ECLI:CZ:NSS:2016:9.AZS.10.2016:23
sp. zn. 9 Azs 10/2016 - 23
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce: A. A.,
zast. Mgr. Tomaszem Heczkem, advokátem se sídlem Holandská 1, Brno, proti žalované: Policie
České republiky, Krajské ředitelství policie Plzeňského kraje, se sídlem Nádražní 2, Plzeň,
proti rozhodnutí žalované ze dne 6. 11. 2015, č. j. KRPP-132053-60/ČJ-2015-030022, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 12. 2015,
č. j. 17 A 95/2015 – 46,
takto:
I. Kasační stížnost se z amí t á .
II. Žádný z účastníků n e má p rá v o na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Dne 13. 8. 2015 žalobce kontrolovala hlídka Policie České republiky. Bylo zjištěno,
že na území České republiky pobývá bez cestovního dokladu a víza, ač k tomu nebyl oprávněn,
proto s ním žalovaná dne 14. 8. 2015 zahájila řízení o správním vyhoštění podle §119 odst. 1
písm. c) bodů 1. a 2. zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů, ve znění rozhodném pro projednávanou věc (dále jen „zákon
o pobytu cizinců“).
[2] Žalobce k věci mj. uvedl, že na území Evropské unie vstoupil na hranici Srbska
s Maďarskem, a to mimo hraniční přechod za pomoci převaděče. Do České republiky přijel
ukrytý v nákladním vozidle. Byl si vědom toho, že v rozporu se zákonem přicestoval
bez cestovního dokladu a víza, k legalizaci svého pobytu však nepodnikl žádné kroky. Vysvětlil,
že jeho cesta směřuje do Německa, kde chce studovat, do Somálska se vrátit neplánuje.
Nedisponuje téměř žádnými finančními prostředky a nemá se kde ubytovat.
[3] S ohledem na tyto skutečnosti žalovaná rozhodla o zajištění žalobce podle §124 odst. 1
písm. b) zákona o pobytu cizinců, tj. z důvodu nebezpečí, že by mohl mařit nebo ztěžovat výkon
rozhodnutí o správním vyhoštění (rozhodnutí ze dne 14. 8. 2015, č. j. KRPP-132053-17/ČJ-
2015-030022). Dobu zajištění nejprve stanovila na 30 dnů a později ji dvakrát prodloužila. Poprvé
rozhodnutím ze dne 9. 9. 2015, č. j. KRPP-132053-42/ČJ-2015-030022, o 60 dnů, podruhé
rozhodnutím specifikovaným v záhlaví tohoto rozsudku, a to o dalších 90 dnů, tj. celkem na
180 dnů od okamžiku omezení svobody. V mezidobí uložila žalobci správní vyhoštění a stanovila
dobu, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, v délce
jednoho roku (rozhodnutí ze dne 31. 8. 2015, č. j. KRPP-132053-34/ČJ-2015-030022).
[4] Rozhodnutí o zajištění i o prodloužení zajištění byla odůvodněna v podstatě shodně.
Žalovaná popsala naplnění podmínek §124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců a vyjádřila se také
k předpokladu správního vyhoštění, který vyhodnotila jako reálný. Ministerstvo vnitra vydalo
kladné stanovisko k vycestování a jedinou překážku tak představuje dosavadní nemožnost ověřit
totožnost žalobce a zajistit vydání náhradního cestovního dokladu.
[5] Dobu zajištění stanovila s ohledem na složitost přípravy správního vyhoštění. Musí žádat
Ředitelství služby cizinecké policie o přípravu výkonu správního vyhoštění a to následně
Zastupitelský úřad Somálska o náhradní cestovní doklad žalobce, bez kterého nelze správní
vyhoštění realizovat. Vzhledem k tomu, že zastupitelský úřad v původně stanovené době
náhradní cestovní doklad nevydal, bylo zajištění prodlouženo nejprve o 60 a následně o dalších
90 dnů.
[6] Předmětem přezkumu Krajského soudu v Plzni bylo druhé rozhodnutí žalované
o prodloužení zajištění. S jeho důvody se ztotožnil, žalobu proto zamítl rozsudkem uvedeným
v záhlaví. V odůvodnění zejména popsal, že žalovaná se dostatečně zabývala otázkami spojenými
s možností získání náhradního cestovního dokladu. Nad rámec výše uvedeného také posuzoval,
zda žalovaná najisto postavila datum narození žalobce.
[7] Krajský soud poukázal na konkrétní pasáže rozhodnutí žalované, ze kterých vyplývá,
že předběžně posoudila, zda je správní vyhoštění alespoň potenciálně možné. Upozornil,
že v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu opřela svůj úsudek o stanovisko
Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky. Dále uvedl, že nemůže předjímat,
zda se podaří ověřit totožnost žalobce a zajistit vydání náhradního cestovního dokladu, nicméně
nelze ani a priori tvrdit, že vycestování žalobce je nemožné, když zde existuje reálný předpoklad
pro vyhoštění. Na tento závěr nemohl mít vliv ani údaj o počtu správních vyhoštění, která byla
realizována do Somálska. Data, která žalobce předložil, byla statistická a nelze z nich dovodit,
že k realizaci správního vyhoštění nemůže dojít v jeho konkrétní situaci.
[8] Podrobně se zabýval tím, zda žalovaná podnikala dostatečné kroky ke zjištění totožnosti
žalobce a opatření náhradního cestovního dokladu a zda je zajištění žalobce dostatečně
odůvodněno. Na podkladech ve správním spise a odůvodnění napadeného rozhodnutí
demonstroval, že žalovaná v průběhu řízení činila úkony, které měly vést k odstranění jediné
překážky správního vyhoštění, tj. k ověření totožnosti žalobce a následnému vystavení cestovního
dokladu. Vzhledem k tomu, že dle vyjádření Ředitelství služby cizinecké policie ověřování
totožnosti žalobce a další úkony směřující k realizaci vyhoštění nadále probíhaly, správní
vyhoštění bylo v době rozhodování potenciálně možné. Žalovaná také posoudila, zda lze
překážku odstranit v případě prodloužení o dalších 90 dnů.
[9] Nad rámec soud dodal, že to byl žalobce, kdo v rozporu se svými povinnostmi
přicestoval do České republiky bez cestovního dokladu. Tato skutečnost je důvodem složitého
ověřování jeho totožnosti a nelze tak připustit, aby se jí úspěšně dovolával a získával tím pro sebe
výhodnější postavení. Nikdo totiž nesmí těžit z protiprávního stavu, který vyvolal (viz §6 odst. 2
zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „občanský zákoník“).
[10] Konečně se vyjádřil k námitce, že nebyl najisto postaven věk žalobce. Ve správním spise
ověřil, že datum narození 1. 1. 1997 je uvedeno na všech rozhodnutích žalované, úředních
záznamech i protokole o vyjádření. Všechny listiny byly žalobci přetlumočeny a on nikdy
nenamítal, že datum je nesprávné, nadto je uvedl ve formuláři pro vystavení cestovního dokladu.
Krajský soud proto uzavřel, že žalovaná neměla důvod o něm pochybovat.
[11] Proti rozsudku krajského soudu nyní žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojí kasační
stížností.
II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalované
[12] Stěžovatel podal kasační stížnost z důvodů nesprávného posouzení právních otázek
krajským soudem, dále vad řízení způsobených žalovanou, neboť dostatečně nezjistila skutkový
stav, a konečně nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku [§103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)].
[13] V prvé řadě tvrdil, že zajištění, respektive prodloužení zajištění bylo nezákonné s ohledem
na jeho věk. Nikdy totiž neuvedl, že se narodil 1. 1. 1997, a toto datum mu bylo pouze formálně
přiděleno na začátku řízení, o čemž svědčí fakt, že stejné datum narození bylo uvedeno i u jiného
zajištěného cizince. Žalovaná se touto otázkou nezabývala a on se postupu nemohl bránit, neboť
v řízení bylo tlumočeno do arabštiny, kterou neovládá. Pokud správní orgán nemohl vyloučit,
že je stěžovateli méně než 18 let, nemohl ani rozhodnout o prodloužení zajištění nad 90 dnů
(§125 odst. 1, věta druhá, zákona o pobytu cizinců).
[14] Dále namítal, že žalovaná dostatečně neposuzovala reálný předpoklad vyhoštění,
což je v rozporu s čl. 15 směrnice č. 2008/115/ES, o společných normách a postupech
v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (dále
jen „návratová směrnice“), a požadavky Evropského soudu pro lidská práva i Nejvyššího
správního soudu. Související výtky směřují jednak do postupu žalované a Ředitelství služby
cizinecké policie, jednak zpochybňují dostatečnost odůvodnění jejího rozhodnutí.
[15] Žalovaná dle názoru stěžovatele nečinila kroky potřebné k odstranění překážky vyhoštění.
Dotaz učiněný na Ředitelství služby cizinecké policie byl pouze formální a z odpovědi na něj ani
jiných podkladů ve správním spise není zřejmé, co správní orgány podnikly k ověření totožnosti
žalobce a získání cestovního dokladu. Dostatečně se tak nezabývala existencí reálného
předpokladu vyhoštění.
[16] Stěžovatel z toho dovozoval, že napadené rozhodnutí není řádně odůvodněno, a to
jak v části týkající se reálného předpokladu vyhoštění, tak stanovené doby zajištění. V této
souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 10. 2011,
č. j. 1 As 93/2011 – 79. Zmínil také, že pečlivé odůvodnění bylo namístě tím spíše, že v prvních
devíti měsících roku 2015 bylo vydáno šest rozhodnutí o správním vyhoštění do Somálska, žádné
však nebylo realizováno (viz statistiky Ředitelství služby cizinecké policie předložené krajskému
soudu).
[17] Dále rozporoval přiléhavost odkazu krajského soudu na §6 občanského zákoníku, který
se dle jeho názoru použije pouze na soukromoprávní, nikoli veřejnoprávní vztahy. I kdyby
připustil aplikaci obecné právní zásady, že nikdo nemůže těžit z vlastní nepoctivosti,
v projednávané věci ji nelze užít. Rozhodující orgány se totiž nezabývaly otázkou, proč
je stěžovatel bez cestovního dokladu a zda mu to lze klást k tíži. Nadto nezpochybňoval, že jej
bylo možné zajistit, ale přiměřenost zásahu do osobní svobody a její odůvodnění.
[18] Závěrem obecně odkázal na další žalobní námitky a navrhl, aby Nejvyšší správní soud
zrušil rozhodnutí krajského soudu i žalované a věc jí vrátil k dalšímu řízení. Podal také návrh
na vydání předběžného opatření spočívajícího v povinnosti žalované propustit jej ze zajištění.
[19] Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. V dalším odkázal
na své vyjádření k žalobě, jehož kopii přiložil. Toto vyjádření se nicméně vztahuje pouze
k námitkám stěžovatele, které nebyly v kasační stížnosti výslovně uplatněny, proto je nadbytečné
rekapitulovat jeho obsah.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[20] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž
je podání kasační stížnosti přípustné, a stěžovatel je zastoupen advokátem. Poté přistoupil
k přezkumu rozsudku krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů.
Ověřil také, že netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4
s. ř. s.). Přezkumem rozsudku v tomto rozsahu dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[21] Jednotlivými námitkami se zabýval v pořadí dle kasační stížnosti. Stěžovatel jednak
zpochybňoval podmínky pro trvání, respektive prodloužení zajištění, konkrétně dosažení věku
18 let podle §125 odst. 1 zákona o pobytu cizinců a existenci reálného předpokladu vyhoštění
ve smyslu čl. 15 odst. 4 návratové směrnice. V návaznosti na to tvrdil, že rozhodnutí žalované
nebylo v určitých částech dostatečně odůvodněno a je tak nepřezkoumatelné. Konečně
se vymezoval proti aplikaci zásady podle §6 odst. 2 občanského zákoníku a také obecně odkázal
na své žalobní námitky.
III. a) Zákonnost zajištění stěžovatele s ohledem na jeho věk
[22] Stěžovatel v prvé řadě zpochybňoval splnění podmínky věku. Tvrdil, že datum narození
1. 1. 1997 je nesprávné, nikdy je neuvedl a bylo mu formálně přiděleno. V průběhu správního
řízení se proti této skutečnosti nemohl účinně bránit, jelikož mu bylo tlumočeno v arabštině,
kterou neovládá. Vzhledem k tomu, že žalovaná nepostavila najisto, zda je mu více než 18 let,
nemohla zajištění prodloužit na dobu delší než 90 dnů (napadeným rozhodnutím byla doba
zajištění prodloužena na celkem 180 dnů). Podle §125 odst. 1 zákona o pobytu cizinců totiž
[d]oba zajištění nesmí překročit 180 dnů a počítá se od okamžiku omezení osobní svobody. V případě cizince
mladšího 18 let nebo rodiny s nezletilými dětmi nesmí doba zajištění překročit 90 dnů.
[23] Nejvyšší správní soud předně poznamenává, že námitku vady správního řízení spočívající
v tlumočení do jazyka, kterému stěžovatel nerozuměl (arabštiny), vyčerpávajícím způsobem
vypořádal již krajský soud a stěžovatel s jeho závěry v kasační stížnosti nepolemizoval. Pouze pro
úplnost tedy opakuje, že ze správního spisu není zřejmé, že by stěžovatel namítal nebo
naznačoval, že tlumočníkovi nerozumí, a pochybnost o tom nevznikla ani jiným způsobem.
Z protokolu o vyjádření stěžovatele ze dne 14. 8. 2015 (č. l. 24 – 27 správního spisu) naopak
vyplývá, že stěžovatel na veškeré otázky adekvátně odpovídal, což by nebylo možné, pokud
by neuměl arabsky. Nadto nelze opomíjet, že tlumočník je odpovědný za řádné provedení
tlumočnického úkonu, proto by žalovanou musel upozornit, kdyby mu stěžovatel nerozuměl.
[24] Bylo proto možné vycházet ze skutečnosti, že stěžovatel datum narození 1. 1. 1997
v průběhu správního řízení nerozporoval, ač k tomu měl příležitost. Podstatné listiny mu byly
ve správním řízení přetlumočeny, v jejich záhlaví byl identifikován datem narození 1. 1. 1997,
nikdy ale neuvedl, že by mělo být nesprávné. Nadto na mnoha místech podpisem stvrdil,
že obsahu listin porozuměl a nemá k němu připomínky (viz např. oznámení o zahájení správního
řízení, č. l. 18 – 19 správního spisu, informaci cizinci zajištěnému do zařízení pro zajištění cizinců,
č. l. 48, rozhodnutí o správním vyhoštění, č. l. 69 – 75), tento údaj uvedl také v žádosti o vydání
cestovního dokladu, určené Somálskému velvyslanectví v Moskvě (č. l. 15). Nejvyšší správní soud
proto přisvědčil názoru krajského soudu, že žalovaná neměla relevantní důvod o stáří stěžovatele
pochybovat.
[25] Správní spis sice neobsahuje výslovnou informaci o tom, jak datum 1. 1. 1997 žalovaná
zjistila, zároveň však nic nenasvědčuje tomu, že by je ještě před začátkem správního řízení, tj. při
kontrole prováděné hlídkou Policie České republiky, nesdělil sám stěžovatel. Ostatně stejným
způsobem muselo být zjištěno jeho jméno a v situaci, kdy neprokázal svoji totožnost, neměla
žalovaná jinou možnost než z těchto údajů vycházet. Pokud by datum narození bylo smyšlené
a účelově přidělené, jak stěžovatel naznačuje, neexistuje jediný rozumný důvod, proč by na tuto
skutečnost neupozornil již v průběhu správního řízení. K takovému postupu měl dostatek
příležitostí, ale s tvrzením o nesprávném datu narození přišel až v doplnění žaloby. Proto se jeví
účelové.
[26] Lze tedy uzavřít, že dle zjištěného data narození bylo stěžovateli v době vydání
rozhodnutí více než 18 let a v průběhu řízení nevyšly najevo skutečnosti, pro které by žalovaná
měla důvod o tomto závěru pochybovat. Sama takové důvody evidentně neshledala (v úvahu
by přicházela např. situace, kdy by stěžovatelův vzhled zjevně odpovídal dětskému věku) a důvod
k tomu nepřinesl ani stěžovatel, přestože za popsaných okolností představovala jeho sdělení
primární zdroj informací.
[27] Na uvedeném závěru nic nemění ani skutečnost, že dle protokolu o vyjádření účastníka
správního řízení ze dne 14. 8. 2015 stěžovatel uvedl, že se narodil 1. 2. 1989 (č. l. 25 správního
spisu). Nejvyšší správní soud si je vědom toho, že o datu narození stěžovatele existují určité
pochybnosti, ty ale mohou být odstraněny pouze ověřením jeho totožnosti, což doposud nebylo
možné. Žalovaná logicky vycházela z data, které stěžovatel několikrát výslovně či mlčky potvrdil,
tedy z 1. 1. 1997. Především však skutečnost, že na jednom místě uvedl datum narození
1. 2. 1989, nemohla vést k pochybnostem, zda je mu více než 18 let.
III. b) Existence reálného předpokladu vyhoštění a přezkoumatelnost rozhodnutí žalované
[28] Další okruh námitek stěžovatele se týká tzv. reálného předpokladu vyhoštění. Jedná
se o podmínku, která sice není výslovně uvedena v zákoně o pobytu cizinců, nicméně vyplývá
přímo ze zákazu svévolného zbavení či omezení svobody zakotveného v čl. 8 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod a čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod. Aby byl zásah do osobní svobody cizince přípustný, musí mj. sledovat vymezený účel,
kterým je v tomto případě vyhoštění cizince.
[29] Nejvyšší správní soud proto již v minulosti konstatoval, že správní orgány musí
při rozhodování o zajištění cizince zvážit, zda je výkon správního vyhoštění alespoň potenciálně
možný (srovnej rozsudek ze dne 15. 4. 2009, č. j. 1 As 12/2009 – 61, publ. pod č. 1850/2009 Sb.
NSS, a v podrobnostech též usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010 – 150, publ. pod č. 2524/2012 Sb. NSS, a tam citovanou
judikaturu Evropského soudu pro lidská práva).
[30] Rovněž podle čl. 15 odst. 1, věty druhé, návratové směrnice [j]akékoli zajištění musí trvat
co nejkratší dobu, a pouze dokud jsou s náležitou pečlivostí činěny úkony směřující k vyhoštění. Podle odst. 4
téhož ustanovení [u]káže-li se, že reálný předpoklad pro vyhoštění přestal z právních nebo jiných důvodů
existovat nebo že přestaly existovat podmínky uvedené v odstavci 1, ztrácí zajištění odůvodnění a dotčená osoba
musí být bezodkladně propuštěna.
[31] V projednávané věci je sporné, zda bylo vyhoštění stěžovatele reálné s ohledem
na skutečnost, že se do doby vydání napadeného rozhodnutí nepodařilo ověřit jeho totožnost
a získat náhradní cestovní doklad. Stěžovatel namítal, že žalovaná v této věci nepostupovala
s náležitou pečlivostí a kroky, které podnikla, byly pouze formální. Dostatečně konkrétně se dle
jeho názoru nezabývala otázkou, zda bude možné překážku vyhoštění odstranit, což ve svém
důsledku vedlo k nepřezkoumatelnosti správního rozhodnutí. Na podporu svých tvrzení
stěžovatel dále upozornil, že dle statistik Ředitelství služby cizinecké policie nebylo v prvních
devíti měsících roku 2015 do Somálska realizováno žádné vyhoštění.
[32] Nejvyšší správní soud nejprve ověřil, jaký byl postup žalované. Vzhledem k tomu,
že stěžovatel neprokázal svoji totožnost, provedla lustraci v systému CIS, registru pátrání
po osobách, Schengenském IS II – osoby, Schengenském IS II – vydané doklady, CIS – osoby,
AFIS C Daktyloskopované osoby – cizinecký režim a databázi daktyloskopických karet podle
dvou prstů. Výsledky byly negativní, proto požádala o zjištění totožnosti Ředitelství služby
cizinecké policie (dne 31. 8. 2015, č. l. 79 správního spisu) a jeho prostřednictvím kontaktovala
Velvyslanectví Somálska v Moskvě. V souvislosti s tím také stěžovateli předložila formulář pro
vydání náhradního cestovního dokladu zmíněný výše. Stav žádosti v průběhu řízení ověřovala
u Ředitelství služby cizinecké policie (poprvé dne 7. 9. 2015, č. l. 83, podruhé dne 3. 11. 2015,
č. l. 124, odpovědi žalovaná obdržela obratem, ve spise tedy následují).
[33] Z rozhodnutí o zajištění a o jeho prodloužení je zřejmé, že žalovaná stanovila jeho dobu
s ohledem na to, že pro realizaci vyhoštění bylo stěžovateli třeba obstarat náhradní cestovní
doklad. Zastupitelský úřad v prvních 30 dnech zajištění žádost nevyřídil, proto žalovaná
prodloužila zajištění o 60 dnů. Zohlednila při tom své dřívější zkušenosti, dle kterých vydání
náhradního cestovního dokladu somálským občanům trvá přibližně dva měsíce. Doklad však
nebyl vystaven ani v této době, proto zajištění prodloužila znovu, a to o 90 dnů s tím, že ihned
po vystavení náhradního cestovního dokladu bude vyhoštění realizováno.
[34] Za popsaných okolností oprávněně předpokládala, že k vystavení dokladu dojde. Pouze
ze skutečnosti, že proces u zastupitelského úřadu trval déle, než je průměrné, totiž nelze
dovozovat, že jeho dokončení nebylo reálné. V době vydání napadeného rozhodnutí
zastupitelský úřad zpracovával žádost necelé tři měsíce, což odpovídá přibližné době vyřízení dle
předchozích zkušeností žalované. Nemusela proto hledat další cesty, kterými by ke ztotožnění
stěžovatele a vystavení náhradního cestovního dokladu mohlo dojít (např. kontaktování jiného
zastupitelského úřadu). S ohledem na své dřívější zkušenosti měla také snahu stanovit co nejkratší
dobu zajištění, což posléze vedlo k jeho prodlužování. Nejvyšší správní soud proto dospěl
k závěru, že postup žalované byl v intencích čl. 15 návratové směrnice. Uvedené současně svědčí
o tom, že celkovou dobu zajištění lze považovat za přiměřenou nutným úkonům v rámci přípravy
vyhoštění, žalovaná proto nevybočila z mezí svého správního uvážení.
[35] Samotné rozhodnutí o prodloužení zajištění pak považuje za dostatečně odůvodněné
a vyhovující požadavkům vysloveným v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
19. 10. 2011, č. j. 1 As 93/2011 – 79. Žalovaná v odůvodnění napadeného rozhodnutí popsala
dosavadní průběh řízení, zmínila i výše uvedenou žádost o zjištění totožnosti stěžovatele a jakým
způsobem ověřovala její vyřízení (str. 3 odst. 4 – 7). Zabývala se naplněním důvodů pro zajištění
včetně toho, zda je vyhoštění stěžovatele reálné. Zde také uvedla, že jedinou překážku
představuje dosavadní nemožnost ověřit totožnost stěžovatele a vystavit náhradní cestovní
doklad (str. 5 odst. 6). V části týkající se stanovené doby zajištění popsala, v čem spočívala
složitost přípravy vyhoštění, jak je popsáno výše (str. 4 odst. 8, str. 5 odst. 1 – 3).
[36] Dílčí nedostatek soud shledal v tom, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí není
výslovně uveden údaj, v jaké době lze očekávat vystavení náhradního cestovního dokladu.
Vzhledem k tomu, že se však žalovaná touto otázkou zabývala v předchozím rozhodnutí
o prodloužení zajištění (str. 4 odst. 4 prvního rozhodnutí o prodloužení zajištění), nebylo
nezbytně nutné, aby veškeré své úvahy opakovala i v rozhodnutí navazujícím (srovnej také
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2013, č. j. 1 As 90/2011 – 124, publ. pod
č. 2936/2013 Sb. NSS). Podstatné je, že rozhodnutí obsahuje informaci o tom, proč původně
stanovená doba zajištění nebyla dostatečná.
[37] Nejvyšší správní soud dále k námitce stěžovatele ověřil, že žalovaná na str. 5 v bodě 4)
skutečně uvedla, že ověřování totožnosti stěžovatele probíhá prostřednictvím zastupitelského
úřadu v Iráku, a krajský soud na straně 11 zmínil, že tento zastupitelský úřad je v Afghánistánu.
Oba však na jiných místech svých rozhodnutí zmínily Somálské velvyslanectví v Moskvě
a ze správního spisu vyplývá, že Policie České republiky spolupracovala právě s ním. Nejvyšší
správní soud proto nemá pochyb o tom, že se jedná o pouhé zřejmé nesprávnosti, které nemohly
mít vliv na zákonnost rozhodnutí.
[38] Konečně přistoupil k argumentu, že důsledné odůvodnění reálného předpokladu
vyhoštění bylo na místě tím spíše, že dle statistik Ředitelství služby cizinecké policie se v nedávné
době nepodařilo realizovat žádné ze správních vyhoštění do Somálska. Dospěl však k závěru,
že předložené údaje nemohly být v projednávané věci relevantní. Ze stěžovatelova tvrzení
vyplývá, že se v prvních třech čtvrtletích roku 2015 mělo jednat o šest případů, což je natolik
nízký počet, že z něj nelze vyvozovat obecné závěry.
III. c) Další námitky
[39] Nad rámec výše uvedeného zdejší soud dodává, že ke složitosti projednávané věci
přispělo zejména to, že stěžovatel přicestoval do České republiky bez cestovního dokladu a víza
a nemohl prokázat svoji totožnost. V tomto ohledu byly i úvahy krajského soudu (str. 16 odst. 3
a str. 17 napadeného rozsudku) namístě. Se stěžovatelem naopak souhlasí v tom, že případný
nebyl odkaz na zásady zakotvené v občanském zákoníku. Vzhledem k tomu, že jej však krajský
soud uvedl obiter dictum, tedy nad rámec rozhodovacích důvodů, pro zákonnost napadeného
rozsudku nemohl být podstatný.
[40] Stěžovatel v závěru kasační stížnosti dále uvedl, že se dovolává ostatních žalobních
námitek, které soudu předložil ve své žalobě a jejím doplnění. Kasační stížnost je však
mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu, proto
za situace, kdy proti němu stěžovatel nebrojí konkrétní námitkou, ale pouze zcela obecně odkáže
na obsah podané žaloby, nemá Nejvyšší správní soud důvod jeho závěry jakkoli přehodnocovat.
Proto pouze ověřil, že se krajský soud se všemi žalobními námitkami vypořádal, a dále se jimi
nezabýval.
IV. Závěr a náklady řízení
[41] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil žádné z kasačních námitek, proto kasační stížnost
podle §110 odst. 1, věty poslední, s. ř. s. zamítl. O návrhu na vydání předběžného opatření
nerozhodoval, neboť bezprostředně po shromáždění podkladů rozhodl ve věci samé.
[42] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1, větu první, s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto dle uvedených ustanovení nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, která by jinak měla právo na náhradu nákladů řízení,
nevznikly v řízení náklady nad rámec její běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. února 2016
JUDr. Radan Malík
předseda senátu