ECLI:CZ:NSS:2016:9.AZS.123.2016:36
sp. zn. 9 Azs 123/2016 - 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: D. D. N.,
zast. Mgr. Štěpánem Svátkem, advokátem se sídlem Na Pankráci 820/45, Praha 4, proti žalované:
Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3,
proti rozhodnutí žalované ze dne 15. 2. 2016, č. j. CPR-38245-3/ČJ-2015-930310-V242,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 4. 2016,
č. j. 17 A 10/2016 – 55,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá p ráv o na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“), kterým byla dle §78
odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta jeho žaloba proti shora označenému rozhodnutí žalované.
Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Policie České republiky,
Krajského ředitelství policie Karlovarského kraje, odboru cizinecké policie (dále jen „správní
orgán I. stupně“), ze dne 10. 9. 2015, č. j. KRPK-40544-22/ČJ-2015-190026-SO, a toto
rozhodnutí bylo potvrzeno. Posledně uvedeným rozhodnutím bylo stěžovateli uloženo správní
vyhoštění a zároveň mu byla stanovena doba čtyř let, po kterou mu nelze umožnit vstup
na území členských států Evropské unie.
[2] Ze správního řízení vyplynulo, že stěžovatel do České republiky (dále i „ČR“) přicestoval
v roce 1996, kdy od 2. 1. 1997 do 31. 7. 2004 pobýval na území ČR na základě
povolení k dlouhodobému pobytu. Dne 31. 10. 2002 byl rozsudkem Okresního soudu v Chebu,
sp. zn. 3T 84/2002, odsouzen za spáchání trestného činu porušování autorského práva podle
§152 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění ke dni 31. 12. 2009 (dále jen
„trestní zákon“). Dne 17. 11. 2004 mu bylo uloženo správní vyhoštění na 3 roky. Dne
16. 12. 2004 požádal o mezinárodní ochranu. Tato žádost byla k 6. 6. 2007 zamítnuta. Dne
29. 4. 2005 byl rozsudkem Okresního soudu v Chebu, sp. zn. 3T 44/2005, odsouzen za spáchání
trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 a 3 trestního zákona. Dne
24. 1. 2008 požádal o povolení k trvalému pobytu, kdy tato žádost byla zamítnuta. Dne
26. 1. 2009 podal žádost o přechodný pobyt na území ČR. Tato žádost byla taktéž zamítnuta.
V letech 2008 až 2010 se podle dostupných evidencí dopouštěl opakovaně přestupkového
jednání. Má evidováno 12 přestupků spáchaných zejména v oblasti zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky a změně některých zákonů, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Dne 28. 6. 2010 podal druhou žádost
o mezinárodní ochranu, která byla ke 12. 12. 2011 zamítnuta. Poté mu byl vydán výjezdní příkaz
s platností do 1. 2. 2012, a další následně s platností do 29. 2. 2012. Dne 21. 2. 2012 požádal
o udělení víza za účelem strpění, když žádost byla ke dni 26. 5. 2012 pravomocně zamítnuta.
Rozhodnutím ze dne 29. 8. 2012, které nabylo právní moci 11. 3. 2013, mu bylo uloženo správní
vyhoštění na 2 roky. Dne 21. 8. 2012 podal třetí žádost o azyl, jež byla jako nepřípustná zamítnuta
k 27. 6. 2013 a v následném soudním řízení nebyl žalobě přiznán odkladný účinek. Poslední
výjezdní příkaz byl stěžovateli udělen s platností do 26. 7. 2013.
[3] Stěžovatel má na území ČR nezletilou dceru S. F. a dále nezletilou dceru D. T. T.
narozenou dne 22. 3. 2014, kterou má se svou družkou D. T. H. Se svojí družkou a jejich
nezletilou dcerou bydlí ve společné domácnosti a, jak uvedl, neumí si představit život bez nich. Je
otcem nezletilé S. F., se kterou nesdílí společnou domácnost a nijak se nepodílí na její výchově.
[4] Krajský soud shledal neopodstatněnou námitku stěžovatele, že na základě rozhodnutí
o správním vyhoštění dojde k nepřiměřenému zásahu do jeho soukromého a rodinného života
a života jeho rodiny. Soud shledal napadené rozhodnutí v souladu s čl. IX. Úmluvy o právech
dítěte. Krajský soud posoudil výše uvedené okolnosti a zhodnotil, že zájem stěžovatele o jeho
dceru S. F. je ryze účelový, kdy tímto účelem je získání pobytového oprávnění. Krajský soud dále
uvedl, že jeho nezletilá dcera D. T. T. byla počata v době, kdy mu bylo uloženo správní
vyhoštění, kterému bránila pouze podaná žádost o udělení mezinárodní ochrany. Případný pobyt
stěžovatele na území v době narození jeho nezletilé dcery D. T. T. byl velmi nejistý. Soud měl za
to, že skutečnost, že se svou družkou vychovává dvouletou dceru, nemůže znamenat zásadní
okolnost pro neuložení správního vyhoštění. K jejímu početí se rozhodli v době, kdy pobyt
stěžovatele na území ČR nebyl jistý. Oba si museli dobře uvědomovat, že stěžovatel má uloženo
správní vyhoštění, a přesto se rozhodli k početí a péči o potomka. Stěžovatel budoval svůj
soukromý život s tím, že byl obeznámen se svou situací, tedy byl srozuměn, že na území ČR žije
nelegálně a nemá za daných okolností možnost si na území ČR ani zajistit legální pobyt, pokud
nevycestuje. Soud v této souvislosti poukázal na to, že jeho soukromý a rodinný život není vázán
na území ČR. Jeho rodinné soužití může být obnoveno jinde. Společně se svojí družkou mohou
vytvořit plnohodnotnou rodinu např. i v domovském státě, kde oba mají i zbývající část svých
rodin. Krajský soud se ztotožnil s názorem žalované, že osobní zájmy stěžovatele na ochraně
soukromého a rodinného života na území ČR nemohou v daném případě převážit zájem státu na
ochraně území ČR před neoprávněným pobytem stěžovatele, který opakovaně porušuje právní
předpisy a ohrožuje právem chráněné společenské hodnoty. Navíc do této situace se uvedl zcela
sám, svým jednáním. Správní vyhoštění bude zásahem do jeho soukromého života, v daném
případě však nepůjde o zásah nepřiměřený.
[5] Námitku porušení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“) a Úmluvy o právech dítěte vypořádal krajský soud tak, že uvedl, že předmětem
napadeného rozhodnutí není oddělení stěžovatele od jeho družky a dcery. Nic jim nebrání,
aby následovali stěžovatele do země původu. Je to pouze družka stěžovatele, která má na území
ČR ekonomické vazby a živí celou rodinu, neboť stěžovatel nemá možnost pracovat. Jejich dcera
je nízkého věku a délka uloženého vyhoštění není natolik dlouhá, aby jejich vztah nemohl být
v případě, že se družka nerozhodne následovat stěžovatele do země původu, znovu obnoven.
[6] K poslední námitce stěžovatele o nezákonnosti napadeného rozhodnutí kvůli postupu
žalovaného dle §119 odst. 1 písm. b) bod 9 zákona o pobytu cizinců, kdy však měl postupovat
dle §119 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, jelikož stěžovatel je rodinným příslušníkem občana
Evropské unie, krajský soud uvedl, že z dikce §15a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců
plyne, že nepostačuje pouhé zplození dítěte s občankou České republiky k přiznání statusu
rodinného příslušníka občana Evropské unie, ale je nutné také se svým dítětem žít ve společné
domácnosti a vyživovat ho. Ze správního řízení plyne, že tyto skutečnosti naplněny nebyly.
II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalované
[7] Stěžovatel napadá rozsudek krajského soudu kasační stížností, jejíž důvody podřazuje pod
§103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[8] Má za to, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný, jelikož krajský soud se jasným
a srozumitelným způsobem nevypořádal s jednotlivými žalobními námitkami. Nesprávně
a nedostatečně dospěl k závěru, že zájem na vyhoštění stěžovatele převážil nad ochranou jeho
soukromého a rodinného života. Připomenul, že je otec nezletilého dítěte D. T. T., kterou
vychovává společně se svou družkou, se kterými tvoří úplnou a harmonickou rodinu. Stejně jako
v podané žalobě upozorňuje na závazky plynoucí z Úmluvy a Úmluvy o právech dítěte a její
článek IX. Dovozuje, že nezletilá D. T. T. má nepopiratelné právo, aby osoby, které k ní mají
zákonnou vyživovací povinnost (tedy i stěžovatel), mohly pobývat na území České republiky v
rámci pobytového statusu.
[9] Nesouhlasí se závěry krajského soudu, kdy má za to, že počal realizovat svůj rodinný
a soukromý život se současnou partnerkou až poté, co vykonal uložené správní vyhoštění, kdy
v době početí a narození jejich dcery pobýval na území ČR zcela legálně v rámci zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů. Odkazuje na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 6. 12. 2007, č. j. 1 As 38/2007 – 80. Dále na rozsudek Evropského
soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) N. proti Norsku, ze dne 28. 6. 2011, č. 5559/09,
ve kterém byla řešena obdobná situace, jako v projednávané věci. Dle stěžovatele nebylo
dostatečně zváženo hledisko nejlepšího zájmu dítěte, které je zcela odkázáno na péči svých rodičů
a především stěžovatele jako živitele rodiny.
[10] Další námitkou, kterou brojí proti napadenému rozsudku, je skutečnost, že nebylo
podrobně zkoumáno, zda je v možnostech rodičů a jejich dcery realizovat společný rodinný život
ve Vietnamu. Tuto námitku krajský soud pouze paušálně odmítl ve shodě se závěrem žalované,
která se nezabývala otázkou, zda je reálný návrat stěžovatele zpět do České republiky po výkonu
správního vyhoštění. V nevypořádání těchto námitek spatřuje stěžovatel nepřezkoumatelnost.
[11] Žalovaná ve vyjádření k podané kasační stížnosti odkázala na její vyjádření k žalobě a plně
souhlasila se závěry krajského soudu.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[12] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná,
a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). O návrhu na odkladný účinek soud
nerozhodoval, neboť po provedení nezbytných procesních úkonů přistoupil k bezodkladnému
projednání a rozhodnutí věci. Přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační
stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[13] Nejprve se soud zabýval namítanou nepřezkoumatelností. Nepřezkoumatelnost
rozhodnutí je vadou rozhodnutí, ke které jsou správní soudy povinny přihlížet i bez námitky,
tedy z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.). Vlastní přezkum rozhodnutí soudu je možný
pouze za předpokladu, že napadené rozhodnutí splňuje kritéria přezkoumatelnosti.
Tedy, že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek relevantních důvodů,
z nichž je zřejmé, proč krajský soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí.
[14] Ve vztahu k první namítané nepřezkoumatelnosti Nejvyšší správní soud uvádí, že veškerá
výše uvedená kritéria rozhodnutí krajského soudu splňuje. Jedná se o srozumitelné rozhodnutí
opřené o dostatek důvodů. Krajský soud v napadeném rozsudku rozebral dostatečným způsobem
přiměřenost uloženého správního vyhoštění právě s ohledem na stěžovatelův soukromý
a rodinný život, a to konkrétně na stranách 8 až 10 napadeného rozsudku. Námitka
nepřezkoumatelnosti o nevypořádání žalobních námitek je obecná. Neuvádí konkrétně, které
námitky soud opomenul vypořádat. Z napadeného rozsudku je patrné, že námitkami stěžovatele
se soud zabýval.
[15] Ve vztahu ke druhé namítané nepřezkoumatelnosti týkající se nezkoumání možnosti
realizovat společný rodinný život ve Vietnamu, a zda je reálný návrat stěžovatele zpět do České
republiky po výkonu správního vyhoštění, kasační soud uvádí, že tyto námitky stěžovatel v žalobě
neuvedl. Ostatně stěžovatel ani netvrdil, že není možné realizovat společný rodinný život
ve Vietnamu, ani netvrdil, že není možné získat oprávnění k pobytu po výkonu vyhoštění. Jak již
vyslovil Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 18. 11. 2015, č. j. 6 Azs 182/2015 – 20,
na řízení o správním vyhoštění se zásadně vztahuje §3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu,
ve znění pozdějších předpisů, avšak možnosti správních orgánů zjišťovat skutečnosti dle §119a
odst. 2 zákona o pobytu cizinců jsou značně omezené. Správní orgán při zjišťování podstatných
skutečností zpravidla může vycházet jen z toho, co uvede účastník řízení. Neochota nebo
nemožnost tvrdit a případně prokázat skutečnosti dle §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců jde
proto k tíži účastníka. Pokud tedy stěžovatel vytýká žalované a krajskému soudu, že nezkoumaly
možnosti realizace společného rodinného života, měl je sám tvrdit a doložit.
[16] Spornou otázkou v projednávané věci je posouzení, zda v důsledku uložení správního
vyhoštění nedojde k nepřiměřenému zásahu do soukromého a rodinného života stěžovatele.
[17] Nejvyšší správní soud vychází při hodnocení přiměřenosti uloženého správního vyhoštění
především z judikatury ESLP, podle které je třeba zohlednit následující hlediska: (1) povahu
a závažnost dotčeného veřejného zájmu (např. závažnost porušení veřejného pořádku
či trestného činu spáchaného cizincem); (2) délku pobytu cizince v hostitelském státě; (3) dobu,
jež uplynula od porušení veřejného pořádku či spáchání trestného činu a chování cizince
v průběhu této doby; (4) rodinnou situaci stěžovatele (např. doba trvání manželství a jiné faktory
vyjadřující efektivnost rodinného života páru); (5) skutečnost, zda byl rodinný život
založen až poté, kdy dotčené osoby věděly, že cizí státní příslušník pobývá v dané zemi nelegálně,
a že je proto jejich rodinný život od počátku nejistý; (6) počet dětí a jejich věk; (7) rozsah, v jakém
by byl soukromý a/nebo rodinný život cizince narušen; (8) rozsah sociálních a kulturních vazeb
na hostitelský stát; (9) imigrační historii dotčených osob (např. porušení imigračních pravidel
v minulosti); a (10) věk a zdravotní stav dotčeného cizince. Všechna uvedená kritéria je třeba
vždy posoudit ve vzájemné souvislosti a porovnat zájmy jednotlivce na pobytu v dané zemi
s opačnými zájmy státu, např. nebezpečím pro společnost či ochranou veřejného pořádku
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2013, č. j. 8 As 5/2013 – 43;
a z judikatury ESLP zejména Üner proti Nizozemsku, rozsudek velkého senátu ze dne 18. 10. 2006,
stížnost č. 46410/99, §57-58).
[18] K prvním třem kritériím soud uvádí, že stěžovatel se dopouštěl na území České republiky
opakovaně přestupků a trestných činů a zároveň ani nerespektoval pravomocná rozhodnutí
správních orgánů o správním vyhoštění. Porušoval tak právní předpisy soustavně a vědomě,
což podstatně zvýšilo závažnost jeho protiprávního jednání. Tím závažně narušil veřejný zájem
na kontrole imigrace a na tom, aby se na území státu nezdržovali cizinci, kteří svým negativním
postojem k dodržování zákonů dávají najevo svou neúctu k právnímu systému hostitelské
země. V České republice podle spisového materiálu pobýval stěžovatel minimálně od roku 1996,
což je sice delší doba, na druhou stranu byl pobyt stěžovatele od 1. 8. 2004 buď nelegální, nebo
založený na pobytových oprávněních, která mu nedávala žádnou jistotu, že zde bude moci setrvat
dlouhodoběji. Ode dne 27. 7. 2013 až do zahájení správního řízení o vyhoštění dne 17. 4. 2014,
kdy mu byl vydán výjezdní příkaz, pobýval na území ČR nelegálně a opětovně tedy porušoval
veřejný pořádek. Nyní posuzované rozhodnutí bylo vydáno dne 15. 2. 2016, tedy necelé dva roky
od posledního známého protiprávního jednání. S ohledem na opakovanost a soustavnost
porušování veřejného pořádku stěžovatelem nelze považovat tuto dobu za jakkoliv dlouhou pro
ty účely, aby mohla vést ke zmírnění důsledků jeho protiprávního jednání.
[19] Ke kritériím, týkajícím se soukromého a rodinného života stěžovatele, je nutno zohlednit
skutečnosti uvedené v bodu [3], a to vztah se stěžovatelovou družkou a jejich nezletilým
potomkem a v té souvislosti také to, za jakých okolností k založení těchto vztahů došlo. Dle
rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2014, č. j. 5 As 102/2013 – 31, pokud cizinec
založil svůj rodinný život v České republice s vědomím, že jeho pobyt na území České republiky
je od počátku neoprávněný, bude rozhodnutí o jeho správním vyhoštění představovat
nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života ve smyslu §119a odst. 2 a §174a
zákona o pobytu cizinců a čl. 8 Úmluvy pouze výjimečně. Obdobně se vyjádřil i ESLP
ve stěžovatelem připomínaném rozsudku N. proti Norsku. Soud uznává, že může být pravdou, že
k početí stěžovatelova potomka mohlo dojít v době (s ohledem na datum narození 22. 3. 2014
tedy zřejmě v červnu či květnu 2013), kdy pobýval na území České republiky legálně. Tento pobyt
byl ovšem založen pouze jeho žádostí ze dne 21. 8. 2012 o azyl (již třetí v pořadí), která byla
k 27. 6. 2013 zamítnuta jako nepřípustná. To za situace, kdy 11. 3. 2013 nabylo právní moci
rozhodnutí ze dne 29. 8. 2012, kterým mu bylo uloženo správní vyhoštění na 2 roky. Není ani
zřejmé, co míní tvrzením, že „vykonal poukázané správní vyh oš tě n í“, když ve spise není uvedeno,
že by vycestoval z území ČR, ani to sám netvrdí a od právní moci rozhodnutí uplynuly v dané
době dva až tři měsíce. Muselo mu tak být zřejmé, že jeho setrvání na území České republiky
je extrémně nejisté.
[20] Stěžovatel spatřuje obdobnou skutkovou situaci jako v případě N. proti Norsku. Soud
stejný názor nezastává. Paní N. a jejímu partnerovi se v roce 2002 a 2003 narodily dvě dcery. Do
roku 2005 se o ně starala společně s jejím partnerem, kdy po jejich rozchodu až do roku 2007 se
o ně starala sama (bod 79 odůvodnění rozsudku N. proti Norsku, stejně i dále). V roce 2007 bylo
rozhodnuto, že její děti budou přiděleny do péče jejich otci (v Norsku usazený cizinec), jelikož
celý život žily v Norsku (bod 80). Dětem paní N. bylo v době vydání rozhodnutí o správním
vyhoštění 4 a 6 let (bod 21). Byly vystaveny stresu z důvodu hrozby, že jejich nejbližší rodič, paní
N., bude vyhoštěna a kvůli nucenému přestěhování do domova jejich otce (bod 81). Správní
orgány věděly o důvodu, pro který může být paní N. vyhoštěna od roku 2001, ale nekonaly až do
roku 2005, čímž porušily zásadu rychlosti a efektivity (bod 84). Za těchto výjimečných okolností
dospěl ESLP k závěru, že nebyly dostatečně vzaty v úvahu nejlepší zájmy dítěte.
[21] Tyto výjimečné okolnosti nebyly v nyní posuzované věci naplněny. Kasační soud vidí
značné rozdíly v projednávané věci a ve skutkových okolnostech případu paní N.
O stěžovatelovo dítě se nestará stěžovatel sám, ale společně se svou družkou a navíc dítěti
stěžovatele byly v době vydání napadeného rozhodnutí necelé dva roky. V takovém případě nelze
hovořit o stejné míře zásahu do psychiky dítěte při změně prostředí (v případě následování
stěžovatele družkou) nebo při (dočasné) ztrátě přímého kontaktu s jedním rodičem (v případě
nenásledování) jako ve věci paní N.
[22] Pokud jde o ekonomické vazby k ČR a to, kdo rodinu živí, Nejvyšší správní soud k tomu
uvádí následující. Na prvním ústním jednání ve správním řízení stěžovatel shodně s jeho družkou
vypověděl, že je to on, kdo ekonomicky zajišťuje chod domácnosti. V průběhu druhého ústního
jednání (po zrušení prvního rozhodnutí o správním vyhoštění odvolacím orgánem) ovšem již oba
vypověděli, že se o jejich dceru stará stěžovatel a žijí z úspor a z toho, co vydělá jeho družka.
V kasační stížnosti nicméně stěžovatel znovu s ohledem na vyjádření družky z prvního ústního
jednání uvádí, že to je on, kdo rodinu živí. Není tedy zřejmé, jaký je skutečný stav, když
stěžovatel neustále mění tvrzení. Ekonomická aktivita stěžovatele ovšem není pro výsledek řízení
podstatná. Pokud by bylo pravdou, že stěžovatel vydělává, pak by se dopouštěl dalšího
protiprávního jednání, jelikož s ohledem na jeho pobytový status v ČR legálně vydělávat nemůže.
Těžko lze přitom připustit, aby zájem dcery na zajištění výživy mohl být uspokojován pouze
nelegální činností jejího otce. Pokud by se naopak skutečně staral o dceru a nebyl ekonomicky
aktivní, pak by ve vztahu k nejlepšímu zájmu dítěte bylo lepší, aby mohl být ekonomicky aktivní
v zemi původu či jiné třetí zemi a přispíval tak na výživu jejich dcery. Soud v takovém případě
bere v úvahu, že stěžovatel by se staral o chod společné domácnosti a vychovával by jejich
nezletilou dceru. Stěžovatelova družka by ovšem měla možnost dát dceru do jeslí po dobu,
po kterou by denně pracovala, popř. by při plnění vyživovací povinnosti ze strany stěžovatele
mohla být s dcerou doma.
[23] K posledním třem kritériím soud podotýká, že tu stěžovatel nemá silné sociální a kulturní
vazby. Doposud neovládá český jazyk, jelikož ve správním řízení potřeboval tlumočníka. Kromě
vztahu s jeho družkou a jejich dcerou však stěžovatel neuvedl žádné jiné konkrétní skutečnosti,
které by svědčily o jeho základních životních vazbách v České republice či plné integraci do zdejší
společnosti. Družka stěžovatele žije v České republice až od roku 2008 a taktéž neovládá český
jazyk. Všichni jsou vietnamské národnosti, nic tak nebrání jejich společnému soužití ve Vietnamu
ani reintegraci stěžovatele v zemi původu (ta je navíc ulehčena tím, že má ve Vietnamu rodiče).
Stěžovatel netvrdil žádné zdravotní problémy, které by znemožňovaly správní vyhoštění.
[24] Jak již vyslovil krajský soud, v důsledku správního vyhoštění vždy dochází k určitému
zásahu do soukromého a rodinného života, ovšem v daném případě vzhledem k soustavnému
porušování právního řádu České republiky, nerespektování rozhodnutí správních orgánů
a vyhýbání se uložených povinností nedojde k zásahu nepřiměřenému.
[25] Ze shora uvedeného je patrno, že stěžovatel nemá pravdu, že jeho dcera má
nepopiratelné právo, aby osoby, které k ní mají zákonnou vyživovací povinnost, mohly pobývat
na území ČR v rámci pobytového statusu. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2008,
sp. zn. Pl. ÚS 26/07, subjektivní ústavně zaručené právo cizinců na pobyt na území České
republiky neexistuje (srov. i usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 219/04,
a ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. II. ÚS 59/06). Obdobně se vyslovil i ESLP v rozsudku velkého senátu
ze dne 3. 10. 2014 ve věci Jeunesse proti Nizozemsku, stížnost č. 12738/10, když konstatoval, že čl. 8
Úmluvy nezakládá obecnou povinnost hostitelského státu respektovat volbu cizinců pobývat
na svém území a umožnit jim zde sloučení rodiny.
[26] Stěžovatel v kasační stížnosti odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu
sp. zn. 1 As 38/2007. Nijak ovšem nekonkretizuje, jak tento rozsudek dopadá na jeho případ
a jaké z něj plynou závěry. Tento rozsudek je na posuzovanou věc přiléhavý jen do té míry,
že se v něm posuzoval zásah do rodinného života, jelikož v něm bylo přezkoumáváno rozhodnutí
správního orgánu podle §122 odst. 5 zákona o pobytu cizinců, tedy rozhodnutí o zrušení
platnosti správního vyhoštění. Požadavky, které z něj vyplývají, byly nepochybně i v tomto řízení
naplněny, a to s ohledem nejen na tento pouze zčásti přiléhavý rozsudek, ale i na jiné, které
se zabývaly přímo rozhodnutím o správním vyhoštění.
[27] Na základě uvedených závěrů shledal Nejvyšší správní soud posouzení otázky
přiměřenosti zásahu do rodinného a soukromého života stěžovatele vydaným rozhodnutím
o správním vyhoštění, které učinily správní orgány i krajský soud, za dostatečné a souladné
se zákonem.
IV. Závěr a náklady řízení
[28] S ohledem na výše uvedené dospěl soud k závěru, že kasační stížnost není důvodná,
a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. O věci rozhodl bez jednání postupem
podle §109 odst. 2 s. ř. s., dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud
zpravidla bez jednání.
[29] O nákladech řízení rozhodl soud podle §60 odst. 1 s. ř. s., za použití §120 s. ř. s.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Žalované žádné náklady nad rámec její běžné úřední činnosti nevznikly. Z uvedených důvodů
soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. července 2016
JUDr. Radan Malík
předseda senátu