho právním názorem, nemá za následek nepřezkoumatelnost
rozhodnutí.
[4] Úvodem odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 45/03,
ve kterém Ústavní soud konstatoval, že stav katastru nemovitostí je odrazem práv a závazků
vážících se ke konkrétní nemovitosti a vyplývajících z listin, které splňují zákonem uvedené
náležitosti.
[5] Institut opravy chyb v katastrálním operátu slouží k uvedení údajů katastru do souladu
s listinami založenými ve sbírce listin; není prostředkem k rozhodování o správnosti zápisu
věcného práva k nemovitostem a opravou chyb v katastrálním operátu se tak nemění právní
vztahy k nemovitostem. Rozhodnutí z takového řízení vzešlé tak nemá hmotněprávní, nýbrž jen
evidenční účinky, a nezasahuje se jím do soukromoprávních vztahů, kupř. tedy vlastnického práva
(srov. usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování
některých kompetenčních sporů, ze dne 2. 9. 2004, č. j. Konf 62/2003 - 15, publ. v Sb. NSS
pod č. 403/2004).
[6] Stěžovatel na jedné straně tvrdí, že stavba č. ev. 223 na pozemku st. p. č. 185 v k. ú. Žďár
u Blovic je součástí pozemku, na kterém stojí, na straně druhé však tvrdí, že tato stavba byla
předmětem darování dle darovací smlouvy ze dne 17. 4. 2014.
[7] To se však vylučuje. Buď je stavba součástí pozemku, na kterém se nachází, pak ale
nemůže být předmětem darování, protože není samostatnou věcí a není zde tedy co darovat
(srov. §2055 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „nový občanský
zákoník“). Darovat lze v takovém případě pouze pozemek, na kterém se stavba nachází a jehož
je stavba součástí. Nebo stavba není součástí pozemku, na kterém se nachází, je samostatnou
(od pozemku odlišnou) věcí a jako taková může být nezávisle na pozemku, na kterém se nachází,
předmětem darování. Má-li být v takovém případě darována jak stavba, tak pozemek, na kterém
se stavba nachází, je nezbytné učinit darování jak ve vztahu ke stavbě, tak ve vztahu k pozemku,
na kterém se stavba nachází, je tedy potřeba dvojí převod.
[8] Závěr správních orgánů, že sporná stavba je samostatnou nemovitou věcí a že obsahem
darovací smlouvy ze dne 17. 4. 2014 není bezúplatné převedení vlastnického práva k oné stavbě,
je správný.
[9] Od 1. 1. 2014 se soukromá práva a povinnosti osobní a majetkové povahy zásadně řídí
novým občanským zákoníkem. Tento právní předpis přinesl do soukromého práva řadu změn.
Jednou z takových změn bylo znovuzavedení zásady, že stavba je součástí pozemku (§506
odst. 1 nového občanského zákoníku). Adaptací dosavadních právních poměrů staveb
a pozemků na novou právní úpravu se nový občanský zákoník zabývá v §3054 a násl.
[10] Podle §3054 nového občanského zákoníku stavba, která není podle dosavadních
právních předpisů součástí pozemku, na němž je zřízena, přestává být dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona samostatnou věcí a stává se součástí pozemku, měla-li v den nabytí účinnosti
tohoto zákona vlastnické právo k stavbě i vlastnické právo k pozemku táž osoba.
[11] Podle §3055 odst. 1 nového občanského zákoníku stavba spojená se zemí pevným
základem, která není podle dosavadních právních předpisů součástí pozemku, na němž je zřízena,
a je ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona ve vlastnictví osoby odlišné od vlastníka pozemku,
se dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nestává součástí pozemku a je nemovitou věcí. Totéž
platí o stavbě, která je ve spoluvlastnictví, je-li některý ze spoluvlastníků i vlastníkem pozemku
nebo jsou-li jen někteří spoluvlastníci stavby spoluvlastníky pozemku. Podle §3058 odst. 1 téhož
zákona stanou-li se pozemek i stavba vlastnictvím téhož vlastníka, přestane být stavba
samostatnou věcí a stane se součástí pozemku, na němž je zřízena. To neplatí, jedná-li
se o stavbu, která není součástí pozemku podle tohoto zákona.
[12] Z citovaných ustanovení vyplývá, že pokud stavba byla ke dni 1. 1. 2014 ve vlastnictví
téže osoby jako pozemek, na kterém je ona stavba zřízena, stává se stavba součástí pozemku;
ze dvou samostatných nemovitých věcí (stavba a pozemek) se tedy stává jediná nemovitá věc
(pozemek). Pokud však byla osoba vlastníka stavby a vlastníka pozemku, na kterém je stavba
zřízena, ke dni 1. 1. 2014 odlišná, nestává se stavba součástí pozemku a je (zůstává i nadále)
samostatnou nemovitou věcí. Součástí pozemku se nestane ani stavba, která je
ve spoluvlastnictví, pokud je vlastníkem pozemku jen jeden ze spoluvlastníků stavby nebo pokud
jsou jen někteří spoluvlastníci stavby spoluvlastníky pozemku. Konečně, pokud kdykoli po dni
1. 1. 2014 nabude stavbu i pozemek táž osoba, stavba zásadně přestane být samostatnou věcí
a stane se součástí pozemku.
[13] Ze zápisů v katastru nemovitostí se ke dni 22. 4. 2014 podávalo, že sporná stavba byla
ve spoluvlastnictví a) S. V. (podíl 1) a b) manžel ů A . a S. V. (podíl 1 jako sou část společného
jmění manželů), zatímco pozemek, na kterém stavba stojí, přináležel výhradně manželům A. a S.
V. do společného jmění manželů; S. V. se sám za sebe ve vlastnické struktuře pozemku st. p. č.
185 v k. ú. Žďár u Blovic neobjevoval, figuroval zde „toliko“ jako člen manželského páru.
Protože jen někteří spoluvlastníci sporné stavby (manželé V.), byly (spolu)vlastníky pozemku, na
kterém se stavba nachází, nestala se sporná stavba součástí pozemku st. p. č. 185 v k. ú. Žďár u
Blovic, nýbrž je i nadále samostatnou nemovitou věcí (§3055 odst. 1, věta druhá, nového
občanského zákoníku).
[14] Podle §2055 odst. 1 nového občanského zákoníku darovací smlouvou dárce bezplatně
převádí vlastnické právo k věci nebo se zavazuje obdarovanému věc bezplatně převést
do vlastnictví a obdarovaný dar nebo nabídku přijímá.
[15] Pokud tedy A. a S. V. jako dárci a stěžovatel jako obdarovaný uzavřeli dne 17. 4. 2014
darovací smlouvu, ve které uvedli, že „dárci jsou vlastníky nemovitostí, a to pozemku parc. č. st.
185, veden jako zastavěná plocha a nádvoří se stavbou, budovou s č. ev. 223, vedena jako stavba
pro rodinnou rekreaci a pozemku parc. č. 388/17, veden jako zahrada. Nemovitosti se nachází
v katastrálním území Žďár u Blovic, obec Ždírec a jsou zapsány na listu vlastnictví č. 715
u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, katastrální pracoviště Plzeň-jih.“ a dále že „dárci darují
nemovitosti, uvedené v článku I. se všemi součástmi a příslušenstvím obdarovanému …“, nelze
než s ohledem na výše popsané skutečnosti konstatovat, že se tato darovací smlouva svým
obsahem žádným způsobem nedotýká vlastnického práva ke sporné stavbě.
[16] Obsahem darovací smlouvy je bezúplatný převod vlastnického práva výhradně
k pozemkům st. p. č. 185 a p. č. 388/17 oba v k. ú. Žďár u Blovic, kteréžto jediné byly jako
nemovité věci náležející do společného jmění manželů A. a S. V. evidovány na listu vlastnictví
č. 715 pro k. ú. Žďár u Blovic. Sporná stavba je jako nemovitá věc evidována na listu vlastnictví
č. 508 pro k. ú. Žďár u Blovic, přičemž A. a S. V. náleží na této stavbě do společného jmění
manželů jen jedna polovina. Údaj v darovací smlouvě, že na pozemku st. p. č. 185 v k. ú. Žďár u
Blovic se nachází stavba č. ev. 223, lze tak vskutku považovat pouze za doplňující informaci stran
vlastností pozemku st. p. č. 185 v k. ú. Žďár u Blovic, nikoli za určení oné stavby jako předmětu
darování. Bylo-li záměrem všech zúčastněných převést bezúplatně vlastnické právo i ke sporné
stavbě, nenašel tento záměr odraz v obsahu darovací smlouvy.
[17] Jestliže tedy katastrální úřad na podkladě návrhu, jímž byl požadován vklad vlastnického
práva ve prospěch stěžovatele k pozemkům st. p. č. 185 a p. č. 388/17 v k. ú. Žďár u Blovic,
a darovací smlouvy ze dne 17. 4. 2016, která byla přílohou návrhu, zapsal na listu vlastnictví
č. 715 jako vlastníka pozemků st. p. č. 185 a p. č. 388/17 oba v k. ú. Žďár u Blovic stěžovatele,
zatímco na listu vlastnictví č. 508 žádnou změnu neučinil a i nadále evidoval spornou stavbu
ve spoluvlastnictví S. V. jednou polovinou a manželů A. a S. V. jednou polovinou ve společném
jmění manželů, nedopustil se pochybení v podobě „nezapsání všech údajů z listiny vyplývajících“.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[18] Stěžovatel napadá rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodu dle §103 odst. 1
písm. a), b) a d) s. ř. s. Soud posoudil nesprávně právní otázku vyplývající z projevů vůle
stěžovatele a otázku správnosti vedení celého řízení. Nesprávně posouzena je i otázka, v jakých
případech se s účinností od 1. 1. 2014 stala stavba dle §3054 nového občanského zákoníku,
součástí pozemku.
[19] Krajský soud založil svoje závěry na skutečnostech, které jsou v rozporu se spisovým
materiálem a v rozporu se zákonem, a jeho rozhodnutí je v tomto důsledku nepřezkoumatelné.
[20] Účastníci darovací smlouvy vycházeli při jejím uzavření ze skutečností vyplývajících
z §3054 nového občanského zákoníku, tedy z toho, že sporná stavba se stala s účinnosti tohoto
zákona součástí pozemku. Podmínky stanovené v uvedeném ustanovení byly nepochybně
splněny, neboť vlastnické právo ke stavbě i vlastnické právo k pozemku náleželo stejným
osobám, a to manželům A. V. a S. V., kdy pozemek pod stavbou měli manželé V. ve společném
jmění manželů a sporná stavba nacházející se na pozemku byla z jedné poloviny v jejich
společném jmění a z druhé poloviny ve výlučném vlastnictví S. V.
[21] Soud na základě restriktivního výkladu a přílišného formalismu dospěl k závěru, že pouze
někteří spoluvlastníci stavby (manželé V.) byli vlastníky pozemku, na kterém se sporná stavba
nachází. Pozemek pod stavbou, i sporná stavba nacházející se na něm, byly ve vlastnictví stejných
osob, pouze výše spoluvlastnických podílů byla odlišná. Jiní vlastníci než manželé V. zde
nefigurovali.
[22] Účastníci darovací smlouvy, manželé V. jakožto dárci a stěžovatel jakožto obdarovaný,
uzavřeli v souladu s §3054 nového občanského zákoníku darovací smlouvou, ve které je
výslovně stanoveno, že dárci jsou výlučnými vlastníky pozemků parcelní číslo s. p. 185 a
p. č. 388/17, když u pozemku p. č. 185 bylo jasně uvedeno, že na tomto pozemku se nachází
stavba, budova s č. ev. 223, vedená jako stavba pro rodinnou rekreaci. V čl. II. darovací smlouvy
pak dárci uvedli, že darují nemovitosti uvedené v čl. I. smlouvy se všemi součástmi
a příslušenstvím obdarovanému, který tento dar přijímá.
[23] Žalovaný i krajský soud nesprávně posoudili obsah smlouvy, resp. to, že odkaz
na spornou stavbu ve smlouvě je pouhou informací o tom, že se na převáděném pozemku určitá
stavba nachází. Takový výklad odporuje nejen samotnému obsahu smlouvy, ale i smyslu a účelu
a výkladových pravidel právních jednání.
[24] Dle §555 nového občanského zákoníku se právní jednání posuzuje podle svého obsahu.
Z čl. II. darovací smlouvy je naprosto zřejmé, že dárci darují uvedené nemovitosti
obdarovanému, a to se všemi součástmi a příslušenství, když z čl. I. darovací smlouvy zjevně
vyplývá, že součástí pozemku p. č. 185 je i sporná stavba. Již ze samotného obsahu smlouvy
je tak zřejmé, že účastníci vycházeli ze skutečnosti, že sporná stavba nacházející na pozemku
p. č. 185 je jeho součástí.
[25] Při výkladu právního jednání je dle §556 odst. 1 nového občanského zákoníku třeba
vycházet z úmyslu jednajících. V dané věci je zcela nepochybné, že úmyslem účastníků darovací
smlouvy byl převod pozemků ve smlouvě uvedených spolu se spornou stavbou. Taková byla
skutečná vůle účastníků, kteří při uzavírání darovací smlouvy vycházeli ze skutečnosti,
že se stavba stala součástí pozemku. Dle §556 odst. 2 uvedeného zákona se při výkladu projevu
vůle přihlédne nejen k tomu, co právnímu jednání předcházelo, ale k tomu, jak strany následně
daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají.
[26] Úmysl jednajících a projev jejich vůle nebyl správními orgány ani soudem v rozporu
s novým občanským zákoníkem vůbec zkoumán. Vystačily si s konstatováním, že se darovací
smlouva svým obsahem nijak nedotýká vlastnického práva sporné stavby a že údaj o tom,
že se na pozemku p. č. 185 tato stavba nachází, lze považovat pouze za doplňující informaci stran
vlastností pozemků. Společný úmysl stran týkající se významu smlouvy má přednost před
samotným zněním smlouvy i před doslovným či objektivním významem použitých slov. Dojde-li
k rozporu mezi formálním projevem a společným úmyslem jednajících, měl by dostat přednost
právě společný úmysl stran.
[27] Stěžovatel je přesvědčen, že se stavba stala zcizena, a to v souladu s §3058 odst. 2 nového
občanského zákoníku. Stěžovatel byl totiž při nabytí vlastnického práva k pozemku v dobré víře,
že sporná stavba na něm nacházející je jeho součástí.
[28] Byli-li všichni účastníci darovací smlouvy v dobré víře, že se stavba stala součástí
pozemku, tak nemůže jít k tíži stěžovatele, že správní orgány a následně i krajský soud nesprávně
posoudily jejich projev vůle a nesprávně na danou věc aplikovaly §3055 nového občanského
zákoníku.
[29] Stěžovatel trvá na porušení svého vlastnického práva, kdy s ohledem na výše popsané
nesprávné posouzení právní otázky a výkladu projevů vůle stran nebyly do katastru nemovitosti
zapsány všechny skutečnosti vyplývající z darovací smlouvy. Je přesvědčen, že právě institutem
opravy chyby mohl správní orgán napravit své pochybení spočívající v nesprávném posouzení
věci a samotné vůle účastníků darovací smlouvy.
[30] Nepřezkoumatelnost rozhodnutí shledává v tom, že ačkoliv ze spisového materiálu
vyplývá úmysl a vůle účastníků darovací smlouvy, byly tyto v průběhu celého řízení ignorovány
a soud rozhodl nejen v rozporu s těmito skutečnostmi, ale zejména v rozporu se zákonem.
[31] Navrhuje rozsudek krajského soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
[32] Žalovaný odkazuje na své vyjádření k žalobě. Považuje však za nutné uvést, že institut
opravy chyby, jak ho upravuje §34 katastrálního zákona, je samostatným institutem sloužícím
zejména k opravám chybných údajů v katastrálních operátech, které vznikly buď zřejmým
omylem při vedení a obnově katastru dle §36 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona nebo
nepřesnostmi při podrobném měření, zobrazení předmětu měření v katastrální mapě a při
výpočtu výměr parcel, pokud tyto chyby překračují mezní odchylky stanovené v prováděcí
vyhlášce, jak je uvedeno §36 odst. 1 písm. b) katastrálního zákona.
[33] Jedná se tedy o chyby, které mají základ v pochybení osoby, která úkony provádí, resp.
v jejich subjektivním přístupu. V samotném řízení o opravě chyby je tak řešena pouze otázka,
zda je zápis chybný, tj. zda odpovídá či naopak neodpovídá listině, na jejímž základě byl
zápis proveden. Pokud správní orgán zjistí, že je zápis chybný, provede opravu chyby,
v opačném případě rozhodne, že údaje zapsané v katastru chybné nejsou a návrhu na opravu
nevyhoví.
[34] Podstatou uvedeného řízení je zjištění souladu zápisu v katastru s právně relevantními
listinami, bez nichž nemohou být právní vztahy dotčeny. Ke shodným závěrům dospěl ve svých
judikátech Nejvyšší správní soud (viz např. rozsudek ze dne 31. 5. 2006, č. j. 5 As 16/2005 – 88).
Správnost takového chápání institutu opravy chyby je podepřena i stanoviskem Ústavního soudu
uvedeným v usnesení ze dne 29. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 45/03, v němž Ústavní soud konstatoval,
že stav katastru nemovitostí je odrazem práv a závazků vážících se ke konkrétní nemovitosti
vyplývající z listin, které splňují zákonem stanovené náležitosti.
[35] Navrhuje kasační stížnost zamítnout.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[36] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná a stěžovatel
je zastoupen advokátem ve smyslu §105 odst. 2 s. ř. s. Poté soud přezkoumal napadený
rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109
odst. 3 a 4 s. ř. s.), ověřil při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[37] Nejprve se zabýval namítanou nepřezkoumatelností. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí
je vadou, ke které jsou správní soudy povinny přihlížet i bez námitky, tedy z úřední povinnosti
(§109 odst. 4 s. ř. s.). Vlastní přezkum rozhodnutí soudu je možný pouze za předpokladu,
že napadené rozhodnutí splňuje kritéria přezkoumatelnosti. Tedy, že se jedná o rozhodnutí
srozumitelné, které je opřené o dostatek relevantních důvodů, z nichž je zřejmé, proč krajský
soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí.
[38] Veškerá výše uvedená kritéria rozhodnutí krajského soudu splňuje. Jedná se
o vyčerpávajícím způsobem odůvodněné, srozumitelné rozhodnutí, které se vypořádalo se všemi
žalobními námitkami. Stejná kritéria splňuje i rozhodnutí žalovaného. Nesouhlas stěžovatele
s právním posouzením sporu nepřezkoumatelnost rozhodnutí nezpůsobuje. Soud ze správního
spisu ověřil, že rozhodnutí žalovaného má oporu ve spisovém materiálu a zjištěný skutkový stav
nevykazuje žádné vady.
[39] Katastrální úřad nepochybil, pokud nevyhověl návrhu stěžovatele na opravu chybných
údajů v katastru nemovitostí spočívajících v nesprávném (neúplném) zápisu vlastnického práva
v jeho prospěch na základě darovací smlouvy ze dne 17. 4. 2014, a to vlastnického práva
ke sporné stavbě.
[40] Z původního návrhu na vklad práva do katastru nemovitostí, doručeného Katastrálnímu
úřadu pro Plzeňský kraj, vyplývá, že se navrhuje vklad vlastnického práva ve prospěch J. V., a to
k pozemkům parc. č. st. 185 a parc. č. 388/17, na základě darovací smlouvy ze dne 17. 4. 2014.
[41] Z této smlouvy (založené ve správním spisu) je zcela zřejmé, že dárci A. a S. V. jsou
vlastníky nemovitostí: 1) pozemku parc. č. st. 185, který je veden jako zastavěná plocha a nádvoří
se stavbou, budovou s č. ev. 223, vedenou jako stavba pro rodinnou rekreaci a 2) pozemku parc.
č. 388/17, vedeném jako zahrada. Tyto nemovitosti (tj. shora specifikované pozemky pozn. NSS)
se všemi součástmi a příslušenstvím darují obdarovanému.
[42] Údaje, že pozemek st. p. č. 185 je veden jako zastavěná plocha a nádvoří se stavbou,
budovou s č. ev. 223, nelze považovat za projev vůle dárců převést na obdarovaného kromě
pozemků i spornou nemovitost, ale skutečně pouze za doplňující informaci stran vlastností
pozemku st. p. č. 185, obdobně jako je pozemek parc. č. 388/17 doplněn informací, že jde
o zahradu.
[43] S krajským soudem lze zcela souhlasit v tom, že stěžovatel si při své argumentaci
protiřečí. Pokud by totiž bylo možné přisvědčit kasační námitce a shora uvedenou specifikaci
pozemku označit za projev vůle dárců převést na stěžovatele i spornou nemovitost na něm
stojící, nemohl by stěžovatel současně tvrdit, že se sporná stavba stala s účinností od 1. 1. 2014
součástí převáděného pozemku.
[44] Skutečností je, že obsahem darovací smlouvy je bezúplatný převod vlastnického práva
výhradně k ve smlouvě uvedeným dvěma pozemkům. Z obsahu darovací smlouvy nemohl
katastrální úřad seznat, že předmětem darování byla dle vůle všech zúčastněných i sporná stavba,
která je ve společném vlastnictví dárců pouze ve výši 1. Správní orgán tedy provedl vklad
vlastnického práva přesně v rozsahu požadovaném v návrhu, doloženým příslušnou listinou.
K žádnému pochybení z jeho strany nedošlo.
[45] Argumentaci stěžovatele, že se s účinnosti k 1. 1. 2014 sporná stavba dosud vedená
v katastru nemovitostí jako samostatná stavba (na listu vlastnictví č. 508) stala dle §3054 nového
občanského zákoníku součástí převáděného pozemku, na kterém stála, přisvědčit nelze.
[46] Je pravdou, že nový občanský zákoník se vrací k tzv. superficiální zásadě pozemku
jako věci hlavní, podle níž stavby a další konstrukce pevně spjaté s pozemkem nejsou
samostatnými věcmi, nýbrž tvoří součást pozemku. Cílem nové právní úpravy je dosáhnout
sjednocení vlastnictví pozemku v rukou jednoho vlastníka. Automaticky ze zákona se stavba
stane součástí pozemku ve smyslu §3054 nového občanského zákoníku pouze za předpokladu,
že k oběma nemovitostem (k pozemku i stavbě) panují úplně stejná vlastnická práva. V opačném
případě, tj. při rozdílném vlastnictví obou nemovitostí či rozdílných vlastnických
podílů, by automatickým sjednocením stavby a pozemku došlo k nepřípustnému zásahu
do vlastnického práva vlastníka stavby, nebo spoluvlastníka s vyšším vlastnickým podílem
ke stavbě.
[47] Situaci nesouladu mezi vlastnictvím stavby a pozemku řeší právní úprava tak, že stavba
spojená se zemí pevným základem, která zatím není součástí pozemku, na němž stojí, se nestává
součástí pozemku, a je i nadále samostatnou věcí. Jinými slovy tam, kde se vlastnictví stavby
a pozemku neshoduje, zůstává odděleno i po účinnosti nového občanského zákoníku.
[48] Pokud je pozemek ve společném jmění manželů a budovu vlastní sice opět manželé,
avšak nikoli ve společném jmění, ale např. v podílovém spoluvlastnictví, nebo tak, jak je tomu
v projednávané věci ( 1 ve společném jm ění a 1 ve výlu čném vlastnictví jednoho z manželů),
pak ke každé z nemovitostí náleží jiná vlastnická práva - byť náleží stejným vlastníkům, ale jinou
formou, a tudíž se jedná o překážku ke sjednocení.
[49] Bylo-li záměrem všech zúčastněných převést bezúplatně vlastnické právo i ke sporné
stavbě, nenašel tento záměr odraz v obsahu darovací smlouvy. Jak zcela správně a vyčerpávajícím
způsobem uvedl krajský soud, požadovanou opravu mohl správní orgán provést pouze v případě,
že je pro ni podklad v příslušné listině, přičemž zkoumat úmysl smluvních stran
k veřejnoprávním povinnostem katastrálních úřadů v řízení o opravě chyb dle §36 katastrálního
zákona, ani k povinnostem správních soudů při následném přezkumu takového rozhodnutí,
nepatří. Ustanovení §555 a §556 nového občanského zákoníku upravují výkladová pravidla pro
právně jednající osoby (tj. smluvní strany) v rovině soukromoprávní.
[50] Neprovedením navrhované opravy proto do vlastnického práva stěžovatele nedošlo
ani postupem správních orgánů ani postupem krajského soudu. Smyslem řízení o opravě chyby,
jsou-li pro provedení opravy splněny zákonné podmínky, je uvedení evidovaných údajů
do souladu se skutečným obsahem listin, které má katastrální úřad k dispozici. Toto restriktivní
pojetí pravomocí katastrálního úřadu vyplývá z toho, že se jedná o správní orgán provádějící
pouze evidenci na základě předložené listiny a nikoliv orgán povolaný k přezkumu její pravosti
či správnosti.
[51] Zápis v katastru je podmíněn jednak existencí listiny, jednak tím, že tato listina má určitý
obsah a že z jejího obsahu vyplývá závěr o existenci či neexistenci určitých práv nebo povinností
vztahujících se k nemovitosti. Katastrální úřad se sice nevyhne vedle ověření, že určitá listina
existuje a splňuje předepsané formální a obsahové náležitosti, také v určité míře i její interpretaci,
tedy vyvození, jaká práva nebo povinnosti z listiny vyplývají, ale při opravě chybného údaje
v katastru nemůže vybočit ze své evidenční role a při rozhodování o opravě chybného údaje
fakticky nalézat právo, tedy i posuzovat, za jakých podmínek práva vznikají, zanikají, mění
se jejich obsah, přecházejí na jiné osoby apod. To přísluší pouze soudům v občanskoprávním
řízení. Proto katastrální úřad může v řízení o opravě chyby katastru činit jen základní
a jednoduché právní úvahy vycházející z obsahu jím zkoumaných listin a nemůže řešit sporné
právní otázky. V řízení o opravě chyb nelze napravit jakýkoliv nesoulad mezi evidovanými údaji
a skutečností. Pokud subjekt namítá existenci chyby, která je nejasná nebo sporná, může
se ochrany svých práv domoci především u civilních soudů například cestou žaloby na určení
existence jím tvrzeného práva [§80 písm. c) o. s. ř.].
[52] Námitku dovolávající se dobré víry nemůže kasační soud věcně přezkoumat. Z obsahu
žaloby kasační soud ověřil, že stěžovatel namítal zkrácení na svém právu na spravedlivý proces,
(srov. čl. IV. žaloby); nepřezkoumatelnost rozhodnutí v důsledku nesprávného právního
posouzení (srov. čl. VII. bod 1 žaloby) a porušení vlastnického práva z důvodu porušení
§10 odst. 1 a 2, jakož i §3054 nového občanského zákoníku (srov. čl. VII. bod 2 žaloby).
Kasační námitka dovolávající se dobré víry není dle §104 odst. 4 s. ř. s. přípustná, neboť nebyla
uplatněna v řízení před krajským soudem, i když je patrné, že se jedná o námitku, kterou
stěžovatel v žalobě uplatnit mohl.
IV. Závěr a náklady řízení
[53] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. podanou
kasační stížnost zamítl. O věci rozhodl bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s., dle
kterého o kasační stížnosti rozhoduje soud zpravidla bez jednání.
[54] O nákladech řízení rozhodl soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Žalovanému žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly. Z uvedených důvodů soud
rozhodl, že žádnému z účastníků se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. srpna 2016
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu