ECLI:CZ:NSS:2017:1.AS.190.2016:41
sp. zn. 1 As 190/2016 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Filipa Dienstbiera a JUDr. Marie Žiškové v právní věci navrhovatele: Ing. L. Č.,
zastoupený JUDr. Peterem Andrisem, advokátem se sídlem Pod Klaudiánkou 8, Praha 4, proti
odpůrci: Magistrát města Kladno, se sídlem náměstí Starosty Pavla 44, Kladno, zastoupen
JUDr. Františkem Hrudkou ml., advokátem se sídlem Vodičkova 30, Praha 1, o návrhu
na zrušení opatření obecné povahy ze dne 30. 11. 2015, č. j. OŽP/3808/15-18/JM – stanovení
záplavového území a vymezení aktivní zóny Týneckého potoka, ř. km, 0,000-12,752, v řízení
o kasační stížnosti navrhovatele proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2016,
č. j. 50 A 4/2016 – 26,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Navrhovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odpůrci se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Na návrh správce drobného vodního toku Týnecký potok, kterým je Povodí Vltavy, státní
podnik (zpracovatel podkladu pro vyhlášení záplavového území), vydal magistrát města Kladna,
odbor životního prostředí (dále jen „odpůrce“), jako vodoprávní úřad podle zákona
č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), dne 30. 11. 2015 opatření
obecné povahy, č. j. OŽP/3808/15-18/JM. Tímto opatřením obecné povahy stanovil záplavové
území Týneckého potoka a současně vymezil aktivní zónu záplavového území, a to v úseku k. ú.
Koleč, Dřetovice, Třebušice, B., Cvrčovice, Hnidousy a Motyčín, od říčního km 0,00 do 12,752.
II. Řízení před krajským soudem
[2] Návrhem podle části třetí, hlavy druhé, dílu sedmého zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) se navrhovatel u Krajského soudu v Praze domáhal zrušení
opatření obecné povahy s odkazem na to, že je spoluvlastníkem rodinného domu č. p. X
na pozemku st. p. X v k. ú. a obci B. (dále jen „dotčená nemovitost“). Tato dotčená nemovitost
byla opatřením obecné povahy zahrnuta do záplavových území Q
5
, Q
20
i Q
100
, čímž je podle
navrhovatele znehodnocena a nadto navrhovatel nesmí provádět jakoukoliv přestavbu
nemovitosti s výjimkou oprav, ani nesmí zřídit jím plánované oplocení.
[3] Podle krajského soudu navrhovatel nemá důvod argumentovat diskriminací vlastníků
nemovitostí v ulici V. A., neboť odlišná situace vlastníků pozemků v Hnidousech a Motyčíně je
dána odlišnými charakteristikami toku potoka v obou srovnávaných územích. Z ortografických i
mapových podkladů dospěl krajský soud k závěru, že Týnecký potok v obci Hnidousy a Motyčín
neprotéká volně krajinou, jak tvrdí navrhovatel. V Hnidousech a Motyčíně nebylo vymezeno
aktivní záplavové území proto, že Týnecký potok je v tamějším zastavěném území veden pod
povrchem a jak vyplynulo z hydrotechnických výpočtů zpracovatele, kapacita podzemního vedení
je dostatečná, aby odvedla i předpokládaný průtok dvacetileté povodně, která byla stanovena pro
vymezení aktivní zóny záplavového území jako rozhodující. Skutečnost, že území města Kladno
nebylo ze stanovení záplavových území a aktivní zóny záplavového území uměle vyňato, dokládá
i fakt, že přes zatrubnění toku napadené opatření obecné povahy vymezuje na území města
záplavové území Q
100
a ostatní záplavová území včetně jejich aktivní zóny vymezuje v těch
okrajových částech, kde Týnecký potok teče po povrchu.
[4] Krajský soud uvedl, že závěry vyřčené v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 21. 7. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009 - 120, č. 1910/2009 Sb. NSS, se teoreticky
vztahují i na situaci navrhovatele, avšak s ohledem na povahu institutu stanovení záplavového
území je jen minimální prostor pro to, aby se závěry v něm vyslovené v praxi projevily. Územní
plánování se od stanovení záplavových území a aktivní zóny záplavového území podstatnou
měrou liší. Záplavové území včetně jeho aktivní zóny je stanovováno na základě objektivních dat
a přírodních zákonitostí, ze kterých posléze vychází matematický model, na jehož základě
je určeno. Mají-li taková data být objektivní, nemohou záviset na vůli vlastníka pozemku
či pořizovatele opatření obecné povahy, stejně jako ani jejich výstupy, které mají podle
§6 odst. 5 písm. c) a d) prováděcí vyhlášky povahu výsledků matematických výpočtů na základě
objektivních vstupních dat. Nemovitost navrhovatele je přímo v aktivní zóně záplavového území,
pro niž jsou omezení stanovena samotným zákonem (viz §67 odst. 1 a 2 vodního zákona, který
z těchto omezení nepřipouští žádné výjimky). Zásady vyslovené ve zmíněném usnesení
Nejvyššího správního soudu proto navrhovateli nemohou v dané věci jakkoliv prospět.
[5] Navrhovatel nevznesl žádnou konkrétní námitku proti vlastnímu výpočtovému modelu
či zvolené metodice stanovení aktivní zóny záplavového území. Namítal pouze použití vadných
vstupních údajů o povodňových průtocích a nezohlednění skutečnosti, že v minulých 150 letech
podle navrhovatele na Týneckém potoce k žádné povodni nedošlo. Z podkladů pro stanovení
záplavového území krajský soud uzavřel, že na Týneckém potoce nejsou dle všeho průtoky trvale
sledovány a nelze tedy předpokládat, že by zde existovaly systematicky vedené záznamy
o průtocích Týneckého potoka v obci B. Pokud tedy zpracovatel podkladů pro vydání opatření
obecné povahy žádnou informaci o přirozené povodni nenalezl, neznamená to, že k žádné
povodni v minulosti ani nedošlo. Aktivní zóna záplavového území se v B. týká z osídlených
území v podstatě jen samotné ulice V A., samotné centrum obce není předpokládanou povodní
jakkoliv ohrožováno. Je otázkou, jak dlouho zástavba v ulici V A. existuje a zda by případné
rozlití potoka z břehů vůbec bylo zaznamenáno v obecní kronice. S ohledem na uvedené tedy
bylo velice správně uvedeno, že o přirozené povodni nejsou údaje zaznamenány, a nikoliv že
k žádné přirozené povodni nedošlo.
[6] Pro účely vstupních údajů nelze vycházet z toho, že zde k žádné povodni v posledních
150 letech nedošlo. Jednak pro toto tvrzení nenabízí navrhovatel odpovídající podklady, jednak
je třeba přihlédnout i k tomu, že pětiletá povodeň nemusí ve smyslu §2 písm. f) prováděcí
vyhlášky nastat každých 5 let a dvacetiletá každých dvacet let. Jedná se o průměrnou hodnotu.
[7] V závěru soud odpůrci vytkl nepřijatelnou rezignaci na jeho zákonné povinnosti, které
rozhodně nespočívají v pouhém formálním zkontrolování, zda má návrh stanovení záplavového
území a aktivní zóny záplavového území zákonem a prováděcí vyhláškou požadované náležitosti,
jak se snažil tvrdit. Právě odpůrce je plně odpovědný za obsah opatření obecné povahy, které
vydává, a to nejen z hlediska jeho formálních náležitostí, ale i správnosti jeho obsahu. Dále soud
uvedl, že s ohledem na odbornou povahu sporných otázek zvažoval vyžádání posudku znalce
z oboru hydrologie a hydrodynamiky, nicméně dospěl k závěru, že navrhovatel nenabízí nosné
argumenty, které by reálně byly s to vyjádření pořizovatele stanovení záplavového území
zpochybnit. Návrh na zrušení opatření obecné povahy shledal nedůvodným, a proto jej zamítl.
III. Kasační stížnost
[8] Proti rozsudku brojí navrhovatel (dále jen „stěžovatel“), včasnou kasační stížností
z důvodů, které podřadil pod §103 odst. 1 písm. a), b) d) a e) zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[9] Stěžovatel shrnul skutkový stav a uvedl, že krajský soud se nedostatečně vypořádal
s diskriminací vlastníků nemovitostí v ulici V A.. Podle soudu je odlišná situace vlastníků
pozemků v Hnidousech a Motyčíně dána odlišnými charakteristikami toku potoka v obou
srovnávaných územích, kdy v jedné rozlivu potoka nic nebrání a ve druhé je koryto potoka pevně
sevřeno v podzemním potrubí dostačující kapacity. Není jasné, jakým způsobem dospěl krajský
soud k těmto ničím nepodloženým závěrům. Sám zpracovatel ve svém vyjádření k připomínkám
účastníků uvádí, že důvodem, proč není v Hnidousech a Motyčíně stanovena aktivní zóna
záplavového území, je „pravděpodobně asi“ zatrubnění předmětného potoka. Z volených
jazykových prostředků je zřejmé, že ani sám zpracovatel neví, zda-li je zatrubnění skutečným
důvodem – pouze „tipuje“, avšak současně zde právě z těchto důvodů nebyla stanovena aktivní
zóna záplavového území. Odpůrce se spokojil s tímto dohadem a navrhovateli tudíž není jasné,
jak krajský soud dospěl k závěrům, že v případě povodní by kapacita potrubí byla dostatečná,
zatímco v oblasti Motyčína nic nebrání rozlivu.
[10] Krajský soud uzavřel, že úkolem napadeného opatření obecné povahy je popsat skutečný
stav v území, byť založený v nezbytné míře při neúplnosti vstupních dat na určitých odhadech,
analogiích a matematických přepočtech, a nikoliv stav, jaký by si zpracovatel či dotčené osoby
přály a či jakého teprve plánují dosáhnout. Podle stěžovatele je tato úvaha zvrácená, neboť podle
čl. 11 Listiny základních práv a svobod se jedná v daném případě o otázku zasahování
do vlastnického práva. Stěžovatel se domnívá, že pokud je omezen na svých základních právech,
tak tomu tak má být na základě přesně daných důvodů a nikoliv na základě dokumentu, který
je založen na „neúplnosti vstupních dat“ a „určitých odhadech“ opatřením administrativní
povahy, když je více než zřejmé, že administrativně předpokládány stav se zásadně liší od stavu
skutečného. V daném případě, jak ze strany žalovaného, tak i ze strany krajského soudu došlo
k rezignaci na šetření základních práv a svobod účastníků, čímž došlo také k porušení zásady
ochrany dobré víry upravené v §2 odst. 3 správního řádu, který se subsidiárně vztahuje
na činnost žalovaného v této věci a podle kterého může správní orgán zasahovat do práv
stěžovatele jen za podmínek stanovených zákonem a v nezbytném rozsahu. Tím, že žalovaný ani
soud si nezjistil skutečné poměry v daném místě, nemůže být naplněna podmínka nezbytnosti
rozsahu, neboť tuto podmínku nelze ani posoudit.
[11] Z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009,
č. j. 1 Ao 1/2009 - 120, č. 1910/2009 Sb. NSS, vyplývá, že podmínkou zákonnosti územního
plánu je mimo jiné i to, že veškerá omezení vlastnických práv (jiných věcných práv z něho
vyplývajících) mají ústavně legitimní a o zákonné cíle opřené důvody a jsou činěna jen v nezbytně
nutné míře a nejšetrnějším ze způsobů vedoucích navíc rozumně k zamýšlenému cíli,
nediskriminačním způsobem a s vyloučením libovůle, což představuje zásadu subsidiarity
a minimalizace zásahu. Stěžovatel má za to, že tento závěr lze analogicky aplikovat
i na projednávanou věc, zejména u tak hraničního případu, kdy v korytě daného potoka ani žádná
voda není a minimálně jedno století zde ani žádná povodeň nebyla. Odpůrce v tomto případě
úplně rezignoval na činnost správního orgánu a stal se pouze „vydavatelem“ opatření obecné
povahy vycházejícího z návrhu správce drobného vodního toku, aniž by zjistil skutkový stav.
[12] Krajský soud se nesprávně vypořádal s námitkou týkající se relevance vstupních dat. Sám
soud si při posuzování kladl otázku, jak dlouho zástavba v ulici V A. existuje a zda by případné
rozlití potoka z břehů vůbec bylo zaznamenáno v obecní kronice. Stěžovatel má za to, že u tak
masívního zásahu do vlastnického práva bylo na místě, aby takovéto zjištění bylo uloženo
samotnému navrhovateli vydání opatření obecné povahy (tj. správci drobného vodního toku
Týneckého potoka), neboť se nelze spokojit s pouhým konstatováním, že na Týneckém potoce
nejsou k dispozici zaznamenané údaje o přirozených povodních, když přitom ani není zřejmé,
kde navrhovatel uvedené vyhledával.
[13] Správce drobného vodního toku Týnecký potok měl zjistit, jak stará je zástavba v dotčené
ulici, a měl vzít v potaz vyjádření pamětníků, včetně obdobného vyjádření obce B., která
nepochybně vycházela ze znalosti věci. V tomto směru je pro stěžovatele jako laickou osobu jistě
obtížně prokazovat negativní skutečnost neexistence povodně. Naopak stěžovatel
má za to, že logickým by bylo, aby odpůrce zkoumal v rámci řízení o vydání opatření obecné
povahy, zda v minulosti někdy nějaké povodně v dotčeném území vůbec byly, neboť jen tak by
přijetí napadaného opatření obecné povahy bylo důvodné.
IV. Vyjádření odpůrce
[14] Odpůrce shrnul svou dosavadní argumentaci a ztotožnil se s posouzením krajským
soudem. V uvedeném případě se nejedená o diskriminaci, neboť rozdílné zacházení je dáno
objektivní odlišností stěžovatelem namítaných území.
[15] Správní soud se nedopouštěl dohadů, jak namítá stěžovatel. Veškeré procesní předpisy
byly dodrženy, a to jak v průběhu řízení před soudem, tak v průběhu správního řízení. Soud
vycházel z mapových podkladů, tato grafická část byla od počátku součástí správního spisu.
[16] Zpochybňování vstupních dat je nedůvodné. Odpůrce vycházel z podkladů zpracovatele
(navrhovatele stanovení záplavového území), který si data vyžádal od Českého
hydrometeorologického ústavu (ČHMÚ). Není v silách odpůrce jím uvedené objektivní údaje
kontrolovat, ostatně právě ČHMÚ má k tomu rozsáhlý personální, matematický i softwarový
aparát a jiný subjekt, jež by v obdobném měřítku data zpracovával na území České republiky,
neexistuje.
[17] Odpůrce odmítá argumentaci stěžovatele, že na území obce B. nedošlo za posledních 150
let k povodni, jako zavádějící. K pětileté povodni nemusí dojít každých pět let apod. Povodňové
situace na malých tocích nadto nejsou způsobovány rozsáhlými povodněmi, ale kratšími
intenzivními epizodami dešťů.
[18] Namítané usnesení rozšířeného senátu je na daný případ nepřiléhavé. Krajský soud nadto
napadené opatření obecné povahy podrobil testu proporcionality. Záplavové území bylo
stanoveno za účelem ochrany hodnot společnosti, nejedná se o zvůli orgánu veřejné správy, jak
se stěžovatel domnívá.
V. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[19] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti,
byla podána včas, osobou oprávněnou a obsahuje argumentaci podřaditelnou pod
§103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Nejvyšší správní soud proto přistoupil k věcnému projednání
kasační stížnosti.
[20] Kasační stížnost není důvodná.
[21] Přednostně Nejvyšší správní soud přistoupil k posouzení přezkoumatelnosti rozsudku
krajského soudu, kterým by se musel zabývat dle §109 odst. 4 s. ř. s. z úřední povinnosti i bez
námitky stěžovatele. Vlastní přezkum rozhodnutí je totiž možný pouze za předpokladu,
že napadené rozhodnutí je srozumitelné a vychází z relevantních důvodů, z nichž je zřejmé, proč
krajský soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí.
[22] Podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené „[…]
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě
řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.“ K otázce
nepřezkoumatelnosti spočívající v nedostatku důvodů se v obecné rovině Nejvyšší správní soud
mnohokrát vyjádřil [viz např. rozsudky ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, ze dne
29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, č. 787/2006 Sb.
NSS, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 25. 5. 2006,
č. j. 2 Afs 154/2005 - 245, ze dne 17. 1. 2008, č. j. 5 As 29/2007 – 64 nebo rozsudek ze dne
13. 6. 2007, č. j. 5 Afs 115/2006 – 91, byť se uvedená rozhodnutí týkají přezkumu správních
rozhodnutí, jejich závěry lze nepochybně vztáhnout i na přezkum opatření obecné povahy
(k tomu viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2016, č. j. 8 As 48/2016 – 42)].
Rozhodnutí soudu je třeba považovat za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů zejména
tehdy, pokud není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení
důkazů nebo při utváření právního závěru, z jakého důvodu soud považoval žalobní námitky
za liché či mylné nebo proč nepovažoval právní argumentaci v žalobě za důvodnou.
[23] Podle stěžovatele je rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelný co do vypořádání
námitky diskriminace. Stěžovateli z napadeného rozsudku není zřejmé, jak dospěl soud k závěru,
že odlišná situace vlastníků nemovitostí na různých úsecích potoka je dána odlišnými
charakteristikami toku v území.
[24] Nejvyšší správní soud konstatuje, že krajský soud se dostatečným způsobem vypořádal
se všemi návrhovými body. Námitka, že z dokumentace k opatření není patrné, zda-li je kapacita
potrubí odpovídající v případě povodní, není důvodná. V podkladu pro vydání opatření obecné
povahy zpracovatel v části schematizace záplavových území Týneckého potoka výslovně uvádí,
že z tohoto důvodu v rámci hydrologického modelu provedl schéma proudění vody do terénu,
ke kterému dochází při vyšších průtocích, než je kapacita zatrubnění. Krajský soud tedy ve svém
závěru vycházel z podkladů ve správním spise. Co do namítané diskriminace dospěl krajský soud
k závěru, že odlišný přístup k vlastníkům nemovitostí v obci B., kde se dotčená nemovitost
nachází, oproti vlastníkům nemovitostí v obcích Hnidousy a Motyčín, je dána odlišnou
charakteristikou obou srovnávaných území, zjištěnou z dokumentů ve správním spisu, na něž
v rozsudku odkazuje. Správnost tohoto závěru ve vztahu k posuzované věci bude předmětem
dalšího přezkumu, obecně je však i pro laika pochopitelné, že průtok vody krajinou je závislý
mimo jiné na charakteru toku a území. Rozhodnutí krajského soudu proto není
nepřezkoumatelné.
[25] Stěžovatel dále v obecné rovině uvedl, že kasační stížnost podává podle
§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., tj. pro nepřezkoumatelnost napadeného opatření obecné povahy.
Z vlastní argumentace stěžovatele je však patrné, že nesouhlasí se závěry, ke kterým odpůrce
v napadeném opatření dospěl. Konkrétní důvody nepřezkoumatelnosti opatření obecné povahy
netvrdil a ani Nejvyšší správní soud takové pochybení odpůrce neshledal.
[26] Stanovení aktivní zóny záplavového území vnímá stěžovatel, jakožto vlastník dotčených
nemovitostí na jejím území, jako diskriminační ve srovnání s majiteli nemovitostí v obci Motyčín
a Hnidousy.
[27] Nejvyšší správní soud z grafické části Podkladu pro vyhlášení záplavového území, resp.
z mapových podkladů (výkres 10 a 11) ověřil, že se osa toku v k. ú. Hnidousy nachází v zakrytém
profilu, pouze na začátku území je profil na velmi krátkém úseku otevřený. V k. ú. Motyčín je osa
toku s otevřeným profilem pouze na malé části území, a to na jejím konci. Tvrzení zpracovatele
i odpůrce, že je část Týneckého potoka v k. ú. Hnidousy zatrubněna, je tedy pravdivé. Tato
skutečnost se pak logicky promítla do samotného vymezení záplavového území a jeho aktivní
zóny, které jsou vymezeny pouze v pasážích před Hnidousy a za Motyčínem, kde se nachází
vodní tok v otevřeném profilu.
[28] V odůvodnění napadeného opatření obecné povahy odpůrce na základě zpracovatelova
vyjádření vysvětluje postup vymezení aktivní zóny záplavového území dle Metodiky stanovení
aktivní zóny záplavového území (Ing. Jan Špatka, 2005), a to se zřetelem k charakteru Týneckého
potoku jako drobného vodního toku a charakteristice řešeného území, které jsou určující pro
průběh případného rozlivu.
[29] Z výše uvedeného jednoznačně vyplývá, že charakter obou srovnávaných území
je odlišný, což se promítlo i do stanovení aktivní zóny záplavového území a viděno optikou
diskriminace, omezení vlastnického práva stěžovatele k dotčené nemovitosti není nepřípustné.
Zatímco na k. ú. B. je pro ochranu zdraví, života a majetku lidí vymezení aktivní zóny potřebné,
v k. ú. Hnidousy a Motyčín tomu tak není. Stěžovatelovo tvrzení, že sám odpůrce označil za
důvod, proč není v Hnidousech a Motyčíně stanovena aktivní zóna záplavového území,
„pravděpodobně asi zatrubnění předmětného potoka“, nemá oporu ve správním spise.
Připomínky stěžovatele byly odpůrcem postoupeny zpracovateli datovou zprávou dne
14. 10. 2015, příslušné sdělení je ve správním spise založeno na č. l. 16. Vypořádání připomínek
je založeno na listu následujícím, kde se zpracovatel k potencialitě ve výše uvedeném smyslu
nevyjadřuje. Krajský soud proto nepochybil, když žalobní námitku diskriminace shledal
nedůvodnou.
[30] Stěžovatel namítá, že odpůrce ani soud si nezjistili skutečné poměry v daném místě,
a nemůže být tedy naplněna podmínka nezbytnosti míry zásahu do vlastnického práva, neboť
tuto podmínku nelze ani posoudit. K tomu Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatel
v průběhu řízení před soudem nenavrhl k podpoře těchto svých tvrzení žádné důkazy (a rovněž
souhlasil s projednáním věci bez nařízeného jednání). Je v plně dispozici stěžovatele
(navrhovatele), aby k prokázání svých tvrzení navrhoval důkazy. Jestliže měl stěžovatel v úmyslu
vyvrátit skutková zjištění plynoucí z podkladů pro vydání opatření obecné povahy, měl
je zpochybnit navržením konkrétních důkazů. Není úlohou správních soudů, aby za stěžovatele
spekulativně vymýšlely další argumenty a prováděly důkazy v případě, kdy je skutkový stav zřejmý
z podkladových materiálů.
[31] Při posouzení nezbytnosti omezení vlastnického práva stěžovatele vymezením aktivní
zóny nemohl ani Nejvyšší správní soud pominout, že celý systém vymezování záplavových území
a jejich aktivních zón je z podstatné části založen na modelech, vycházejících ze statistických
údajů o území. Je samozřejmě úkolem odpůrce tyto údaje co nejpřesněji zjistit a vyhodnotit
a je právem osob dotčených vymezením aktivní zóny jejich správnost zpochybňovat. K tomu
však musí tvrdit konkrétní a relevantní skutečnosti. Samotná skutečnost, že podle vyjádření
pamětníků nedošlo v průběhu 150 let v ulici, kde se nemovitosti stěžovatele nachází, k povodni,
není bez dalšího překážkou k vymezení aktivní zóny záplavového území.
[32] I data poskytnutá ČHMÚ, který je ke shromažďování a vyhodnocování potřebných údajů
povolán, vždy pracují s určitou mírou pravděpodobnosti. Všechna data musí odpůrce hodnotit
v jejich souvislosti a statistické údaje ČHMÚ pochopitelně představují určitý odhad.
[33] Stěžovatel se dále dovolává závěrů, k nimž dospěl rozšířený senát ve svém usnesení
ze dne 21. 7. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009 - 120, č. 1910/2009 Sb. NSS, podle kterého může dojít
k omezení vlastnického práva na základě územního plánu pouze za předpokladu dodržení zásady
subsidiarity a minimalizace zásahu: „Podmínkou zákonnosti územního plánu, kterou soud vždy zkoumá
v řízení podle §101a a násl. s. ř. s., je, že veškerá omezení vlastnických a jiných věcných práv z něho vyplývající
mají ústavně legitimní a o zákonné cíle opřené důvody a jsou činěna jen v nezbytně nutné míře a nejšetrnějším
ze způsobů vedoucích ještě rozumně k zamýšlenému cíli, nediskriminačním způsobem a s vyloučením libovůle
(zásada subsidiarity a minimalizace zásahu).“ Krajský soud však v napadeném rozsudku správně
uvedl, že výše uvedené závěry nemohou bez dalšího dopadat na nyní projednávaný případ
a kasační soud se s jeho závěry ztotožňuje. V případě stanovení záplavového území dochází
k zásahu do vlastnického práva z objektivně existujících důvodů (poloha nemovitosti v místě
hrozících záplav), nikoliv z vůle orgánu, který např. vyhradil předmětné území pro jiný účel.
Z toho důvodu je specifická úprava stanovení záplavového území odlišná a závěry rozšířeného
senátu na ni nemohou bez dalšího dopadat.
[34] Nejvyšší správní soud si je vědom rozsahu omezení výkonu vlastnického práva
k nemovitosti stěžovatele v souvislosti se stanovením aktivní zóny záplavového území. Jak již
bylo uvedeno, úlohou odpůrce je ověřit správnosti zjištění objektivního stavu zpracovatelem.
Ve světle těchto skutečností se jeví jako chybné vyjádření odpůrce, že pouze dohlíží na to, zda
podklad předložený zpracovatelem naplňuje požadavky uvedené v §5 a §6 odst. 5 prováděcí
vyhlášky. V tomto smyslu se kasační soud plně ztotožnil s krajským soudem, který odmítl pasivní
roli odpůrce jakožto formálního kontrolora vyhláškou požadovaných náležitostí. S ohledem
na obsah správního spisu, napadené opatření obecné povahy a podklad pro vyhlášení
záplavového území však rovněž Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že tento formalistický
přístup odpůrce neměl vliv na zákonnost napadeného opatření obecné povahy.
VI. Závěr a náklady řízení
[35] S ohledem na nedůvodnost všech stěžovatelových námitek Nejvyšší správní soud kasační
stížnost zamítl.
[36] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud na základě §60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Odpůrci, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože shledal, že odpůrce náklady
spojené se zastoupením advokátem nevynaložil důvodně (srov. §60 odst. 1 ve spojení s §120
s. ř. s.). V této úvaze Nejvyšší správní soud vyšel z nálezů Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2010,
sp. zn. III. ÚS 1180/10, a ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, podle kterých orgány
veřejné moci s dostatečným materiálním a personálním vybavením a zabezpečením jsou schopny
kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musely využívat právní pomoci
advokátů. Náklady orgánu veřejné moci vynaložené na zastoupení advokátem budou podle
Ústavního soudu vynaloženy důvodně jen velmi výjimečně. Odpůrce, jímž je magistrát
statutárního města, musí mít dostatečné materiální a personální vybavení takový akt vydat i si jej
hájit v řízení před soudem.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. května 2017
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu