ECLI:CZ:NSS:2016:NAD.186.2016:21
sp. zn. Nad 186/2016 - 21
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: Mgr. J. K.,
zastoupeného Pavlem Uhlem, advokátem se sídlem Kořenského 15, Praha 5, proti žalovanému:
Rejstřík trestů, se sídlem Soudní 988/1, Praha 4, týkající se žaloby na ochranu před nezákonným
zásahem žalovaného, v řízení o návrhu Městského soudu v Praze na přikázání věci vedené u něj
pod sp. zn. 5 A 116/2016 jinému než místně příslušnému krajskému soudu,
takto:
Věc vedená u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 5 A 116/2016
se přikazuje Krajskému soudu v Praze.
Odůvodnění:
Nejvyššímu správnímu soudu byl dne 3. 8. 2016 doručen návrh Městského soudu v Praze
(dále jen „městský soud“) na přikázání věci vedené u městského soudu pod sp. zn. 5 A 116/2016
jinému než místně příslušnému krajskému soudu dle §9 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Z návrhu vyplývá, že žalobce
se žalobou podanou u městského soudu domáhá ochrany proti nezákonnému zásahu žalovaného,
který má spočívat v evidenci odsuzujícího rozsudku v rejstříku trestů. Městský soud
má za to, že skutečnost, že žalobce byl do 30. 6. 2015 soudcem správního úseku městského
soudu, by mohla zavdat důvodné pochybnosti o nepodjatosti jeho soudců. Dále městský soud
uvedl, že žalobce sám v žalobě navrhl, aby byla věc delegována Krajskému soudu v Praze, neboť
jde o soud sídelně nejbližší místně příslušnému soudu a současně jde o soud, v obvodu jehož
působnosti má žalobce bydliště. Žalovaný se k návrhu na přikázání věci ve lhůtě stanovené
městským soudem nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud shledal návrh žalovaného na přikázání věci jinému než místně
příslušnému soudu důvodným, nikoli však v intencích ustanovení §9 odst. 1 s. ř. s., nýbrž dle §9
odst. 2 téhož zákona.
Ustanovení §9 odst. 1 s. ř. s. stanoví povinnost („Nejvyšší správní soud přikáže…“)
Nejvyššího správního soudu přikázat věc jinému než místně příslušnému krajskému soudu,
jestliže pro vyloučení soudců specializovaných senátů místně příslušného soudu nelze sestavit
senát, který by ve věci rozhodl. V odkazovaném ustanovení je upraven případ tzv. delegace
nutné, která je podmíněna vyloučením všech soudců specializovaných senátů místně příslušného
soudu, jenž má věc jako soud věcně a místně příslušný projednat a rozhodnout.
Naproti tomu ustanovení §9 odst. 2 s. ř. s. upravuje možnost („Nejvyšší správní soud může
věc přikázat…“) přikázat věc jinému než místně příslušnému krajskému soudu, je-li to pro rychlost
nebo hospodárnost řízení nebo z jiného důležitého důvodu vhodné.
Jelikož shora označený návrh městského soudu byl formulován výslovně jako návrh
na delegaci nutnou, zabýval se Nejvyšší správní soud nejprve posouzením, zda jsou pro postup
dle §9 odst. 1 s. ř. s. splněny nezbytné předpoklady.
Jak již bylo uvedeno výše, Nejvyšší správní soud musí přikázat určitou věc jinému
než místně příslušnému krajskému soudu tehdy, jsou-li všichni soudci specializovaných senátů
místně příslušného soudu, jenž má věc jako soud věcně a místně příslušný projednat
a rozhodnout, vyloučeni. Odborná komentářová literatura k tomuto dodává, že „[z]ákladním
předpokladem pro předložení věci Nejvyššímu správnímu soudu k rozhodnutí o přikázání věci jinému než místně
příslušnému krajskému soudu je předchozí rozhodnutí o vyloučení soudců správního úseku krajského soudu podle
§8 odst. 3 nebo 5 SŘS v takovém rozsahu, který neumožňuje k projednání a rozhodnutí věci sestavit senát.
Naplnění důvodů pro vyloučení soudců se v tomto druhu řízení neposuzuje. Nejvyšší správní soud vychází
z předchozího vyloučení soudců krajského soudu a neposuzuje to jako předběžnou otázku v rámci vlastního řízení
o delegaci nutné.“ [Potěšil, L., Šimíček, V. et al. Soudní řád správní: Komentář. In: ASPI (právní
informační systém), ASPI ID: KO150I2002CZ.]. Nejvyšší správní soud k tomuto považuje
za potřebné poznamenat, že při své rozhodovací činnosti pravidelně posuzuje otázku současného
vyloučení vícera soudců specializovaných senátů místně příslušného soudu pro účely rozhodnutí
o návrhu na delegaci nutnou jako otázku předběžnou. Činí tak zejména z důvodu procesní
ekonomie, neboť dle jeho názoru není účelné formalisticky trvat na tom, aby u místně
příslušného krajského soudu nejprve proběhla jednotlivá „řízení“ o podjatosti každého
jednoho specializovaného soudce v případech, kdy se potenciální důvod jejich vyloučení dotýká
v zásadě všech soudců specializovaných senátů takovéhoto soudu (srov. zejm. usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2013, č. j. Nad 51/2013 – 13, ze dne 17. 10. 2013,
č. j. Nad 43/2013 – 17, ze dne 30. 6. 2015, č. j. Nao 190/2015 – 12, či ze dne 14. 2. 2014,
č. j. Nad 52/2014 – 11, dostupná na www.nssoud.cz).
V nynější věci však Nejvyšší správní soud dospěl při předběžném posouzení otázky
vyloučení soudců specializovaných senátů městského soudu k závěru, že potenciální důvod
vyloučení se nemusí nutně vztahovat na takový počet soudců, resp. takové konkrétní soudce
městského soudu, že by bylo lze konstatovat nemožnost sestavení takového senátu, který
by v žalobcově věci mohl rozhodnout. Nesporná skutečnost, dle níž byl žalobce až do 30. 6. 2015
soudcem správního úseku městského soudu, svědčí pro důvod podjatosti toliko těch soudců
správního úseku městského soudu, kteří svou funkci vykonávali v období, jež se alespoň částečně
překrývalo s obdobím výkonu funkce soudce žalobcem, a kteří zároveň funkci soudce správního
úseku městského soudu doposud vykonávají. Z obsahu soudního spisu městského soudu žádným
způsobem nevyplývá, že by nebylo možné sestavit senát ze soudců, kterých se uvedený
potenciální důvod podjatosti nedotýká. Nejvyšší správní soud přitom nemá ze své úřední činnosti
k dispozici informace, na základě nichž by mohl takový závěr sám učinit.
Z výše uvedeného plyne, že pro přikázání věci jinému než místně příslušnému soudu
dle §9 odst. 1 s. ř. s. není splněna zákonná podmínka nemožnosti sestavení senátu k rozhodnutí
v žalobcově věci z důvodu vyloučení soudců specializovaných senátů městského soudu.
Nejvyšší správní soud je však toho názoru, že v daném případě je namístě přikázat věc
jinému než místně příslušnému soudu z důvodu vhodnosti ve smyslu §9 odst. 2 s. ř. s.
Dle odkazovaného ustanovení může Nejvyšší správní soud přikázat věc jinému než místně
příslušnému krajskému soudu nejen tehdy, je-li to vhodné z důvodu rychlejšího nebo
hospodárnějšího řízení, nýbrž i tehdy, je-li to vhodné z jiného důležitého důvodu. Ačkoli výše
zmíněný možný důvod podjatosti některých soudců městského soudu nemusí být dostatečný
pro delegaci nutnou, je třeba mít na zřeteli, vzhledem k mediální pozornosti věnované jednání
žalobce, jež předcházelo jeho rezignaci na funkci soudce, zejména zájem na zachování
či upevnění důvěry veřejnosti v nestranný výkon soudní moci, čemuž může být přispěno právě
tím, že žalobcova věc nebude rozhodnuta týmž soudem, u kterého žalobce působil po několik
let jako soudce. Nejvyšší správní soud takovýto zájem považuje za důležitý důvod pro přikázání
věci jinému než místně příslušnému krajskému soudu, přičemž podotýká, že sám žalobce
s takovýmto postupem vyjádřil souhlas již v rámci žaloby.
Pokud jde o určení konkrétního krajského soudu, kterému byla shora označená věc
z důvodu vhodnosti přikázána, vzal Nejvyšší správní soud v úvahu zejména sídelní vzdálenost
nejbližšího krajského soudu od sídla místně příslušného krajského soudu (tj. městského soudu)
a vzájemnou proximitu obvodů jejich působností. Na základě těchto kritérií, a rovněž
s přihlédnutím k vyjádření žalobce, jenž se vyslovil pro vhodnost přikázání věci Krajskému soudu
v Praze, rozhodl Nejvyšší správní soud o přikázání věci právě tomuto soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. srpna 2016
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu