ECLI:CZ:NSS:2016:9.AZS.38.2016:57
sp. zn. 9 Azs 38/2016 - 57
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobců: a) Z. L.,
b) N. A., a c) N. U., všichni zast. Mgr. Pavlem Čižinským, advokátem se sídlem Ječná 548/7,
Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7,
proti rozhodnutím žalovaného ze dne 31. 10. 2014, č. j. OAM-103/ZA-ZA06-ZA04-2012,
č. j. OAM-122/ZA-ZA13-ZA04-2013 a č. j. OAM-220/ZA-K01-ZA04-2013, v řízení o kasační
stížnosti žalobců a), b) a c) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 1. 2016,
č. j. 29 Az 46/2014 – 60,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 1. 2016, č. j. 29 Az 46/2014 – 60,
se zrušuj e a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobci se kasační stížností domáhají zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové, kterým byly zamítnuty jejich žaloby proti shora uvedeným rozhodnutím
žalovaného (řízení o žalobách byla usnesením krajského soudu ze dne 14. 1. 2016,
č. j. 29 Az 46/2014 – 56, spojena ke společnému projednání). Těmito rozhodnutími žalovaný
rozhodl o jejich žádostech o udělení mezinárodní ochrany tak, že se jim mezinárodní ochrana
podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“), neuděluje.
[2] V případě žalobkyně se jednalo o druhou žádost o mezinárodní ochranu podanou v České
republice, ve které nově uvedla obavu z odebrání dětí z důvodu jejího náboženského vyznání
(islám) a sympatií se stranou Hizb ut-Tahrir. Byla již dříve sledována Federální bezpečnostní
službou (FSB) a obává se, že po návratu by jí dítě [žalobce c) se narodil v průběhu řízení o udělení
mezinárodní ochrany, pozn. NSS] odebrali, syn by mohl sloužit jako prostředek nátlaku
na její osobu. Popsala, že v podobných situacích jsou děti rodičům odebírány z malicherných
důvodů a hrozba tohoto postupu je využívána jako prostředek nátlaku při výsleších. Navíc nebyla
na území Ruské federace tři roky a v případě návratu by byla podezřelá.
[3] Dále popsala, že s otcem žalobce b) [a později narozeného žalobce c), pozn. NSS],
který je kyrgyzské národnosti, nemůže odjet ani do Ruské federace ani do Kyrgyzstánu, neboť tyto
země vzájemné diskriminují své občany. Pokud by jí nebyla udělena mezinárodní ochrana, nemají
kde realizovat společný rodinný život. Její partner má navíc další děti, kterým byl na území České
republiky udělen azyl, a v případě odjezdu by se s nimi nemohl stýkat.
[4] Rovněž v případě žalobce b) se jednalo o druhou žádost o mezinárodní ochranu, u žalobce
c) o prvou, podal je za ně jejich otec. Žádosti jsou odvozeny od důvodů rodičů, obavy otce
z návratu do země původu (Kyrgyzstán) jsou obdobné, jako byly popsány u žalobkyně a).
Tvrzenými obavami otce se však žalovaný nezabýval, neboť zhodnotil, že děti jsou ruskými
občany a relevantní jsou proto obtíže, kterým by mohly čelit v případě návratu do Ruské federace.
Nad rámec výše uvedeného jsou jejich žádosti odůvodněny obavou z diskriminace z důvodu
náboženství (islám) a rasy (ze strany otce asijské). Všichni žalobci dále namítali obtíže při vyřízení
ruských dokladů totožnosti.
[5] Žalovaný nevyhodnotil obavy žalobců jako azylově relevantní. S odkazem na rozhodnutí
o první žádosti žalobkyně uvedl, že její podpora strany Hizb ut-Tahrir a údajné aktivity v tomto
směru nepředstavují okolnost, která by mohla vyvolat zájem ruských orgánů, který by bylo možné
podřadit pod opodstatněnou obavu z pronásledování. Žalobkyně nepředstavuje jejich objekt
zájmu.
[6] Přes výše uvedené se dále zabýval tvrzením o odebírání dětí. Na základě podkladů
ve správním spise neshledal v projednávané věci hrozbu pronásledování, která by byla přiměřeně
pravděpodobná ve smyslu judikatury Nejvyššího správního soudu. Shromážděné materiály sice
hovoří o případech odebrání dětí z důvodu podpory strany Hizb ut-Tahrir, jedná se však o případy
ojedinělé a neaktuální. Informace UNHCR (Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky) sice
uvádí, že pravděpodobnost odebrání dětí jako formy psychického nátlaku vůči vyslýchaným
osobám je poměrně značná, nicméně prezentuje jediný případ z roku 2004 a žádné další
nejmenuje. Pokud by bylo odebírání dětí zneužíváno k pronásledování konkrétních osob,
jistě by tato praxe neušla pozornosti mezinárodního společenství.
[7] Vzhledem k argumentaci žalobkyně se vyjádřil také k platné ruské legislativě v této oblasti
a dodal, že problematika péče o nezletilé je velmi komplikovanou oblastí práva, ve které bohužel
někdy dochází k necitlivým rozhodnutím. Pokud by se však každé takové jednání považovalo
za projev pronásledování, tak by k takovému pronásledování docházelo i ve vyspělých
demokratických zemích. Dodal, že v případě porušení práv a svobod má ruský občan možnost
obrátit se na soud nebo řadu nevládních organizací.
[8] S ohledem na výše uvedené nebyla obava z odebrání dětí ani důvodem pro udělení
doplňkové ochrany. Doplnil, že žalobkyně nebyla v zájmu ruských státních orgánů před svým
odjezdem ze země a není důvod, aby tomu po návratu bylo jinak, a to ani z důvodu podání žádosti
o mezinárodní ochranu. Své závěry opřel o informace o zemi původu. K tvrzeným obtížím
při získání dokladů totožnosti odkázal na informaci Průkazy a vycestování Švýcarského
spolkového úřadu pro migraci, která možnost získání dokladů popisuje.
[9] K otázce rodinného života jako možného důvodu k udělení doplňkové ochrany uvedl,
že žalobkyně si na území nevytvořila pevné vazby, po celou dobu se zde nacházela v pozici
žadatele o mezinárodní ochranu. K argumentu týkajícímu se dalších dětí partnera, kterým byl
udělen azyl, dodal, že nebyl shledán důvod zvláštního zřetele hodný k udělení azylu z důvodu
sloučení rodiny. Ani důvody pro udělení jiných forem mezinárodní ochrany nebyly naplněny.
[10] Krajský soud žalovanému přisvědčil. Jako nejdůležitější argument vyhodnotil, že ruské
orgány nepovažují žalobkyni za objekt svého zájmu, proto ani nelze důvodně očekávat,
že by ji měla stíhat hrozba pronásledování. Ztotožnil se také se závěrem, že odebírání dětí není
běžným jevem, jedná se spíše o ojedinělé případy. Případ, který žalobkyně zmiňovala v žalobě,
se stal v roce 2004, podklady takovou možnost uváděly pouze obecně. Argumentaci žalobkyně
vyhodnotil jako spekulativní.
[11] Také námitky týkající se doplňkové ochrany vyhodnotil jako nedůvodné. Odkázal
na konkrétní části rozhodnutí žalovaného, který se s jednotlivými otázkami podrobně vypořádal.
K možnosti realizace rodinného života žalobkyně, žalobců a jejich otce odkázal na judikaturu
správních soudů, ze které vyplývá, že žadatel nemůže určovat, ve kterém státě hodlá realizovat
svůj rodinný život, pokud se nejedná o jasný azylově relevantní důvod.
II. Obsah kasační stížnosti
[12] Žalobci (dále jen „stěžovatelé“) podali kasační stížnost z důvodů podle §103 odst. 1
písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“).
[13] Předně se zabývali otázkou jejich společného rodinného života. Nerozporují závěr
judikatury, že cizinec nemá právo si určit, ve které zemi jej bude realizovat, ale oponují, že stále
musí platit předpoklad, že někde to musí být možné. Opačný postup by byl absolutním upřením
práva na rodinný život a porušením čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv
(dále jen „Úmluva“). Stěžovatelé dále nesouhlasí s argumentem, že pokud otec nežije se svými
dalšími dětmi, není podstatné, zda bude žít s nimi. V projednávané věci se jedná o práva
stěžovatelů a popsaným způsobem proto nelze argumentovat.
[14] Na druhém místě krajskému soudu vytýkají, že nereagoval na většinu žalobních bodů.
Úvahy soudu jsou pouze na str. 9 a 10 napadeného rozsudku, kde opakuje vybrané
pasáže rozhodnutí žalovaného. Stěžovatelé zmiňují příklady konkrétních pasáží ze žaloby,
se kterými se soud dle jejich názoru nevypořádal: s námitkou umělého vytváření důkazů
o „činnosti“ pro stranu Hizb ut-Tahrir (v této souvislosti citovali z podkladu Mezinárodní federace
pro lidská práva (FIDH) červenec 2009: Rusko – Ruská společnost pod kontrolou); chybné
interpretace Informace Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) ze dne
20. května 2014, k č. j. MV-20740-1/OAM-2014: Rusko – Postihy osob spjatých s radikálními
islámskými organizacemi; nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného, který neuvedl,
ve kterém státě mohou stěžovatelé realizovat společný rodinný život, a nevypořádal otázku,
zda by již samotným nuceným vycestováním nedošlo k zásahu do jejich soukromého a rodinného
života; nemožnosti vyřízení ruských dokladů jako důvodu pro udělení doplňkové ochrany
a v té souvislosti porušením zásady, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných
případů nevznikaly nedůvodné rozdíly; konečně s námitkou neaktuálnosti podkladů správních
rozhodnutí vzhledem k prudkému zhoršení lidskoprávní situace v Rusku v souvislosti s krizí
na Ukrajině.
[15] Zatřetí rozporují závěr žalovaného a krajského soudu, že hrozba odebrání dětí nesplňuje
test přiměřené pravděpodobnosti. Tvrzení, že jde jen o ojedinělé riziko, nemá oporu ve spise.
Je možné si představit, že ruské orgány používají tuto formu nátlaku jen proti prominentům
a politicky nejexponovanějším osobám, což nemusí být případ stěžovatelky, ale takový závěr
by vyžadoval podložení dalšími dokumenty.
[16] Konečně uvádí, proč považují kasační stížnost za přijatelnou ve smyslu §104a s. ř. s.
Nejvyšší správní soud dle jejich názoru dosud neřešil otázku, zda je hrozba, že členové rodiny
nebudou moci v případě nuceného vycestování žít společně v jednom státě, azylově relevantní.
Dále soud dosud neřešil otázku, zda je při posuzování práva na rodinný život manželky a dětí
ve vztahu k manželu a otci relevantní, že otec má ještě jiné děti, se kterými současně nežije
či nemůže žít.
[17] Navrhli, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí krajského soudu i žalovaného.
III. Vyjádření žalovaného
[18] Žalovaný setrval na důvodech svého rozhodnutí. Odkázal na obsah správního spisu,
napadeného rozhodnutí a vyjádření k žalobě, která obsahovala obdobné námitky jako kasační
stížnost.
[19] Výslovně se vyjádřil k námitce, že rozhodující orgány odmítly zkoumat existenci země,
kde mohou stěžovatelé žít. Z obsahu rozsudku i rozhodnutí totiž vyplývá, že se touto otázkou
zabývaly; dospěly k závěru, že je věcí stěžovatelů, které místo si ke společnému životu zvolí.
Vzhledem k tomu, že mají ruské občanství, nehrozí jim tam pronásledování či vážná újma.
Námitku týkající se vztahu otce stěžovatelů a jeho dalších dětí považuje za vytrženou z kontextu,
neboť žalovaný k závěru, který mu stěžovatelé připisují, nedospěl.
[20] K vytýkané nepřezkoumatelnosti uvedl, že se obsáhle zabýval otázkou, zda rodina může žít
v jiné zemi i zda jsou dostatečné podklady k závěru, že odebírání dětí z politických
důvodů je pouze ojedinělým excesem. Svůj výrok v tomto ohledu zdůvodnil. Krajský soud
se s jeho argumentací ztotožnil, ani jeho rozsudek proto není nepřezkoumatelný.
[21] Navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
IV. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[22] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání
kasační stížnosti přípustné, a stěžovatelé jsou zastoupeni advokátem. Vzhledem k tomu,
že projednávaná věc je věcí mezinárodní ochrany, v souladu s §104a s. ř. s. se dále zabýval
otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy stěžovatelů.
Pokud by tomu tak nebylo, odmítl by ji jako nepřijatelnou.
[23] Vymezením neurčitého pojmu „přesah vlastních zájmů stěžovatele“ se Nejvyšší
správní soud zabýval např. v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS, na které pro stručnost odkazuje. Jedním z případů, kdy kasační
stížnost vlastní zájmy stěžovatele přesahuje a kdy tedy může být přijatelná, je tehdy, kdy se dotýká
právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního
soudu. Další ze situací, kdy bude dána přijatelnost kasační stížnosti, je při zásadním pochybení
krajského soudu, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[24] Soud v projednávané věci přesah vlastních zájmů stěžovatelů shledal, byť z jiných důvodů,
než dovozují v kasační stížnosti. Přijatelnost kasační stížnosti opírají o tvrzení, že se soud
ve své judikatuře doposud dostatečně nezabýval otázkami souvisejícími s možným zásahem
do soukromého a rodinného života cizince ve smyslu čl. 8 Úmluvy a jeho relevancí pro udělení
doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu. Tato problematika je však v judikatuře podrobně
řešena (srovnej zejména rozsudky ze dne 28. 11. 2008, č. j. 5 Azs 46/2008 – 71, ze dne 11. 6. 2009,
č. j. 9 Azs 5/2009 – 65, a ze dne 6. 8. 2010, č. j. 2 Azs 24/2010 – 90). Podstatné nicméně je,
že stěžovatelé namítají taková zásadní pochybení krajského soudu, u kterých nelze a priori vyloučit,
že mají vliv na jejich hmotněprávní postavení. Jde především o námitku nepřezkoumatelnosti
napadeného rozsudku pro nedostatek důvodů, konkrétně nevypořádání všech žalobních bodů,
z nichž některé by mohly být relevantní z hlediska udělení azylu podle §12 písm. b) zákona o azylu
nebo doplňkové ochrany podle §14a téhož zákona. Z tohoto důvodu soud shledal kasační stížnost
přijatelnou.
[25] Přistoupil tedy k přezkumu rozsudku krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci
uplatněných důvodů. Ověřil také, zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Přezkumem rozsudku v tomto rozsahu dospěl k závěru,
že kasační stížnost je důvodná.
[26] Předně se zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku pro nedostatek
důvodů (absenci vypořádání některých žalobních bodů), tato vada je ostatně natolik
závažná, že ji soud zkoumá z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.). Stěžovatelé namítali,
že krajský soud nevypořádal většinu jejich žalobních bodů. Vzhledem k tomu, že tyto body
na sobě byly relativně nezávislé, Nejvyšší správní soud postupně u každého z nich ověřil,
zda a jakým způsobem je krajský soud vypořádal.
[27] Na tomto místě obecně předesílá, že k nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu
nemůže vést pouze skutečnost, že jeho odůvodnění je koncipováno jako rekapitulace závěrů
žalovaného a ztotožnění se s nimi. Judikatura Nejvyššího správního soudu připouští pro případ,
je-li rozhodnutí žalovaného důkladné, je z něho zřejmé, proč nepovažoval právní
argumentaci účastníka řízení za důvodnou a proč jeho námitky považoval za liché, mylné
nebo vyvrácené, shodují-li se s nimi námitky žalobní, ze strany krajských soudů odkázat
na přezkoumávané rozhodnutí (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007,
č. j. 8 Afs 75/2005 - 130, publ. pod č. 1350/2007 Sb. NSS).
[28] Námitka stěžovatelů nicméně byla důvodná, neboť napadený rozsudek v některých
svých částech skutečně nepřezkoumatelný je, jak bude popsáno dále. V případech, kdy žalobní
námitky byly přezkoumatelně vypořádány a stěžovatelé v kasační stížnosti zpochybňovali
také meritorní řešení, Nejvyšší správní soud se zabýval také jím.
IV. a) Hrozba odebrání dětí
[29] První námitka stěžovatelů a současně stěžejní důvod, o který opřeli své žádosti
o mezinárodní ochranu, se týká hrozby odebrání dětí rodičům [stěžovatelů b) a c) stěžovatelce
a jejímu partnerovi] a jejich umístění dětí do ústavní nebo náhradní rodinné péče. Stěžovatelka
se domnívá, že by se při návratu do Ruské federace stala objektem zájmu FSB, jelikož je muslimka
a podporuje stranu Hizb ut-Tahrir. Jsou zdokumentovány případy členů strany, kterým byly
bez relevantního důvodu odebrány děti, včetně situací, kdy byl tento postup zneužit jako forma
nátlaku při výslechu. Své obavy stěžovatelka spojuje také s novou legislativou přijatou
v této oblasti.
[30] Žalovaný se problematikou zabýval především na str. 6 a 7 rozhodnutí ve věci stěžovatelky.
V prvé řadě konstatoval, že v řízení o její první žádosti nebylo prokázáno, že by byla objektem
zájmu ruských úřadů, v druhé části zdůvodnil, proč hrozba odebrání dítě není ani obecně
přiměřeně pravděpodobná (body [5] a [6] tohoto rozsudku). Krajský soud se s jeho hodnocením
ztotožnil, viz str. 8 a 9 napadeného rozsudku (bod [10] tohoto rozsudku). Problematikou se tedy
i soud komplexně zabýval a napadený rozsudek je v této části přezkoumatelný.
[31] Na tomto závěru nic nemění fakt, že se soud výslovně nevypořádal se všemi souvisejícími
argumenty, konkrétně s citací z podkladu Mezinárodní federace pro lidská práva (FIDH) červenec
2009: Rusko – Ruská společnost pod kontrolou a vysvětlením, proč není rozporná Informace
Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) ze dne 20. května 2014,
k č. j. MV-20740-1/OAM-2014: Rusko – Postihy osob spjatých s radikálními islámskými
organizacemi. V této otázce prezentoval vlastní ucelenou argumentaci, která vůči žalobním bodům
obstojí. Shrnul podstatné závěry žalovaného (stěžovatelka není objektem zájmu ruských orgánů
a hrozba odebrání dětí obecně nenaplňuje standard přiměřené pravděpodobnosti) a vysvětlil,
z jakých důvodů se s nimi ztotožnil. Jak konstatoval i Ústavní soud: „[n]ení porušením práva
na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě
vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně
vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná.“ (viz bod 68. nálezu ze dne
12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, publ. jako N 26/52 SbNU 247).
[32] Nejvyšší správní soud proto mohl přistoupit k posouzení věcných námitek stěžovatelů.
Konkrétně rozporovali způsob, jakým byla vyhodnocena pravděpodobnost tvrzeného rizika.
Domnívají se, že závěr žalovaného a krajského soudu nemá oporu v podkladech ve správním
spise.
[33] Soud ověřil, jaké informace žalovaný za tímto účelem shromáždil. Jedná se o Informaci
OAMP: Rusko – Zákon o sociálním patronátu, podklad Rusko – Zákon o rodině č. 223-FZ
z 3. prosince 2011, ve znění novely z 5. května 2014, Informaci nevládní organizace „Memorial“,
únor 2005: Postihy islámské strany Hizb ut-Tahrir, podklad Mezinárodní federace pro lidská práva
(FIDH) červenec 2009: Rusko – Ruská společnost pod kontrolou, Informaci MZV
č. j. 94664/2014-LPTP ze dne 21. března 2014, k č. j. MV – 20740-1/OAM-2014: Rusko - Postihy
osob spjatých s radikálními islamistickými organizacemi, Informaci Úřadu Vysokého komisaře
OSN pro uprchlíky (UNHCR) ze dne 20. května 2014, k č. j. MV-20740-1/OAM-2014:
Rusko - Postihy osob spjatých s radikálními islámskými organizacemi.
[34] Tyto podklady jednak informují o případu Y. K. a jeho ženy, kteří byli pro svou činnost
v Hizb ut-Tahrir zatčeni a jejich dcera umístěna do dětského domova. Babička holčičky usilovala o
to, aby bylo dítě svěřeno do její péče, do její výchovy však byla svěřena až po třech letech [viz
podklad Mezinárodní federace pro lidská práva (FIDH) červenec 2009: Rusko – Ruská společnost
pod kontrolou].
[35] Z pohledu projednávané věci je dále podstatné sdělení zastupitelského úřadu v Moskvě,
které zprostředkovalo Ministerstvo zahraničních věcí (Informace MZV č. j. 94664/2014-LPTP
ze dne 21. března 2014, k č. j. MV – 20740-1/OAM-2014: Rusko – Postihy osob spjatých
s radikálními islamistickými organizacemi). Zastupitelský úřad sdělil, že na základě informací
od osob pohybujících se v prostředí lidskoprávních organizací v Ruské federaci není možné
potvrdit ani vyvrátit, zda jsou ze strany ruských orgánů ve vztahu k dětem nějak postihovány
osoby považované za členy, stoupence či sympatizanty radikálních islámských organizací,
jako např. Hizb ut-Tahrir. Nedisponuje „informacemi o případech odebírání dětí osobám s vazbami na hnutí
a organizace, jejichž ideologie není v souladu s obecně propagovanými hodnotami v Ruské federaci. Na druhou
stranu s ohledem na zřejmé důkazy příležitostného ‚nestandardního výkladu práva‘ v Ruské federaci nelze vyloučit,
že k takovým činům může v ojedinělých případech docházet.“
[36] K této otázce se vyjadřoval také Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky,
který ji prošetřoval z dostupných zdrojů, judikatury Evropského soudu pro lidská práva
a prostřednictvím komunikace s kanceláří v Ruské federaci. K věci uvedl, že: „[o] samotné praxi
odebírání dětí či těchto hrozbách většina dostupných dokumentů mlčí. Podle výpovědi ruské kanceláře UNHCR
jsou tyto skutečnosti v oficiální komunikaci často zamlčovány kvůli obavám z možné protireakce úřadů.
Na případy psychického nátlaku na členy (i domnělé) Hizb ut-Tahrir, včetně hrozeb odebrání dětí, nicméně v praxi
několikrát narazili. Podle poskytnutých informací ruských kolegů je psychický nátlak na osoby vyslýchané z důvodu
jejich členství či podpory Hizb ut-Tahrir i jiných podobných organizací údajně častou formou vydírání za účelem
lepší ‚spolupráce‘ při vyšetřování. Pravděpodobnost, že se hrozba odebrání dě tí jako forma psychického
nátlaku vůči vyslýchaným osobám s dětmi skutečně používá, je tedy poměrně značná .“ Následuje zmínka
o dvou konkrétních případech, mj. Y. K.
[37] Lze tedy shrnout, že v minulosti byly zjištěny konkrétní případy vyhrožování či faktického
odebrání dětí. Dále je zřejmé, že většina informací o zemi původu o hrozbě odebírání dětí mlčí,
jedna z nich (informace UNHCR) však výslovně vysvětluje, proč toto mlčení existuje, a konečně
na základě vlastních poznatků uzavírá, že hrozba takového postupu je poměrně značná.
[38] Za této situace nemá závěr žalovaného a krajského soudu, že hrozba odebrání dětí
nedosahuje stupně přiměřené pravděpodobnosti, jelikož se jedná o pouhé ojedinělé excesy, oporu
ve spise. Soud v této souvislosti podotýká, že žalovaný správní orgán ani krajský soud nerozlišily
hrozbu vydírání a faktického odebrání dětí. Stěžovatelka uvedla skutečnosti, které by mohly být
azylově relevantní, bylo tedy na žalovaném, aby zjistil náležité reálie o zemi původu
(srovnej rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 8. 2005, č. j. 4 Azs 467/2004 – 89,
publ. pod č. 1095/2007 Sb. NSS, a ze dne 25. 7. 2005, č. j. 5 Azs 116/2005 – 58). Pokud měl
pochybnosti o informaci od UNHCR, respektive pokud ji nepovažoval za dostatečně
odůvodněnou (závěr o pravděpodobnosti hrozby nepřevzal proto, že byl podložen neaktuálními
konkrétními případy), měl ve věci vyvinout další aktivitu, např. učinit doplňující dotaz na UNHCR,
obstarat další podklady apod. Nemohl však bez dalšího uzavřít, že hrozba odebrání dětí není
přiměřeně pravděpodobná, neboť takový závěr shromážděným informacím neodpovídá. Námitky
stěžovatelů proto byly důvodné.
[39] Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že žalovaný při hodnocení důvodnosti obav z odebrání
dětí konstatoval, že stěžovatelka není objektem zájmu ruských orgánů. Tento závěr je však
problematický. Napadené rozhodnutí totiž obsahuje pouze odkaz na rozhodnutí ve věci první
žádosti stěžovatelky (rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 24. 11. 2009, č. j. OAM-241/VL-18-
ZA05-2009), jehož závěry nelze automaticky převzít.
[40] V řízení o první žádosti stěžovatelky vycházel žalovaný z toho, že byla vyslýchána
z důvodu činnosti své tehdejší spolubydlící pro stranu Hizb ut-Tahrir. Společně roznášely letáky,
jejich byt byl prohledán a zabavili jim nějaké věci. Spolubydlící byla později zadržena
(nebylo zjištěno, z jakého konkrétního důvodu) a stěžovatelka v této souvislosti několik hodin
vyslýchána ruskými orgány. Tento postup sám o sobě nepředstavoval pronásledování ve smyslu
§12 zákona o azylu, proto žalovaný uzavřel, že stěžovatelce ani v budoucnu pronásledování
nehrozí.
[41] V projednávané věci se však jednalo o hrozbu odebrání dětí, která dle žalovaného
evidentně pod pojem pronásledování spadá. I na tomto místě soud pro pořádek opakuje,
že žalovaný nijak nerozlišoval mezi vydíráním a odebíráním dětí jako takovým.
Ze shora citovaných podkladů přitom vyplývá, že ruské orgány využívají tuto hrozbu jako formu
psychického nátlaku při výsleších osob v souvislosti s jejich domnělou či skutečnou činností
pro stranu Hizb ut-Tahrir. Závěr o tom, že stěžovatelka není objektem zájmu ruských orgánů,
proto nelze bez dalšího převzít a je třeba jej ve světle nově tvrzených okolností komplexně
posoudit.
IV. b) Možnost realizace rodinného života v zemích původu
[42] Druhým stěžejním důvodem žádostí o mezinárodní ochranu a dalším okruhem námitek
stěžovatelů bylo tvrzení o nemožnosti realizace rodinného života v zemích původu rodičů.
Konstantně namítají, že to není možné v Rusku, odkud je stěžovatelka, neboť občané Kyrygzstánu
(a Asiati obecně) jsou tam diskriminováni. V Kyrgyzstánu, odkud je otec, jsou zase diskriminování
Rusové. Musí existovat místo, kde je možné rodinný život realizovat, a pokud tomu tak není, jedná
se o azylově relevantní situaci.
[43] Žalovaný k této otázce uvedl, že stěžovatelé si nevytvořili na území České republiky takové
rodinné a osobní vazby, pro které by došlo k zásahu do jejich rodinného a soukromého života
odůvodňujícímu udělení doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu. Realizace rodinného
života není niterně spojena s územím České republiky a může k ní dojít na území jiného státu.
Krajský soud se s jeho závěry ztotožnil a dodal, že žadatel o mezinárodní ochranu nemůže
určovat, ve kterém státě hodlá realizovat svůj rodinný život, pokud se nejedná o jasný azylově
relevantní důvod.
[44] Z uvedeného vyplývá, že žalovaný správní orgán i krajský soud se sice otázkou zásahu
do rodinného života stěžovatelů zabývaly, ale činily tak pouze ve vztahu k potenciálnímu zásahu
na území České republiky, nikoli v zemi původu.
[45] Z judikatury Nejvyššího správního soudu, kterou ve svém rozhodnutí citoval i žalovaný,
vyplývá, že zásah do rodinného života může za určitých okolností představovat porušení
mezinárodních závazků České republiky ve smyslu §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu. Soud
přitom v návaznosti na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva rozlišuje, zda by k zásahu
došlo ve „vyhošťující“ zemi nebo „cílové“ zemi. V úvahu tak bere i případné extrateritoriální
účinky čl. 8 Úmluvy, tedy otázku do jaké míry je cizinci znemožněn jeho rodinný, případně
soukromý život v jeho zemi původu a do jaké míry je přijímající stát právě z tohoto důvodu
povinen umožnit mu přenést si svůj rodinný, resp. soukromý život na jeho území, a případně,
zda je mu za tímto účelem povinen také udělit doplňkovou ochranu (srovnej především rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009 – 65, ale také další rozhodnutí
zmíněná v bodě [24] tohoto rozsudku).
[46] Stěžovatelé již v žádostech o udělení mezinárodní ochrany odůvodňovali,
proč by odjezdem do Ruska rozbili rodinu a ani do Kyrgyzstánu jet nemohou. Jejich námitky
jednoznačně mířily k extrateritoriálnímu účinku čl. 8 Úmluvy, žalovaný se však možností realizace
rodinného života v zemi původu nezabýval a ve svém hodnocení ustrnul na konstatování,
že rodinný život stěžovatelů není vázán na území České republiky. Řešil tedy pouze jednu stranu
problému, a to přesto, že námitky stěžovatelů evidentně směřovaly ke druhé.
[47] Rozhodnutí žalovaného bylo v této části nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů
a stejnou vadou je stižen i rozsudek krajského soudu. Jak již Nejvyšší správní soud judikoval,
např. v rozsudku ze dne 13. 6. 2007, č. j. 5 Afs 115/2006 – 91: „[p]řezkoumal - li Městský soud v Praze
rozhodnutí žalovaného, které pro absenci odůvodnění nebylo přezkoumání vůbec způsobilé, zatížil vadou
nepřezkoumatelnosti rovněž své rozhodnutí.“
[48] Soud dodává, že byť jsou podmínky pro spuštění extrateritoriálního účinku čl. 8 Úmluvy
velmi přísné (srovnej např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 6. 2. 2001 ve věci
Bensaid proti Spojenému království, stížnost č. 44599/98, z odborné literatury Kmec, J., Kosař,
D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha :
C. H. Beck, 2012, 1687 s., s. 957), žalovaného to nezbavuje povinnosti je posuzovat (samozřejmě
za situace, kdy v řízení vyjdou najevo relevantní skutečnosti). Proto bude třeba, aby se touto
problematikou uceleně zabýval. Za tímto účelem nejprve shromáždí relevantní podklady,
se kterými bude konfrontovat tvrzení stěžovatelů. Své úvahy vyloží v dalším rozhodnutí a závěry
přezkoumatelně odůvodní.
[49] Stěžovatelé v souvislosti se zásahem do jejich práva na rodinný život brojili také proti
závěru, že pokud má otec stěžovatelů další děti, se kterými nežije, má to být důvodem
ke znemožnění jeho soužití se stěžovateli. Tato námitka je však lichá, neboť žalovaný správní
orgán ani krajský soud uvedeným způsobem neargumentovaly. Jejich odůvodnění pouze reaguje
na námitku, že otec nemůže opustit Českou republiku, protože jeho dalším dětem zde byl udělen
azyl. V rozhodnutí o žádosti stěžovatelky žalovaný k této věci konstatuje, že „[s]právnímu orgánu
je navíc z jeho úřední činnosti známo, že žadatelčin druh vyjma dětí, které má se jmenovanou, je otcem dalších dvou
dětí, které na území ČR pobývají se svou matkou (bývalou manželkou žadatelčina druha) na základě uděleného
azylu, přitom v případě jejich otce nebyl shledán důvod zvláštního zřetele pro udělení azylu z důvodu sloučení rodiny.
Další potomek – dcera žadatelčina druha žije v Kyrgyzstánu.“ Obdobně krajský soud uvedl, že skutečnost,
že má partner stěžovatelky další dvě děti a v případě vycestování by se s nimi nemohl stýkat,
není azylově relevantní. Ani jeden z rozhodujících orgánů však z těchto skutečností nedovozoval
to, co mu stěžovatelé připisují. Jejich argumentace proto nemohla být opodstatněná.
IV. c) Další námitky stěžovatelů
[50] Nejvyšší správní soud naopak přisvědčuje stěžovatelům v tom, že krajský soud
nevypořádal sérii jejich dalších žalobních bodů. V odůvodnění se vůbec nezabýval otázkou
aktuálnosti podkladů vzhledem k tvrzenému prudkému zhoršení lidskoprávní situace v Rusku.
Nevypořádal námitky, že se žalovaný měl zabývat praxí při vyřizování dokladů a že související
odůvodnění (týkající se občanství dětí) mělo být obsaženo nejen v rozhodnutí ve věci žádostí dětí,
ale také ve věci stěžovatelky. Nevyjádřil se k tomu, že doposud nebylo rozhodnuto o rozkladu
ve věci podjatosti a že rozhodnutí ve věci žádosti dětí nemělo být vydáno dříve než ve věci jejich
otce.
[51] Byť tyto námitky nebyly v projednávané věci stěžejní, krajský soud bude povinen se jimi
v dalším řízení zabývat. Ze zásad spravedlivého procesu plyne, že soud je povinen vyjádřit
se ke všem žalobním bodům, v napadeném rozsudku však jeho stanovisko chybí. I z posouzení
výše vyjmenovaných námitek přitom může vzejít závazný právní názor, kterým se žalovaný bude
povinen v dalším řízení řídit. Tím Nejvyšší správní soud pochopitelně nijak nepředjímá způsob
jejich vypořádání.
V. Závěr a náklady řízení
[52] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná, proto napadený
rozsudek krajského soudu podle §110 odst. 1, věty první, s. ř. s. zrušil a vrátil mu věc k dalšímu
řízení. Krajský soud v něm bude vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku
(§110 odst. 4 s. ř. s.).
[53] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti mezi účastníky rozhodne krajský soud
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. května 2016
JUDr. Radan Malík
předseda senátu