ECLI:CZ:NSS:2016:9.AZS.258.2015:24
sp. zn. 9 Azs 258/2015 - 24
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Barbary
Pořízkové a soudců JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., a JUDr. Radana Malíka v právní věci žalobce: R.
R., zast. Mgr. Janem Urbanem, advokátem se sídlem Haškova 1714/3, Hradec Králové, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 2. 12. 2014, č. j. OAM-480/ZA-ZA14-LE22-2014, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 10. 2015, č. j. 29 Az 49/2014 - 52,
takto:
I. Kasační stížnost se o dmít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá práv o na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Janu Urbanovi, advokátovi se sídlem
Haškova 1714/3, Hradec Králové, se p ři zn áv á odměna za zastupování v řízení
o kasační stížnosti ve výši 4 114 Kč. Tato částka mu bude uhrazena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 60 dnů ode dne právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“), kterým byla
jako nedůvodná podle ustanovení §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného specifikovanému v záhlaví. Tímto rozhodnutím žalovaný rozhodl o žádosti
stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany tak, že se mu mezinárodní ochrana podle §12, §13,
§14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění účinném v posuzované době
(dále jen „zákon o azylu“), neuděluje.
[2] Stěžovatel podal dne 24. 9. 2014 žádost o udělení mezinárodní ochrany. Tvrzeným
důvodem této žádosti byla zejména obava pronásledování ze strany nacionalistů (hnutí Ruch),
obava z výkonu vojenské služby na Ukrajině a legalizace pobytu v České republice.
[3] Krajský soud uvedl, že stěžovatel Ukrajinu opustil v již roce 1994. O mezinárodní
ochranu žádal až v roce v roce 2000, kdy uváděl pouze ekonomické důvody. O problémech
uváděných v nynější žádosti hovořil teprve v rámci druhého správního řízení v roce 2008, tedy
po 14 letech zdejšího pobytu. Takový postup odporuje opakovaně judikované nezbytnosti žádat
o azyl bezprostředně po vstupu na území jiného státu, pokud má žadatel azylově relevantní
obavy. Proto soud stěžovateli neuvěřil. Připustil však, že mohl mít určité problémy, nicméně
je jistě nemohl považovat za tolik závažné, neboť by o pomoc požádal podstatně dřív.
Obtěžování a fyzické útoky začal uvádět teprve, až když mu hrozilo vyhoštění.
[4] K tvrzení stěžovatele, že na území Ukrajiny nemá žádné zázemí a rodinné vazby, soud
připomněl, že na území Ukrajiny žije jeho otec v rodinném domě. Jeho tvrzení je proto účelové.
K vazbám na území České republiky poukázal, že není možné legalizovat zdejší pobyt
prostřednictvím zákona o azylu, pokud stěžovatel neprojevil dostatečnou aktivitu k legalizaci
pobytu prostřednictvím zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.
[5] Žalovaný věnoval dostatečnou pozornost nenaplnění §12, 14 a 14a zákona o azylu.
V této souvislosti soud odkázal na konkrétní strany rozhodnutí žalovaného. K tvrzeným obavám
z povolání k výkonu branné povinnosti se žalovaný dostatečně vyjádřil, když konstatoval, že tato
obava není azylově relevantní. Nadto branná povinnost vzhledem k věku stěžovatele nepřichází
v úvahu. Řádně byla zhodnocena situace na západě Ukrajiny, ze které pochází, jako poklidná.
[6] Soud uzavřel, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána účelově, se záměrem
legalizace zdejšího pobytu.
II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalovaného
[7] Proti rozsudku krajského soudu brojí stěžovatel kasační stížností, jejíž důvody podřazuje
pod §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
[8] Stěžovatel namítá, že krajský soud nereagoval na námitku, že se žalovaný nevypořádal
se všemi skutečnostmi významnými pro rozhodnutí věci, a porušil tak §2 a 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). V této souvislosti
odkazuje na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2011,
č. j. 5 Azs 6/2010 – 107.
[9] Odůvodnění napadeného rozsudku je nedostatečné, protože ve většině rozsahu
se zaměřuje na opakování tvrzení stěžovatele a závěrů ministerstva. Soud nikterak nezdůvodnil,
jakým způsobem dané skutečnosti hodnotil. S žalobními námitkami se vypořádal v podstatě
pouze odkazem nebo zopakováním argumentace žalovaného, aniž se jeho důvody věcně
vypořádal.
[10] Stěžovatel se domnívá, že jeho kasační stížnost je přijatelná, neboť svým významem
podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy. Zároveň navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek
krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[11] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatel jen velmi obecně
namítal nesprávné zjištění stavu věci. Své rozhodnutí podrobně odůvodnil. Kasační stížnost
považuje za nedůvodnou a navrhuje její zamítnutí.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[12] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[13] Ve věcech mezinárodní ochrany se Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením
§104a s. ř. s. zabývá otázkou, zda podaná kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
zájmy stěžovatele. Není-li tomu tak, soud takovou kasační stížnost odmítne jako nepřijatelnou.
Pro vlastní vymezení institutu nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního
zdejší soud odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS, v němž vyložil neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů
stěžovatele“.
[14] Nejvyšší správní soud nespatřuje v namítaných skutečnostech přesah vlastních zájmů
stěžovatele, a to v mezích vytyčených výše citovaným usnesením.
[15] Stěžovatel v kasační stížnosti namítal pouze nepřezkoumatelnost rozsudku krajského
soudu. Rozhodnutí splňuje kritéria přezkoumatelnosti, pokud se jedná o rozhodnutí
srozumitelné, které je opřeno o dostatek relevantních důvodů, z nichž je zřejmé, proč
krajský soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí
je natolik závažnou vadou, že k ní soud přihlíží i bez námitky, z úřední povinnosti
(§109 odst. 4 s. ř. s.). Kritéria přezkoumatelnosti byla shrnuta například v rozsudcích
Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 – 44, či ze dne 8. 4. 2004,
č. j. 4 Azs 27/2004 – 74.
[16] Veškerá výše uvedená kritéria napadený rozsudek splňuje. Jedná se o srozumitelné
rozhodnutí opřené o dostatek relevantních důvodů. Je z něj zřejmé, proč krajský soud rozhodl
tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí.
[17] Stěžovatel nepřezkoumatelnost spatřuje v nedostatečném vypořádání námitky,
že v rozporu s §2 a 3 správního řádu se žalovaný nedostatečně vypořádal se všemi skutečnostmi
významnými pro rozhodnutí věci.
[18] Předně je nutno podotknout, že stěžovatel tuto námitku vznáší zcela obecně, aniž
by upřesnil, jaké skutečnosti neměly být žalovaným vypořádány. Nejvyšší správní soud proto
pouze v obecné rovině z hlediska azylově relevantních skutečností posoudil, že krajský soudu
se otázkou vypořádání stěžovatelem tvrzených skutečností zabýval. Soud na straně 6 napadeného
rozsudku konstatoval, že se nesplněním podmínek §12, 14 a 14a zákona o azylu žalovaný
dostatečně zabýval, odkázal na jakých stranách jeho rozhodnutí tak učinil a s tímto hodnocením
se ztotožnil.
[19] Stěžovatel nepřezkoumatelnost dále shledává v tom, že krajský soud ve většině rozsahu
rozsudku opakuje jeho tvrzení a bez vlastního věcného vypořádání přejímá argumentaci
žalovaného.
[20] I tato námitka byla vznesena zcela obecně bez poukazu na konkrétní argumentaci, kterou
měl krajský soud nedostatečně vypořádat. Zdejšímu soudu proto nezbývá než v obecné poloze
konstatovat, že vlastní vypořádání žalobní argumentace, byť není příliš obsáhlé, splňuje veškerá
výše popsané kritéria přezkoumatelnosti. Pokud krajský soud opakuje a odkazuje na závěry
žalovaného, činí tak zejména ke stěžovatelově žalobní námitce o nedostatečnosti vypořádání jeho
tvrzení ve správním řízení. Nadto lze ve stručnosti poukázat na dřívější judikaturu Nejvyššího
správního soudu, podle které: „[j]e-li rozhodnutí žalovaného důkladné, je z něho zřejmé, proč žalovaný
nepovažoval právní argumentaci účastníka řízení za důvodnou a proč jeho odvolací námitky považoval za liché,
mylné nebo vyvrácené, shodují-li se žalobní námitky s námitkami odvolacími a nedochází-li krajský soud
k jiným závěrům, není praktické a ani časově úsporné zdlouhavě a týmiž nebo jinými slovy říkat totéž. Naopak
je vhodné správné závěry si přisvojit se souhlasnou poznámkou.“ (srov. rozsudek ze dne 27. 7. 2007,
č. j. 8 Afs 75/2005 - 130). Ačkoliv se závěry v citovaném rozsudku vztahují k rozhodnutí
o odvolání, není žádný důvod je nevztáhnout i na rozhodnutí, proti kterému není odvolání
přípustné, pokud se řádně vypořádalo s argumentací účastníka vznesenou ve správním řízení.
IV. Závěr a náklady řízení
[21] Za těchto okolností Nejvyšší správní soud neshledal žádného důvodu pro přijetí kasační
stížnosti k věcnému projednání a konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a proto ji ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. shledal
nepřijatelnou a odmítl ji.
[22] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., dle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta.
[23] V řízení před krajským soudem byl stěžovateli ustanoven advokát Mgr. Jan Urban, který
jej zastupoval i v řízení o kasační stížnosti (§35 odst. 8 věta poslední s. ř. s.). V takovém případě
platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát. Ustanovenému zástupci náleží, v souladu
s jím podaným vyčíslením, mimosmluvní odměna za jeden úkon právní služby (tj. sepis kasační
stížnosti) podle §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „advokátní tarif“). Soud mu proto přiznal v souladu se sazbou mimosmluvní
odměny 3 100 Kč za jeden úkon právní služby [§9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bodem
5. advokátního tarifu] a 300 Kč jako paušální náhradu výdajů s těmito úkony spojenými
(§13 odst. 3 advokátního tarifu). Zástupce doložil osvědčení o registraci k DPH. K nákladům
řízení se tedy přičítá DPH v sazbě platné ke dni ukončení řízení o kasační stížnosti, tj. ve výši
714 Kč. Náhrada nákladů řízení tak činí 4 114 Kč a bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu do 60 dnů ode dne právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. února 2016
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu