ECLI:CZ:NSS:2016:APRK.26.2016:58
sp. zn. Aprk 26/2016 - 58
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: Právo
ve veřejném zájmu, z.s., se sídlem Chalupkova 1367, Praha 4, zast. advokátkou Mgr. Petrou
Bielinovou, se sídlem Chalupkova 1367, Praha 4, proti žalovanému: Kancelář prezidenta
republiky, se sídlem Pražský hrad, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí vedoucího kanceláře
prezidenta republiky ze dne 10. 6. 2015, č. j. KPR 3554/2015, vedené u Městského soudu v Praze
pod sp. zn. 10A 91/2015, o návrhu žalobce na určení lhůty k provedení procesního úkonu
dle §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů
a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů,
takto:
I. Návrh se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Návrhem ze dne 16. 8. 2016 podaným u Městského soudu v Praze se žalobce (dále
„navrhovatel“) domáhá určení lhůty podle §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích,
přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o soudech a soudcích“). Uvádí, že žalobu podal u městského soudu
v červnu 2015, žalovaná podala vyjádření v červenci, k němuž navrhovatel podal v srpnu repliku.
Následně v září 2015 podala žalovaná druhé vyjádření; od té doby téměř rok nebylo ze strany
soudu nic učiněno. Rychlost řízení je přitom pro navrhovatele klíčová, neboť, jak uvádí, získání
informací v horizontu mnoha let nemá pro něho již žádný význam. Požaduje proto, aby Nejvyšší
správní soud určil lhůtu k vydání rozhodnutí ve věci samé.
Návrh byl Nejvyššímu správnímu soudu městským soudem postoupen dne 23. 8. 2016
spolu s vyjádřením předsedkyně rozhodujícího senátu; uvedla, že věc je po procesní stránce
připravena k rozhodnutí, soud se však řídí zákonným pravidlem obsaženým v §56 soudního řádu
správního, v případě navrhovatele se nejedná přitom o věc s přednostním režimem. Věci
navrhovatele předchází ještě 50 věcí napadlých v letech 2012 – 2014 a 34 věcí napadlých do dne
podání žaloby, tj. do 22. 6. 2015.
Nejvyšší správní soud ověřil skutečnosti uvedené navrhovatelem a městským soudem
ze soudního spisu, přitom shledal, že mají ve spise oporu.
Nejvyšší správní soud v projednávané věci po posouzení shora uvedeného postupu
městského soudu dospěl k závěru, že městský soud nebyl v případě navrhovatele nečinný. Soud,
jak vyplývá z předloženého spisového materiálu, se věcí po jejím obdržení řádně zabýval a činil
postupně v přiměřené době všechny nezbytné procesní úkony, jejichž vykonání bylo ve věci
zapotřebí tak, aby věc mohl projednat a rozhodnout. Lze připustit, že sice městský soud po dobu
několika měsíců žádné přípravné procesní úkony již nečiní, avšak stav řízení, kdy soud vykonal
veškeré úkony nutné k tomu, aby mohl rozhodnout, nicméně v dané věci, která nemá přednostní
režim, stále nerozhodl, jelikož rozhoduje věci, které napadly dříve, není sám o sobě známkou
průtahu v řízení. Podstatné zde je, aby řízení nebylo v tomto stavu udržováno po nepřiměřenou
dobu. Soudní řád správní respektuje objektivní realitu v českém soudnictví, kdy rozhodující
soudci či senáty mají v jednom okamžiku vícero běžících řízení, některá z nich již připravená
k projednání a postupně v nich vydávají rozhodnutí, přičemž ostatní věci na rozhodnutí „čekají“.
To samo o sobě není zapovězeno z hlediska požadavků spravedlivého procesu, které obecně
nevynucují vydání rozhodnutí ihned, jak je to možné, ale pouze brání tomu, aby doba řízení
nebyla nepřiměřeně dlouhá.
Jak již zdejší soud několikráte ve své judikatuře konstatoval, průtahy v řízení znamenají,
že v soudním procesu dochází k neodůvodněně pomalému vyřizování věci napadlé příslušnému
soudu či dokonce ke vzniku excesivního stavu, kdy dochází k nečinnosti soudu. Nejvyšší správní
soud se tak při posuzování oprávněnosti návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu
zabývá otázkou, zda v řízení dochází k průtahům, a to zejména s ohledem na kritéria stanovená
v §174a odst. 8 zákona o soudech a soudcích, jimiž jsou složitost věci, význam předmětu řízení
pro navrhovatele, postup účastníků nebo stran řízení a dosavadní postup soudu. Uvedená kritéria
nicméně nic nemění na tom, že podle §56 odst. 1 s. ř. s. je soud povinen zásadně projednávat
a rozhodovat věci v pořadí, v jakém mu došly. Podle citovaného ustanovení soud projednává
a rozhoduje přednostně návrhy na osvobození od soudních poplatků a návrhy na ustanovení
zástupce, projednává a rozhoduje přednostně též žaloby proti nečinnosti správního orgánu
a žaloby proti nezákonnému zásahu, pokynu nebo donucení správního orgánu, návrhy a žaloby
ve věcech mezinárodní ochrany, rozhodnutí o správním vyhoštění, rozhodnutí o povinnosti
opustit území, rozhodnutí o zajištění cizince, rozhodnutí o prodloužení doby trvání zajištění
cizince, jakož i jiných rozhodnutí, jejichž důsledkem je omezení osobní svobody cizince,
rozhodnutí o ukončení zvláštní ochrany a pomoci svědkům a dalším osobám v souvislosti
s trestním řízením, jakož i další věci, stanoví-li tak zvláštní zákon. V případě navrhovatele
se o takovou věc nejedná. Navrhovatel nadto ani žádné skutečnosti svědčící pro naléhavost
a zásadní význam předmětu řízení nezmiňuje, pouze v obecné rovině konstatuje, že získání
informace v horizontu několika let nemá pro něho význam.
Žaloba navrhovatele napadla soudu dne 22. 6. 2015; navrhovatel se domáhá informace
o tom, zda vedoucí kanceláře prezidenta republiky Ing. Mynář odevzdal či neodevzdal oznámení
dle zákona o střetu zájmů za rok 2013, včetně informace, kdy takové oznámení bylo odevzdáno
a jaký má obsah.
Nejvyšší správní soud s ohledem na dosavadní postup městského soudu dospěl k závěru
o neoprávněnosti podaného návrhu, neboť dobu, po kterou se navrhovateli dosud nedostalo
rozhodnutí, nelze z hlediska čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod považovat
za nepřiměřenou. Vycházel přitom ze své konstantní judikatury a přihlédl zejména k tomu,
že na věc navrhovatele nedopadá režim §56 s. ř. s. ani se nejedná o věc, která by z hlediska
své závažnosti a významu pro navrhovatele odůvodňovala přednostní vyřízení.
Doba, po kterou se navrhovateli dosud nedostalo rozhodnutí, nepředstavuje porušení
práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 38 Listiny základních práv a svobod.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §174a odst. 8 zákona o soudech a soudcích, dle
kterého hradí náklady řízení o něm stát jen tehdy, je-li návrh uznán jako oprávněný. K tomu
v projednávané věci nedošlo, proto Nejvyšší správní soud rozhodl, že navrhovatel nemá právo
na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2016
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu