ECLI:CZ:NSS:2016:NAD.276.2016:50
sp. zn. Nad 276/2016 - 50
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Jana Vyklického a Mgr. Radovana Havelce, v právní věci žalobkyně PhDr. H.
P., proti žalovanému Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, o návrhu
Městského soudu v Praze na přikázání věci vedené pod sp. zn. 8 A 190/2015 jinému krajskému
soudu
takto:
Věc Městského soudu v Praze, sp. zn. 8 A 190/2015, se p ři k azu je k projednání
a rozhodnutí Krajskému soudu v Praze.
Odůvodnění:
K Městskému soudu v Praze (dále „městský soud“) byla podána žaloba ve věci práva
na informace dle zákona č. 106/1999 Sb., a to proti rozhodnutím žalovaného ze dne 1. 10. 2015,
č. j. MSP 384/2015-OT-OSV/7, a č. j. MSP 385/2015-OT-OSV/7. Městský soud předložil
Nejvyššímu správnímu soudu návrh na přikázání věci jinému krajskému soudu a tento návrh
zdůvodnil tím, že má být přezkoumáváno rozhodnutí, jímž bylo zamítnuto odvolání proti
rozhodnutí předsedy Obvodního soudu pro Prahu 2, který je nyní místopředsedou Městského
soudu v Praze. K návrhu byla připojena vyjádření členů senátu 8 A městského soudu ve smyslu
§8 odst. 3 s. ř. s.
Žalovaný zamítl shora uvedenými rozhodnutími odvolání proti rozhodnutím Obvodního
soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. 40 Si 185/2015, a ze dne 20. 5. 2015,
sp. zn. 40 Si 211/2015, která byla vydána Mgr. Alešem Sabolem, tehdejším předsedou
Obvodního soudu pro Prahu 2, který je nyní soudcem a místopředsedou městského soudu
pro věci správní, jak je zřejmé z jeho rozvrhu práce pro rok 2016.
Nejvyšší správní soud se s prakticky identickou situací vypořádal v rozhodnutí
ze dne 11. 8. 2016, č. j. 5 As 112/2016 – 14, ve kterém analyzoval smysl §8 s. ř. s. a dále uvedl,
že „Integrální součástí práva na spravedlivý proces tak, jak je vymezeno v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je garance toho, aby ve věci
rozhodoval nezávislý a nestranný soudce. Nestrannost a nezaujatost soudce je jedním z hlavních předpokladů
spravedlivého rozhodování a jednou z hlavních premis důvěry občanů a jiných subjektů práva v právo a právní stát
(čl. 1 odst. 1 Ústavy). Nestrannost soudce je především subjektivní psychickou kategorií, vyjadřující vnitřní
psychický stav soudce k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení,
jejich právním zástupcům atd.), o nichž je schopen relativně přesně referovat toliko soudce sám“.
V tomto smyslu je v nyní posuzované věci jistě relevantní vyjádření zákonných soudců
senátu 8 A městského soudu ve smyslu 8 odst. 3 s. ř. s. Nejvyšší správní soud ovšem správně
ve shora uvedeném rozsudku dále zdůraznil, že „Pouze takto úzce pojímaná kategorie nestrannosti soudce
by však v praxi nalezla stěží uplatnění vzhledem k obtížné objektivní přezkoumatelnosti vnitřního rozpoložení
soudce. Kategorii nestrannosti je proto třeba vnímat šířeji, také v rovině objektivní. Za objektivní ovšem nelze
považovat to, jak se nestrannost soudce pouze subjektivně jeví vnějšímu pozorovateli (účastníkovi řízení), nýbrž to,
zda reálně neexistují objektivní okolnosti, které by mohly objektivně vést k legitimním pochybnostem o tom,
že soudce určitým, nikoliv nezaujatým vztahem k věci disponuje. Vyloučení soudce z projednávání a rozhodování
věci má být založeno nikoliv pouze na skutečně prokázané podjatosti, ale je dáno již tehdy, jestliže lze mít
pochybnost o jeho nepodjatosti (I. ÚS 167/94, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Na druhé straně Ústavní soud vyslovil, že subjektivní hledisko účastníků řízení o podjatosti může být podnětem
k jejímu zkoumání, rozhodování o této otázce se však musí dít výlučně na základě hlediska objektivního.
To znamená, že otázka podjatosti nemůže být postavena nikdy zcela najisto, nelze ovšem vycházet pouze
ze subjektivních pochybností osob zúčastněných na řízení, nýbrž i z právního rozboru skutečností, které k těmto
pochybnostem vedou (II. ÚS 105/01). Rovněž judikatura Evropského soudu pro lidská práva vychází z dvojího
testu nestrannosti soudce: subjektivní test je založen na základě osobního přesvědčení soudce v dané věci, objektivní
test sleduje existenci dostatečných záruk, že je možno v tomto ohledu vyloučit jakoukoliv legitimní pochybnost
(III. ÚS 448/04).
Pro lepší orientaci v nyní posuzované věci je namístě připomenout relevantní právní
úpravu, vyjadřující postavení soudního funkcionáře, zde ve funkci místopředsedy krajského
soudu. Místopředseda krajského soudu je podle §119 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech
a soudcích, orgánem státní správy soudu. Podle §30 odst. 2 citovaného zákona místopředsedové
krajského soudu vykonávají kromě rozhodovací činnosti také státní správu krajského soudu
a státní správu okresních soudů, které patří do jeho obvodu, v rozsahu stanoveném tímto
zákonem. Podle §121 odst. 3 citovaného zákona místopředsedové krajského soudu vykonávají
státní správu krajského soudu a okresních soudů v jeho obvodu v rozsahu určeném předsedou
krajského soudu. Podle §9 odst. 1 téhož zákona v obvodu hlavního města Prahy působnost
krajského soudu vykonává Městský soud v Praze a působnost okresních soudů vykonávají
obvodní soudy.
Rozhodně nelze ignoroval možnost, že postavení soudců ve vztahu k místopředsedovi
soudu, u něhož sami působí, by mohlo zavdat objektivní pochybnost o nepodjatosti těchto
soudců. Místopředseda soudu totiž může v zákonem stanovených případech vykonávat ve vztahu
ke jmenovaným soudcům úkoly státní správy, které se jejich postavení v různém směru mohou
dotknout.
Nejvyšší správní soud se v usnesení ze dne 3. 2. 2016, č. j. Nad 6/2016 – 48, vyslovil
obdobně, jestliže soudcům příslušného senátu městského soudu vytkl, že nepostupovali podle
§8 odst. 3 s. ř. s., jestliže lze mít pochybnosti o jejich nepodjatosti, neboť rozhodovali
o rozhodnutích předsedy Obvodního soudu pro Prahu 2, který v současné době vykonává funkci
místopředsedy městského soudu, u něhož sami působí.
Ve stejném postavení se nacházejí přirozeně všichni soudci správního úseku městského
soudu, kdo proto nelze postupovat dle §8 odst. 3 věta druhá s. ř. s. Právě na tyto případy míří
ustanovení §9 odst. 1 s. ř. s., ukládající Nejvyššímu správnímu soudu přikázat věc jinému, než místně
příslušnému krajskému soudu, jestliže pro vyloučení všech soudců specializovaných senátů místně příslušného soudu
nelze sestavit senát. Z výše vyložených objektivních důvodů jsou tedy splněny podmínky §9 odst. 1
s. ř. s. pro přikázání věci jinému krajskému soudu.
U Krajského soudu v Praze přirozeně shora uvedené překážky projednání věci neexistují, takže
vzhledem k místním hlediskům je právě tento soud k projednání věci vhodný.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 10. listopadu 2016
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu