ECLI:CZ:NSS:2016:NAO.31.2016:19
Nao 31/ 2016 - 19
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Evy Šonkové a Mgr. Marka Bedřicha v právní věci žalobce: A. H., proti
žalovanému: Nejvyšší správní soud, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 19. 11. 2015, č. j. 2 As 245/2015 – 52, o námitce podjatosti soudců Krajského
soudu v Plzni vznesené žalobcem,
takto:
Soudci Krajského soudu v Plzni JUDr. Václav Roučka, JUDr. Petr Kuchynka
a Mgr. Jaroslav Škopek nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci vedené
u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 30 A 225/2015.
Odůvodnění:
[1] Přípisem ze dne 2. 2. 2016 byl Nejvyššímu správnímu soudu předložen spis Krajského
soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“) sp. zn. 30 A 225/2015 za účelem rozhodnutí o žalobcem
vznesené námitce podjatosti soudců krajského soudu JUDr. Václava Roučky, JUDr. Petra
Kuchynky a Mgr. Jaroslava Škopka.
[2] Žalobce odůvodnil námitku podjatosti tím, že v řízení před krajským soudem brojil proti
v záhlaví označenému rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (dále jen „napadené rozhodnutí“),
podle něhož byl žalovanou stranou senát složený ze shora jmenovaných soudců krajského
soudu, tedy senát, který má nyní přezkoumávat usnesení, jehož byl sám účasten. Žalobce
měl za to, že je ve věci dán střet zájmů, a proto by se měl dotčený senát krajského soudu
sám vyloučit z rozhodování a projednávání věci. Jelikož tak senát neučinil, uplatnil žalobce
námitku podjatosti jmenovaných soudců krajského soudu pro nevhodné jednání ve věci
sp. zn. 30 A 225/2015 a zjevné ignorování práva a dobrých mravů. Žalobce rovněž konstatoval,
že již nemá důvěru v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování příslušného senátu krajského
soudu.
[3] Námitkou dotčení soudci učinili dne 2. 2. 2016 písemné prohlášení (založené
na č. l. 9 spisu krajského soudu), v němž konstatovali, že jim není známa žádná skutečnost,
pro kterou by se zřetelem k předmětné věci nebo k účastníkům řízení měl být dán důvod
pro pochybnosti o jejich nepodjatosti.
[4] Podle §8 s. ř. s. soudci jsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich
poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je dán důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. Vyloučeni
jsou též soudci, kteří se podíleli na projednávání nebo rozhodování věci u správního orgánu nebo v předchozím
soudním řízení. Důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení
o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.
[5] Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že je mu z jeho rozhodovací činnosti známo,
že žalobce podává opakované žaloby a další podání směřující proti aktům rozhodovací činnosti
soudů. Stěžovatel „správními žalobami“ pravidelně brojí proti rozhodnutím soudů vydaným
zejména ve správním soudnictví. Poté, co krajský soud takové žaloby usnesením pro nedostatek
pravomoci odmítne, stěžovatel buď daná usnesení napadne další žalobou, nebo proti nim podá
kasační stížnost. Nejvyšší správní soud kasační stížnost žalobce v těchto věcech buď odmítne,
anebo řízení o ní zastaví pro nezaplacení soudního poplatku (poté, co žádost žalobce
o osvobození od soudních poplatků zamítne s odůvodněním, že se v daných věcech jedná
o zjevně neúspěšný návrh ve smyslu §36 odst. 3 s. ř. s.). Rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu pak žalobce napadá dalšími „správními žalobami“ či „námitkami zmatečnosti“,
čímž se v konečném důsledku vytváří jakýsi bludný kruh, v němž se již dávno ztratila podstata
věci, o niž se žalobce původně soudil (viz k tomu např. řízení vedená u Nejvyššího správního
soudu pod sp. zn. 2 As 291/2015, 2 As 136/2015, 1 As 5/2015, 6 As 261/2014, 6 As 251/2014,
3 As 179/2014 a desítky dalších).
[6] V nyní posuzované věci je proto jen obtížně dohledatelné skutečné jádro sporu. Pro účely
rozhodování o vznesené námitce podjatosti však postačuje připomenout, že námitkou dotčení
soudci krajského soudu rozhodli usnesením ze dne 31. 8. 2015, č. j. 30 A 104/2015 – 35,
o odmítnutí žalobcovy žaloby proti celkem deseti rozhodnutím Nejvyššího správního soudu,
a to pro nedostatek pravomoci rozhodovat o žalobách proti rozhodnutím vydaným v soudních
řízeních [§4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Proti usnesení krajského soudu č. j. 30 A 104/2015 – 35
žalobce brojil kasační stížností, přičemž řízení o ní Nejvyšší správní soud zastavil napadeným
rozhodnutím, a to z důvodu nezaplacení soudního poplatku. Proti napadenému rozhodnutí brojil
žalobce podáním, označeným jako „Námitka zmatečnosti“, které zaslal krajskému soudu. Vzhledem
k tomu, že žalobce ve svém naposledy jmenovaném podání navrhoval zrušení napadeného
rozhodnutí, vyhodnotil krajský soud toto podání jako žalobu proti rozhodnutí a poučil žalobce
o složení senátu, jakož i o možnosti namítnout podjatost soudců. Následně žalobce uplatnil
námitku podjatosti, o níž právě rozhoduje Nejvyšší správní soud.
[7] Na základě obsahu podání žalobce, jímž byla námitka podjatosti vznesena, při přihlédnutí
ke shrnuté posloupnosti soudních řízení, Nejvyšší správní soud naznal, že má žalobce
za to, že k vyloučení soudců krajského soudu by mělo dojít z důvodu, že se podíleli
na projednávání nebo rozhodování věci v předchozím soudním řízení, popřípadě pro jejich vztah
k účastníkům řízení.
[8] Významem slovního spojení v předchozím soudním řízení ve smyslu §8 odst. 1 s. ř. s.
se Nejvyšší správní soud zabýval v usnesení ze dne 19. 3. 2003, č. j. Nao 2/2003 – 18,
publ. pod č. 53/2004 Sb. NSS (všechna zde uváděná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
jsou dostupná z www.nssoud.cz), v němž dospěl k závěru, že podíl soudce na rozhodování
v předchozím soudním řízení, který zakládá jeho vyloučení, se týká rozhodování stejné věci
u nižšího stupně, nikoli jiné soudní věci, byť by se týkala týchž účastníků. Usnesením ze dne
2. 9. 2004, č. j. Nao 13/2004 – 54, publ. pod č. 433/2005 Sb. NSS, dále rozvinul, že pojem
předchozího soudního řízení je nutno vykládat materiálně, tedy s ohledem na konkrétní a přímou
souvztažnost a věcnou souvislost dotčených řízení. Poukázal lze také na závěry usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2006, č. j. Nao 7/2006 – 121, podle něhož je namístě
vyloučit soudce i tehdy, pokud se na projednávání a rozhodování věci podílel nepřímo,
a to tak, že v jiné věci týchž účastníků rozhodoval o v zásadě shodné stěžejní námitce a shodném
předmětu sporu, přičemž jeho rozhodnutí bylo jedním z podkladů pro odůvodnění napadeného
rozsudku, neboť v takovém případě spolu obě řízení značným způsobem souvisí (shodně
např. usnesení ze dne 3. 12. 2014, č. j. Nao 445/2014 – 45).
[9] Při rozhodování o žalobcem vznesené námitce podjatosti je třeba zvláště zohlednit
specifika soudních řízení, která žalobce iniciuje před krajskými soudy i před Nejvyšším správním
soudem. V řízení vedeném před krajským soudem pod sp. zn. 30 A 104/2015 učinil žalobce
předmětem soudního přezkumu správnost a zákonnost několika rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu, jimiž bylo rozhodováno o tvrzené podjatosti soudců ve správním soudnictví.
Předmět následného řízení o kasační stížnosti byl omezen toliko na otázku, zda krajský soud
postupoval správně, když stěžovatelovu „správní žalobu“ odmítl pro nedostatek pravomoci,
zatímco předmětem na to navazujícího, nyní probíhajícího řízení před krajským soudem,
vyvolaného „námitkou zmatečnosti“, má být posouzení postupu Nejvyššího správního soudu,
který ukončil kasační přezkum zastavením řízení pro nezaplacení soudního poplatku za kasační
stížnost. Procesní postup žalobce, který svými podáními neustále napadá jedno soudní
rozhodnutí za druhým, nejenže vede ke ztrátě původní podstaty věci, ale má za následek
i to, že každý další takto uměle vyvolaný soudní spor vytváří jakési „řízení samo pro sebe“.
Tato řízení spolu věcně nesouvisí, neboť se jejich předměty vždy odlišují, když postatou
přezkumu má být pokaždé jiné tvrzené procesní pochybení krajského či Nejvyššího správního
soudu, někdy i v závislosti na tom, na jakých důvodech soud své rozhodnutí založil. Žalobce
byl přitom správními soudy opakovaně poučen, že ve správním soudnictví nemůže uspět
za žádných okolností s návrhem směřujícím proti rozhodnutí vydanému soudem při výkonu
soudní moci. Za těchto velice specifických okolností Nejvyšší správní soud naznal,
že řízení vedené krajským soudem pod sp. zn. 30 A 104/2015 není vůči řízení vedenému
pod krajským soudem pod sp. zn. 30 A 225/2015 předchozím soudním řízením ve smyslu
§8 odst. 1 s. ř. s. a shora citované judikatury. Proto ani účast soudců krajského soudu na vydání
rozhodnutí, jímž bylo prvé řízení skončeno, nezakládá důvod jejich podjatosti v řízení,
jež se právě u krajského soudu vede.
[10] Co se vztahu krajského soudu k účastníkům řízení týče, žalobce v námitce podjatosti
tvrdil, že v usnesení Nejvyššího správního soudu, jež nyní žádá přezkoumat, žalovanou stranou
byli soudci, vůči nimž tuto námitku vznesl. S argumentací žalobce, že tito soudci mají nyní
„přezkoumávat usnesení, ve kterých jsou sami účastníky“ ovšem nelze souhlasit. Žalovaným v dané věci
je totiž zjevně ten, kdo napadené rozhodnutí vydal, tj. Nejvyšší správní soud. Zmíněný senát
krajského soudu pouze původně přijal usnesení o tom, že krajský soud nemá pravomoc
přezkoumat rozhodnutí jiného soudu. Pro účely otevření přezkumu zákonnosti tohoto závěru
pak Nejvyšší správní soud uložil žalobci (tehdy stěžovateli) zaplatit soudní poplatek a poté,
co žalobce tuto povinnost nesplnil, řízení zastavil. Není tedy pravdou, že dotčení soudci
krajského soudu byli či jsou stranou žalovanou, potažmo že mají rozhodovat ve své vlastní věci.
Napadené rozhodnutí ostatně za žalovaného zcela jasně označuje Nejvyšší správní soud.
[11] Nejvyšší správní soud proto rozhodl, že námitkou podjatosti označení soudci krajského
soudu nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. 30 A 225/2015.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. února 2016
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu