ECLI:CZ:NSS:2016:9.AZS.241.2015:31
sp. zn. 9 Azs 241/2015 - 31
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: J. Z.,
zast. Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Příkop 834/8, Brno, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
22. 4. 2015, č. j. OAM-31/ZA-ZA05-HA08-2015, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2015, č. j. 4 Az 24/2015 – 36,
takto:
I. Kasační stížnost se o dmít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá práv o na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla jako
nedůvodná podle ustanovení §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného specifikovanému v záhlaví. Tímto rozhodnutím žalovaný rozhodl o žádosti
stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany tak, že žádost o udělení mezinárodní ochrany
je nepřípustná podle §10a písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění účinném
v posuzované době (dále jen „zákon o azylu“), a řízení o udělení mezinárodní ochrany zastavil
podle §25 písm. i) téhož zákona.
[2] Stěžovatel podal dne 9. 1. 2015 druhou žádost o udělení mezinárodní ochrany, o jeho
první žádosti bylo rozhodnuto negativně. Uvedl, že z Číny odešel v roce 2001, neboť v Urumči,
kde žil, byly nepokoje. Na otázku, proč tyto důvody neuvedl již ve své předchozí žádosti
o udělení mezinárodní ochrany, uvedl, že v době jeho odchodu byla situace zmatená a při podání
první žádosti byl nejistý. K důvodům podání své aktuální žádosti uvedl, že na území České
republiky hodlá setrvat se svou manželkou a jejím dítětem, které má s jiným mužem, ale o něž
stěžovatel pečuje. Kvůli tomu by byl návrat do vlasti problematický. V případě návratu se obává
též špatné životní situace.
[3] Městský soud dospěl k závěru, že se žalovaný náležitě zabýval tím, zda posouzení nové
žádosti je v souladu s ustanoveními zákona o azylu, a vyhodnotil, že se jedná o opakovanou
žádost o udělení mezinárodní ochrany. Důvody, které jsou uváděny, jsou totožné s důvody,
které byly posuzovány v předchozím řízení. Žalovaný se řádně v řízení, které proběhlo o první
žádosti, tímto tvrzením zabýval se závěrem, že nejsou dány podmínky pro udělení mezinárodní
ochrany ani pro udělení doplňkové ochrany. Tyto skutečnosti byly posouzeny i v rámci soudního
přezkumu se stejným závěrem. Soud nesouhlasil s tvrzením, že z rozhodnutí o první žádosti není
zřejmé, jakým způsobem se žalovaný vypořádal s tvrzením o stěžovatelově osobním a rodinném
životě. Naopak shledal, že i městský soud i Nejvyšší správní soud v soudním přezkumu
rozhodnutí o první žádosti o udělení mezinárodní ochrany podrobně posoudily, zda žalovaný
náležitě zhodnotil žádost s ohledem na tvrzení o rodinném a soukromém životě.
[4] V postupu žalovaného soud neshledal žádné pochybení. Řízení o udělení mezinárodní
ochrany bylo zastaveno v souladu s §25 písm. i) zákona o azylu, neboť bylo prokázáno,
že žádost o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná.
II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalovaného
[5] Proti rozsudku městského soudu brojí stěžovatel kasační stížností, jejíž důvody lze
podřadit pod §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[6] Setrvává na svém stanovisku, že žádost o udělení mezinárodní ochrany není nepřípustná
pouze proto, že cizinec opakovaně uvádí skutečnosti, které uvedl již v předchozím řízení.
Nepřípustnost je podmíněna i tím, že opakované skutečnosti byly v předchozím řízení
předmětem zkoumání. Žalovaný ve svém rozhodnutí uvedl, že stěžovatel uvádí opakovaně jako
důvod své žádosti snahu setrvat s manželkou a jejím synem na území České republiky, avšak
nikde v odůvodnění svého rozhodnutí nekonstatuje, že by tyto skutečnosti byly v předchozím
řízení předmětem zkoumání. Při tom byl povinen uvést důvody výroku, podklady pro jeho vydání
a úvahy, kterými se řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů atd. Neuvedl však
žádný podklad, ze kterého čerpal zjištění, že se rodinným životem zabýval již v předchozím řízení
a neuvedl, jakým způsobem tuto otázku vypořádal.
[7] Z důvodu uvedené nezákonnosti rozhodnutí žalovaného měl městský soud jeho
rozhodnutí zrušit. Soud však místo toho porušil zásadu rovnosti stran a sám teprve v rozsudku
místo žalovaného uvedl, kde a jakým způsobem se měl žalovaný vypořádat v předchozím řízení
s otázkou rodinného života. Nestranný soud však nemůže ve správním soudnictví nedostatky
v odůvodnění rozhodnutí žalovaného odstraňovat tím, že v rozsudku uvede rozhodné
skutečnosti namísto žalovaného. Tímto postupem byl stěžovatel připraven o možnost k těmto
skutečnostem směřovat svoje žalobní námitky.
[8] Proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil
městskému soudu k dalšímu řízení.
[9] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti upozornil, že kasační stížnost je dle jeho
názoru nepřijatelná dle §104a s. ř. s. Dále uvedl, že náležitě zjistil a posoudil skutkovou podstatu
a faktický průběh azylové historie stěžovatele. Úkony ve správním řízení provedl řádně, úplně
a včas, při aplikaci volné úvahy hodnocení nevybočil z ustálené judikatury. Vycházel ze spolehlivě
zjištěného skutkového stavu, odůvodnění jeho rozhodnutí zhodnotilo všechna rozhodná kritéria
v meritu věci. Procesní vady se nedopustil, právní argumentace vycházela z ustálené judikaturní
praxe a je konformní se závazky plynoucími z mezinárodních smluv.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[11] Ve věcech mezinárodní ochrany se Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §104a
s. ř. s. zabývá otázkou, zda podaná kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy
stěžovatele. Není-li tomu tak, soud takovou kasační stížnost odmítne jako nepřijatelnou.
Pro vlastní vymezení institutu nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního
zdejší soud odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS, v němž vyložil neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů
stěžovatele“.
[12] Nejvyšší správní soud nespatřuje v namítaných skutečnostech přesah vlastních zájmů
stěžovatele, a to v mezích vytyčených výše citovaným usnesením prvního senátu kasačního
soudu.
[13] Předmětem sporu je otázka, zda se v případě žádosti o mezinárodní ochranu ze dne
9. 1. 2015 jedná o opakovanou žádost, která je nepřípustná. Stěžovatel má za to, že nepřípustnost
opakované žádosti o mezinárodní ochranu je třeba posuzovat i z toho hlediska, zda opakované
skutečnosti byly předmětem zkoumání v předchozím řízení. Pokud tomu tak není, nejedná
se o nepřípustnou stížnost. Pochybení žalovaného pak spatřuje v tom, že v odůvodnění
napadeného správního rozhodnutí neuvedl, že tyto skutečnosti byly předmětem zkoumání a jak
je v předchozím řízení posoudil.
[14] Problematikou opakovaných žádostí se již kasační soud dostatečně zabýval v řadě svých
předchozích rozhodnutí. Z jeho konstantní judikatury vyplývá, že v případě opakovaných žádostí
o mezinárodní ochranu se jedná „o výjimku, kterou je třeba vykládat restriktivně tak, aby byl respektován
jeden ze základních principů rozhodování ve veřejném právu, a sice princip právní jistoty, jehož výrazem
je i překážka věci pravomocně rozhodnuté“, a je tedy nutné zajistit, aby „nedocházelo k účelovému
podávání opakovaných žádostí“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2009,
č. j. 9 Azs 5/2009 – 65, a usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 4. 2014,
č. j. 3 Azs 29/2013 - 21). V rozsudku ze dne 6. 3. 2012, č. j. 3 Azs 6/2011 – 96, publ. pod
č. 2642/2012 Sb. NSS, rozšířený senát uvedl, že „[o]důvodnění správního rozhodnutí o zastavení řízení
pro nepřípustnost opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany proto musí vždy obsahovat zdůvodněný závěr
správního orgánu o tom, že 1) žadatel v opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany neuvádí žádné nové
skutečnosti či zjištění relevantní z hlediska azylu nebo doplňkové ochrany, resp. 2) pokud takové skutečnosti
či zjištění uvádí, pak pouze takové, které mohl uplatnit již v předchozí žádosti, a 3) že nedošlo k takové zásadní
změně situace v zemi původu, která by mohla zakládat opodstatněnost nové žádosti o udělení mezinárodní
ochrany“. Ve vztahu k poslednímu kritériu Nejvyšší správní soud konstantně zdůrazňuje,
že „hlavním smyslem a účelem možnosti podat opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany je postihnout
případy, kdy se objeví takové závažné skutečnosti, které by mohly ovlivnit hmotněprávní postavení žadatele
a které nemohl uplatnit během předchozího pravomocně ukončeného řízení“ (viz rozsudek ve věci
sp. zn. 9 Azs 5/2009, či usnesení ve věci sp. zn. 3 Azs 29/2013).
[15] Právní úprava podávání opakovaných žádostí je obsažena v §10a písm. e) zákona o azylu.
Z dikce tohoto zákonného ustanovení lze dovodit nutnost kumulativního splnění dvou
podmínek pro to, aby bylo možné opakovanou žádost věcně projednat: 1. je nutno uvést nové
skutečnosti nebo zjištění; 2. musí se při tom jednat o takové skutečnosti či zjištění, jež nebyly bez
vlastního zavinění žadatele zkoumány v předchozím řízení. Ustanovení §10a písm. e) zákona
o azylu tak představuje jistý filtr, jehož prostřednictvím je možné propustit do dalšího
opakovaného řízení o udělení mezinárodní ochrany již jednou rozhodnutou věc. Při tom je však
nutno důsledně dbát na splnění obou výše uvedených podmínek, které mají na straně jedné
garantovat určitou přidanou hodnotu nové žádosti, jež může vést k jinému rozhodnutí než
u žádosti předchozí, a na straně druhé zajistit, aby nedocházelo k účelovému podávání
opakovaných žádostí tak, jak tomu svědčí skutkové okolnosti projednávané věci (podrobně viz již
citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 9 Azs 5/2009).
[16] V projednávané věci totiž stěžovatel namítá, že žalovaný ve svém rozhodnutí uvedl,
že žadatel opakovaně uvádí jako důvod své žádosti o mezinárodní ochranu snahu setrvat
s manželkou a jejím synem na území České republiky, nikde v odůvodnění napadeného
rozhodnutí však nekonstatuje, že by tyto skutečnosti byly v předchozím řízení předmětem
zkoumání. První podmínkou pro připuštění opakované žádosti je, aby byly uplatněny jiné důvody
než v žádosti předchozí. Již tato podmínka nebyla splněna, což stěžoval ani nikterak nepopírá.
S ohledem na nutnost kumulativního splnění obou výše jmenovaných podmínek by již tato
okolnost sama o sobě postačovala k tomu, aby žádost byla shledána nepřípustnou.
[17] Pokud jde o podmínku druhou, stěžovatel nezpochybňuje, že důvod podání žádosti
o mezinárodní ochranu - setrvat v České republice s manželkou a jejím dítětem, byl předmětem
zkoumání v předcházejícím řízení. Pouze vyjadřuje názor, že žalovaný skutečnosti o předchozím
zkoumání neuvedl v rozhodnutí o nynější žádosti. Nezpochybňuje tedy ani naplnění druhé
podmínky podle §10a písm. e) zákona o azylu. Pouze se mu nelíbí, že žalovaný skutečnosti
ohledně předchozího zkoumání neuvedl v rozhodnutí a namísto něj je uvedl až městský soud.
To však není pravda. Nejvyšší správní soud z rozhodnutí žalovaného ověřil, že z rozhodnutí
vyplývá, že rodinný život byl předmětem zkoumání i v předcházejícím řízení, včetně odkazu na
všechna rozhodnutí vydaná ve věci (rozhodnutí žalovaného, městského soudu i kasačního
soudu), která jsou založena ve správním spisu, jakož i na spisový materiál k předchozímu řízení.
Řádně a v souladu s §68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších
předpisů, tak byly uvedeny podklady, z nichž žalovaný čerpal zjištění, že se s rodinným životem
stěžovatele vypořádal již v předchozím řízení. Sice v rozhodnutí výslovně neuvedl, jak rodinný
život v předchozím řízení hodnotil, soud však považuje za dostatečné, že odkázal na rozhodnutí
a správní spis. Pro vyhodnocení žádosti o udělení mezinárodní ochrany jako nepřípustné nejsou
důvody předchozího rozhodnutí relevantní. Městský soud potom pouze konkretizoval s ohledem
na žalobní námitky to, co žalovaný ve svém rozhodnutí řádně uvedl. Neuváděl tedy skutečnosti
namísto žalovaného, ale pouze v reakci na žalobní námitku konstatoval bezchybný postup
žalovaného a citoval z usnesení kasačního soudu v posuzované věci, na nějž odkazoval
v napadeném rozhodnutí žalovaný. Tímto postupem nebyl stěžovatel omezen na svém právu
vznášet žalobní námitky v této věci.
[18] Soud s ohledem na uvedené neshledal v postupu žalovaného ani městského soudu
pochybení, které by bylo důvodem pro zrušení některého z jejich rozhodnutí.
IV. Závěr a náklady řízení
[19] Z výše uvedeného je zřejmé, že ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
dostatečnou odpověď na všechny námitky uplatněné v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud
neshledal přesah vlastních zájmů stěžovatele ani zásadní pochybení v postupu městského soudu,
které by mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Nejvyšší správní soud
proto kasační stížnost odmítl jako nepřijatelnou podle ustanovení §104a s. ř. s.
[20] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., dle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2016
JUDr. Radan Malík
předseda senátu