ECLI:CZ:NSS:2017:1.ADS.44.2017:18
sp. zn. 1 Ads 44/2017 - 18
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Tomáše Rychlého a JUDr. Marie Žiškové v právní věci žalobce: O. T.,
zastoupený JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Praha 5, Symfonická 1496/9,
proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5, Křížová 25, o žalobě
proti rozhodnutí žalované ze dne 23. 6. 2016, č. j. X, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 1. 2017, č. j. 78 Ad 8/2016 – 22,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl kasační stížností rozsudek Krajského soudu
v Ostravě, jímž soud zamítl jeho žalobu proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení
ze dne 23. 6. 2016, č. j. X, o námitkách žalobce. Tímto rozhodnutím žalovaná částečně změnila
předchozí rozhodnutí ze dne 12. 4. 2016, č. j. X, tak, že ve výroku I. nesprávně uvedenou
hodnotu 24,95 měsíců nahradila hodnotou 24,96 měsíců a ve zbytku toto rozhodnutí potvrdila.
[2] Posledně uvedeným rozhodnutím žalované byl stěžovateli přiznán příplatek k důchodu
podle §24 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen
„zákon o mimosoudních rehabilitacích“), z důvodu služby ve vojenském táboře nucených
prací v době od 1. 11. 1952 do 29. 11. 1954, tj. za 24,95 měsíců v částce 375 Kč. Rozhodnutí
stanovilo, že příplatek se stěžovateli vyplácí jen do výše, která spolu s důchodem nepřevyšuje
nejvyšší výměru podle předpisů účinných před 1. 1. 1996. K námitkám žalobce žalovaná
určila výši tohoto příplatku k důchodu tak, že služba žalobce ve VTNP činila celkem
24,96 měsíců x 15 Kč = 374,4 Kč a po zaokrouhlení 375 Kč. Ve výroku I. rozhodnutí žalovaná
uvedla, že podle §58a zákona č. 100/1988 Sb. a §98 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém
pojištění (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“), se příplatek slučuje s důchodem, ke kterému
náleží, a tvoří s ním nadále jeden celek. Podle §24 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích
se příplatek vyplácí jen do výše, která spolu s důchodem nepřevyšuje nejvyšší výměru podle
předpisů účinných před 1. 1. 1996. Výrokem II. téhož rozhodnutí žalovaná podle §56 odst. 1
písm. c) zákona o důchodovém pojištění žalobci od 14. 5. 2016 snížila starobní důchod z částky
16.680 Kč na částku 15.714 Kč měsíčně, takže od tohoto data mu náleží starobní důchod ve výši
15.714 Kč měsíčně, z toho základní výměra důchodu 2.440 Kč měsíčně a procentní výměra
13.274 Kč měsíčně a zvláštní příspěvek k důchodu dle zákona č. 357/2005 Sb. 2.676 Kč měsíčně,
celkem tedy 18.340 Kč měsíčně.
[3] Stěžovatel rozhodnutí žalované napadl žalobou, jejímž předmětem bylo potvrzení výroku
II. rozhodnutí žalované ze dne 12. 4. 2016. Poukázal na to, že důvodem snížení důchodu bylo
zjištění, že žalovaná stěžovateli dne 20. 4. 1998 přiznala příplatek k důchodu podle §24 odst. 4
zákona o mimosoudních rehabilitacích v celém rozsahu, takže důchod překračoval nejvyšší
přípustnou výměru stanovenou v §4 odst. 1 zákona č. 76/1995 Sb. po příslušných valorizacích.
[4] Stěžovatel uplatil v žalobě tyto dvě námitky: (a) jestliže omezení maximální výše důchodu
bylo zrušeno, „není důvod jej diskriminovat dne 20. 4. 1998 jen kvůli tomu, že mu důchod byl přiznán před
31. 12. 1995“ (s tím, že by v takovém případě šlo o nerovnost subjektů – důchodců – před
zákonem, tedy o porušení čl. I Listiny základních práv a svobod), (b) příplatek k důchodu podle
zákona o mimosoudních rehabilitacích má povahu odškodnění za újmy způsobené zařazením
ve vojenských táborech nucených prací, nejde o běžnou dávku sociálního zabezpečení a pokud
toto odškodnění bylo v minulosti žalobci přiznáno, není správné s ohledem na legitimní
očekávání tento příplatek nyní odnímat, resp. krátit, a to ani v případě, že by skutečně došlo
k dřívější chybě. Dále žaloba odkazovala na nález Ústavního soudu ČR ze dne 15. 4. 2015 sp. zn.
I. ÚS 819/15. Stěžovatel se tedy v žalobě domáhal zrušení napadených rozhodnutí žalované
ze dne 23. 6. 2016 a ze dne 12. 4. 2016.
[5] Krajský soud žalobu zamítl a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.
[6] Ohledně první žalobní námitky (tvrzená diskriminace žalobce) krajský soud přisvědčil
žalobci, že přijetím zákona o důchodovém pojištění byly zrušeny předpisy o nejvyšší přípustné
výměře důchodů, přičemž tento zákon vstoupil v účinnost od 1. 1. 1996. Krajský soud však
dodal, že zákon v §68 stanovil, že „o nárocích na důchody, které vznikly před 1. lednem 1996 a o nichž
nebylo do tohoto dne pravomocně rozhodnuto, a o přiznání, odnětí nebo změně výše těchto důchodů za dobu před
1. lednem 1996, i když o nichž již bylo pravomocně rozhodnuto, se rozhodne s odchylkami dále uvedenými podle
předpisů platných před 1. lednem 1996“. Stěžovateli byl přiznán příplatek k důchodu podle §24 odst. 4
zákona o mimosoudních rehabilitacích od 14. 4. 1991, tedy před datem 1. 1. 1996. Tento
příplatek v souladu s §58a zákona č. 100/1988 Sb. a §98 zákona o důchodovém pojištění
se slučuje s důchodem a tvoří s důchodem jeden celek. Žalovaná v řízení o žádosti žalobce
o přepočet tohoto příplatku zjistila, že důchod s tímto příplatkem byl přiznán a vyplácen ve vyšší
částce, než v jaké náleží. Z uvedených zákonných ustanovení krajský soud dovodil, že „pokud byl
přiznán příplatek k důchodu žalobci před datem 1. 1. 1996, musela žalovaná přihlížet při svém rozhodování
k předpisům, které stanovily před tímto datem nejvyšší přípustnou výměru důchodů“. Krajský soud tedy první
žalobní námitce nepřisvědčil.
[7] Ohledně druhé žalobní námitky (zvláštní povaha příplatku k důchodu jako odškodnění
za újmy způsobené zařazením ve vojenských táborech nucených prací – viz odstavec [4](b) výše)
krajský soud poukázal na §56 odst. 1 písm. c) zákona o důchodovém pojištění, podle něhož
„zjistí-li se, že […] důchod byl přiznán nebo je vyplácen ve vyšší částce, než v jaké náleží, nebo byl přiznán nebo
se vyplácí neprávem, důchod se sníží nebo odejme nebo jeho výplata se zastaví, a to ode dne následujícího po dni,
jímž uplynulo období, za které již byl vyplacen“. Podle krajského soudu byl žalobci důchod s příplatkem
přiznán a vyplácen ve vyšší částce než v jaké náležel, a proto bylo povinností žalované postupovat
podle uvedeného zákonného ustanovení a snížit částku starobního důchodu a příplatku žalobci
tak, aby odpovídala právním předpisům. Krajský soud konstatoval, že tento postup rozhodně
není v rozporu se zásadou legitimního očekávání, kdy v opačném případě by uplatnění tohoto
principu znamenalo doživotní vyplácení důchodové dávky přiznané v nesprávné výši. Krajský
soud tedy ani druhé žalobní námitce nepřisvědčil.
[8] Krajský soud označil poukaz žalobce na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 819/15
ze dne 15. 4. 2015 za nepřiléhavý. Ústavní soud v nálezu zdůraznil mimo jiné, že v rozhodování
o rehabilitacích osob pronásledovaných nedemokratickým režimem má být uplatňován princip
favoris rehabilitationis, jehož obsahem sice nemůže být odškodnění všech křivd, ale jímž má být
jednak úmysl rozhodnout o pochybnostech ve prospěch rehabilitace a nikoliv v její neprospěch
a jednak vědomí toho, že demokratický režim by neměl ke křivdě vytvořené nedemokratickým
režimem přidávat křivdu další. Dle názoru krajského soudu však nemohla tento princip žalovaná
narušit tím, že postupovala v souladu s výše uvedeným zákonným ustanovením upravujícím
snížení důchodové dávky, resp. upravujícím omezení výše výplaty této dávky.
II. Kasační stížnost
[9] Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost
z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[10] V kasační stížnosti uvedl, že jádro sporu spočívá v tom, jak vykládat nárok na příplatek
k důchodu podle §24 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích, když před 31. 12. 1995
nemohl být příplatek vyplácen v celém rozsahu kvůli maximální výměře důchodu. Poukázal na to,
že žalovaná v minulosti (v rozhodnutí z 20. 4. 1998) zaujala stanovisko, že počínaje 1. 1. 1996
lze příplatek vyplácet v celém rozsahu. Nyní však žalovaná a krajský soud zaujímají stanovisko,
že omezení trvá i po 1. 1. 1996.
[11] Stěžovatel dále uvedl, že pokud soud v napadeném rozsudku odkazuje na ustanovení
§58a zákona č. 100/1988 Sb. a ustanovení §98 zákona o důchodovém pojištění, zmíněná
ustanovení pouze říkají, že příplatek k důchodu se slučuje s důchodem. Tato ustanovení sama
o sobě podle stěžovatele nejsou překážkou k tomu, aby počínaje 1. 1. 1996 byl stěžovateli přiznán
příplatek v celém rozsahu, na který má podle §24 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích
nárok.
[12] Stěžovatel dále citoval §68 zákona o důchodovém pojištění, přičemž zdůraznil tuto
pasáž: „o přiznání, odnětí nebo změně výše těchto důchodů za dobu před 1. lednem 1996, i když o nich již bylo
pravomocně rozhodnuto, se rozhodne […] podle předpisů platných před 1. lednem 1996.“ Stěžovatel
s poukazem na podtrženou část zákonného ustanovení dovodil, že dosavadní předpisy dopadají
pouze na důchody, vyplácené za dobu před 1. 1. 1996. Podle stěžovatele bylo tedy naprosto
v pořádku, že do 31. 12. 1995 účastnice limitovala stěžovatelův důchod tehdy platnou maximální
výší důchodu. Jestliže však stěžovatel po 1. 1. 1996 požádal o to, aby byl jeho důchod přepočten
a příplatek mu byl s účinností od tohoto data (míněno od 1. 1. 1996) přiznán v celém rozsahu,
žalovaná mu měla vyhovět.
[13] Stěžovatel v kasační stížnosti poukázal na nálezy Ústavního soudu, zejména na (a) nález
sp. zn. I. ÚS 819/15, podle něhož „demokratický režim by neměl ke křivdě vytvořené nedemokratickým
režimem přidávat křivdu další“ a státní orgány „nemohou [...] legitimní očekávání zklamat ve vztahu
k poškozeným“, a to dokonce ani v případě, že k přiznání nějakého nároku došlo mylným výkladem
zákona, (b) nález sp. zn. II. ÚS 187/2000, podle něhož „[z]áměrům rehabilitace nelze bránit
pozitivněprávním dogmatismem při výkladu právních norem. Ustanovení rehabilitačních předpisů je právě
s ohledem na jejich smysl a účel zapotřebí interpretovat extenzivně ve prospěch postižených osob.
Na rozdíl od restitucí majetku takový výklad nemůže vést k nepřípustným zásahům do práv jiných osob.“,
(c) sp. zn. I. ÚS 605/03, podle něhož „[ú]čel a smysl právních předpisů není možné hledat pouze ve slovech
a větách toho kterého předpisu, ve kterém jsou vždy také přítomny i principy uznávané demokratickými právními
státy. Lze říci, že tyto zásady platí tím spíše v řízeních, ve kterých dochází k aplikaci zákonů, kterými
se demokratický právní stát snaží reagovat na křivdy vzniklé za minulého nedemokratického režimu, jenž byl
zákonem č. 198/1993 Sb. […] označen za zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný.“, a (d) další nálezy
ve věcech rehabilitace a odškodnění, konkrétně nálezy sp. zn. II. ÚS 290/05, sp. zn.
I. ÚS 565/03, sp. zn. I. ÚS 712/05 a sp. zn. I. ÚS 2366/07.
[14] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila. Ve svém vyjádření k žalobě ze dne
29. 9. 2016 ohledně výkladu ustanovení §68 zákona o důchodovém pojištění uvedla, že příplatek
k důchodu je přiznán od 14. 4. 1991 a že je „nutné také respektovat skutečnost, že se příplatek k důchodu
vyplácí jen do výše, která spolu s důchodem, se kterým tvoří jeden celek […], nepřevyšuje nejvyšší výměru důchodu
podle právních předpisů účinných před 1. 1. 1996“.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[15] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v kasační stížnosti, a přitom
neshledal vady uvedené v odst. 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[16] Kasační stížnost je projednatelná, avšak není důvodná.
[17] Stěžovatel vytýkal krajskému soudu nesprávné posouzení věci. V žalobě tvrdil
diskriminaci při výplatě důchodu „jen kvůli tomu, že mu důchod byl přiznán před 31. 12. 1995“.
V kasační stížnosti sice nepoukazoval na „diskriminaci“ ve smyslu první žalobní námitky
(viz odstavec [6](a) výše), ale argument stěžovatele se týkal prakticky téže otázky (resp. téže
žalobní námitky), totiž že žalovaná nesprávně vykládá přechodné ustanovení zákona
o důchodovém pojištění, konkrétně ustanovení §68.
[18] Jádrem sporu je to, zda – pokud nároky na důchod i na příplatek k důchodu vznikly
a byly přiznány před 1. 1. 1996, a pokud se důchod sloučil s příplatkem – se konečná výše
důchodu měla stanovit podle dosavadních předpisů (jak tvrdí žalovaná), anebo (jak tvrdí
stěžovatel) podle nových předpisů. Sama skutečnost, že o nároku na příplatek se rozhodovalo
až v roce 1998, nehraje z tohoto hlediska žádnou roli. Pro úplnost lze dodat, že samozřejmě není
sporu o tom, že od 1. 1. 1996 se režim důchodu řídí již předpisy novými. Výše důchodu se tedy
v závislosti na skutečnostech vniklých od 1. 1. 1996 upravuje již bez omezení. Otázkou pro účely
tohoto řízení však je, zda ohledně skutečností vzniklých před 1. 1. 1996, se mají důchody
posuzovat jen podle předpisů platných před tímto datem, anebo (dle stěžovatele) podle předpisů
nových.
[19] Relevantní text §68 zákona stanoví, že „o přiznání, odnětí nebo změně výše těchto důchodů
za dobu před 1. lednem 1996, i když o nich již bylo pravomocně rozhodnuto, se rozhodne […] podle předpisů
platných před 1. lednem 1996.“ Stěžovatel se domnívá, že „předpisy platné před 1. lednem 1996“
dopadají výlučně na důchody, vyplácené před tímto datem, a dovozuje to z podtrženého výrazu
„za dobu před 1. lednem 1996“.
[20] Výklad stěžovatele ovšem nemá oporu v citovaném ustanovení. Časové určení („za dobu
před 1. lednem 1996“) se týká nejen období, za něž byly důchody vypláceny (jak dovozuje
žalobce), ale i období, za něž byly důchody „přiznány, odňaty nebo změněny“. Jinak řečeno: toto
ustanovení vyjadřuje obvyklý princip intertemporálních ustanovení, podle něhož se určité právní
vztahy (zde: určení výše důchodů), vzniklé do účinnosti nové úpravy, nadále řídí dosavadní právní
úpravou a ponechávají si tedy „starý“ právní režim. To znamená, že nároky v minulosti vzniklé
se nemohou přepočítávat podle nové úpravy. Shodně byl §68 zákona o důchodovém pojištění
vyložen Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 23. října 2008, č. j. 3 Ads 47/2008 – 80,
kde soud uvádí, že „[s]těžovateli byl totiž přiznán starobní důchod k 1. 10. 1988, takže jeho výše musí
být stanovena na základě právního předpisu účinného k tomuto dni […] přitom právě o změně výše takto
pravomocně přiznaných důchodů, které vznikly před 1. 1. 1996, se podle přechodného ustanovení §68 zákona
o důchodovém pojištění rozhoduje s uvedenými odchylkami podle předpisů platných před 1. 1. 1996.“
[21] Citované ustanovení §68 zákona o důchodovém pojištění nezakládá diskriminaci. Právě
naopak – uvedené ustanovení zajišťuje právní kontinuitu pro přiznané důchody tak, aby nástup
nové právní úpravy nezvýhodnil určitou sociální skupinu. Jestliže tedy (a) stěžovatel měl nárok
na příplatek k důchodu podle zákona o mimosoudních rehabilitacích, (b) tento příplatek se stal
součástí důchodu (§98 zákona o důchodovém pojištění), a (c) důchod byl omezen určitým
maximálním limitem dle předpisů platných do 1. 1. 1996, pak platí, že tento limit platil pro
stěžovatele i další osoby, jimž byl přiznán důchod v dané době (do 1. 1. 1996). Nerespektování
tohoto pravidla v případě stěžovatele (jak implicite navrhuje) by naopak znevýhodnilo všechny
ostatní osoby, které důchod omezený limitem v dané výši pobíraly a nadále pobírají.
[22] Nejvyšší správní soud respektuje citované nálezy Ústavního soudu a respektuje i principy,
určené Ústavním soudem pro posuzování otázek odškodnění v mimosoudních rehabilitacích.
Z citovaných nálezů však nevyplývá, že by se měl §24 odst. 4 zákona o mimosoudních
rehabilitacích či §68 zákona o důchodovém pojištění vykládat tak, jak ho vykládá stěžovatel
v tomto řízení, resp. že by nemělo být respektováno doslovné znění zákona a jeho gramatický
výklad. Podle Nejvyššího správního soudu je vždy na zákonodárci, aby stanovil, za jakých
podmínek a v jakém rozsahu má být přiznáváno odškodnění a jaký bude vztah mezi takovým
odškodnění a důchodem. Princip sloučení příplatku s důchodem i princip omezení
příplatku maximálním limitem pro důchody je upraven zákonem o mimosoudních rehabilitacích,
resp. o důchodovém pojištění.
[23] V tomto případě je tedy nutné přisvědčit krajskému soudu, že citované nálezy Ústavního
soudu nejsou přiléhavé. Jádrem posuzovaného případu totiž není (jak se mylně domnívá
stěžovatel) rozhodování o odškodnění podle zákona o mimosoudních rehabilitacích.
O tom, že stěžovatel má na toto odškodnění nárok, zde není sporu, nárok mu byl přiznán
a je mu vyplácen. Jádrem posuzovaného případu je naopak posouzení výše důchodu, s nímž byl
příplatek dle zákona o mimosoudních rehabilitacích sloučen. Jak již bylo řečeno, výše důchodu
(včetně případných příplatků které dle zákona tvoří součást důchodu) stěžovatele i ostatních
osob, na něž dopadá intertemporální režim §68 zákona o důchodovém pojištění, je omezena
maximálním limitem dle předpisů platných před 1. 1. 1996.
IV. Závěr a náklady řízení
[24] S ohledem na shora popsané důvody dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
námitky stěžovatele nejsou způsobilé zpochybnit závěry krajského soudu. Nejvyšší správní soud
proto shledal kasační stížnost nedůvodnou a v souladu s ustanovením §110 odst. 1 větou druhou
s. ř. s. ji zamítl.
[25] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle ustanovení §60 odst. 1
s. ř. s. za použití ustanovení §120 téhož zákona. Jelikož stěžovatel neměl v řízení o kasační
stížnosti úspěch, nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Žalované, které by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů nepřiznal, protože
jí v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec její běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. dubna 2017
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu