ECLI:CZ:NSS:2016:NA.299.2016:6
sp. zn. Na 299/2016 - 6
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové ve věci navrhovatele: J. B., o návrhu ze dne
12. 12. 2016,
takto:
I. Návrh se odmítá .
II. Navrhovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Dne 12. 12. 2016 bylo Nejvyššímu správnímu soudu doručeno podání navrhovatele,
označené jako „Kasační stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze, č. j. 72 Co 396/2016 ze dne
30. 11. 2016“ a „Návrh na zahájení kárného řízení se soudci Městského soudu v Praze JUDr. Lubomírem
Velcem, JUDr. Jiřím Körblerem a JUDr. Zuzanou Sváčkovou“. Z odůvodnění stěžovatelova podání
je zřejmé, že napadá protokol o jednání, a to z důvodu, že se městský soud při ústním
jednání nevypořádal s namítanou podjatostí, kterou navrhovatel spatřoval v diskriminaci
pro sociální původ a o podaném odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2,
č. j. 43 C 17/2015 – 60 ze dne 4. 3. 2016 rozhodl. S ohledem na takový postup proto navrhuje
také zahájit s uvedenými soudci kárná řízení. Zároveň bere případně zpět tento návrh vůči soudci,
který při hlasování s takovýmto postupem nesouhlasil.
Dle ustanovení §102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v rozhodném znění
(dále jen „s. ř. s.“) je kasační stížnost „opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského
soudu ve správním soudnictví, jímž se účastník řízení, z něhož toto rozhodnutí vzešlo, nebo osoba zúčastněná
na řízení (dále jen "stěžovatel") domáhá zrušení soudního rozhodnutí. Kasační stížnost je přípustná proti
každému takovému rozhodnutí, není-li dále stanoveno jinak.“
Pravomoc soudů jednajících a rozhodujících ve správním soudnictví upravuje ustanovení
§4 odst. 1 s. ř. s. tak, že soudy ve správním soudnictví rozhodují o žalobách proti rozhodnutím
vydaným v oblasti veřejné správy orgánem moci výkonné, orgánem územního samosprávného
celku, jakož i fyzickou nebo právnickou osobou nebo jiným orgánem, pokud jim bylo svěřeno
rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy,
(dále jen "správní orgán"), ochraně proti nečinnosti správního orgánu, ochraně před nezákonným
zásahem správního orgánu a kompetenčních žalobách. Dále pak dle §4 odst. 2 téhož zákona
ve správním soudnictví soudy rozhodují ve věcech volebních a ve věcech místního a krajského
referenda, ve věcech politických stran a politických hnutí, a o zrušení opatření obecné povahy
nebo jeho částí pro rozpor se zákonem. Podle §101e s. ř. s. pak rozhodují o zrušení služebních
předpisů.
Z uvedeného vyplývá, že shora označený návrh nemůže být kasační stížností,
neboť nesměřuje proti rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví, nýbrž proti
protokolu o jednání před odvolacím soudem, navíc ještě v občanském soudním řízení.
Navrhovatel se svým podáním zejména domáhá přezkoumání a zrušení napadeného protokolu,
jejž nazývá usnesením, nicméně soudní řád správní neumožňuje žádnému soudu v rámci soudní
pravomoci správní přezkoumat protokol o jednání ani rozhodnutí vydané v rámci soudní
pravomoci civilní. Z tohoto důvodu pak v řízení, jež bylo tímto návrhem zahájeno, absentuje
procesní podmínka soudní pravomoci.
Pokud jde o podání kárného návrhu proti rozhodujícím soudcům, Nejvyšší správní soud
uvádí, že Nejvyšší správní soud je sice kárným soudem, což znamená, že projednává podané
kárné návrhy a rozhoduje o nich, nicméně na základě podání navrhovatele nemůže být zahájeno
kárné řízení. Navrhovatel, jakožto občan může podat pouze podnět oprávněné osobě k podání
kárného návrhu proti soudci, avšak bude záležet na uvážení oprávněné osoby, zda kárný návrh
podá či nikoliv.
Podle §8 odst. 2 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců
a soudních exekutorů (dále jen „zákon č. 7/2002 Sb.“) jsou oprávněni podat návrh na zahájení
kárného řízení o kárné odpovědnosti soudce tito navrhovatelé:
a) prezident republiky proti kterémukoliv soudci,
b) ministr spravedlnosti proti kterémukoliv soudci,
c) předseda Nejvyššího soudu proti kterémukoliv soudci tohoto soudu a dále proti soudci soudu
nižšího stupně jednajícího ve věcech patřících do pravomoci soudů, v nichž je Nejvyšší soud
vrcholným soudním orgánem,
d) předseda Nejvyššího správního soudu proti kterémukoliv soudci tohoto soudu a proti soudci
soudu nižšího stupně jednajícího ve věcech patřících do pravomoci soudů, v nichž je Nejvyšší
správní soud vrcholným soudním orgánem,
e) předseda vrchního soudu proti kterémukoliv soudci příslušného vrchního soudu a dále
proti soudci soudu nižšího stupně,
f) předseda krajského soudu proti kterémukoliv soudci příslušného krajského soudu
a proti soudci okresního soudu,
g) předseda okresního soudu proti soudci příslušného okresního soudu a proti soudci jiného
okresního soudu.
Z této právní úpravy tedy vyplývá, že řízení o kárné odpovědnosti soudce rozhodujícího
věci v rámci soudní pravomoci civilní není oprávněn iniciovat ani Nejvyšší správní soud
proti soudci, ani občan, který s činností soudce nesouhlasí. Pokud se tedy navrhovatel domnívá,
že by kárné řízení mělo být zahájeno, je třeba, aby se s podnětem obrátil na některého z možných
kárných navrhovatelů, jak jsou uvedeni v citovaném §8 odst. 2 zákona č. 7/2002 Sb.
Dle ustanovení §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., nestanoví-li tento zákon jinak, soud
usnesením odmítne návrh, jestliže soud o téže věci již rozhodl, nebo o téže věci již řízení u soudu
probíhá nebo nejsou-li splněny jiné podmínky řízení a tento nedostatek je neodstranitelný
nebo přes výzvu soudu nebyl odstraněn, a nelze proto v řízení pokračovat.
Nedostatek soudní pravomoci jakožto obecné podmínky kteréhokoli soudního řízení
správního je nedostatkem neodstranitelným (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
24. 4. 2009, č. j. 5 As 19/2009 – 48). Nejvyššímu správnímu soudu tak nezbylo než na základě
ustanovení §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. shora označený návrh odmítnout.
Jelikož Nejvyšší správní soud shledal neodstranitelný nedostatek podmínky řízení
jakožto důvod pro odmítnutí návrhu, nerozhodoval již o žádosti navrhovatele o osvobození
od soudních poplatků.
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud na základě ustanovení
§60 odst. 3 s. ř. s. tak, že navrhovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť návrh
byl odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. prosince 2016
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu