ECLI:CZ:NSS:2016:9.AZS.112.2016:34
sp. zn. 9 Azs 112/2016 - 34
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce: V. G.,
zast. Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 25. 11. 2015, č. j. OAM-512/ZA-ZA05-K08-2015, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 3. 2016,
č. j. 78 Az 10/2015 – 32,
takto:
I. Kasační stížnost se o dmít á.
II. Žádný z účastníků nemá práv o na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce se kasační stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti shora uvedenému rozhodnutí
žalovaného. Tímto rozhodnutím žalovaný rozhodl o jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany
tak, že se mu mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), neuděluje.
[2] Krajský soud přisvědčil žalovanému, že žalobcův nesouhlas s případným povoláním
do vojenského konfliktu není azylově relevantní. Na Ukrajině ani neprobíhá konflikt, který by pro
něj mohl představovat ohrožení, neboť pochází ze západní části Ukrajiny (Zakarpatské oblasti),
která není boji zasažena.
II. Obsah kasační stížnosti
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu z důvodů podle §103
odst. 1 a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“).
[4] Předně uvedl, že kasační stížnost považuje za přijatelnou ve smyslu §104a s. ř. s., neboť
přesahuje jeho vlastní zájmy. Krajský soud se odklonil od judikatury správních soudů v otázce
posouzení požadované intenzity odůvodněného strachu z pronásledování podle §12 písm. b)
zákona o azylu a důkazního břemene na straně žadatele o mezinárodní ochranu ve vztahu
k důvodným obavám z hrozby skutečného nebezpečí závažné újmy podle §14a zákona o azylu.
[5] Napadený rozsudek považuje za nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Krajský
soud se nevypořádal s námitkami obsaženými v žalobě, konkrétně s námitkou porušení §36
odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní
řád“); námitkou nedostatečně zjištěného skutkového stavu a nesprávného závěru o neudělení
mezinárodní ochrany; námitkou směřující proti neudělení azylu z důvodu odůvodněného strachu
z pronásledování ze strany proruských separatistů a námitkou, že se žalovaný a priori nezabýval
možností udělení doplňkové ochrany podle §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu s ohledem
na zásah do soukromého a rodinného života stěžovatele.
[6] Věcně rozvinul argumentaci k obavě z pronásledování ze strany proruských separatistů,
kde uvedl, že krajský soud postupoval v rozporu s judikaturou Nejvyššího správního soudu
týkající se důkazního břemene, které vychýlil v jeho neprospěch.
[7] Dále brojil proti neudělení doplňkové ochrany podle §14a odst. 2 písm. c) zákona
o azylu. Domnívá se, že projednávaná věc naplňuje kritéria vymezená rozsudkem Nejvyššího
správního soudu ze dne 13. 3. 2009, č. j. 5 Azs 28/2008 – 68, publ. pod č. 1840/2009 Sb. NSS,
a žalovaný tato zjištění ignoruje.
[8] Navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu
k dalšímu řízení.
III. Vyjádření žalovaného
[9] Žalovaný upozornil, že uvedené námitky byly poprvé uplatněny až v kasační stížnosti,
krajskému soudu proto nelze vytýkat, že se jimi nezabýval. Nad rámec dodal, že proti
napadenému rozhodnutí byly ke krajskému soudu podány dvě žaloby. Druhá z nich, podaná
zástupcem stěžovatele, byla odmítnuta pro překážku litispendence. V projednávané věci byla
žaloba pouze kusá a ani advokátem nebyla podrobněji zdůvodněna.
[10] K věci se z výše uvedených důvodů vyjádřil pouze stručně. Krajský soud se od stávající
judikatury neodklonil, stěžovatel svůj názor nijak nezdůvodňuje. Napadený rozsudek není
nepřezkoumatelný, taková vada nemůže být způsobena tím, že krajský soud po zhodnocení
průběhu správního řízení aproboval závěry žalovaného. K seznámení se s podklady pro
rozhodnutí (§36 odst. 3 správního řádu) byl stěžovatel řádně obeslán, ale nedostavil se. Důvody,
pro které dovozuje naplnění podmínek k udělení azylu, případně doplňkové ochrany, se žalovaný
správní orgán i krajský soud řádně zabývaly.
[11] Navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl pro nepřijatelnost nebo zamítl.
IV. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[12] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že byla podána včas a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[13] Ve věcech mezinárodní ochrany se v souladu s §104a s. ř. s. zabývá otázkou, zda podaná
kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy stěžovatele. Není-li tomu tak,
odmítne ji jako nepřijatelnou. Pro vlastní vymezení institutu nepřijatelnosti a jeho dopadů
do soudního řízení správního soud odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS, v němž neurčitý právní pojem „přesah
vlastních zájmů stěžovatele“ vyložil.
[14] Jedna ze situací, kdy může být kasační stížnost přijatelná, je tehdy, kdy krajský soud
nerespektuje ustálenou a jasnou soudní judikaturu. Právě z tohoto důvodu stěžovatel přijatelnost
kasační stížnosti dovozuje a krajskému soudu připisuje nesprávné posouzení v otázce intenzity
pronásledování ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu a stran rozložení důkazního břemene
v řízení o udělení mezinárodní ochrany. Neuvádí však žádné konkrétní výtky ani judikatorní
závěry, od kterých se krajský soud dle jeho názoru odchýlil, tyto otázky navíc vůbec nebyly
v projednávané věci podstatné. Nejvyšší správní soud přesah vlastních zájmů stěžovatele
neshledal a kasační stížnost vyhodnotil jako nepřijatelnou.
[15] Námitka nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku pro nedostatek důvodů nebyla
důvodná. Stěžovatel dovozuje nepřezkoumatelnost rozsudku z domněnky, že krajský soud
nevypořádal všechny žalobní body. Tento předpoklad je však lichý.
[16] Zpochybněním závěru žalovaného, že stěžovatel nesplňuje podmínky pro udělení
mezinárodní ochrany, se krajský soud v napadeném rozsudku podrobně zabýval. Vzal v potaz
důvody žádosti o udělení mezinárodní ochrany, i ostatní skutečnosti, které v průběhu řízení vyšly
najevo. Na jejich půdorysu shodně jako žalovaný popsal, proč nejsou splněny podmínky pro
udělení mezinárodní ochrany a zvlášť se vyjádřil ke každé z jejích forem. Své úvahy přesvědčivě
a srozumitelně vyložil v odůvodnění napadeného rozsudku. Samotný fakt, že se ztotožnil
se žalovaným, nepřezkoumatelnost jeho rozsudku nezpůsobuje. Značí pouze to, že rozhodnutí
žalovaného vyhodnotil jako zákonné a správné, proto neměl důvodu se od jeho závěrů odchýlit.
[17] Krajskému soudu nelze vytýkat, že se nezabýval dalšími námitkami shrnutými v bodě [5]
tohoto rozsudku, neboť nebyly v řízení o žalobě uplatněny. Stěžovatel uvedl pouze tolik, že má
strach o svůj život, nechce bojovat a zemřít, je vysokoškolsky vzdělán a může být pro stát
přínosem ve svém oboru, hranice Evropské unie překročil legálně a snažil se splnit veškeré
podmínky, které jsou vyžadovány předpisy v oblasti azylové a migrační politiky. Touto
argumentací se krajský soud zabýval. Ostatní body, jejichž nevypořádání stěžovatel namítá, nebyly
v žalobě ani náznakem obsaženy.
[18] Z podobných důvodů se ani Nejvyšší správní soud nemohl zabývat většinou věcných
námitek, které stěžovatel v kasační stížnosti uplatnil (jsou shrnuté v bodech [6] a [7] tohoto
rozsudku). Jsou nepřípustné podle §104 odst. 4 s. ř. s., neboť stěžovatel je poprvé uplatnil až
v kasační stížnosti, přestože tak mohl učinit již v řízení před krajským soudem (k tomu srovnej
usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2005, č. j. 2 Azs 134/2005 – 43, a rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2004, č. j. 1 Azs 34/2004 - 49, publ. pod č. 419/2004
Sb. NSS).
[19] V této souvislosti považuje soud za vhodné vyjádřit se ke zmínce žalovaného, že proti
napadenému rozhodnutí byly u krajského soudu podány dvě žaloby. V takových situacích je totiž
obecně třeba, aby soud pečlivě zvažoval, zda další podání, které obdrží, skutečně představuje
novou žalobu, nebo zda se jedná o doplnění žaloby původní. Hodnocení, o kterou z těchto
variant se jedná, je pak podstatné pro způsob, jakým s podáním naloží. Pokud je vyhodnotí jako
další žalobu v totožné věci, odmítne ji postupem podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. pro překážku
litispendence. V případě, kdy se jedná o doplnění původní žaloby, hodnotí, zda obsahuje nové
žalobní body. Pokud by byly uplatněny ve lhůtě pro podání žaloby, byl by povinen se jimi
meritorně zabývat.
[20] Krajský soud „první žalobu“ věcně projednal a rozhodl o ní napadeným rozsudkem.
„Druhou žalobu,“ jak je Nejvyššímu správnímu soudu známo z úřední činnosti, obdržel dne
4. 1. 2016, tj. v poslední den patnáctidenní lhůty k jejímu podání podle §32 odst. 1 zákona
o azylu (napadené rozhodnutí stěžovatel převzal dne 17. 12. 2015), a odmítl ji usnesením ze dne
29. 1. 2016, č. j. 78 Az 1/2016 – 16, neboť o téže věci u něj již probíhalo řízení. Z pohledu řízení
o nynější kasační stížnosti je podstatné, že toto usnesení nabylo právní moci dne 10. 2. 2016
a nebyla proti němu podána kasační stížnost. Pokud jeho výsledek již nelze žádným způsobem
zvrátit, nelze ani hodnotit, zda by případně bylo možné považovat podání doručené krajskému
soudu 4. 1. 2016 za doplnění žaloby obsahující některé další žalobní body, např. ty, jejichž
nevypořádání namítá v kasační stížnosti, nebo ty, které v ní věcně uplatňuje. Toto podání („druhá
žaloba“) a jeho obsah nemůže být relevantní pro posouzení projednávané věci.
[21] Soud se tak mohl věcně zabývat pouze jedinou z kasačních námitek, a to tou, kterou
stěžovatel zpochybňuje neudělení doplňkové ochrany z důvodu ozbrojeného konfliktu
na Ukrajině. Touto otázkou se krajský soud na základě podané žaloby zabýval.
[22] Podle §14a odst. 1 zákona o azylu [d]oplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro
udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy,
že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního
občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce
2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem,
nebo svého posledního trvalého bydliště. Podle odst. 2 písm. c) se za vážnou újmu považuje vážné ohrožení
života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního
ozbrojeného konfliktu.
[23] Stěžovatel dovozuje naplnění předpokladů k udělení doplňkové ochrany s poukazem
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2009, č. j. 5 Azs 28/2008 – 68, publ. pod
č. 1840/2009 Sb. NSS. Tento odkaz je sice přiléhavý, nelze však souhlasit s tím, že podmínky jím
vyžadované byly naplněny.
[24] Podle citovaného rozsudku k udělení mezinárodní ochrany nestačí pouze reálná existence
ozbrojeného konfliktu na území země původu žadatele, ale žadateli musí v důsledku takového
konfliktu hrozit reálná újma, např. v podobě vážného a individuálního ohrožení života nebo
tělesné integrity z důvodu svévolného násilí. V situacích tzv. totálního konfliktu hrozí vážná újma
v zásadě každému žadateli přicházejícímu z této země původu či postiženého regionu, neboť
pouhá přítomnost na území této země nebo regionu jej vystavuje reálnému nebezpečí ohrožení
života a tělesné integrity.
[25] K bezpečnostní situaci na Ukrajině se Nejvyšší správní soud vyjádřil např. v usnesení
ze dne 15. 1. 2015, č. j. 7 Azs 265/2014 – 17, kde konstatoval, že „[n]a Ukrajině nelze ani dříve,
ani v současné době klasifikovat situaci jako „totální konflikt“, neboť probíhající ozbrojený konflikt nedosahuje
takové intenzity, že by každý civilista z důvodu své přítomnosti na území Ukrajiny byl vystaven reálnému
nebezpečí vážné újmy. Nutno upozornit, že se jedná o konflikt izolovaný pouze na východní části
Ukrajiny, přičemž jeho intenzita i v dotčených oblastech výrazně kolísá.“ Odkázat lze také na další
rozhodnutí, ve kterých se této problematice věnoval, např. usnesení ze dne 31. 3. 2015,
č. j. 4 Azs 15/2015 – 28, ze dne 30. 4. 2015, č. j. 9 Azs 13/2015 – 69, či ze dne 17. 6. 2015,
č. j. 6 Azs 86/2015 – 31.
[26] Nejvyššímu správnímu soudu nejsou známy skutečnosti, které by vedly k odlišné
kvalifikaci tohoto konfliktu z pohledu řízení o udělení mezinárodní ochrany, a nenabídl je ani
stěžovatel. V kasační stížnosti pouze uvedl, že: „[n]a Ukrajině probíhá ozbrojený konflikt neurčitého
rozsahu v tom smyslu, že nelze určit, zda ještě vnitřní nebo už mezinárodní (…) a ze zpráv z Ukrajiny je zjevné,
že dochází k nerozlišujícímu násilí.“ Tato tvrzení jsou zcela nekonkrétní, nepodložená a v rozporu
se závěry, ze kterých soud konstantně vychází. Dále stěžovatel konstatoval, že s existencí
válečného konfliktu na Ukrajině počítal i žalovaný. Existence konfliktu jako takového však není
sporná a nic nemění nic na tom, že se nejedná o konflikt totální.
[27] Za této situace by stěžovatel musel „prokázat dostatečnou míru individualizace, a to např. tím,
že prokáže, (1) že již utrpěl vážnou újmu nebo byl vystaven přímým hrozbám způsobení vážné újmy ve smyslu
čl. 4 odst. 4 kvalifikační směrnice; (2) že ozbrojený konflikt probíhá právě v tom regionu jeho země původu,
ve kterém skutečně pobýval, a že nemůže nalézt účinnou ochranu v jiné části země; či (3) že jsou u něj dány
jiné faktory (ať už osobní, rodinné či jiné), které zvyšují riziko, že terčem svévolného (nerozlišujícího) násilí bude
právě on“ (viz citovaný rozsudek sp. zn. 5 Azs 28/2008).
[28] Žádné skutečnosti, které by svědčily o dostatečné míře individualizace ve vztahu
ke stěžovateli, nicméně nevyšly v řízení najevo. Místem jeho pobytu na území Ukrajiny byla
Zakarpatská oblast, která se nachází v západní části země. Ta nebyla vojenskými událostmi nijak
významněji zasažena, a nelze tudíž dovozovat, že by zde hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy
ve smyslu citovaných ustanovení zákona o azylu. Nejvyššímu správnímu soudu nejsou známy ani
žádné jiné relevantní informace, na jejichž základě by vyvstaly pochybnosti, že by neudělením
mezinárodní ochrany došlo k porušení zásady non-refoulement.
V. Závěr a náklady řízení
[29] Nejvyšší správní soud neshledal v posuzované věci přesah vlastních zájmů stěžovatele,
a proto kasační stížnost odmítl jako nepřijatelnou podle §104a s. ř. s.
[30] Výrok o nákladech řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 3, větu první, s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. července 2016
JUDr. Radan Malík
předseda senátu